“Onoho dne, 7. června roku 793, dosáhli opatství Lindisfarne. Přiřítili se jako bodající sršni, jako vyhládlí vlci. Loupili všade, vraždíce nejen dobytek, ale také kněží a mnichy. Vpadli do svatostánku lindisfarnského a zpustošili ho, pošlapali špinavou nohou svatá místa, rozkotali oltáře a vyplenili kostelní poklad. Některé z bratří zabili, jiné vzali jako rukojmí, další pak vyhnali, poté co je mučili a vysmívali se jim. A další zahnali do moře, kde se ubožáci utopili…”Kronikář Simeon z Durhamu
Z malého islandského přístavu Búdardalur vyplula uprostřed letošního léta věrná kopie vikinského plavidla z devátého století, která se po tisíci letech vydala ve stopách objevitelské plavby Leifa Erikssona přes severní Atlantik k břehům Ameriky. Stalo se tak během uplynulých tří let už podruhé. Podobné pokusy nejsou v naší době novinkou – vzpomeňme například Thora Heyerdahla. Jako bychom se my, lidé z přelomu milénia, ustavičně ujišťovali, zda naši dávní předchůdci dokázali ve zcela odlišných podmínkách stejně velké – a někdy bohužel stejně hrůzné – činy jako my sami. Nejsme stejní? Způsoby objevování, obchodu i zabíjení se ovšem od dob Vikingů změnily… Šéfem nynější expedice je přímý Leifův potomek Gunnar Eggertsson, který loď nazvanou Islanďan postavil podle archeologických nálezů. Zastávkami plavidla jsou někdejší vikinská sídliště v Grónsku, osada L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu a východoamerické pobřeží s cílem v New Yorku, kam má loď dorazit na podzim. Její poslání je ryze mírumilovné.
 Od 8. až do 11. století se sféry zájmu Vikingů rozšířily až do Ruska, na Shetlandské ostrovy, Orkneje, Faerské ostrovy a na Island. Od poloviny 11. století do konce 13. století žili Vikingové i v Grónsku. Severoamerických břehů dosáhli dokonce už v 10. století! |
Válečníci, pohani, divoši… Ozvěna slov dávného kronikáře zní až do našich dnů. A není se co divit! Vždyť tihle bezohlední nájezdníci se periodicky vynořovali z pobřežních mlh ještě pár stovek let po prvním zaznamenaném krvavém přepadení na konci 8. století. “Od zuřivosti Seveřanů pomoz nám, Pane,” modlívali se naši předkové na sklonku prvního tisíciletí.
Jenže i Vikingové jsou – přinejmenším v evropském smyslu – našimi předky. Nejsme k nim nespravedliví? Jistěže byli loupežníci! Ale také obchodníci, jejichž komerční síť se rozprostírala od dnešního Iráku až po arktické oblasti Kanady. Svého druhu demokrati, kteří založili nejdéle fungující parlament na světě v době, kdy třeba Britové setrvávali dosud v hlubokém feudalismu. Znamenití řemeslníci, kovotepci, stavitelé výjimečných lodí, tvůrci exkluzivních zlatých, stříbrných a bronzových šperků. A nadto neohrožení cestovatelé a objevitelé, kteří dopluli k břehům Ameriky nějakých pět set let před Kolumbem. Teprve v posledních desetiletích se o nich krok za krokem dozvídáme víc a víc.
KDO BYL VIKINGEM?
