Josef Sekal, který je členem Asociace profesionálních fotografů, si začal s fotografováním již v patnácti letech a ze začátku fotografoval téměř všechno. Největší školou pro něho byla práce ve fotooddělení Ústředního domu armády. Přelom nastal v roce 1965, kdy získal za žánrový snímek ze Slapské přehrady 3. místo ve světové soutěži “Člověk naší doby” a jako cenu obdržel velkoformátový fotoaparát LINHOF, se kterým pracuje dodnes.
Od roku 1970 je na volné noze, což v dobách hluboké totality nebyla jednoduchá záležitost. V roce 1983 začal spolupracovat jako specialista na krajinu a historické stavební památky s německou Centrální agenturou barevné fotografie a za jejími zakázkami cestoval téměř po celém světě.
V současné době jeho archiv obsahuje asi šest set tisíc převážně velkoformátových diapozitivů.Sedím u něho v bytě a společně se prohrabujeme hromadami fotografií. Z výborného fotografa se na několik hodin stává vypravěč…
Procestoval jsem s fotoaparátem mnoho zemí světa, ale sever Evropy mi prostě učaroval. Norsko, Švédsko a Finsko jsou fotograficky nádherné země. Na jejich území jsou tisíce průzračně čistých jezer a většina jejich plochy je pokryta hustými lesy. V létě se na dalekém severu dá fotografovat dvacet čtyři hodin a blankytně modrá, smogem nenarušená obloha je pro fotografa krajiny prostě něco fantastického.
Najezdil jsem tam se svou obytnou Avií tisíce kilometrů. Koupil jsem ji v roce 1969 jako prototyp a už má najeto přes osm set tisíc kilometrů.
Když jste na cestách, často i několik měsíců, vyvoláváte si své filmy?
Nikoliv. Vozím je zpět domů. Po dobu cesty je uchovávám v plynové ledničce švédské výroby a nedám na ni dopustit. Ale dříve jsem často fotografoval na hradech a zámcích. Mnohokrát jsem pobýval na jednom místě i čtrnáct dní, a tam jsem bral s sebou vyvolávací automat. Zpracování filmů tam mělo svůj význam. Fotil jsem dost náročné interiéry, které jsem si sám nasvěcoval, a vyvolané filmy byly zpětná kontrola. V případě nějakého nedostatku se to dalo ještě na místě přefotit. Leckdy mně to i pomáhalo u kastelánů, protože i přes souhlas památkového úřadu jsem pociťoval z jejich strany určitou averzi. Tím, že jsem jim mohl druhý den ukázat, co jsem nafotil, jsem získával k těm lidem velice dobrý vztah.
Fotíte na diapozitivy, nebo na negativní filmy?
Ještě pořád dělám asi 90 % své produkce na diapozitivy, ale dnešní negativní filmy jsou už tak kvalitní, že pravděpodobně zvětším procento práce, kterou na ně budu dělat.
Jaké vybavení používáte na svých cestách?
Já pracuji téměř výhradně na střední a velký formát, ale na cesty je třeba brát výbavu s rozmyslem, a to nejen kvůli váze. Jsou země, jako třeba Island, kam si můžu vzít snad všechno, co mám. Do jiných oblastí je lepší vzít jen to nejnutnější. Například při cestě do Mexika jsem vzal velkoformátový fotoaparát Silvestri s objektivem 47 mm, což je při rozměru negativu 6×9 cm velice širokoúhlý objektiv. Mimoto jsem vzal kinofilmový Canon EOS 50 s objektivem 75-300 mm, který má zabudovaný image stabilizér, což je jakési gyroskopické zařízení, které umožňuje fotit i poměrně dlouhé časy z ruky. Já s ním pohodlně udržím 1/30 s ve 300 mm, což se zdá téměř k neuvěření.
Vy jste sjezdil skoro celý svět. Je ještě na zemi nějaké místo, kam byste se rád podíval?
Ještě jsem nebyl v Austrálii a letos je to v podstatě jediná cesta, kterou jsem si naplánoval. Chtěl bych tam být tak tři měsíce. V Mexiku jsem se seznámil se dvěma Australany, a tak s nimi možná podniknu nějakou delší výpravu.
Dozvěděl jsem se o vás, že si sám navrhujete různé fotopříslušenství a mechanik vám to potom podle vašich plánů vyrobí?
Vymyslel jsem si spoustu věcí. Třeba v době, kdy u nás nebyly dostupné panoramatické přístroje, jsem si sám navrhl několik velkoformátových panoramatických aparátů o rozměrech 6×12, 6×16 a 6×14 cm. Ten poslední prototyp mám doposud. Říkám mu kafemlejnek. Všude, kdekoliv jsem s tím fotografoval, to vzbuzovalo nesmírnou pozornost. Pan mechanik Sušič mně musel přesně na setiny milimetrů vysoustružit tělo na efektivní ohniskovou vzdálenost. Já si na něm můžu sklopit optickou osu tak, že mám snímek ostrý od blízkého popředí až do nekonečna. Mohu s tím také šiftovat (korigovat kácející se linie, např. při focení architektury, pozn. aut.), a navíc tam mám štěrbiny rozdílných velikostí, které mi pomáhají správně exponovat třeba tmavé popředí oproti světlé obloze. Funguje to na principu válečku, který je rozříznut do rozdílné šířky. Tyhle prvky nemá ani nejmodernější velkoformátový panoramatický fotoaparát Noblex.
Když jsem si s vámi ujednával schůzku, odkazoval jste mě na den, kdy bude špatné počasí. Dnešek se moc nevydařil. Je pod mrakem, ale slunce už začíná probleskovat mezi mraky. Vidím na vás, že jste jako na trní. Jak prožíváte den bez fotografování?
Když nemůžu jít z jakýchkoliv důvodů fotit, bývám dost nevrlý. Manželka mně říká: “Běž ven a štukni si.” To je takový její výraz. Když je dlouhodobě špatné počasí, tak si třeba doma naaranžuju zátiší s ovocem, a hned je mi líp.
