Po týdnu cestování z hlavního města Mexika konečně přijíždíme na pobřeží poloostrova Yucatan. Ihned po ubytování se v jednoduchých dřevěných chatkách se střechou z palmového listí se nedočkavě noříme do vlažných vod Karibiku. Asi dvěstě metrů od břehu se z písčitého dna tyčí několik korálových hlav. Jejich nepravidelné tvary jsou nahoře zakončené vějíři gorgónií a dalších měkkých korálů, mezi nimiž se proplétají desítky barevných ryb. Vzápětí přímo funím do šnorchlu nadšením. U dna leží mořská želva kareta pravá. Potápíme se k ní a pozorujeme jí ze sotva metrové vzdálenosti. Spokojeně plaveme ke břehu a já ještě netuším, že se opět potvrdilo staré pořekadlo, jenže poněkud upravené. “Náhoda přeje připraveným, z nepřipravených dělá blbce”. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem si na první potápění nepřipravil fotoaparát. Vždyť budeme u moře nejméně týden, takže času bude dost. Ale další želvu jsem pak za celý pobyt nepotkal a přišel jsem tak o skvělé záběry…
KORÁLOVÉ LABYRINTY
 Pestré společenstvo yucatanského útesu. |
Přes první neúspěch jsme pak viděli a nafotografovali řadu dalších krásných útesů, korálů i ryb. Potápěli jsme se na několika místech mexického Yucatanu, hlavně v blízkosti známého mayského střediska Tulum. Útesy místy lemují přímo pobřeží, ale většinou se táhnou ve vzdálenosti 1 – 3 kilometry od břehu, mezi pobřežím a souvislým útesem se pak vyskytují shluky korálových bloků. I když druhové bohatství korálů Karibiku není tak velké jako v indopacifiku, zdejší útesy jsou díky velikosti korálových trsů impozantnější. Větevníci palmoví (Acropora palmata) mají větve dlouhé až tři metry o síle několik desítek centimetrů sahající často až k hladině a vytvářejí neprostupné korálové labyrinty. Jejich příbuzní větevníci parožnatí (Acropora cervicornis) tvoří naopak hustě propletené spleti tenkých větví. Stavby korálů rodů Porites a Agaricia nejsou sice tak členité, ale mají formu kompaktních bloků a věží vysokých několik metrů. Snad nejznámější jsou takzvaní mozkoví koráli (Meandrina meandrites) s povrchem rozbrázděným do formy mozkových závitů. Jejich osamocené koule čnící z písku nebo útesu mohou mít průměr až jeden a půl metru. Všechny tyto druhy korálů patří mezi takzvané pevné nebo kamenné korály z podtřídy šestičetných (Hexacorallia). I když dorůstají tak impozantních rozměrů, jsou to vlastně obří kolonie desetitisíců drobných polypů, kteří jsou schopni vylučovat vápnitou vnější kostru a jsou hlavními staviteli korálových útesů. Pevných korálů je z Karibského moře známo asi 50 druhů a všechny se vyskytují na útesech Yucatanu.
Pevné kostry mají i polypovci z čeledi Milleporidae, kteří ovšem nejsou pravým korálům příbuzní. Jejich kostry jsou nápadné, mají tvar nažloutlých varhánků, řas a jemných vlnitých ornamentů, ale pozor! Jejich krása je ošidná! Velmi drobní polypi mají žahavá vlákna, která při dotyku způsobují nepříjemné popáleniny. Proto dostali populární název “žahavé korály”.
Na porostech pevných korálů, ale i na skalnatém dně a někdy i v písku rostou jiné typy korálnatců, které se řadí do podtřídy osmičetných (Octocorallia). Mají pružné kostry a tvary vějířů (Gorgonia), štětek a ptačích per. Rostou buďto osamoceně, nebo ve shlucích na vrcholech útesů a korálových bloků a někdy tvoří rozsáhlé houštiny. Porosty rohovitek, pérovníků a gorgónií, jak se tito koráli nazývají, tvoří právě v Karibiku významnou a nápadnou součást útesů.
OBYVATELÉ ÚTESŮ
V členitém prostředí korálových útesů samozřejmě žije velké množství bezobratlých živočichů a ryb a potápění na nich je vždy silným zážitkem, zvláště pro středoevropského suchozemce. Stačí si vyhlédnout jen malý kousíček útesu, nebo pár korálových bloků. Dají se tam strávit dlouhé hodiny pozorováním jejich obyvatel a každá chvíle přináší nové pohledy a poznatky. Při studiu útesu na jižním pobřeží ostrova Cozumel bylo na ploše o velikosti pouhých 60 x 40 metrů zjištěno 25 druhů pevných a 9 druhů měkkých korálů a 76 druhů ryb z 27 rodů.