K odpovědi na tuhle otázku v povšechném i zcela konkrétním smyslu významně přispívá i obsáhlá výstava “Vikingové – Severoatlantická sága”, probíhající od léta v americkém Washingtonu a načasovaná právě k připomenutí 1000. výročí doplutí Leifa Erikssona k americkým břehům. Výstava sleduje Vikingy a jejich skandinávské potomky v období zhruba od r. 740 do r. 1450. Zřejmě se jí podařilo mimo jiné pohřbít i některé z dosud populárních omylů, počínaje pojmenováním onoho zvláštního lidu. Termín sám, snad ze starého severského vik – záliv, zátoka, se totiž přesně vzato vztahuje pouze na muže, kteří vyráželi k nájezdům, za obchodem a průzkumem. Zní to jako variace na logickou hříčku: všichni Vikingové byli Seveřané (Skandinávci), ale ne všichni Seveřané byli Vikingové…
Tito převážně modroocí blondýni či ryšavci, pocházející z území, které dnes nazýváme Skandinávií, se věnovali hlavně farmaření a pastevectví. Pěstovali sice obilí a zeleninu, ale záviseli především na skotu, ovcích, kozách a prasatech. Až do konce 10. století vzdorovali křesťanství, ačkoli podobně jako staří Řekové či Římané uctívali celý panteon bohů. Tři z nich, Odin, Thor a Freyja, dokonce postupně zdomácněli v angličtině jako Wednesday, Thursday a Friday – středa, čtvrtek a pátek.
Díky několika vikinským člunům, jejichž části se podařilo odkrýt v pohřebních mohylách v norském Osebergu (pravděpodobně z období kolem r. 834), jsou si nyní archeologové jisti, že tato plavidla byla nejlepšími dřevěnými výrobky svého druhu v tehdejší Evropě. Vikingové s nimi uměli pronikat daleko a po řekách i hluboko do vnitrozemí.
“Řeka byla čím dál tím širší a cesta za pokladem nebezpečnější kvůli hlídkám divokých Pečeněgů. Nakonec dopluli k místu, kde se řeka vlévala do Dněpru. Orm i Toke prohlásili, že s Dněprem se nemohou měřit ani ty největší andaluské řeky a Olof řekl, že ze všech řek je jen Dunaj mohutnější. Ale Spof považoval za největší Volhu a vyprávěl jim o plavbách, kterých se na ní zúčastnil…”Frans G. Bengtsson: Zrzavý Orm
Vikinská “sféra zájmu” se postupně rozšiřovala z okruhu Baltiku dál do Evropy, na Britské ostrovy a pak až k ruským řekám Dněpru a Volze. Dosáhli Říma, Bagdádu, Kaspiku. Ve vikinské hrobce ve Švédsku se našly buddhistické předměty ze severní Indie, bazilika Hagia Sofia v Istanbulu má na podlaze vikinský nápis…
Přitom ne vždy jen loupili, aby se za nimi vzápětí zavřelo moře. Někdy přicházeli a usazovali se na delší dobu. Tak se Dublin stal vikinským městem, podobně jako Lincoln či York v severní a východní Anglii. Ve Skotsku Vikingové udržovali svůj jazyk a svazky se severským domovem dokonce až do 15. století. Založili Normanské vévodství na území dnešní Francie i dynastii vládnoucí v ukrajinském Kyjevě. Vzhledem k vysoce ziskovým nájezdům po Evropě zůstává proto trochu nejasné, proč se pustili na nebezpečnou plavbu přes obávaný Atlantik. Mohlo to být kvůli jejich rozrůstající se populaci i kvůli tehdejšímu politickému kvasu. Tak či onak, načasování bylo perfektní. Během 9. století, kdy expanze začala, převládalo neobvykle teplé a stabilní klima. Pastviny byly velmi úživné a led, obvykle ucpávající západní sektor severního Atlantiku, se ocitl na minimu.
Vikingové tedy zamířili na západ. Jejich první zastávkou kolem r. 860 se staly dnešní Faerské ostrovy a zhruba o deset let později dosáhli Islandu. Odborníci se domnívají, že se jich tu mohlo usadit až dvanáct tisíc. Vzali s sebou i svá hospodářská zvířata (a jistě nechtíc také myši, blechy a celý rejstřík zvířecích parazitů, jejichž zbytky pomáhají archeologům získat podrobný obrázek raně středověkého klimatu a vikinského života). I když farmaření na Islandu muselo být tvrdé, vikinská kolonie tam vydržela a v roce 930 její vůdčí rody dokonce založily národní sněm Althing, který se stal nejstarším parlamentem na světě. V letech 999 až 1000 bylo také jeho rozhodnutím přijato křesťanství. Zástupci tamní populace se takto scházeli jednou ročně k debatě o důležitých věcech a urovnávání právních pří.
