Tádž Mahál? Váránasí? Arunáčala? Bódhgája? Na všechna tahle „duchovní“ místa zapomeňte. Pokud chcete skutečně pochopit Indii, rozjeďte se raději do nenápadné budovy na předměstí Dillí.
Proč to nepřiznat? Do okrajové čtvrti Mahavir Enclave jsem mířil jako hledač povrchní novinářské senzace. Indii mám projetou křížem krážem, ale „Mezinárodní muzeum záchodů“ slibovalo něco nového, lehce bizarního. Ukázali nám ho ale až potom, co jsme se po přivítání zúčastnili ranního „obřadu čistoty“. Desítky dětí ve školních uniformách zpívaly pod transparentem s nápisem „Sanitace je naše náboženství“. My tři poutníci z Evropy jsme byli veřejně dekorováni květinovými věnci a označeni za „vzácné hosty“, kteří prý vážili dalekou cestu do Dillí jen proto, aby se tu poklonili čistotě. „To je nějaká sekta?!“ varovala mě moje kritická západní mysl. Vzápětí jsem byl ale vyveden z omylu. V muzeu záchodů a přilehlé škole jsme se totiž seznámili s celoživotní misí obdivuhodného muže, který bez nadsázky zlidšťuje celou dnešní Indii. „Na rozdíl od tělesných funkcí, jako je třeba tanec, zpěv, běh nebo zápas, je defekace považována za něco ošklivého a nečistého, o čem se na veřejnosti nemluví,“ vyprávěl nám dr. Bindheshwar Pathak, charismatický muž v bělostné košili. „Nositel Nobelovy ceny za medicínu Charles Richet toto mlčení odvozoval od zápachu a neužitečnosti produktů lidského zažívání. Jiní autoři spojují tabu s blízkostí vyměšovacích a pohlavních orgánů. Společnost defekaci každopádně ignoruje a vědci se jí nezabývají. V roce 1968 jsem se to rozhodl změnit potom, co jsem jako sociolog prováděl terénní výzkum tzv. nedotknutelných – skupiny, která v indickém kastovním systému stojí až na nejnižší příčce…“
Pro čtenáře, který nezná indické reálie, je tu třeba udělat odbočku. Nedotknutelných žije v Indii asi 160 milionů. Dědičně jsou „odsouzeni“ k provádění nečistých prací. Odklízejí zdechlá zvířata, spalují mrtvoly, čistí kanály, ale především vynášejí záchody. Většina Indů má totiž dodnes doma záchod v podobě obyčejného kbelíku. Brzy ráno můžete v ulicích potkat muže a ženy nesoucí na hlavě velké čtyřhranné nádoby. Dělají to tak už přes 1500 let, tedy od dob, kdy se ustavil kastovní systém. Postupem času na nich ulpělo sociální stigma, které vysvětluje už jejich název. Pokud se sběrače výkalů omylem dotknete, musíte se složitě rituálně očišťovat. Lidé se štítí dokonce i stínu, který nedotknutelný vrhá. Je diskriminován na každém kroku. Nesmí do většiny chrámů, vyhánějí ho z restaurace, s jeho dětmi nechce nikdo sedět ve škole… Předsudky mají tuhý život i přesto, že oficiálně jsou kasty v Indii od roku 1950 zakázány ústavou a nedotknutelní mají kvóty pro přednostní obsazování míst v parlamentu.
Děti Boží
Doktor Pathak by se měl sběračů správně štítit nejvíc, protože pochází z nejvyšší indické kasty bráhmanů (kněžích). „Mnoho členů mé kasty si po sobě dodnes nečistí záchod, protože to považují za nedůstojné,“ říká. „Dělají to za ně nedotknutelní. Jak ale chcete sloužit bohu, když přehlížíte své bližní?“ Muž, který je držitelem vědecké hodnosti Ph.D. za sociologickou práci s názvem Osvobození sběračů výkalů s pomocí levné sanitace, proto v roce 1970 založil nadaci s názvem Sulabh International. Jejím prvním krokem bylo vyvinutí jednoduchého, levného a funkčního záchodu, který by nahradil tradiční kbelíky. Jak to ale udělat, aby si ho mohl dovolit každý, a aby nepotřeboval splachování? Pathak přišel s nápadem na dvě oddělené žumpy po stranách. „Když se jedna naplní, necháte ji rok nebo dva svému osudu a používáte tu druhou,“ vysvětluje. „Její obsah se v indickém horku promění v kompost, který už nepáchne, a který vyvezete na pole. Tím se jedna žumpa vyprázdní a začne nový cyklus.“ Zdá se vám to až úsměvně triviální? Ve skutečnosti jde o technologický převrat. Záchod vlastní jen 47% indických domácností, a většina z nich je dosud kbelíková. Půl miliardy Indů dodnes kálí venku. „Vynález“ doktora Pathaka se s pomocí aktivistů reformačního hnutí s názvem Sulabh Sanitation Movement úspěšně šíří po celé Indii. Nahradil už tolik kbelíkových záchodů, že se 50 000 nedotknutelných může věnovat něčemu jinému, než je jejich každodenní vynášení.
