Ikona Šalenyj byla v 10. století nejcennější v celé Svanetii. Mezi horaly vypukl spor o to, kde ji umístit, kde pro ni postavit svatyni. “Ať rozhodne bůh!” Položili ikonu na sáně, zapřáhli býky a nechali je volně jít. Druhý den ráno je našli spící na nejvyšším a nejnepřístupnějším vrchu. “Dílo boží?” Býky obřadně zařezali a vystavěli zde chrám svaté Kvirike.Už v předvečer svátku svaté Kvirike se sjíždí do hornosvanetského sídla Kale množství poutníků. Na korbách náklaďáků, usmýkaní jízdou v hlubokých kolejích, ošlehaní od větví, před kterými se nestačili shýbnout.Kale je název pro několik vesniček umístěných ve svazích jižního Kavkazu v údolí řeky Ušgul. Z každého místa lze vidět chrám Kvirike – svanetsky nazývaný Lagurka.Rodiny v Kale jsou připraveny na příval poutníků, a protože zde s hostem přichází do domu bůh, čeká na ně i v těch nejtěžších dobách stůl plný jídla a vína na palec od vrchu pohárku.Přímo pod chrámem stojí několik pro Svanetii typických dvoupatrových domů. Starší muž v teplákové soupravě zdraví poutníky a zve je k odpočinku. Chléb je ještě teplý, sýr běloučký a gurmánsky hebký, to pro svatou Kvirike nebyla sebrána z mléka smetana. Na stěně visí svaté obrázky: Ježíš s trnovou korunou, Panenka Marie se sepnutýma rukama, a na třetím obrázku, jen o kousek níž, Silvestr Stallone se stejně pokorným výrazem v očích.
DVANÁCT APOŠTOLŮ
Na schodech před domem sedí dvanáct mladých mužů. “Jako apoštolů,” směje se ten nejstarší. Jsou to restaurátoři z Tbilisi renovující fresky ve čtyřech chrámech v okolí Kale. Na počátku dvanáctého století je vytvořil malíř carského dvora – mistr Feodor. Jedná se o fresky v chrámu svaté Kvirike, v Ipari, v Makipari chrám svatého Jiří a chrám ve Svirmi.
Restaurátoři jsou jedni z mála, kterým je dovoleno spatřit vnitřní výzdobu chrámů: fresky, ikony, kříže… Předměty nedozírné hodnoty dochované právě jen v těžce přístupných svatyních Horní Svanetie. O ty se vždy starali jen místní obyvatelé, udržovali stavby, schraňovali vzácné ikony, bránili je před rabováním nájezdníků. I dnes je chrání. Kromě místních není dovolen vstup nikomu cizímu, do svatyně nejsou vpuštěni ani popi, což každým rokem působí nepříjemné roztržky. Pustí-li do chrámu ženu, musí být “čistá”.
 Peníze, které vybereme, schováme pro slavnost příštího roku, část půjde na obnovu Lagurky, řekli nám místní |
NA HRDINSTVÍ, NA ČEST, NA VLAST…
Apoštol – restaurátor Zaza odvádí poutníky vzhůru k chrámu. Údolím se nesou zvony. Poutníci padají na kolena, křižují se a tisknou čela k zemi. Pak těžce vstávají a jeden za druhým mlázím a maliním stoupají úzkou pěšinou. U svatyně je vítají chlapíci z nejváženějších rodů Horní Svanetie a hned zvou ke stolu – dvěma na trávě položeným prknům. Víno z umělohmotných kanystrů teče proudem do hliněných džbánků, z nich pak synové plní rohy u vyschlých úst. Roh je vyzdvižen nad hlavy ostatních, do ticha či souhlasného mručení se pronáší tosty – dlouhé a vzletné přípitky – na hrdinství, na čest, na vlast. Poslední tost patří zemřelým, pár kapek odlitého vína vpije země.
Opodál u kamenné zídky polehávají ve vysoké trávě kněží – černé hábity, černé dlouhé vousy i vlasy. Vykládají si se ženskými a pochechtávají se, jako by si vyprávěli lechtivé vtípky.
Slunce barví okolí do žlutooranžova. Mraky se zvedly a odkryly výhledy na zasněžené kavkazské hřbety.
BÝK
Znovu se ozvaly zvony. Všichni pospíchají před chrám, kde s očima upřenýma k nebi stojí mohutný býk – oběť božstvu. Přichází i starší z popů. S úsměvem sleduje snahu umístit hořící svíčku mezi rohy býka. Zády k chrámu jej posvětí, stejně jako nový kanystr vína.
O pár metrů dál je býk pevně svázán, povalen na zem a zařezán. Krev stříká všude kolem, zasychá a rychle tmavne. Panuje bujaré veselí. Šest mužů pracuje na svlékání kůže. Jejich ruce, ještě od krve, zvedají do výše rohy naplněné vínem. Ze dveří blízkého stavení se táhne štiplavý hustý kouř. Je tu rozdělán oheň a nad něj postaven kotel, maso je nahrubo děleno a vybrané kousky jdou přímo do kotle. Nad ohništěm není žádný otvor ve střeše, a tak se kouř tlačí ven každou skulinou, každou špatnou spárou.