ZELENÝ TRIK
V roce 982 řešil Althing případ exulanta řečeného Zrzavý Erik, vyhnaného na Island ze své domoviny v dnešním Norsku kvůli vraždě. Založil si farmu, oženil se s křesťankou Thjodhild (Seveřané právě v té době začínali konvertovat ke křesťanství), měl tři syny – Leifa, Thorvalda a Thorsteina a dceru Freydis. Brzy se znovu zapletl do sousedského sváru a opět to skončilo zabitím. Althing ho tedy potrestal tříletým exilem. Podle severské ságy se Erik zprvu plavil podél bezútěšného pobřeží, až dospěl “k úchvatným fjordům, jejichž příkrá úbočí pokrývaly čerstvě zelené louky a lesíky zakrslých vrb a bříz, zatímco z kopců táhnoucích se do vnitrozemí splývaly ledovcové splazy…” Skvělý trik, ve kterém se možná skrýval i kousek chytrého obchodního ducha! Erik správně usoudil, že “Zelená země” – Greenland čili Grónsko – by mohla upoutat pozornost islandských Vikingů. Vrátil se triumfálně domů a získal skupinu nadšenců, kteří mu měli pomoci ustavit první skandinávské předsunuté výspy na objeveném území. Sám si přirozeně zajistil nejlepší kus půdy a založil svou Východní osadu v místě zvaném Brattahlid. Postavil farmu a pro svou křesťanskou ženu i miniaturní kostelíček. Podle jedné z legend s ním manželka odmítla spát, dokud svatyně nebude hotová…
Asi největší objev z oblasti grónských kolonií Vikingů je datován rokem 1990. Tehdy si dva eskymáčtí lovci nějakých 90 kilometrů východně od moderního hlavního města Nuuk všimli velkých kusů dřeva trčících z kamenné výspy. Protože v této oblasti nikdy nerostly stromy, lovci kuriozitu ohlásili. Dřevo pak prozradilo zbytky poměrně velké severské stavby, dobře zakonzervované ve zmrzlé půdě. Podle norských archeologů bylo místo obýváno téměř 300 let, od poloviny 11. do konce 13. století. Stavba se postupně zvětšovala a opět zmenšovala. Začínala klasickým podélným domem, který patrně shořel, a místo zůstalo zřejmě na čas opuštěno. Později ho však Vikingové přestavěli na jakousi centralizovanou farmu s třiceti místnostmi, v nichž pravděpodobně přebývalo 15-20 lidí, ovce, kozy, a dokonce koně. Vědci odkryli v ruinách na 3000 artefaktů, včetně dřevěného tkalcovského člunku, hraček pro děti a hřebenů.
A JEŠTĚ DÁL…
Zrzavý Erik, jako vrchní pán tehdejšího Grónska, si bral podíl téměř z každé loupežné kořisti a obchodního zisku ostatních Vikingů. Ale materiální blaho mužskou část jeho rodiny asi neuspokojovalo. Erikův nejstarší syn Leif se někdy mezi léty 997-1003 rozhodl plout západním směrem ještě dál a hledat novou zemi. Nejprve prý, jak vyprávějí vikinské ságy, posádka doplula k odpudivému pobřeží z kamení a ledu. O něco později však zakotvili v zátoce porostlé stromy a pokračovali pěšky k místu, které nazvali Vinland (možná “Wineland” podle divoce rostoucích hroznů). Připravili zimní tábor a vrátili se domů. Členové Erikovy rodiny připluli v následujících letech znovu, sám Leif však svou cestovatelskou potenci první výpravou vyčerpal.
