O zemi bardů, o drahokamu na koruně krále Artuše, o kraji zarputilých nacionalistů, kamenných hradů a spanilé přírody bylo popsáno tolik archů papíru, že se mi jen velmi těžko vstupuje do Walesu bez svazujících předsudků.
„Zpáteční lístek si nekupuj, Wales je návykový místo,“ dovídám se další zaručenou informaci od prodavače jízdenek před odjezdem z manchesterského nádraží.
Přestože Wales zaujímá rozlohu pouze o trochu menší než Morava, vyznačuje se velkou členitostí jak krajiny, tak kultury a životního stylu. Průmyslový jih se donedávna vyvíjel pod taktovkou těžebních věží uhelných dolů. V husté městské zástavbě jižního pobřeží žije kosmopolitním životem, s angličtinou jako mateřským jazykem, převážná část třímilionové populace Walesu. Na druhé straně, na venkovském severu a severozápadě, se koncentrují konzervativní, walesky mluvící a nacionalisticky ladění farmáři, tzv. gwerin. Právě zde, v hrabství Gwynedd, je centrum waleského nacionalismu. Oblasti severního a jižního Walesu jsou orograficky rozděleny centrálním hornatým masivem, kde krajinu obhospodařují pouze politicky nevyhraněné a jazykově indiferentní ovce. Ze tří stran je Wales obklopen mořem, ze strany čtvrté je skrojen hrází krále Offy, která od 8. století dodnes poměrně přesně vyznačuje walesko-anglickou hranici. 
Spletité osudy Walesu jsou přímo vryty do tamní scenerie; prehistorická pohřebiště a masivní hrady vyvolávají představu walesko-anglických válek, viktoriánské kaple, přístavní mola, kamenolomy, velkolepé mosty a akvadukty nedávají zapomenout na období průmyslové revoluce, balvanité stodoly a kamennými zdmi rozdělené pastviny napovídají o těžkém životě farmářů. Rudý drak, národní symbol dochovaný ještě z dob krále Artuše a můj průvodce při cestách Walesem, je k vidění všude: na tričkách teenagerů, na příborech Fish & Chips restaurací, dveřích parních lokomotiv, na tvářích ragbyových fanoušků nebo igelitových taškách nakupujících.
Možná překvapivě je Wales jedním z nejchudších regionů západní Evropy – pouze Španělé a Portugalci žijí s nižším životním standardem – a stává se tak relativně levným letoviskem pro bohaté anglické sousedy. Ti zde začali kupovat farmářské domy jako letní sídla a nacionalisticky ladění Walesané, hlavně v oblastech, kde má rodinná farma dlouholeté kořeny, to nelibě nesou.
V 80. letech minulého století započali extremisté rozšířenou vlnou žhářství útočit proti dovolenkovým obydlím Angličanů. Nacionalisté, bojujíce proti poangličťování waleské země i jazyka, sabotovali televizní vysílače, přetírali dopravní značky, drželi hladovky a nápisy „Vítejte ve Walesu“ na příjezdových cedulích přestříkávali sprejovým „Angličtí bastardi ven“.
Na pomoc Walesu v boji s chudobou přišel i grant dvou miliard dolarů z Evropské unie, ale s Londýnem, nejbohatším městem Evropy vzdáleným asi 200 kilometrů, svádí Walesané nerovný boj.
SNOWDON – PLNOU PAROU K VRCHOLU
Cestou vlakem z jihu na sever se krajina začíná zvolna vlnit a po projetí univerzitním městečkem Aberystwyth má návštěvník dojem, že projel zrcadlem, kterým Alenka, vybájená Lewisem Carrollem v nedalekém Llandudnu, vstupovala do říše divů. Tady začíná Kambrické pohoří spolu s národním parkem Snowdonia.
