TEXT: Stanislava Jarolímková
„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. On je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše nadšený – hotový podivín!“ napsal o Vojtovi Náprstkovi Jan Neruda. A nemýlil se.
Vojta Náprstek se narodil se v Praze 17. dubna roku 1826 jako druhý syn Anny (1788–1873) a sládka, vyučeného pivovarníka Antonína Fingerhuta (1775–1832); na matrice mu přeložili do němčiny české jméno Náprstek. Dostal jméno Adalbert a zanedlouho se s rodiči a bratrem Ferdinandem (1824–1887) přestěhoval na Betlémské náměstí do domu U Halánků čp. 269/1, kde byla vyhlášená vinopalna a pivovar vařící pivo pro výčep i prodej přes ulici. Roku 1832 maminka sice podruhé ovdověla a zůstala na syny i firmu sama, ale byla nesmírně pracovitá a rázná, a tak obojí zvládala.
Adalbert se jí vzepřel poprvé tehdy, když se jednalo o jeho vysokoškolské vzdělání. Zatímco bratr poslušně nastoupil na pražskou techniku, obor pivovarnictví, on snil o tom, že se stane orientalistou. Dokonce se prý učil arménsky a později plánoval, že pojede „přes Tichý oceán do Asie. Zemí čínskou, Mongolů, kirgizských kozáků po hranice ruské, na Astrachaň, přes Černé moře do Istanbulu atd.“. Jenže maminka byla zásadně proti; prý kdo to kdy viděl, aby se člen rodiny vlastnící známou pražskou firmu toulal kdesi v divočině.
Vídeňské extempore
Adalbert Fingerhut se tedy s povzdechem zapsal na práva, což si „osladil“ alespoň tím, že je šel roku 1846 studovat do Vídně, aby byl z dosahu dalších matčiných zákazů a příkazů. S pilností to ovšem rozhodně nepřeháněl, takže si snadno našel mj. čas na články, které psal do Pražských novin vydávaných K. Havlíčkem Borovským. To stojí za zmínku zejména proto, že je podepisoval šifrou W. nebo W. N., protože od studií důsledně používal český překlad svého jména, pod nímž ho známe dodnes (i když jejich oficiální změny se dočkal teprve roku 1880).
Čas mu zbyl i na to, aby se v roce 1848 zapletl do vídeňského a českého politického dění, takže na něj byl vydán zatykač, což ho přimělo k rozhodnutí odplout do Ameriky. Kvůli tomu se zadlužil, proto poslal domů před odplutím z Hamburku 17. října 1848 třicetistránkový dopis, v němž se snažil vše vysvětlit. Mj. napsal: „Předrahá panímámo! … Ne pro dobrodružství, ne pro vyražení se tam ubírám. K jakému ohromnému prospěchu pro mne Amerika bude, o tom doufám budu moci brzo Vám zprávy podat … nepochybuji, že se mi podaří vše to dobré, které se tam naučím, vše to šlechetné, které si osvojím, domů, do vlasti své přenésti.“
Americké stýskání
V New Yorku vystoupil na břeh krátce před Vánocemi roku 1848. Živil se jako pouliční prodavač, lepič obálek, dělník na stavbě kostela nebo pomocník truhláře. V roce 1849 založil První českoslovanský spolek, jenž měl především pomáhat přistěhovalcům. V polovině června roku 1850 se usadil severně od Chicaga, v městečku Milwaukee (stát Wisconsin), kde si zřídil německé knihkupectví a čítárnu; i když měl šanci obstát, protože tu žilo mnoho Němců, pro jistotu nabízel i dechové nástroje, parfémy, mýdla, papírnické zboží a dětské hračky.
V témže roce ho čekala další nepříjemnost, související s tím, že do Ameriky s ním odjela jeho přítelkyně, modistka Katynka Krákorová (1827–1888), dcera pražského kavárníka. Seznámili se roku 1847 ve Vídni, kde se zkoušela uchytit jako herečka, kamenem úrazu bylo to, že se v dopisech domů podepisovala Náprstková. Matka dala Náprstkovi na vybranou, buď se s Katy rozejde, nebo z domu U Halánků nedostane ani krejcar. Po dvou letech se tento problém vyřešil rozchodem těch dvou, a Vojta začal dostávat finanční příspěvky, které využil k vydávání novin Milwaukee Flugblätter. Když se v roce 1856 zúčastnil výpravy vládního zmocněnce k indiánům kmene Dakota v Minnesotě, uvědomil si, že by mohl pražskému muzeu pomoci sbírat zajímavé exponáty. Vyzval v novinách k darům, a nakonec poslal domů 356 knih, 800 periodik, 130 indiánských předmětů, 212 minerálů a mnoho hmyzu, ptáků a plazů. Přestože Náprstka jeho americké aktivity těšily, začal se mu do pocitu dobře vykonané práce vkrádat stesk po domově.
