“Tak tentokrát to bude jednoduché,” říkali mi všichni. Asi ano. Uvědomuji si, že silueta vysílače na vrcholu tohoto kopce je natolik charakteristická, že se soutěžní otázkou tento měsíc asi nebudete mít větší problém. Přesto mi to nedalo a tento zimní snímek jsem do cyklu “Z ptačí perspektivy” zařadil. Aby to ale opravdu nebylo tak jednoduché, rozhodl jsem se položit otázky dvě. Posaďte se, pohádka o televizní věži začíná…
Bylo, nebylo… Byl jeden kopec. Celkem hezký kopec. A ten kopec, možná spíš hora, lákala od pradávna turisty. 
Podle kronikáře Johanna Carla Rohana byl již v roce 1737 vztyčen na hoře kříž. První dřevěnou chatu postavil těsně pod vrcholem roku 1847 lesník Hebelt. Podával v ní poutníkům občerstvení, které sem předtím sám vynesl. V květnu 1867 byla na vrcholu postavena pět metrů vysoká dřevěná rozhledna, vůbec první v této části Čech. Ani ta, ani její osmimetrová nástupkyně však nestačily náporu turistů koncem 19. století. Dne 27. června 1906 byl položen základní kámen a již 13. ledna 1907 byl slavnostně otevřen nový horský hotel s třiadvacetimetrovou rozhlednou. Od roku 1933 začala na vrchol jezdit lanovka. Horský hotel, který od roku 1945 nakrátko spadal pod Klub českých turistů a později byl přidělen pod hotelový a restaurační podnik, začal roku 1959 sloužit i televiznímu vysílání.
Co se ale nestalo. Poslední lednové noci roku 1963 stačila malá nepozornost při rozehřívání potrubí, a celý horský hotel lehl popelem. Jako zázrakem se povedlo zachránit vysílací zařízení, které bylo přemístěno do sklepních prostorů, a za velice složitých okolností se ve vysílání pokračovalo až do doby, kdy byl vybudován provizorní objekt. Vrchol celkem pěkného kopce zel prázdnotou.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V naší pohádce to platí dvojnásob. Krátce po požáru byla vypsána soutěž na vrcholové stavby, které měly nahradit provizorium po požáru. Zadání bylo prosté – dvě stavby na kopci, televizní vysílač a restaurace s hotýlkem. A konečně se v naší pohádce objevuje ten správný pohádkový hrdina. Jeden z účastníků soutěže, říkejme mu třeba Karel, totiž zadání porušil. Podíval se totiž na celkem hezký kopec a řekl si, že ho udělá ještě hezčí. Spojil ve svém návrhu obě stavby do jedné, které určil charakteristický tvar rotačního hyperboloidu, a čekal na verdikt. A ejhle. Na místo očekávané diskvalifikace se autor Karel, který nejen prodloužil vrchol hory, ale rovněž respektoval svým návrhem větrné podmínky tohoto místa, dočkal vítězství. Dne 30. července 1966 tak mohl být položen základní kámen nového radiokomunikačního střediska, spojeného s hotelem a restaurací.
Vznikající stavba byla a je zajímavá nejen tvarem, jenž dodal vrcholu celkem hezkého kopce zcela novou podobu, ale také svou jedinečnou konstrukcí. Od paty až na vrchol anténního nástavce měří 94 metrů. Hlavní nosnou konstrukci tvoří dva železobetonové válce zasunuté do sebe a zakotvené v mohutné základové desce. Vnitřní válec má průměr 4,4 a výšku 41,4 metru a na konci je upevněn ocelový kruh anténního stožáru. Vnější válec má průměr 12,5 metru a je jen 22,5 metru vysoký. Mezi nimi jsou upevněny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží a schodiště. Obvodový plášť byl zhotoven z oceli, hliníku, skla a laminátu. I takto precizně zkonstruovaná stavba však měla své mouchy. Nedlouho po jejím dokončení prožili její stavitelé dramatické chvilky, neboť se vlivem silného větru začalo projevovat nečekané a velmi nebezpečné kmitání. Hrozící destrukci věže se podařilo odstranit instalováním 600kilogramového závaží a pomocí speciálních tlumičů kmitů.
Slavnostního otevření se věž dočkala 21. září 1973, ale nového obrazu a zvuku se z ní milovníci “televizních bůžků” dočkali už v roce 1971. Otevření posvětil svou přítomností i tehdejší prezident Husák (král se v době této pohádky nenosil), ale paradoxně na něj nebyl pozván Karel, tvůrce stavby. On se totiž s tehdejší vrchností neměl moc v lásce. Unikátní dílo a tvůrce Karel se dočkali ještě řady ocenění, z nichž nejcennější, Perretovu cenu, projekt získal již v roce 1969 s následujícím odůvodněním: “Předložené dílo zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem. Tvar a jemnost profilu byly dokonale sladěny s požadavky funkce. Důmyslně vyřešeny byly i stavební problémy.” Cena měla být autorovi Karlovi odevzdána v Buenos Aires, ale jak bylo v těch dobách charakteristické, z politických důvodů cenu převzali úplně jiní lidé. Tady by pohádka o televizní věži mohla skončit, ale jaká by to byla pohádka bez šťastného konce. Dořeknu proto příběh televizní věže celý. Uběhlo celých třicet let, než se autor věže Karel dočkal náležitého ocenění. Vrchnost, se kterou se Karel neměl rád, za tu dobu zmizela v propadlišti dějin a televizní věž, bez které si už nikdo nedokázal celkem hezký kopec představit, získala nové ocenění – česká Stavba století. A tak v den, kdy děti dostávaly vysvědčení, dostal autor Karel model své věže. Bylo to vlastně taky takové opožděné vysvědčení a Karel nad ním neskrýval radost. Nu a pak se pilo a hodovalo, jak se na správný konec pohádky sluší, a věž krášlící celkem hezký kopec tam zůstala a stojí dodnes.