Parc Cenedlaethol Eryri, národní park Snowdonia, je druhým největším parkem Velké Británie a pyšní se jedním z nejstarších pohoří na zemi. Ledovce po sobě zanechaly krajinu tak členitou a pozoruhodnou, že přilákala pionýry moderní geologie a význam jejich bádání se dochoval ve jménech klasifikujících období prvohor: kambrium je odvozeno z řeckého výrazu pro Wales (Cambrian), ordovik a silur jsou nazvány podle místních keltských kmenů.
Nejvyšší vrchol Kambrických hor Snowdon není zrovna velikán, ale 1085 metrů nad mořem Walesanům stačí, aby se jím pyšnili jako „nejvyšší horou Velké Británie“ (na jih od Skotské vysočiny – dodávají tiše). Ti, co nejsou ohromeni nadmořskou výškou, by se alespoň měli sklonit před pověstí, která praví, že Yr Widdfa, jak zní waleský název Snowdonu, je hrobka obra Rhita, skoleného legendárním králem Artušem. Někteří tvrdí, že zde dokonce sám Artuš se svými vojsky odpočívá a čeká na povolání do boje proti Sasům. Snowdonia už dnes zdaleka není tak divoká, jak ji popisoval anglický cestopisec George Borrow, jenž tímto krajem procházel v polovině 19. století. Z vrcholu Snowdonu je každopádně nádherný výhled na to nejkrásnější, co může waleská příroda nabídnout – ostré hřebeny hor, skalnaté špice i travou čalouněné kopečky, řeky a vodopády, vřesové slatiny a pokojná údolí plná ledovcových jezírek.
K potěšení se z takovéhoto výhledu turisté nemusejí trávit půl dne šplháním do kopce; od roku 1896 jezdí z vesničky Llanberis až těsně pod vrcholek hory úzkokolejná parní železnice. Osmikilometrové stoupání malebným krajem zvládne parní zubačka asi za hodinu, jenom jednou se cestou zastaví, aby doplnila vodu do nádrže. Každoročně se zde konají i běžecké závody z Llanberis na vrchol a zpět a třeba dodat, že nejrychlejší z běžců nechají parní vláček, se kterým společně odstartovali, daleko za sebou.
Ročně tak velký Snowdon bez větší námahy dobude na půl milionu Walesanů, pro které snad není krásnějšího pocitu, než na samém vrcholu roztáhnout bílo-zelenou zástavu a pod plápolající siluetou rudého draka shlížet na „zemi svou a svých krajanů, na zemi Cymru“.
K opravdovému poznání Walesu patří strávit několik nocí pod širou oblohou v horách Snowdonie. Tak jsem se alespoň domníval. První moje snaha o souznění s duchem waleských hor byla zmařena záchrannou helikoptérou, která celou noc sundávala členy neúspěšné expedice ze stěny asi 300 výškových metrů nad mým tábořištěm. Všechny další pokusy o „poznání Walesu“ byly spláchnuty nepřízní počasí. I takový je Snowdon, i takový je Wales.
EISTEDDFOD – SVÁTEK KELTSKÝCH PĚVCŮ
Typický Walesan dob dřívějších trávil týden v uhelném dole, v sobotu hrál ragby, v neděli navštívil kostel a po volných večerech zpíval v cor meibion, neboli mužském pěveckém sboru. Už to však není, co bývalo; těžební průmysl se zhroutil, popularitu ragby zastiňuje „obyčejný“ fotbal a na modlitbu dnes nezbývá čas. Možná i proto zpívali nějakou dobu bardové – keltští pěvci – poněkud zastřenými hlasy. Pečlivě střežená tradice waleského bardství je však každoročně připomínána při festivalu zvaném Eisteddfod.
Tento jazykolomný název v sobě skrývá pojmenování pro slavnostní shromáždění waleských pěvců a básníků. Tradice vznikla již ve 12. století a původně se jednalo o soutěže muzikantů, zvláště harfeníků, a básníků. Až s postupem času se vyvinuly a připojily další hudební, literární a oratorní formy. V 17. století tradice Eisteddfodu upadala v zapomnění a přežívala jen v podobě neformálních sešlostí veršotepců a impromptu básníků. Múza bardského veršování však waleské horníky a farmáře neopustila ani v období hospodářských těžkostí a tradice Eisteddfodu se začala pomalu obnovovat.
