Je nejmenší a nejméně známý. Možná je to tím, že nemá žádnou mediálně přitažlivou kauzu. Zatímco Krkonoše se hádaly o lanovku na Sněžku a na Šumavě se kradlo dřevo a řádil kůrovec, národní park Podyjí si na první pohled na česko-rakouské hranici žije poklidným životem. Ale první pohled může klamat.
KOLÍSAVÁ HLADINA
Zdejší osídlení je archeologicky doloženo od pravěku. Místo, kde dnes leží Vranov nad Dyjí, obýval slovenský kmen Podyjských Moravanů. Zdejší lesy jsou zmiňovány v Kosmově kronice a lidé tu od té doby sídlili vlastně nepřetržitě. Samozřejmě se to odrazilo na místním hospodaření, skladbě lesů i zvěře. Naštěstí strmý kaňon Dyje je natolik špatně přístupný, že vylučoval zásadní industriální rozmach a jediné, co se nabízelo k využití, byla vodní síla Dyje, například na pohon mlýnů. Kaňon a řeka, bohatá na ryby i kvalitní vodu, se později staly jedním z hlavních důvodů vyhlášení národního parku, který má jméno řeky v názvu. Národní park Podyjí letos slaví třináct let své existence. S vodou souvisí i zdejší trable. „Ne že bychom neměli problémy. Potýkáme se, stejně jako ostatní národní parky, s invazními rostlinami. Ale naším největším problémem je kolísavá hladina Dyje. Národní park leží mezi dvěma přehradami a ta Vranovská je stavěna na dodávání proudu ve špičkách. To znamená, že dvakrát denně se zvedne a klesne hladina Dyje. Z hlediska organismů je to dost nepraktické. Kdo by chtěl bydlet v místě, které je dvakrát denně vytopené,“ říká ředitel parku Tomáš Rothröckl. Podle map sahá hranice národního parku opravdu od přehrady k přehradě. Tedy od Vranova nad Dyjí až po přehradní nádrž Znojmo. Ta první byla postavena v letech 1930-34, ta druhá ji následovala zhruba po třiceti letech. Výsledek? Ustala migrace ryb, protože prostor mezi zdržemi se stal v podstatě uzavřeným, změnilo se jejich druhové složení a teplotní režim vody, některé druhy na vodě závislého hmyzu zmizely.
„Z původního parmového pásma tu máme podobné pstruhovému,“ konstatuje náměstek ředitele RNDr. Jan Kos. Vědci z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR to zjišťovali exaktně: od roku 1950 do současnosti našli 32 druhů ryb, charakter rybího osídlení se postupně měnil. Vranovská hydroelektrárna zásadním způsobem ovlivňuje vodní tok v národním parku, protože přítoky v prostoru parku, které by za normálních okolostí mohly hydrologický režim vyrovnávat, nemají téměř žádný význam. Tři turbíny, každá s průtočnou kapacitou 15m3/s, propustí ve špičkách 15-45 m3/s. To má za následek vzestup hladiny Dyje až o 70 cm. Prostě dvakrát denně národním parkem projede nárazová vlna vody, která je vypouštěna ze dna přehrady. To způsobuje, že teplota vody v řece je víceméně stálá, a to 4-7 stupňů. Jenže řeka by měla mít v létě i více než 20 stupňů a v zimě okolo nuly. V chráněném území se ovšem nikdy moc neprohřeje a v zimě nezamrzne, což rozhodně není přirozený režim, který by svědčil říčním ekosystémům.