Potápěli jsme se na několika místech, ale nejvíce nás zaujal shluk korálových hlav a bloků, které začínaly na písčině sotva 50 metrů od břehu a táhly se v délce asi 150 metrů. Hloubka jejich paty byla 4 – 6 metrů a na některých místech sahaly téměř k hladině. Protože vlastní souvislý útes byl od nich vzdálený nejméně 300 metrů, staly se tyto bloky přirozeným útočištěm stovek korálových ryb.
Mezi rohovitkami se proháněla hejna mladých rybek různých druhů, malých modrých a šedých sapínů rodu Chromis, větších bílých, černě pruhovaných útesníků a duhově zbarvených pyskounů. Někdy ve skrytu měkkých korálů číhala podivná ryba s ještě podivnějším českým jménem lulanka skvrnitá (Aulostomus maculatus). Tato ryba připomíná mořskou jehlu, je dlouhá i přes půl metru, má štíhlé tělo s podélnými pruhy a často stojí kolmo hlavou dolů, maskována mezi větvemi rohovitek. Na úpatí korálových bloků pomalu plavala hejna až 30 centimetrů velkých ryb rodu Haemulon. Těch je známo z Karibiku asi 12 druhů. Jsou většinou stříbřité s podélnými žlutými pruhy. V korálových dutinách se ukrývaly ryby, které aktivují převážně za soumraku a v noci. Patří mezi ně červenobíle pruhovaní, nebo jednobarevně červení pruhatci a populární ježíci s tělem posetým ostny. V nebezpečí se naplní vodou a stanou se tak ježatými koulemi, na které si každý rozumný dravec nechá zajít chuť.
Pravými skvosty mezi korálovými rybami všech tropických moří jsou klipky a pomci. Karibské klipky žijí většinou v párech a jejich plochá pruhovaná těla tančí čile mezi korály. Mají však ostře omezená teritoria, které si srdnatě brání. Mezi pomci jsou nejkrásnější pomci černí (Pomacanthus paru), neboli andělské ryby. Ti jsou pro mě přímo symbolem Karibiku a jejich obrázky a fotografie nechybí v žádné publikaci o této oblasti a zdobí řadu prospektů. Mají sametově černé tělo a každá šupina je žlutě lemovaná. Jejich mláďata jsou zbarvena odlišně, na černém podkladu září výrazně žluté příčné pruhy. Ještě pestřejší jsou pomci královští (Holcanthus ciliaris) a pomci modří (Hoacanthus isabelita) s těly zářícími jasně modrou, žlutou a purpurovou barvou. Nápadné, takzvaně plakátové zbarvení všech těchto ryb není samoúčelné a pomáhá k vnitrodruhové i mezidruhové komunikaci.
S pestrostí pomců soutěží ploskozubci, zvaní také papouščí ryby. Živí se seškrabáváním řas s korálových trsů a těly polypů. K tomu jim slouží ploché zuby srostlé do podoby papouščího zobáku, kterým jsou schopné drtit výběžky korálů. Jejich chroupání jej slyšet pod vodou na mnoho metrů.
Výčet všech živočichů žijících na útesu by trval ještě dlouho, ale nelze se nezmínit o jeho větších obyvatelích. V blízkosti korálů se často zdržují pověstné barakudy. Mají špatnou pověst, délku až kolem dvou metrů, strnulý nepříjemný pohled a stále pootevřenou tlamu plnou ostrých zubů. Lidé jim ovšem křivdí. Ve skutečnosti není znám ani jeden případ nevyprovokovaného útoku barakudy na člověka. Je to ve skutečnosti plachá ryba, i když může být nepříjemná její zvědavost. Často se nepozorovaně přiblíží zezadu k potápěči a z malé vzdálenosti jej pozoruje. Ale vždy, když jsem se otočil a plaval k ní, mrskla sebou a rychle odplavala na hranici viditelnosti. Potkal jsem jich už při návštěvách Karibského moře desítky, možná stovky, ale díky jejich obezřetnosti nemám ani jeden jejich slušný snímek. Žraloci se na mělčinách v blízkosti útesů zdržují jen vzácně, ale pravidelně je možné potkat jejich příbuzné rejnoky.
KORÁLI V OHROŽENÍ
Při návštěvě korálových útesů Yucatanu jsme si opět uvědomili jejich jedinečnost, ale i zranitelnost. Ekosystém útesů patří totiž k nejohroženějším na Zemi. Udává se, že se jich v různém stupni ohrožení nachází 58 %, v karibské oblasti více než dvě třetiny. Větší část útesů na východním pobřeží Yucatanu je zatím dobře zachovalá a patří mezi nejméně porušené v celé oblasti, ale v blízkosti velkých turistických center na severu poloostrova už odumírají. K ohrožení člověkem se v této oblasti přidává ještě ohrožení přírodním živlem, kterým jsou uragány. Právě severní část jinak neporušených útesů yucatánského systému byla před několika lety postižena silným uragánem. Vítr a silné vlny tehdy ulámaly mohutné větve větevníků na ploše desítek kilometrů čtverečních. S touto pohromou se příroda za nějakou dobu dokáže vypořádat, ovšem škody způsobené člověkem bývají většinou nevratné. Nezbývá než věřit, že rozmach turistiky a dalších civilizačních vlivů na bude pobřeží Yucatanu zavčas regulován a že jeden z největších útesových systémů světa zůstane zachován.