Novodobý, tzv. Národní Eisteddfod znovuožil v 19. století a od té doby se každoročně koná střídavě v jižním a severním Walesu. Z původních neobřadných setkání se vyvinuly dnes již velkolepé akce doplněné o nejrůznější soutěže a udílení cen v hudbě, próze, dramatu a umění. Vyhlášení vítězného básníka a jeho inaugurace nadále zůstávají klimaxem festivalu a přitahují waleskou komunitu i turisty z celého světa.
Přestože waleská historie byla poznamenána tvrdým matriarchátem, bardství bylo dlouhou dobu pouze mužskou záležitostí. Teprve po 140 letech novodobého festivalu, shodou okolností právě v den mojí návštěvy, se podařilo usednout na křeslo Národního Eisteddfodu ženě. Matka tří dětí, třicetisedmiletá Mererid Hopwoodová zvítězila za velkého ohlasu obecenstva s pochmurnou básní líčící život ženy po smrti dítěte.
Oficiálním jazykem festivalu je samozřejmě waleština a spoléhat zde na angličtinu je přinejmenším odvážné. U vchodu však dostávám sluchátka s elektronickým tlumočníkem, a pouze když přiznám, že jsem Čech, hovoří se mnou lidé anglicky, ovšem s velmi výrazným, tvrdým přízvukem.
KAMENNÁ PÝCHA
Válečný odkaz Walesu je pozoruhodný, římští, vikinští, normanští i angličtí nájezdníci, ti všichni se snažili podrobit si Walesany a jejich zemi. Zatímco s dobytím Anglie neměli Normané větší problémy, k podmanění Walesanů s jejich dlouhými luky potřebovali přes dvě století.
Vzpomínku na válečný středověk dodnes oživuje řetěz hradů a zřícenin táhnoucí se podél mořského pobřeží a hranic s Anglií; každý z nich je hrdě zdoben bílo-zelenou vlajkou se siluetou rudého draka. Je poněkud paradoxní, že tyto hrady byly ve většině případů vybudovány Angličany k dohlížení nad nacionalistickým Walesem středověku; je nadmíru smutné, že řetěz důstojných kamenných hradů byl zastíněn kordonem nedůstojných plechových karavanů lemujících pobřeží a čekajících na holidaymakery z anglického severozápadu.
K největšímu rozkvětu budování hradů došlo na konci 13. století, kdy anglický král Edward I. napadl waleské prince a odřízl je od jejich zásobovacích zdrojů pobřežním řetězem hradů. Některé z nich se dosud téměř neporušeny pyšní na prominentních vyvýšeninách nad městy; kamenné konstrukce ostatních neodolaly těžkým zbraním nájezdníků nebo zubu času. Celý Wales je osázen lépe či hůře dochovanými středověkými stavbami, krášlícími městská zákoutí či údolí Snowdonie.
Jednou z klíčových tvrzí tzv. „železného řetězu“ hradů zbudovaných Edwardem I. k potlačení Walesanů byl hrad Conwy, jehož tmavě studené zdi mají dodnes zvláštní schopnost vyvolávat autentickou atmosféru středověku. Stejnojmenné městečko pod hradem, malebné a neustále rušné, je kolem dokola obehnáno kamennými hradbami s pravidelně rozestavěnými baštami. V přístavu, hned pod majestátním hradem, se jako protiklad krčí miniaturní domeček, údajně nejmenší dům ve Velké Británii. Před projitím dveřmi se i průměrně stavěný člověk musí řádně ohnout.