PŮLNOČNÍ MŠE
I tento rok platí zákaz vstupu do svatyně. V přístěnku u chrámu začínají přípravy na bohoslužbu. V zástupu věřících přichází biskup, na kterého do poslední chvíle čekali dole ve vesnici. Chce vejít do chrámu, ale… Ve dveřích stojí hromotluk, odmítavě a trochu výhružně kroutí hlavou – zákaz se vztahuje i na samotného pana biskupa, byť je dnes nejvzácnějším hostem. Zůstává však klidný. Důstojně jen pokrčí rameny a vejde do přístěnku, odkud se již ozývá zpěv. Liturgie začala.
Před chrámem hoří oheň. Je chladno. Poutníci během bohoslužby odbíhají a aspoň na chvíli protahují prsty nad ohněm. Pak ruce sepnou a pokorně se vracejí do hloučku v přístěnku, rozsvítí tenkou svíčku z levného včelího vosku a pozvolna vpletou svůj hlas do proudu nekončící mnohohlasé písně.
Po vyčerpávajících sedmi hodinách bohoslužba skončila. V ohništi dohasínají poslední uhlíky. Popi svlékají sváteční šat, který ženy obřadně složí, než jej nacpou do batohu.
Na všechny čeká bohatá snídaně. U stolu voní šašlik z obětního býka a teplé chačapury – chlebové placky plněné sýrem. Popi jako první zvedají sklenky vodky a jeden po druhém pronášejí tosty. A znovu bijí zvony. Biskup se směje do vousů a dobírá si dětinské nadšení vesničanů. Ti se neúnavně střídají u lana zvonice. Po snídani odchází rozjařené kněžstvo se skupinkou nejvěrnějších dolů do vesnice. Pro ně svátek svaté Kvirike končí.
RÁNO DIVOČEJŠÍ VEČERA
Na půli pěšiny se míjejí s první rodinou. Ženou před sebou obětní kůzle, které neustále odbíhá. Rozzlobený otec je nakonec váže na motouz a na něm vytáhne až k chrámu. Dole ve vesnici je již cesta obležena auty a pěšina se plní funícími poutníky.
U chrámu se všichni zdraví – objímají, líbají na obě tváře. Poutníci vykonávají modlitbu u čelní zdi svatyně, za zemřelé zapálí tenké svíčky a připevní je stékajícím horkým voskem. Pak chytnou kůzle za nohy a mohutným obloukem si je hodí přes hlavu. S mečící kozou sestupují pod vrchol, na kterém je postavena svatyně. Tam jí bez dlouhých okolků podříznou hrdlo. Zkušeně uvážou zadní nohy do připravených provázků a ostrým nožíkem ji v mžiku svlečou z kůže, maso napíchnou na klacek a vrací se zpět ke sv atyni. V budově, kde se v noci vařilo maso z býka, jsou dnes rozdělány ohně, do kterých stéká omastek z pečeného masa kůzlat.
KDO JEŠTĚ NEDAL?
U zvonice stojí muž vybraný těmi z rodů nejváženějších. Jednou rukou přijímá peníze a strká je do igelitového pytle, druhou tahá za lano zvonu, přičemž odříkává modlitby. Posvětí maso, stále ještě napíchnuté na klacku, malé chlebové placky a vodku. Všechny boží dary drží při svěcení členové rodiny nad hlavou. Když je po všem, odnáší si je na nějaké klidnější místo, kde potom hodují.
S ubývající vodkou stejně ale splynou v jeden hýřící hodující dav rozechvělý tancem dlouhovlasých dívek.
Začíná sbírka. Výběrčí s igelitovým pytlem u nohou vykřikují: “Dejte více, kdo dal málo, dejte dvakrát, kdo ještě nedal!” I v příštím roce bude nutné koupit býka, víno, chléb. Vybírají peníze, i když nevědí, jakou hodnotu budou mít v stále těžkých dobách této země.
KÁMEN, VODKA, ZPĚV
Mohutný křik ohlašuje začátek závodů. Velkou sumu peněz nabízí tomu, kdo dokáže zvednout kámen a přes rameno jej převalit vzad. Pro něžnější pohlaví je kámen jen o maličko menší. Mladí borci stojí v řadě na slávu, ale nikomu se kámen nepodaří dovalit dál než k vlastnímu pupku. Vypráví se příběh dívky, které při zvedání kamene povolil močový měchýř. Nedokázala překonat stud, raději s hlavou v dlaních skočila do propasti pod svatyní.
Dnes jsou ale ženy něžné a rozverné a raději tahají muže do tance, než by s nimi soupeřily o kámen. Když už se to některé podaří, hned jí ostatní udělají v kruhu prostor, nadšeně výskají a vytleskávají svižnou kavkazskou melodii.
Po polednách je plno lidí nejen v prostoru kolem svatyně. Místy se tvoří malé hloučky, pro lepší zvuk seřazené v kaskádách, a pějí složité mnohohlasé písně. Melodie se odrážejí od okolních strání a navzájem prolínají.
Ozývají se první hádky, do trávy padají první zpitá těla. Některé rodiny odjíždějí. Mnozí ale až do pozdních nočních hodin zůstanou směsicí tančících rukou, nohou a sladkého těžkého zpěvu.Takový je svátek svaté Kvirike.