Zhruba toto bylo poměrně dlouho známo z islandských ság, ale neexistoval důkaz o Leifově dosažení severoamerického břehu. A přitom ležel jako na dlani! Až roku 1960 přijel norský výzkumník Helge Instad s manželkou, archeoložkou Stine Instad na Newfoundland prozkoumat místo označené na islandské mapě z roku 1670 jako “Promontorium Winlandae” – Výběžek winlandský, poblíž rybářské vesničky L’Anse aux Meadows (typická tamní franko-anglická složenina: nejspíš Zátoka v lukách) v severní části provincie. Najít sídliště bylo skoro absurdně prosté. Na místě nazývaném usedlíky “Indiánský tábor” oko odborníků okamžitě rozpoznalo v travou porostlých hřebenech ruiny z vikinské éry, stejné jako na Islandu a v Grónsku.
Během následujících sedmi let odhalil mezinárodní archeologický tým základy osmi oddělených staveb. Domy měly drnové stěny a drnové štítové střechy překryté dávno rozpadlou dřevěnou konstrukcí. Archeologové tu vykopali například bronzovou jehlici v keltském stylu s okrouhlou prstencovitou hlavicí, kterou Seveřané užívali k upevnění svých pláštěnek, úlomky kostěných jehel, hrudky železa a železné lodní hřebíky. Všechny tyto předměty pomohly nakonec umlčet pochybovače, protože zjevně nepocházely z amerického kontinentu. Pokračující výzkum v polovině sedmdesátých let pak víceméně potvrdil, že šlo o místo, kde Leif rozbil svůj tábor. Několik tisíc dřevěných úlomků se pomocí radiouhlíkové metody podařilo datovat do období mezi léty 980 až 1020, tedy do periody, během níž Leif navštívil Vinland.
Soudí se, že umístění základny bylo výhodné z několika důvodů. Místo je skalnaté a nebezpečné. V okruhu několika kilometrů existují lokality zdánlivě lepší, ale z Leifova tábořiště je dobrý výhled. Vikingové se tedy mohli mít na pozoru v případě hrozícího nebezpečí, ale zároveň byli snadno viditelní připlouvajícími druhy. Asi proto si špičku poloostrova vybrali. Snadno si lze představit prostou navigační instrukci určenou následujícím výpravám z Grónska či Islandu: přeplujte velkou vodu, obraťte vlevo a držte se pevniny po pravici… Za dobrého větru mohla cesta z Islandu k břehu dnešní Kanady trvat dokonce možná jen pár týdnů. Skupina mužů, která se o to pokusila v roce 1998, ovšem uvízla na moři na celé tři měsíce…
ÚSTUP Z POZIC I ZE SLÁVY
Navzdory přírodním zdrojům, které tam měli Vikingové k dispozici, neusídlili se v Novém světě natrvalo. Snad jich bylo příliš málo na udržení základny, možná se jim stýskalo po domově, možná se necítili schopni ubránit početnějším divokým Irokézům. Naopak kolonie v Grónsku a na Islandu udrželi několik století, ale kolem roku 1450 i ty přece jen definitivně opustili. Kromě jejich nešetrného nakládání s přírodními zdroji mohla být důležitou příčinou klimatická změna. Už zhruba od roku 1350 zaznamenaly globální teploty nejhlubší pětisetletý pokles, známý jako tzv. “malá doba ledová”. Severské lovecké techniky ani zemědělství neskýtaly možnost trvalého přežití v extrémním chladu a Vikingové si zřejmě neosvojili efektivnější strategii přežití známou u Eskymáků.
Ti opravdoví Vikingové, pleniči klášterů a obávaní nájezdníci ze severu, ještě dlouho přežívali, obzvláště v mýtech. Tak jak evropští feudálové nechávali vyrůst své mocné říše, Seveřané přicházeli o snadné oběti a lehkou kořist. Dlouhodobý strach z Vikingů však sehrál významnou roli v měnící se Evropě. Koneckonců to byli oni, kteří donutili ostatní Evropany, aby se aspoň občas dokázali spojit ke společné obraně. Ve svém skandinávském domově se potomci Vikingů rovněž začali spojovat do království. Tak vzniklo Norsko, Švédsko a Dánsko.