„Jednou byla bouřka a já tady měla frontu, tak jsem je tam všechny pustila. Když vylézali ven, napočítala jsem jich 19, nechápu, jak se tam vešli,“ sděluje mi průvodkyně, nastrojená do tradičního křiklavě červeného oděvu s bílým kloboukem. „Taky u vás v Čechách máte na ulicích takový nepořádek?“ ptá se jakoby bezděčně, když se shýbá pro prázdný kornout od zmrzliny před prahem domku. „To nám sem všechno vozí turisti! Angličani!“
Slunce zapadající nad zátokou dobarvuje siestu nedělního večera. Desítky lidí, od dětí po důchodce, se scházejí v přístavu; čtou noviny, rybaří, venčí psy, chytají poslední sluneční paprsky na lavičkách nebo kraby v moři… „Slaninu, rychle slaninu!“ volá malý chlapec od břehu a utíká za babičkou na lavičce. Slaninu přiváže na vlasec, vlasec vhodí do vln a po chvíli jej vytahuje se „zakousnutým“ krabem. V kbelíku už jich mají kluci plno. „Oni je tam zase po setmění nahází zpátky,“ ujišťuje mě babička. „Aby je mohli chytat příští neděli,“ dodává s úsměvem.
Vlakem po severním pobřeží se dostávám do kosmopolitního městečka Bangor. Nedaleko od něj je v lesích schovaná další z masivních hradních staveb Penrhyn – zvenku ledabyle porostlá břečťanem, zevnitř přepečlivě vyšňořená sochami, řezbami a největší kolekcí maleb v severním Walesu. Hrad je plný rozmarných předmětů, včetně tunu vážící břidlicové postele sestavené pro královnu Viktorii nebo pompézního schodiště, jehož výstavba trvala 10 let. Penrhyn však nepatří do velké rodiny Edwardových středověkých staveb, nýbrž byl postaven až v 19. století za peníze z břidlicového průmyslu.
Mezi nejpůsobivější a nejzachovalejší středověké hrady Walesu patří Caernarfon, který nechal Edward vybudovat nejenom jako vojenskou pevnost, ale i jako královský palác, sídlo vlády a symbol nadvlády anglického krále nad Walesem. Unikátní polygonální věže, zubaté cimbuří a barevné zdi byly projektovány tak, aby evokovaly představu Konstantinopole. Symbolický status hradu byl umocněn v roce 1284, kdy se zde Edwardovi I. narodil syn, princ Waleský. V roce 1969 se hradu dostalo světového věhlasu jako místu, kde byl princem Waleským prohlášen princ Charles.
STŘECHY PRO CELOU EVROPU
Pokud byla krajina Walesu v obdobích prehistorických formována pohyby ledovců, v dobách ne tak dávných to byly břidlicové lomy a doly, které vytvořily příznačné scenerie temně černých srázů břidlicových sutí. Generace mužů s poměrně primitivními nástroji rozebíraly kopce a hory a poskytovaly břidlicové tabule pro střechy evropských měst. V druhé polovině minulého století však průmysl zkolaboval a centrum těžby břidlice, Blaneau Ffestiniog v srdci Snowdonie, dnes připomínají pouze zpola rozebrané hory a úzkokolejka, kterou se břidlicové pláty dopravovaly do přístavu v Porthmadog.
Prach „břidlicové kultury“ rozvály waleské větry, ale ke zbytkům její atmosféry lze přičichnout v městečku Llanberis. Zde, přímo pod horou Snowdon, je v dílnách rozlehlých břidlicových lomů Dinorwig umístěno jediné břidlicové muzeum světa – muzeum vyprávějící příběh téměř zapomenutého průmyslu, kde hrstka řemeslníků drží při životě to, co bývalo nejvýznamnějším industriálním odvětvím severního Walesu. Většina dílen se dosud nachází ve stavu, v jakém je dělníci v roce 1969 opustili. Pouze multimediální prezentace pro turisty na uvítanou jsou o poznání vyspělejší a těžební stroje o poznání rezavější.
