Nové spojení z provincie Čching-chaj z městečka Golmud do hlavního města Tibetu – Lhasy je dlouhé 1142 kilometrů a začalo se budovat 29. června 2001. Dokončeno bylo s velkou slávou v předstihu. Zprávy o unikátní stavbě proběhly celým světem. Pokusil jsem se dostat do vlaku třetí týden po zprovoznění trati.
lll
Shánění jízdenek na vlak v Číně, natož v Tibetu, je na rozdíl od našich končin dost náročné. Vlaků jezdí málo, zájemců je ale hodně, a to přeje překupníkům. Takže je prakticky nemožné přijít na nádraží a koupit si lístek na vlak jedoucí ten den. Za normální cenu se dají na nádraží sehnat lístky na týden a více dopředu, na dřívější cestu jedině přes překupníky či cestovní kanceláře, což pak může stát až dvojnásobek. Měl jsem tedy velké štěstí, když jsem v hostelu objevil inzerát, že někdo prodá lístek jen s příplatkem v přepočtu za 60 korun. Původní cena lístku je 537 renmimbi (jüanů), tedy asi 1600 korun za místenku do vagonu nižší lehátkové třídy do střední výšky.
S třídami a výškou lehátka je to tu totiž takto: Nejluxusnější třída má jen dvě lůžka v kupé a vedle polštáře pak LCD televizi. Nejnižší třída je naopak pouze na sezení bez lehátek. V nižší lehátkové třídě jsou v kupé naproti sobě dvě trojice lehátek a je zajímavé, že s výškou lehátka klesá jeho cena. Nejnižší je nejdražší, přitom na něm většinou sedí lidé z vyšších míst, takže ležet v klidu se na něm nedá.
lll
V reklamě na vlak a prospektech se uvádí, že vagony jsou vzduchově utěsněny proti změnám tlaku. Ve skutečnosti to znamená, že kromě záchodů se nedají nikde otevřít okna. Ta na záchodech byla většinou naštěstí otevřená, protože kouřící čínská většina by dlouhou cestu bez cigarety nezvládla. Při problémech s výškovou nemocí je u každého lůžka i na chodbách řada míst s hadičkami, z nichž při stlačení tlačítka údajně fouká kyslík. Dobře se osvědčily na rozfoukání kouře a jako větrák proti horku.
Na chodbách v každém vagoně jsou sedačky, kam se dá příjemně posadit ke stolečkům. Tato místa jsou ale určena pro lidi s místenkou na lehátko, což mě v čínských poměrech přecpaných vlaků mile překvapilo. Chodby jsou vybaveny zásuvkami na 220 voltů s čínsko-americkým konektorem. Na zásuvky se ale stála velká fronta, neboť většina cestujících Číňanů neustále telefonuje a pak musí dobíjet mobilní telefony. Trať je pokryta GSM signálem (fungoval Eurotel roaming), jako ostatně většina hlavních silnic v Tibetu, přestože jsou vesnice od sebe vzdáleny stovky kilometrů a na většině míst nikdo nežije. Displeje na chodbách průběžně ukazují aktuální nadmořskou výšku, rychlost, čas a další zastávku v čínštině, tibetštině a angličtině.
S angličtinou nebo jiným světovým jazykem se ale člověk téměř nesetká. Kromě pěti hodin v noci se z reproduktorů ozývá hudba asi ze dvou kazet, které se neustále opakují. Upozornění na zajímavá místa (tunel, dlouhý most, průjezd kolem jezera a podobně) se ozývá také jen v čínštině. Pouze čínsky je prospekt o železnici s mapou, který je ve vlaku k dispozici.
Podél železnice je postaveno třiatřicet průchodů pro divoká zvířata. Dokonce zde byly uměle vysazeny některé druhy jelenů. Velmi často se během cesty stávalo, že některý z Číňanů zakřičel na celý vagon „jelen“ a většina lidí pak vyskákala z postelí a vrhla se k oknům s videokamerami a fotoaparáty. Působilo to opravdu komicky.
lll
Kdo by čekal trať podobnou zubačkám ve švýcarských Alpách, bude zklamán. Výhledy na okolní zasněžené vrcholky ovšem rozhodně stojí za to. Vlak má celkem dvacet vagonů a táhnou ho čtyři spojené lokomotivy. V jídelním voze nabízejí asi patnáct čínských jídel po 20 renmimbi, nápoje či čínské nudle za běžné městské ceny. Občas procházela mezi kupé s jídlem i obsluha. Problém ale byl, že i jídelníčky byly psány pouze čínsky a obsluhující nazdobené Číňanky se evidentně vyhýbaly komunikaci s cizinci.
Každý vagon ve vlaku měl jednu průvodčí a jednu uklízečku, která navíc dolévala lidem horkou vodu na čaj. Celkově bych řekl, že komfort ve vlaku rozhodně převyšuje naše IC soupravy.
lll
Samotné vlakové nádraží ve Lhase je postaveno ze záhadných důvodů až za městem na druhé straně řeky. Přes řeku vede krásný nový železniční most, na mnoha prospektech označovaný superlativy, ale ten slouží pouze pro vlaky. Lidé do města musejí jiným mostem, a cesty taxíkem po silnici pak měří necelých patnáct kilometrů, za což se účtuje 30 renmimbi. V obrovské nádražní hale pak nenajdete kromě záchodů a laviček zatím vůbec nic, nekoupíte si tam nic k jídlu, zato vám zrentgenují zavazadla.
Železnice do Tibetu
l Vlaky jezdí rychlostí do 100 km/h v úsecích na permafrostu, tedy na půdě, která je téměř neustále promrzlá.
l Celá cesta do Lan-čou trvala 29 hodin.
l Železnice je pouze jednokolejná. I když zatím jezdí do Lhasy jen 4 vlaky denně, musel vlak občas ve stanici počkat na vedlejší koleji, než projela souprava v protějším směru.
l Prakticky celá trasa do Golmudu vede vysoko nad terénem na pilířích, po mostech a náspech a skrz tunely. Nejvyšší místo trati je sice v údolí, ovšem dno údolí má nadmořskou výšku 5072 m (nedaleko stanice Tchang-ku-la). l Nejdelší most má 11,7 km, vede přes řeku Qingshui. Na trase je i tunel Kunlun, který je na světě nejdelším tunelem v trvale zamrzlé půdě, měří 1686 metrů. Tunel Feng-chuo-šan s nadmořskou výškou 4905 metrů je dosud nejvýše položeným tunelem v permafrostu. více informací na http://mafi.ucw.cz