OREL A ŽÍŽALA
Psát o národním parku a nezmínit jeho přírodní fenomény je jako zúčastnit se leteckého dne a ani jednou se nepodívat na oblohu. Každý, kdo navštíví chráněné území, doufá, že uvidí některého z jeho vzácných obyvatel. Spatřit majestátně kroužícího orla mořského (Haliaeetus albicilla), který sem občas zalétá z nedalekých novomlýnských nádrží, je bezesporu zážitek, ovšem velmi výjimečný a vzácný. Zato čolek dravý (Triturus carnifex), který byl v Podyjí objeven roku 1997 a ve fauně ČR jde o nový druh, vám asi neuteče. Jeho výskyt ve východní části parku je zajímavým fenoménem. V genomu čolků zdejší oblasti byly totiž zjištěny vlivy dalších dvou příbuzných druhů, takže hybridní populace poskytují taxonomům (vědcům snažícím se zařadit druhy do „pevných škatulek“) dostatek materiálu k vědeckému bádání. Aby si člověk uvědomil, že v případě Podyjí se jedná o opravdu unikátní oblast, je nutné sáhnout ke zvířatům ne až tak populárním. Lišku, kuny, tchoře i jezevce by tu člověk očekával. Ale výskyt plných 46 % všech našich druhů žížal, to je dost podivuhodné. Rozloha národního parku je zlomkem rozlohy České republiky, takže v podstatě jde o „žížalově fenomenální“ území. Roku 1998 byly ve sborníku Thayensia popsány dva druhy žížal (Dendrobaena pygmaea a Aporrectodea rosea bimastoides), které do té doby v ČR nikdo nenašel. Zůstaneme-li u celkem neznámých živočichů, tak mnohonožek (Diplopoda) je tu téměř polovina všech českých druhů. Ještě markantnější situace je u motýlů. Podyjí se chlubí 885 druhy motýlů, což je 74 % všech u nás žijících druhů. Na motýla, dokonce i některého ze vzácnějších, tady v létě narazí snad každý. A při pohledu na mraveniště nikoho nenapadne, že mravenců je tady 68 druhů, a jak bylo nechtěně odzkoušeno při focení mravenišť, někteří z nich jsou pěkně „vlezlí“. Vyjma motýlů jde pro běžného návštěvníka o nezajímavá zvířata, která ovšem jasně ukazují na oprávněnost vysokého stupně ochrany zdejšího území. Za druhovou biodiverzitou stojí pestrá směs různorodých ekosystémů. Zatímco dole u řeky jsou zastíněná místa plná tajuplných lišejníků a kapradin, na některých výše položených skalách se vyhřívá náš nejvzácnější a nejdelší had. Užovka stromová (Elaphe longissima) proslavila zdejší území tak, že se sem kvůli focení vypravují přírodovědci, ale i party chovatelů – lapků, kteří by si hada rádi protizákonně odvezli. Dalšími zdejšími fenomény jsou místní vřesoviště a stepní lady. Při procházce mateřídouškou provoněnými vřesovišti může turistu překvapit ovce. Přestože v případě vřesovišť jde o jedny z nejpřísněji chráněných území, ovce tady mají svou historickou úlohu. Vřesoviště a stepní lady vznikly díky pastevecké činnosti člověka. Dnes, aby nedošlo k návratu lesa a zániku ekosystému, se musí znova pást. Takže ovce bez ohledu na statut chráněného území spásají orchideje, rozdupávají koniklece a plaší vzácné teplomilné bezobratlé živočichy, jakými jsou například pavouk stepník rudý (Eresus niger) či kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Všem to tak vyhovuje. Ovce se nažere a vřesoviště zůstanou celá.
LEDOVÉ SLUJE
Ledové sluje vzbuzují zvědavost už samotným názvem. Romantiku místa podtrhuje přicházející večer, kdy se na obloze objevují třepotavé siluety netopýrů, kterým se tu opravdu líbí. Jinak by se jich tu nevyskytovalo šestnáct druhů. Ale z pojmenování místa čiší chlad a přítmí. Obojí zcela oprávněně. Jde o pseudokrasové jeskyně. Hlavní část slují tvoří až 30 m hluboká rokle. Podél ní došlo k posunu skalních bloků. Díky složitým gravitačním a svahovým pohybům spolu s erozí byly vytvořeny nádherné útvary, jako jsou skalní mosty, věže, jeskyně či chaoticky navrstvené, zřícené kamenné bloky. Sluje se pořád vyvíjejí. Zamrzající voda v puklinách část roku pracuje jako ledové páčidlo a mění jejich tvar. Pukliny se prohlubují a rozšiřují. Tím se mění statika skalních bloků, drolí se a některé se časem zřítí. Ledové sluje mají své specifické mikroklimatické podmínky. Ne nadarmo nesou přívlastek „ledové“. Dr. Antonín Roth a lesník Wachtl prováděli pravidelná teplotní měření už v letech 1858-63 a prokázali, že „zatímco venku vystupují vedra na nejvyšší teplotu, ve slujích je tak chladno, že dochází samo o sobě k tvorbě ledu“ (poznatky publikovali v práci Die Eishöhlen bei Frain in Mähren). Výzkum tohoto území byl před rokem 1990 omezen, protože Ledové sluje patřily do hraničního pásma. Ostatně obslužná komunikace, po které pohraničníci objížděli výdobytky socialismu, vede dodnes nedaleko, teď jsou zde ale i turistické značky.