Jeden z pracovníků muzea, Owen, demonstruje návštěvníkům zručnost, s jakou dokáže podélně rozštípnout břidlicovou tabulku a následně ji upravit do požadovaného tvaru – čtverec, kolo, nebo i elipsa, chcete-li. „Dodnes se to musí dělat ručně, žádná mašina na to není,“ proniká k nám z prachového oblaku Owenův komentář. „Šikovný dělník dokáže za den udělat až 400 kousků břidlicových tašek. Na střechu průměrného domku jsou jich potřeba asi 2000; a dáš za to tak deset tisíc liber (tj. zhruba půl milionu korun). Ale dnes se hodně břidlice dováží ze Španělska – za poloviční cenu,“ nastiňuje příčiny neradostného konce těžby břidlice.
ŽELEZNICE A PRŠIPLÁŠTĚ
Vznik pověstných úzkokolejek se datuje do dob, kdy waleskými údolími zněly písně industriální revoluce a uhlobaroni hledali vehikl, který by se s waleskou krajinou potýkal stejně dobře jako do té doby jedineční tažní koně a stejně rychle jako vlaky. Úzkokolejky se ukázaly ideálním řešením. Když však tyto železnice pozbyly ve 20. století raison d’etre, byly odkázány k zániku. Dříve než se tak stalo, ujali se jich naštěstí vlakoví nadšenci, kteří je dodnes spravují jako letní turistické atrakce.
Nejproslulejší z úzkých kolejí je Ffestiniog Railway, jejíž malé parní lokomotivy odfukují páru na 13mílové cestě z Porthmadogu nahoru do Blaenau Ffestiniogu. Dráha byla původně otevřena v roce 1836 k přepravě břidlice do přístavu; povozy s břidlicovými tabulemi byly později nahrazeny vagonky s plyšovými sedačkami, z nichž turisté obdivují malebnou krajinu Snowdonie. Malebnou do té doby, než lokomotiva dojede do cílové stanice, obklopené černými sutěmi opuštěných lomů.
Ve vlaku do Ffestiniogu se potkávám s Johnem, svěžím sedmdesátníkem z Chesteru, který, jak sám říká, tady jezdí často, „protože pohled na waleskou krajinu je nejkrásnější z okna vlaku“, parafrázuje možná nevědomky arabské přísloví o koních. John ale není obdivovatel krajiny, nýbrž zarytý příznivec a zevrubný znalec britských parních lokomotiv. „Jenom parních, do dieselů nedělám,“ nadýmá se pýchou. Po celou cestu mi vypráví nejrůznější historické události, příhody a zajímavosti britských železnic. Dokonce ve stanici Llandudno Junction, kde se naše cesty mají rozdělit, mění plán cesty a nasedá do mého vlaku, aby mi vše stačil dopovědět.
Na všech větších nádražích, kterými projíždíme, stojí na konci peronu skupinka mužů s fotoaparáty a notesy. John se mým otázkám vyhýbá a zjevně mi nechce sdělit poslání moknoucích postav, načež se ke mně přes uličku naklání spolucestující, která zaslechla náš rozhovor: „To jsou train spotters – pršipláště, blázni,“ shrnuje ve stručnosti nejpodivnější z britských koníčků. Hobby tak směšné, že se o něm vlakový zanícenec John odmítá bavit.
Train spotters neboli anoraci (podle plášťů do deště, které na sobě mají během hodinových čekání na nádraží) jsou lidé, jejichž koníčkem je zapisovat si čísla lokomotiv, které na vlastní oči viděli. Toto hobby je rozšířeno po celé Británii, ale ve Walesu má obzvláště zarputilé příznivce. Train spotters se stali řekl bych oprávněně terčem všech možných vtipů a narážek veřejnosti; oni však navzdory posměchu stojí na nástupišti, sveřepě hlídají každou lokomotivu a do notesů, diktafonů nebo paměti digitálních fotoaparátů zaznamenávají čísla svých parních či dieselových miláčků.
