Nad vrcholem každé chýše visely tenké pláty zlata a vydávaly ve větru zvuky, které lidé granadského advokáta Gonzala Jiméneze de Quesady považovali za nejsladší melodie světa. Psal se rok 1537 a posledních dvě stě mužů, kteří přežili devítiměsíční putování neproniknutelnou vegetací, nalezlo na kolumbijské náhorní plošině Cundinamarca kvetoucí vesnici. Dosáhli země Čibčů. Nábožní vesničané v hrůze z koní považovali příchozí za bohy sestoupivší z nebes. Původ čibčského zlata se však nenasytní Evropané nedozvěděli. Až jeden stařec při mučení vypověděl o tajemství El Dorada – Zlatého muže. Označil jezero Guatavita za obětiště, kam jistý náčelník vrhá každoročně část zlata a smaragdů. Ať už šlo o lest, jak odvést utlačovatele ze země, nebo o skutečnost, Eldorado se stalo cílem snažení nesčetných hledačů pokladů.
Jako první se pokusil vyzvednout poklad ze dna jezera Quesadův bratr Hermán Peréz. V období sucha v roce 1540 přiměl své muže, aby začali vodu z jezera vybírat tykvemi. Po třech měsících práce se jim podařilo snížit hladinu asi o tři metry. Z míst, odkud voda ustoupila, vytáhli na tři a půl tisíce zlatých předmětů, ale do středu jezera, kde se měl poklad nalézat, se nedostali.
O čtyřicet let později došlo ještě k senzačnějšímu pokusu o vyčerpání vody z jezera. Bohatý bogotský kupec najal tisíce domorodců, aby napříč jedním z okolních kopců vyhloubili koryto. Tentokrát se hladina snížila o více než 18 metrů, ale nalezen byl pouze smaragd velký jako vejce a několik drobných zlatých šperků. Tunel se probořil a zavalil většinu dělníků.
Vyzvednutím pokladu se počátkem 19. století zabýval i německý přírodovědec Alexander von Humboldt. Ač měl o poklad zájem čistě teoretický, vypočítal, že pod hladinou jezera Guatavita leží zlato za tři sta milionů dolarů. K tomuto číslu došel na základě úvahy, že během jednoho století se výročního obřadu vždy zúčastnilo tisíc poutníků, z nichž každý obětoval pět zlatých předmětů. Poslední pokus o odvodnění jezera podnikli v roce 1912 Britové za pomoci obřích pump. I když se jim podařilo většinu vody odstranit, měkké bahno na dně znemožňovalo jakýkoli pokus o pohyb. Do druhého dne pak ztuhlo natolik, že svou neprodyšností připomínalo beton. Za zlaté předměty v hodnotě 10 000 dolarů museli Britové vynaložit 60 000.