KORÁLOVÉ ÚTESY
Společenstvo korálových útesů, které bývá nazýváno podmořskými zahradami a pro svou rozmanitost a druhové bohatství přirovnáváno k deštným pralesům, není všude na světě stejné. Koráli mohou žít jen v přesně vymezených podmínkách. Potřebují čistou vodu, jejíž teplota neklesá pod 20 °C, poměrně úzké rozmezí obsahu solí a celkově stabilní klimatické podmínky. Vyskytují se tedy jen v tropických a částečně subtropických oblastech, zhruba mezi obratníky. A to ještě jen tam, kde nejsou chladné mořské proudy a velké řeky, které snižují slanost mořské vody a přinášejí usazeniny z vnitrozemí. I přes tato omezení je rozsah útesů obrovský a hlavní oblasti jejich výskytu se dělí na dvě provincie – indopacifickou a karibskou (západoatlantskou). Obě oblasti se navzájem velmi liší.
Indopacifické útesy jsou rozsáhlejší a co se týče druhové rozmanitosti korálů, ryb a dalších živočichů o mnoho pestřejší, než karibské. Ale proč, když podmínky obou oblastí jsou na první pohled podobné? Odpověď musíme hledat v geologické historii, a to v historii poměrně nedávné, i když jsou to stovky tisíc let.
Od začátku období čtvrtohor už byly kontinenty dávno tam, kde dnes a jejich pohyby nebyly z hlediska historie Země příliš významné. Na utváření povrchu země a vzniku a zániku rozsáhlých ekosystémů, zvláště na severní polokouli, se v té době podepsaly hlavně dramatické změny klimatu, které nazýváme doby ledové. Těch bylo za poslední dva miliony let několik. Během ledových dob došlo k ochlazení a rozšíření kontinentálních ledovců daleko k jihu. Ledovce vázaly obrovské množství vody a v důsledku toho poklesla hladina moří a oceánů o desítky až stovky metrů. Navíc se úroveň mírného pásma s chladnými zimami posunula hluboko k jihu. Korálové útesy, které se většinou vyskytují nejvýš do hloubky 30 – 40 m, se vynořily nad hladinu, jiné zanikly vlivem ochlazení. Po roztátí ledovců se zase přechodně snížila slanost moří v blízkosti kontinentů. Koráli v té době přežívali jen v rovníkových oblastech a tam, kam nepříznivé klimatické změny nedosáhly.
Tento proces byl daleko výraznější na západní polokouli. Indopacifická provincie je o mnoho rozsáhlejší, velké řeky ji tolik neovlivňují, v širokém tropickém pásmu Pacifiku s množstvím malých ostrovů byly i v té době stabilní klimatické podmínky a postup ledovců a jejich vliv byl omezen vysokými pohořími centrální Asie. Atlantik byl ovlivněn podstatně víc. V severní Americe se ledovce dostaly jižněji a severní americký kontinent byl již v té době propojen s jižním, a tak oba největší oceány spolu přestaly komunikovat. Velká část korálových společenstev západního Atlantiku zanikla.
Útesotvorní koráli rostou velmi pomalu, nejvýš několik centimetrů ročně. Ale ve vhodných podmínkách jsou schopní za pár tisíc let vytvořit impozantní přírodní útvary. V současné době se na americkém kontinentu korálové útesy vyskytují v téměř souvislém pruhu od jižní Floridy a Baham, přes celý oblouk karibských ostrovů a na pevnině od Yucatanu po Kostariku. Na útesy Malých Antil navazují útesy na pobřeží Venezuely. Tam je jejich pás přerušen vlivem velkých řek, Orinoka a Amazonky a začínají až v jihovýchodní Brazílii.
I když se v karibské provincii vyskytují všechny typy útesů, jejich zastoupení je jiné, než v provincii indopacifické. Pravé atoly jsou vzácné a převládají lemové a tabulové útesy obepínající pobřeží. Vzácnější než v indopacifiku jsou i korálové bariéry, které jsou největšími stavbami vytvořenými živými organismy. Nejdelší a nejsouvislejší útes Karibiku vznikl při východním pobřeží Yucatánu. V jeho jižní části leží belizská bariéra, která je s délkou 240 km nejdelší v karibské provincii a jedna z nejdelších na světě. Začíná u břehů Hondurasu a táhne se ve vzdálenosti 30 – 100 km od pobřeží podél Belize až za hranice Mexika. Tam pokračují útesy ve formě lemů a malých bariér až k ostrovu Cozumel a na severní cíp poloostrova. Celková délka souvislých útesů je přes 500 km.