„Můžeš si koupit různé knižní seznamy lokomotiv a postupně odškrtávat čísla těch, co na vlastní oči uvidíš,“ sděluje mi jeden ze spotterů Rony. „Cílem je odškrtnout všechny.“ A to není lehký úkol, některé seznamy uvádějí až 1500 lokomotiv po celých britských ostrovech a vystopovat je znamená mnoho odhodlání, úsilí, času a peněz. „Co z toho mám, až posbírám celou sérii? Radost!“
PORTMEIRION – KRÁSA, TA ZVLÁŠTNÍ NUTKAVOST
Poněkud neočekávaným místem, na které při toulkách zemí Cymru narážím, je Portmeirion – vesnice protkaná nekonvenční architekturou a atmosférou charakteristickou spíše pro oblasti středomoří než chladný Wales. Na ploše několika čtverečních kilometrů zde stojí, jakoby v protiváze studených zdí waleských hradů, ty nejbizarnější stavby netradičních tvarů a barev – oslnivě bílý panteon vedle žlutomodré zádušní kaple, gloriet v květinové zahradě, na vstupní bráně nástěnné malby od Hanse Feibushe, rekonstrukce bristolské kolonády, v altánku sedí pozlacený Buddha. Zástavba je obklopena rozsáhlými pozemky a parky plnými rododendronů, borovic a jezírek. V blízkosti „zahrady duchů“ nacházím i psí hřbitov, dochovaný ještě z dob viktoriánských a dodnes plnící svůj účel.
Dokonalý kýč? Nikoliv! Autor projektu, architekt Clough Williams-Ellis, jenž Portmeirion v průběhu 20. století vystavěl na svém soukromém poloostrově západního pobřeží, chtěl ukázat, že lze „vybudovat přirozeně krásné místo, aniž by bylo znesvěceno“.
Ellisovou celoživotní náplní byla architektura, krajinný design, záchrana waleského venkova a konzervace krajiny obecně, a právě budováním Portmeirionu usiloval o přenesení svých ideálů do praxe. Celý život bojoval za krásu, „tu zvláštní nutkavost“, jak sám říkal. V Portmeirionu Ellis kombinoval různé tradice a styly k vytvoření něčeho nového a podnětného. Snažil se o to, aby nově vybudované prostředí bylo v harmonii s okolní přírodou a aby Portmeirion nebyl chápán jako extravagantní hříčka, ale zhmotnění jeho snů a model pro architekturu budoucnosti. Současné využití většiny místních budov je poměrně prozaické – turistické ubytovny a hotely.
Croeso i Cymru – Vítejte ve Walesu, zdraví mě silniční cedule, když už popáté během půl roku přejíždím hráz krále Offy. Sprejové doplňky vyhánějící „anglické bastardy“ setřel čas, rudý drak však stále pyšně shlíží na přijíždějící. Wales je návyková země.
Historie Walesu
Historie Walesu je zobrazením zápasu odhodlaného národa proti všemožným nástrahám, proti plenění Vikingů, proti invazi Normanů, proti utlačování mocnými pomezními pány, proti Angličanům a angličtině.
Walesané jsou potomky keltského kmene Kymrů. Od prvního století byl Wales součástí římské provincie Britannia; poté, co v roce 400 našeho letopočtu období vlády Římanů skončilo, se Wales rozdělil na řadu království a různí panovníci se snažili po následujících několik set let zemi sjednotit. Misionáři přicházející z Irska naroubovali na kořeny keltského náboženství křesťanskou víru (předpona „Llan“ ve jménech waleských měst je připomínkou této doby) a křesťanství lépe či hůře fungovalo až do období reformace, kdy bylo reorganizováno a přičleněno k anglikánské církvi.