ŽELEZNÁ OPONA
V nepříliš dávné historii tu vedla i železná opona. Dnes je možné občas zaslechnout, že díky přítomnosti vojáků a hraničního pásma je dnes v Podyjí zachovalá příroda. Nikdo krom vyvolených do pásma nemohl, a proto tam nedošlo k trvalému poškození přírody. Příslušníci pohraniční stráže nebyli ale na hranicích proto, aby chránili přírodu, ale aby znemožnili opuštění republiky lidem, kteří nemohli vycestovat oficiálně. Na československo-rakouských hranicích se i střílelo do lidí. Dvojitý plot z ostnatého drátu, nášlapné rozbušky, světlice a oraný pás ošetřený totálním herbicidem, který zničil jakoukoli rostlinu – nic z toho tu nebylo z důvodů ochrany přírody. Pohraniční pásmo zasahovalo několik kilometrů do vnitrozemí, aby pohraničníci měli šanci narušitele lapit. „Byly tu vesnice bonzáků. Já to musím vědět, můj otec byl velitel na rotě. Ale měli jsme se tu dobře, vojáci všechno zařídili,“ říká Michal, student třetího ročníku jedné z brněnských vysokých škol, v hospodě v Podmolí.
„Nikdo tu neprošel. Všecko se hlásilo. Proč ne? Aspoň tu byl klid.“ „Hlásilo jen pár lidí,“ říká starosta Podmolí Josef Filák. „Odhadem tak třináct,“ vypočítává u stolu nejstarší muž. „Stačilo, abyste si koupil ve Znojmě lístek až na konečnou, a už na vás čekali. Jednou za námi jel příbuzný z Ostravy a zaspal v autobuse. V Čížově už na něj čekali pohraničníci s gazíkem. Museli jsme si pro něj jet na rotu. Nevím, kdo to hlásil. Asi někdo, kdo vystupoval dřív,“ říká Petra Formanová, která dnes pracuje v návštěvnickém centru Správy národního parku v Čížově, kde je kus ostnatého plotu, strážní věže a protitankových překážek zachován. Poslední stavby tohoto typu byly v Podyjí postaveny roku 1970. Dnes jsou v terénu pořád znatelné, spolu s ruinami bývalých mlýnů, které měly tu smůlu, že stály příliš blízko hranice. V lokalitě Devět mlýnů, kde jich stávalo jen šest, už není ani jeden. Demoliční čety se je pokusily srovnat se zemí a zamést pod koberec minulosti, takže dnes jen smutné trosky trčící z bezového houští ukazují, k čemu se používala síla vodního proudu Dyje. Podobný osud možná čeká i rozpadající se objekty roty pohraničníků u Lukova, které si zatím bere jen počasí a čas.
NP Podyjí
Národní park byl vyhlášen 1. července 1991 nařízením vlády č. 164/1991 Sb. Od roku 1978 byla oblast chráněna jako Chráněná krajinná oblast Podyjí. V současnosti jde o bilaterální NP, protože na rakouské straně na něj od roku 2000 navazuje NP Thayantal.
Rozloha NP: 63 km2
Ochranné pásmo: 29 km2
Nejvyšší bod: 536 m n. m.
Nejnižší bod: 207 m n. m.