Muzeum malé…
Maminka o synově stesku věděla, a tak zahájila již roku 1853 přípravy na jeho návrat. Nejprve složila na pražském policejním ředitelství 300 zlatých coby poděkování za to, že 18. února téhož roku přežil František Josef I. ve Vídni atentát, o rok později nechala na dnešní Národní vztyčit při panovníkově příjezdu do Prahy slavobránu a nakonec přiměla syna, aby se oficiálně omluvil za své „osmačtyřicátnické“ přečiny a ujistil císaře svou věrností. Teprve pak směl Vojta zamířit domů. Když procházel vraty domu U Halánků, ukazoval kalendář datum 25. února roku 1858.
V roce 1862 se s pražskými vlastenci vydal na světovou výstavu do Londýna, kde se dohodli, že by Praze prospělo průmyslové muzeum. Náprstek nakoupil předměty pro školy i domácnost, a když navzdory jeho předpokladu o nic z toho neprojevilo zájem Národní muzeum, vystavoval je na Střeleckém ostrově. Ledničky, pračky, žehličky, Papinův hrnec a další předměty Prahu sice uchvátily, ale umístit je musel v domě U Halánků, v němž se v té době už pivo nevařilo, a který se stal významným pražským českým kulturním a společenským centrem. Přál si zde vytvořit České průmyslové mu¬zeum určené především pro potřeby řemeslníků a malých živnostníků. Veřejnosti bylo poprvé zpřístupněno roku 1874. Do domu U Halánků se musela vejít i Náprstkova knihovna, která měla již roku 1865 úctyhodných 4500 svazků.
…a muzeum velké
Bylo ale jasné, že dosavadní prostory nebudou pro exponáty stačit, a tak poklepal Fr. L. Rieger 17. dubna roku 1876, v den padesátých Náprstkových narozenin, na základní kámen k nové třípatrové muzejní budově. V ní byl v letech 1888–1893 umístěn mj. jeden unikátní exponát – kostra plejtváka myšoka mylně nazývaného velryba, která tu čekala na dokončení nové budovy Národního muzea (dnes zvané historická) na Václavském náměstí. Před stěhováním kostry Náprstek uspořádal v jejím hrudním koši hostinu, při níž se podávalo velrybí maso, které však údajně nikomu nechutnalo.
Další etapa historie muzea založeného V. Náprstkem začala potom, co po jeho smrti bylo zřejmé, že etnografické předměty početně převažují zvláště zásluhou darů cestovatelů a Čechů žijících v zahraničí. S ohledem na stupňující se obtížnou finanční situaci nadace a tím i muzea je předalo 3. května roku 1932 do správy státu pod novým názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu.
Za druhé světové války provedl německý, okupanty dosazený ředitel svévolně zásadní změnu charakteru tohoto muzea přičleněného počátkem roku 1943 k Národnímu muzeu. Všechny průmyslové exponáty a technická zařízení předal Národnímu technickému muzeu, sbírku uměleckých a umělecko-řemeslných předmětů přemístil do historicko-archeologického oddělení Národního muzea a Umělecko-průmyslového muzea a exponáty etnografické týkající se slovanských evropských zemí pro změnu daroval Národopisnému oddělení Národního muzea. Na Betlémském náměstí tak zůstaly pouze exponáty související s mimoevropskými kulturami, které muzeu darovali především krajané či cestovatelé jako E. Holub, E. S. Vráz, A. V. Frič, J. Kořenský či J. Hloucha. Byl proto roku 1962 přijat nový název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.
Náprstek a ženy
Modrooký Vojta se příslušnicím slabého pohlaví rozhodně nevyhýbal, ale při schůzkách se je snažil především „vést k výšinám“ a předával jim alespoň část svých znalostí, doporučoval vhodnou četbu a vysvětloval význam emancipace. Tím však slečny pokaždé zklamal, protože ony v něm viděly nikoliv svého učitele a rádce, ale především dobrou partii. Ve Vídni se sice zamiloval do zmíněné Katynky Krákorové, ale jeho manželkou se nakonec stala Pepička neboli Josefa Křížková (1838–1907), jedna z dcer sladovnického mistra od Halánků. Sblížili se, když jí bylo dvacet let a po čtyřech letech se prvně políbili. Zpočátku svůj vztah tajili, ale po čase se Vojta maminky zeptal, jestli by si mohl Pepičku vzít. Požehnání nedostal, oženil se teprve 25. února roku 1875, dva roky po smrti paní Anny; bylo mu devětačtyřicet let a nevěsta byla o dvanáct let mladší.