A pokud jde o prastará vikinská sídliště na Britských ostrovech i na území pevninské Evropy, jejich obyvatelé se postupnými svazky s místními promísili a zvolna ztratili svou původní odlišnost. Vše, co po nich zůstalo, je jejich jazyk a ovšem i geny, rozeseté zřejmě po celém západu. Žijí ještě dnes lidé, kterým koluje v žilách krev středověkých severských válečníků a dobyvatelů? Tutéž otázku si v poslední době položila britská BBC, a vyprovokovala tak rozsáhlý genetický výzkum 2500 mužských dobrovolníků z Velké Británie a Irska. Z jejich vzorků DNA bude prý možné zjistit, kolik “vikinské krve” testovaným mužům v těle obíhá. Tak seriózní instituce, jako je britská veřejnoprávní televize a londýnská University College, která se výzkumu ujala, nebudeme jistě podezřívat, že jim dosud vrtá hlavou dvanáct set let starý masakr v Lindisfarne…
ZÁZRAČNÉ LODĚ
Bez skvělých lodí by úspěchy vikinských loupeživých, dobyvatelských i objevitelských cest napříč Evropou a severním Atlantikem nejspíš nebyly myslitelné. Technologickým přínosem vikinské éry bylo zhotovení lodi schopné plout v nejrozmanitějších podmínkách. Pod plachtami mohla efektivně překonávat stovky kilometrů na otevřeném moři. Poháněna vesly, plula relativně malá, štíhlá loď s mělkým ponorem lehce i po řekách nebo bývala dokonce na krátké vzdálenosti vlečena po souši. Byla zkrátka ideální jak pro přepady, tak pro průzkum. Její prohnutou špici zakončoval příďový ornament obvykle tvořený zvířecí hlavou, která měla chránit loď i posádku před zlými duchy. Typický vikinský nájezd čítal pravděpodobně 2-3 lodice, z nichž každá nesla 40-50 mužů útočících luky, šípy, meči a dýkami. Muži se chránili přilbicemi, řetízkovanými drátěnými košilemi a dřevěnými štíty potaženými dobytčí kůží. (Rohatá přilba, v níž bývají Vikingové často zobrazováni, je však jen další z vyvrácených mýtů, který lze patrně přičíst na vrub romantice operních výtvarníků 19. století.) Během plavby a veslování seděli muži na dřevěných truhlách, v nichž měli uloženou hotovost. Plachty byly utkány z vlny. Severské ovce tehdejší doby měly vlnu s vlasem rovnějším a delším než ty dnešní, a vlna byla proto pevnější a lehčí. Přírodní tuk – lanolin, obsažený ve vlně, působil jako přirozená ochrana proti nasáknutí vodou. Lodě měly dobrou manipulační schopnost díky otočným plachtám a veslům. To umožňovalo rychlý výpad i ústup bez ohledu na aktuální směr větru. Kormidelní veslo bylo zasazeno v zadní části lodi na pravoboku (angl. námořnický termín pravobok – starboard – pochází právě z vikinského styri – kormidlo). Výstroj lanoví byla zhotovena ze spletených koňských žíní (pokud byly k mání), nebo z mroží kůže nařezané a spletené do pruhů. Ke stavbě lodí užívali Vikingové nejraději dřevo dubů, protože jejich struktura větví zajišťovala přirozené zakřivení vhodné pro hydrodynamické tvary lodního trupu. Vikingové samozřejmě neměli kompas, sextant ani jiné navigační pomůcky. Pravděpodobně se při plavbě řídili Sluncem a hvězdami. Když však bylo zamračeno či mlhavo, mohli se snad orientovat i podle výskytu některých mořských živočichů, jako tuleňů či ptáků signalizujících blízkost pevniny.