Lesnatost: 84 %
Správa NP má zhruba 50 zaměstnanců a sídlí ve Znojmě. Historický vývoj území
Před jednou miliardou let se na území jihovýchodní Moravy rozkládalo rozlehlé, převážně chladné moře. V něm se po stovky milionů let ukládaly mohutné vrstvy jílů a písků, v teplejších obdobích i vápence a během podmořských erupcí i sopečné produkty. Přibližně před 800 miliony let proniklo do těchto hornin ve dvou vlnách žhavé žulové magma. V průběhu následujících 250 milionů let byly usazené horniny postupně zpevňovány, ale i zprohýbány a opakovaně přeměňovány, jak na ně působily mohutné tlaky i vysoké teploty horotvorného cyklu. Výsledkem jsou dnešní pararuly, ortoruly, svory, amfibolity, krystalické vápence či erlany. Asi před 300 miliony let byla po ústupu horotvorné fáze v podstatě dokončena stavba krystalinické části NP. Asi před 40 miliony let, v období starších třetihor, došlo k celosvětovému oteplení. Vládlo zde tropické klima a docházelo ke zvětrávání hornin. Zvětrávací procesy pronikaly svým působením hluboko do pevných krystalických hornin, a vznikaly tak hluboké pláště zvětralin, které snadno podléhaly odnosu. Ve starších třetihorách, před 30 až 35 miliony let, zaplavilo dnešní Znojemsko od východu mělké moře. Koncem starších a na počátku mladších třetihor však moře ustoupilo, ale ještě se několikrát na toto území vrátilo. V takových okrajových mořích s poloslanou vodou se usazovaly jíly, slíny, písky a štěrky. Před 17 miliony let zaplavilo moře široká údolí naposled. Když asi před 15,5 miliony let moře ustoupilo, začala se vyvíjet říční síť podobná dnešní. A s ní i kaňon Dyje. Stará Dyje tekla tehdy asi o 200 až 300 m výše, než je dnešní úroveň koryta, a její tok začal v rovinaté krajině nejprve meandrovat. Řeka se snadno zahlubovala a zařezávala do měkkých, nezpevněných a málo odolných třetihorních sedimentů. Když dosáhla pevného krystalinického podkladu, údolí bylo již tak hluboké, že je řeka nemohla opustit a dále zahlubovala své koryto i v tvrdých horninách, až vytvořila hluboké, tzv. epigenetické údolí – dnešní tok Dyje. Samotný Český masiv se v mladších třetihorách zdvihal jen mírně, ale Alpy a Karpaty rostly do velehorských výšek. Současně se snižovala hladina světového oceánu. Dyje tak dostala větší spád, vodní tok nabyl na síle a řeka rozrušovala podloží rychleji a docházelo k výraznějšímu zahlubování koryta. „Rychleji“ znamená v geologickém pojetí asi o centimetr za tisíc let. Po teplých třetihorách došlo ve čtvrtohorách k celosvětové změně klimatu a ke střídání ledových a meziledových dob. Je to období, ve kterém žijeme a jež trvá již asi dva miliony let. V chladných obdobích docházelo ke střídavému promrzávání a rozmrzání hornin, voda ve spárách se opakovaně měnila v led, který trhal pevné horniny. Uvolňovaly se úlomky i celé skalní bloky, pod skalními stěnami se tvořily osypy na svazích i kamenná moře. Během čtvrtohor se střídala teplejší a vlhčí období s chladnými a suchými, kdy větší část území dnešní Moravy ovládla step. Vítr ženoucí po povrchu prach a jemný písek ukládal v závětří mocné polohy spraší a sprašových hlín. A tak zatímco se kaňon Dyje stále prohluboval, v jeho okolí spraše zarovnávaly terénní nerovnosti a zvýrazňoval se kontrast s jizvou dyjského údolí. Jak se během posledních několika desítek tisíc let měnilo klima, střídala se i období rychlejší eroze s klidnějším vývojem říční sítě. Přestože jsou to změny z pohledu lidského života téměř nepostřehnutelné, pokračují dodnes. napsal Jiří Rudolský