O paní Náprstkové se hovoří jako o vzoru skromnosti, takže zřejmě nebyla právě zářným příkladem emancipované ženy. Lidé si jí však vážili, protože se věnovala charitě, spoluzakládala kuchařskou dívčí školu a vychovala pět adoptovaných osiřelých dívek.
Emancipace vpřed
Vojta Náprstek se jako jeden z mála začal věnovat postavení žen ve společnosti. Od roku 1862 pořádal přednášky, na nichž mj. přesvědčoval české dívky a paní, aby byly emancipované jako Američanky. Tvrdil, že ženy jsou stejně schopné jako muži, mají-li vytvořené potřebné podmínky, mohou být jejich rovnocennými spolupracovnicemi a podle jeho názoru by neměly pečovat jen o domácnost a rodinu. Dokonce prohlásil, že jedna bezdětná učitelka, starající se o několik desítek dětí, je schopna vykonat pro společnost mnohdy více než matka vychovávající „pouze“ dvě vlastní děti. Byl to on, kdo informoval o amerických zařízeních pro předškoláčky, a tím inspiroval k založení první pražské školky.
Logickým vyústěním Náprstkových snah se stalo roku 1865 založení klubu, jenž si dal název Americký klub dám (ono dlouhé „á“ není překlep). Do něj se mohla přihlásit každá Češka, která oslavila šestnácté narozeniny a kterou doporučily jiné dvě členky. Ženy si ho vedly samy a mohly se tu věnovat řadě oborů – od medicíny a historie přes umění a psychologii až po techniku a politiku. Přednášeli zde čeští vědci (mj. J. E. Purkyně), spisovatelé (J. V. Sládek, J. Zeyer či J. Vrchlický) i cestovatelé (například J. Kořenský) a samozřejmě také členky klubu. Dveře sálu, v němž se přednášky konaly, měly pouze v horní části okénko, takže muži do něj neviděli, ale mohli naslouchat tomu, o čem se v místnosti mluví. Za dvacet let tu proběhlo 575 přednášek, které vyslechlo téměř 27 000 posluchaček. Spolu s Vojtou Náprstkem napomohly ženy z klubu i rozšíření vánočního stromečku, protože zaváděly jeho stavění a zdobení v sirotčincích, útulcích a v nemocnicích.
Sečteno a podtrženo
Výčet Náprstkových aktivit je úctyhodně dlouhý. Propagoval například obecní vodovod s filtrovanou vltavskou vodou, elektrické pouliční osvětlení Křižíkovými obloukovými lampami, zavádění plynu do domácností na vaření, elektrickou tramvaj, založení zoo, vybudování pražského krematoria, pro hasiče žádal parní stříkačku, podporoval těsnopis a kritizoval ženské vlečky, protože vířily prach. Prosadil, aby ženy s kočárky a invalidé na vozíčcích se mohli pohybovat po chodnících, na¬vrhl litinové zdobené mříže chránící kořeny stromů rostoucích na chodnících, sháněl peníze na stavbu Národního muzea i na dostavbu katedrály sv. Víta, podporoval postavení petřínské rozhledny, byl čestným členem Českého klubu velocipedistů a Českého spolku pro pěstování moruší a pomáhal Elišce Krásnohorské založit Minervu – první dívčí gymnázium v celém Rakousku-Uhersku. Od roku 1873 byl členem obecních starších při pražské městské radě a v letech 1881 až 1892 byl zároveň městským radním.
Ve své knihovně přijímal řadu osobností českého národního života, angažoval se v zemském sněmu, stal se předsedou spolku pro postavení pomníku Jana Husa, byl vrchním rozhodčím při závodech velocipedistů a veslařů, prvním předsedou Klubu českých turistů, založeného roku 1888, a zapojil se do příprav Všeobecné zemské jubilejní výstavy konané v roce 1891. Při jakési příležitosti pronesl: „Srdce moje nechápe nutnost zla, proto bych rád přinesl všechnu oběť, kterou však též od každého požaduji, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely z povrchu země.“ Vojta Náprstek zemřel uprostřed příprav na Národopisnou výstavu dne 2. září roku 1894, tři dny po záchvatu mrtvice; poslední chvíle prožil v tichu, protože chodník i ulice kolem domu byly vystlány slámou. Jeho ostatky doprovodily tisíce Pražanů na Nádraží státní dráhy (dnešní hlavní nádraží), odkud je rodina dopravila – jak si přál – ke kremaci do saské Gothy. Na urně s jeho popelem, uložené v domě U Halánků, jsou vyryta slova Julia Zeyera: „Co z těla zbylo, snadně se vejde v nádobu malou, srdce jeho veliké přece však nosilo v sobě celý svět.“