Čistota stav duše
Dalším Pathakovým přínosem je vybudování 3200 veřejných záchodů ve 240 indických městech. Jde o moderní WC, které jsou často doplněny i veřejnou sprchou, prádelnou a lékařskou ordinací. První kombinované zařízení tohoto typu, známé jako Sulabh Shauchalaya Complex, bylo otevřeno už v roce 1974 ve městě Patna. „Produkty“ většiny z nich slouží k výrobě bioplynu, který se používá pro vaření v levných restauracích pro chudé. Jak to funguje, si můžete vyzkoušet přímo v muzeu. Stačí si jen odskočit na záchod, a pak nahlédnout do kuchyně sousední vývařovny. Kdyby to tak bylo všude, ušetřila by Indie obrovské množství energie. „Indové každý den vyprodukují 900 milionů litrů moči a 135 milionů tun výkalů,“ sype sociální reformátor z hlavy přesná čísla. Jen „osvobodit“ nedotknutelné od nečisté dědičné práce. Doktor Pathak jim proto v pobočkách svého institutu poskytuje nejrůznější rekvalifikační kurzy. Šití, vyřezávání, opravy motorů, počítačová gramotnost… Vše zdarma, hrazeno výnosy z provozování veřejných toalet. On sám svému celoživotnímu úsilí říká „křižácké tažení za čistotu“. To slovo ovšem nechápe jen v doslovném významu. „Čistotu vám nepřinese mýdlo ani šampon,“ říká. „Čistota je stav duše, takže čistý můžete být i v případě, že se dotýkáte nečistých věcí. V moderní civilizované společnosti by si ale nikdo neměl vydělávat na živobytí tím, že nosí na hlavě nádobu s výkaly svých spoluobčanů.“ Mezinárodní muzeum záchodů tak ve skutečnosti tvoří jen okrajový zlomek aktivit Pathakovy nadace. „Muzeum vzniklo proto, abych lidem ukázal, jak je to zajímavá a neprávem opomíjená oblast lidské historie. Hygienické záchody s protékající vodou mělo už Mohendžodáro, jedno z prvních měst na světě, založené kolem roku 3000 před Kristem. Ať mi proto nikdo neříká, že to v dnešní Indii nejde…“
Pohled do budoucnosti
Druhý konec pomyslného evolučního intervalu v Pathakově muzeu reprezentuje americký přenosný záchod, který exkrementy pomocí mikrovln promění ve sterilní prášek bez zápachu. Vrcholem technologického rozvoje je pak Smart Toilet japonské firmy Matsushita. Nejen, že je vybaven vyhřívaným sedátkem, ale především vám po použití automaticky omyje intimní partie vodou a osuší je fénem. Poslední model změří i vaši tělesnou teplotu, krevní tlak a hmotnost a analýzou vaší moči zjistí hladinu krevního cukru. Vestavěné reproduktory navíc zvuky vašeho vyměšování maskují nahrávkou tekoucí vody.
Na záchody od Matsushity si většina Indů bude muset ještě dlouho počkat. Mnohem důležitější ale je, že se díky doktoru Pathakovi přestanou štítit svých spoluobčanů. Což ocenil třeba indický prezident, který mu dal medaili za sociální služby, nebo papež Jan Pavel II., který mu udělil vyznamenání sv. Františka. A mimochodem, i tito dva úctyhodní pánové sedávali na záchodě…