Walesané zakoušeli tvrdé zákony matriarchátu, kdy ženy vlastnily veškerý majetek a mohly se s muži rozvádět z jakéhokoliv důvodu – od nevěry po zpocené nohy. Možná i z této doby se zachovalo waleské rčení, že „ženská rada nemá žádnou váhu, běda ale tomu muži, který by ji neuposlechl“. Tito Britové se sami nazývali Cymry – krajany, zatímco barbaři je nazývali Wallas – cizinci.
Mezi 5. a 11. stoletím byl Wales pod neustávajícím tlakem saských nájezdníků. Někdy v tomto období vedl bájný král Artuš keltské Brity proti Sasům. Ačkoli historické záznamy o činech legendárního krále a rytířů kulatého stolu nejsou veškeré žádné, jeho legenda nabývala na významu a inspirovala všechny formy waleského umění.
Hranice mezi Walesem a Anglií byla zavedena až v 8. století, kdy nechal anglický král Offa vybudovat ze severu na jih násep k vyznačení předělu. Ve svém klasickém díle „Divoký Wales“ George Borrow píše, že „bylo obvyklé, aby Walesanům na východ od hráze uřezali Angličané uši, zatímco Angličané na západ od náspu byli okamžitě pověšeni“. Ať už to je apokryfní výklad, nebo realistické vylíčení, velmi výstižně nastiňuje vztahy mezi oběma sousedními státy.
Brzy poté co se Vilém Dobyvatel v 11. století zmocnil Anglie, uvědomil si nepoddajnost sousedního Walesu. Aby si zabezpečil své nové království, uvedl do praxe tzv. Lords Marcher (pomezní pány), mocné feudální barony, kteří podél hranice s Walesem – ve Shrewsbury, Chesteru a Herefordu – budovali svoje sídla. Tito baroni měli neomezenou moc a po čase se začali roztahovat do nížin středního a jižního Walesu. Jižní Wales se brzy stal vazalským státem Anglie, zatímco království Gwynedd, Powys a Dyfed zůstala autonomní, ačkoliv jejich panovníci byli povinováni poslušností a věrností anglickému králi. Walesané se semkli v boji za záchranu kultury a tradic, ohrožených progresivním poangličťováním.
Jednostranně mířený Akt sjednocení z roku 1536 „začlenil, sjednotil a anektoval državu, knížectví a zemi Walesu“ k Anglii a od této doby je Wales řízen anglickými zákony. Do 18. století zůstával Wales venkovským zapadákovem, populace byla velmi řídká a topografie země neumožňovala životaschopné farmářství. Až těžba uhlí a minerálů přivedla do Walesu průmyslovou revoluci, tisíce dělníků a erozi prostředí ruku v ruce s erozí kultury a jazyka.
Jazykolam zvaný waleština
Waleština, jazyk dvora krále Artuše, byla plně rozvinuta už v 6. století a řadí se mezi nejstarší evropské jazyky. Původem se jedná o indoevropský jazyk příznačný zdánlivě nevyslovitelnými po sobě jdoucími souhláskami. Pokud se člověk po Walesu nějakou tu dobu pohybuje a konečně si zvykne na jména jako Llanrwst, Llanwrtyd, Betsw-y-Coed nebo Blaenau Ffestiniog, zabloudí na malebný ostrov Anglesey, aby se na něj zlomyslně usmála nádražní cedule s nápisem Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. Název vesnice je nejdelší na Britských ostrovech a v překladu by znamenal něco jako „KostelPannyMarievdutiněbílélískyudravéhovodníhovíruakostelsvatéhoTysiliaučervenéjeskyně“.
Waleština není v evropském měřítku známá jenom jako kuriózní jazykolam, nýbrž i jako nejúspěšnější minoritní řeč. Boj Walesanů za nezávislost a zachování jazyka se historií země Cymru proplétá stejně věrně a nesmlouvavě jako úzkokolejky krajem Snowdonie. Paradoxně to bylo vstoupení Walesana Henryho Tudora na anglický trůn, které v roce 1536 vedlo k Act of Union – Aktu sjednocení, svazujícímu Wales s Anglií a de facto ničícímu waleský národ. Následoval výnos, který pravil, že „od této chvíle žádná osoba nebo osoby užívající waleský jazyk nesmí zastávat nijaký úřad v království anglickém“. Anglická moc rostla ruku v ruce s úpadkem waleského jazyka a kultury.
