V centrální Anatólii kdysi vybuchla velká sopka Erciyas Dagi. Lávy z ní tolik nevyteklo, zato vychrlila obrovská mračna sopečného popela, který pokryl obrovskou oblast o rozloze více než 50 km2, vrstvou silnou až několik set metrů. V průběhu několika milionů let se popel zpevnil a proměnil většinou v andezitové sopečné tufy, které přesto zůstaly poměrně měkké. Do těchto území přišli od východu noví obyvatelé. Kamenů na stavby domů zde mnoho nebylo, zato země byla poměrně měkká a snadno se do ní hloubily nejen díry, ale i obydlí. Těmi prvními, o kterých víme, že zde obývali podzemní prostory, byli Chetité někdy v 18.-15. stol. př. n. l. Jejich největší podzemní sídliště bylo v místě, kde stojí nyní pětitisícové městečko Derinkuyu.
 Podzemních měst bylo v oblasti Kapadocie objeveno asi 35. vznikala proto, aby se lidé z „tufových“ měst měli kam uchýlit v případě napadení. |
MOHOU ZA TO KŘESŤANÉ…
Prošla zde nejen staletí, ale Chetity vystřídali Frýgové a Římané. A právě tehdy zde začal nebývalý rozkvět podzemních obydlí. Byla doba vlády císaře Justiniána kolem roku 476. Derinkuyu bylo tehdy součástí provincie Caesarea a bylo známo, že území je osídleno nomádskými kmeny, které se přiklánějí ke křesťanství a tajně počaly propagovat novou víru v podzemních prostorách, které tu vyhloubili již Chetité. V šestém a sedmém století za pronásledování křesťanů se počet vyznavačů nové víry znásobil, a tak bylo nutno podzemní prostory rozšířit a prohloubit je o nová patra. Vybudovali celý systém chodeb i hospodářských prostor a samozřejmě i obydlí. V prvních dvou patrech, která nejčastěji komunikovala s povrchem, byly kuchyně, jídelny, ložnice i toalety. Vedle nich tu byly i stáje, skladiště, lisovny oleje i vinné sklepy. Třetí a čtvrté patro bylo vyhrazeno úkrytům, zbrojnici, kostelům a tunelům, které měly umožnit obyvatelům dostat se do bezpečí. Jeden, který vycházel ze třetího patra, tohoto největšího podzemního patra, spojoval Derinkuyu s podzemním městem v Kaymakli vzdáleným 9 km. Chodba umožňovala chůzi tří až čtyř osob proti sobě a měla celou řadu větracích otvorů. Některé z chodeb a místností měly i kamenné dveře. Byl to do velkého kotouče opracovaný tufový blok, ke kterému byl přístup z obou stran kamenných dveří, aby jej bylo možno zasunout před vstupní otvor. Ovšem přístup ke kamenným dveřím byl pouze zevnitř.
 Vrstvy čediče a tufitu stále erodují a podivná krajina se pozvolna mění. |
VZDUCH A VODA
Budovat podzemní obydlí nebyla snadná práce, i když tufy byly poměrně měkké. Jako první bylo nutno vyhloubit 70 až 80 m hluboké větrací otvory – jen Derinkuyu mělo 52 větracích šachet. Město potřebovalo samozřejmě zdroje vody a ty byly patrně právě v Derinkuyu bohaté. Jsou využívány i současným městem postaveným již na povrchu. Až do roku 1962 čerpali vodu ručními čerpadly a teprve potom instalovali motorové pumpy.
Jednou z největších prostor podzemního města je kostel v sedmém patře. Je symbolicky vybudován do kříže s několika sloupy, na nichž jsou vyhloubena místa pro olejové lampy nebo svíce. Kostel je široký deset metrů, dlouhý dvacet pět metrů a vysoký tři a půl metru. V podzemí byla i misionářská škola, která vychovávala šiřitele nového náboženství.
Sedmé patro není poslední, zatím se ví, že je zde devět pater, ale může jich být ještě víc. Poslední, které je otevřeno pro návštěvníky, je zatím osmé patro v hloubce 55 m a pokrývá plochu 1500 m2. V podzemním městě mohlo žít i několik tisíc lidí, ale v případě nebezpečí mohlo ukrýt až 20 000 obyvatel z okolí, kde je podobných, i když mnohem menších obydlí 450 až 500.
Bydlení pod zemí nebylo tak nepříjemné, sice se muselo svítit, ale v podzemních prostorách se v létě i v zimě držela teplota kolem 7-8 ̌C a v místech vzdálených od větracích šachet až 13-15 ̌C, a to je v Anatólii, kde jsou zimy drsné a mrazivé, docela příjemné.
 Kresba znázorňuje podzemní výrobnu vína. |
CESTOU KE SVĚTLU
Podzemní město poskytovalo bezpečí vyznavačům nové víry po několik staletí. Až po sedmém století n. l., kdy bylo dovoleno křesťanům svobodně vyznávat a šířit jejich víru, někteří z obyvatel podzemního města začali odcházet do blízkých údolí. Ale svých podzemních obydlí se nevzdali. Měkké tufové horniny se nacházely v širokém okolí, a tak si budovali svá obydlí ve skalních stěnách a věžích, které tu vznikaly působením eroze. Snad nejvíc jich bylo v údolí Göreme, ale nejen tam. Spolu s obydlími hloubili i skalní kostely. A je jich tu dnes na šest set, roztroušených po skalnatých údolích. Styl kostelů můžeme rozdělit do dvou údobí. V osmém a devátém století byly kostely zdobeny dekoracemi v přírodních rumělkách, jen jednoduchými geometrickými motivy. Od desátého do třináctého století přibývá i plastická dekorace a v nástěnných freskách je zobrazován život Krista a svatých. Architekturou si jejich budovatelé příliš hlavu nelámali, jejich rozvržení je jednoduché, nekomplikované. Řada kostelů má opravdové bohatství nástěnných maleb a patří svojí freskovou výzdobou ke klenotům byzantského umění. Poslední byzantští mniši opustili oblast ve 13. století, ale křesťané řeckého a arménského původu tu žili až do roku 1924, kdy je turecká vláda vysídlila. Přesto ještě dnes některé z domů užívají části skalních prostor. V roce 1963 proběhl výzkum v podzemním městě v Derinkuyu a o dva roky později bylo prohlášeno muzeem a částečně zpřístupněno návštěvníkům. Říká se o něm, že patří mezi sedm turistických divů světa, a tak vynechat jej, pokud se dostanete poblíž, by byla opravdu škoda. duben 2002
Letecké spojení Praha – Istanbul a zpět, každý den:
PRG – IST
12.05-15.40
19.15-22.50
IST – PRG
09.15-11.05
16.35–18.15
Letecké spojení Istanbul – Nevsehir a zpět, každý den:
IST – NAV
7.05–8.20
17.35–18.50
NAV – IST
9.05-10.25
19.35-20.55