Další tvrdou ránu waleštině a waleské identitě zasadila průmyslová revoluce a následný příliv podnikatelů a dělníků, z nichž walesky hovořil jen málokdo. Anglické televizní stanice, nekontrolovaná migrace obyvatel, míchaná walesko-anglická manželství a samozřejmě turismus, nic z toho prastarému jazyku dvakrát nepomohlo, a waleština byla odsouzena, jako řada dalších evropských jazyků, k zániku.
Ne tak docela! Historicky důležitou roli pro zachování mateřštiny sehrál v 16. století biskup Morgan, když přeložil do waleštiny bibli, a ve století 19. pak založení Waleské univerzity a udržování tradice Eisteddfod. V roce 1967 byla waleština konečně ustavena jako rovnoprávný jazyk v legislativě a administrativě. Dopravní značky, veřejné listiny i turistické letáky jsou od té doby psány jak anglicky, tak walesky a děti ve školách se povinně učí oběma jazykům. Dnes je waleština jedním z nejúspěšnějších evropských regionálních jazyků – hovoří jím více než půl milionu waleské populace. Schopnost komunikovat ve waleštině se stala podmínkou pro řadu zaměstnání a naprostou nezbytností k získání práce v médiích. Boj za obrodu jazyka paradoxně došel tak daleko, že hnutí za záchranu waleštiny jsou v britském tisku osočována i z rasismu.
Velkým úspěchem pro „Společnost waleského jazyka“ bylo v roce 1982, po mohutné kampani, slavnostní zahájení vysílání televizního kanálu S4C s 22 hodinami týdně. Projektu se v době vzniku nedávalo moc šancí na přežití, ale dnes, po 20 letech, je S4C stále v éteru, i když 74 milionů liber podpory ročně jej řadí mezi nejdotovanější televizní kanály na světě. Wales má i populární rozhlasovou stanici Radio Cymru a waleská nakladatelství ročně vydají několik set knih ve waleštině.
Zajímavé je, že obroda waleštiny neprobíhá jenom ve Walesu, ale i v argentinské provincii Chubut, v největší walesky hovořící skupině mimo hranice Walesu. Na přelomu 19. a 20. století odešlo do této jihoamerické země na 3000 emigrantů, dnes jejich potomstvo čítá téměř desetkrát tolik lidí a o zachování mateřštiny bojují se stejnou vervou jako jejich evropští souputníci; namísto angličtiny ale zápolí se španělštinou.
S obyvateli Walesu se jistě sblížíte, když prokážete znalost alespoň několika slov či spojení. Možná že netušíte, jak je waleština odlišná od angličtiny. Porovnejte sami.
Nejprve několik frází:
Oes… gyda chi…Máte…?
Ble mae…?Kde je…?
Faint yw’r pris?Kolik to stojí…?
I ble ydych chi’n mynd?Kam jedete?
Cestovatelé se jistě setkají s běžnými nápisy jako:
Maes AwyrletištěGwestyhotel
GadaelodjezdStafellpokoj
Cyrraeddpříjezd
Pokud se vám na cestě něco nepříjemného stane, mohou se vám hodit slova:
swyddfa’r heddlupolicieysbytynemocnice
Na cestách se dostanete na různá místa:
strydulicemôroceán
sgwarnáměstíllynjezero
mynyddhoraafonřeka
brynkopecpontmost
Ve společnosti pak oslníte frází:
Lechyd da!Na zdraví! jazykové okénko do světa waleštiny pro vás připravilo
PRESTO – jazykové centrum
www.presto.cz/kurzy
e-mail: jazykove.kurzy@presto.cz
