Jaký je diametrální rozdíl mezi dnešním, povětšinou kulturně zapomenutým pohraničím a touž krajinou před 60 lety? Je to učebnicový příklad radikální změny výrazu krajiny, lidského osídlení a tradic. Svébytná rurální soběstačná krajina s velikými městskými centry a vyspělou průmyslovou výrobou, živoucími tradicemi, kulturou a sepětím byla vystřídána ideologickými teoriemi, necitlivou výrobou, likvidací polí a nezájmem. Toto nevědomé odsunutí toho, co nám tady v zemi zůstalo, tedy krajiny, podobně jako jejích bývalých obyvatel, dovolilo znehodnotit severní Čechy, jako by krajina nesla trest společně s lidmi. Je však nutno říci, že úpadek způsobil nedostatek nových obyvatel a širší ekonomické souvislosti zapojení do velkého bezedného chřtánu RVHP. Palivoenergetická základna se stala novodobou hrdostí a vyjádřením vztahu ke kraji. Dnešní doba je příhodná pro to, abychom tyto krátery, bloky a necitlivost v lidské paměti, jakož i v přírodní paměti prostoru, zacelili, napravili a hlavně se navždy poučili. Osudy pohraničí, Sudet, mně také velmi imponovaly dějinami vztahu k německému obyvatelstvu. Jaké je to prostředí, kde žila tak odlišná, a zároveň podobná národní skupina? Chtěl bych poukázat na to, jací byli a jak žili. Pokusit se toto „pošpiněné etnikum“ obrátit čelem k lidem, aby mu viděli do tváře a poznali, že to jsou také „jen lidé“, kteří chybovali, tak jak prostý lid pod tlakem bídy a politického populismu často činí. Chtěl jsem tuto oblast celou projít, poznat z artefaktů „zaniklou civilizaci“, dnešní následníky a pokračovatele v tradici obhospodařování těchto hor a koexistence s nimi. Jako první část nabízím krušné osudy Krušných hor.
KRUŠITI V KRUŠNÝCH HORÁCH
Krušné hory jsou druhým nejstarším pohořím Čech, nejdelším českým pohořím s velmi strukturovanou a zajímavou geologickou historií. Velmi podstatná pro pochopení chování ekosystémů a lidského údělu zde je klimatická poloha a děje. Na české straně jsou Krušné hory charakteristické tím, že výškový rozdíl mezi podhůřím a hřebenem činí na několika kilometrech až 700 m. Prudké svahy působí dojmem hradby, přirozené hranice Čech. Podnebí je ovlivněno tím, že na mírnějším (saském) svahu se zvedají masy vzduchu, vychládají, kondenzují obsah vodních par, a výsledkem jsou četné deště, mlhy, mraky a takřka neustálý vítr na hřebeni. Suché počasí (v zimě mrazivé) přinášejí východní větry. Stálé, pěkné počasí bývá v období babího léta. Pokud napadne sníh koncem prosince, vydrží v horách až sto dní. Jinak řečeno, vysoká poloha a chladný a vlhký vzduch vytvářejí ideální prostředí pro srážky. Proto zde prší skoro pořád. Krušné hory jsou proto hradbou hlavně co se srážek týče.
Do roku 1947 byly také nejobydlenějšími horami světa, a to z důvodu jejich nerostného bohatství. Kvůli těžbě rud sem přišlo mnoho lidí z různých koutů Evropy. Proto jim Němci také říkají Erzgebirge, tedy Rudohoří. I z tohoto rozdílu v názvu, Krušné Hory – Rudohoří, lze vyvodit, jakou základní asociaci lidem tyto hory přinášely. Pro německy mluvící to byl nerost, ruda a smysl života v horách, kdežto pro česky mluvící obyvatele to je nepohodlí a těžkosti života v horách. Takto si vysvětlují tento český ekvivalent lidé dnes, avšak název Krušné pochází od slova „krušiti“, což významově znamená totéž, jako rýžovat, tedy činnost havířskou.
DEMOLICE LESA
Prošel jsem tedy krásnými lesy u Děčínského Sněžníku (Hoher Schneeberg) (722 m), vylezl si na rozhlednu a zahlédl zvedající se val Krušných hor. Došel jsem do Tisé (Tyssa), vykoupal se, sundal si dvě klíšťata (díkybohu jediná za celou cestu) a vyrazil do hor.
Základním schizmatem těchto hor je boj přírody o přežití v otráveném ovzduší a v kontaminované půdě. Příroda si zde „držela nos“ dlouhou dobu a snažila se přestát nebezpečné látky valící se na ni z údolí, ale nakonec musela začít dýchat tyto zplodiny a otrávila se. Příroda umírá pomaleji a tiše, bez dohledu doktorů a příbuzných. Proto si člověk uvědomil vážnost situace až pitvou v odumřelých tkáních a tělech stromů. Les umírá pomaleji, a proto se člověk nemohl zastavit a začít alarmovat. Ani by to tehdy nemělo cenu. Neustálý vítr, chlad, vlhkost, které determinují život na hřebeni Krušných hor, se staly smrtelnými, když se k tomu připojily ony zplodiny. V 70. letech začaly umírat první hektary lesa. Od konce 70. let se začalo myslet na lesnické úpravy a na další politiku obnovy lesního porostu. Po zbavení lesa uschlých pahýlů se začalo se sázením semenáčků smrků. Bohužel byl vybrán špatný druh smrku, tedy takový, který rostl v nižších polohách a v mírném klimatu. Proto milionové investice do nového porostu vzaly v 80. letech za své. Začaly se tedy sázet druhotné dřeviny jako břízy, jeřáby a další rychle rostoucí dřeviny, které měly udržet půdu a půdní pokryv, aby nedošlo k erozi. Koncem 80. let tak byla k vidění na celém východním hřebeni Krušných hor a na Děčínském Sněžníku pokřivená torza stromů, chudý lesní interiér, zelenošedou trávu a ohromné mraky komárů a jiného drobného bodavého hmyzu. Teprve od roku 1990 se začala snižovat smrtelná dávka jedů z elektráren v údolní kotlině a přišla vhodná doba pro další kolo výsadby nových porostů. Začalo se se sázením smíšeného porostu, takového, jaký zde rostl dříve. Smrk ztepilý byl míchán se smrkem stříbrným, který je odolnější, s borovicí, jeřábem a i břízou. Také se začalo s vápněním hor, neboť se ukázalo, že stromy zde nemohou růst nejen kvůli špatnému vzduchu, ale také kvůli zamoření půdy a znehodnocení živných roztoků v ní. Zdálo se, že se konečně dílo již takřka dvou generací lesníků začne dařit, když přišel osudný rok 1996 a zima, která se trochu vymykala dosavadnímu schématu a předpokladům. V zimních měsících, v období inverzí a nebezpečného zahuštění jedovatých plynů a látek v podkrušnohorské kotlině přestal foukat převažující severozápadní vítr, a místo něj přišel vítr jižní. A ten rozfoukal smrtelné dávky síry po svahu Krušných hor až na hřeben, kde se ta ve formě námrazy nalepila na všechny nové a i staré stromy a změnila se na vražedný ledový příkrov kyseliny sírové. Během pouhého týdne stačila tato žravá mlha spálit většinu jehliček smrků a usmrtit tak další fázi revitalizace krušnohorské lesní flóry. Od té doby se znovu začíná s opakovanými výsevy stejného smíšeného charakteru lesního porostu. Jestli tento už několikátý pohrobek krušnohorského hvozdu dospěje, závisí na tom, jak se bude vyvíjet koncentrace škodlivin v podkrušnohorských uhelných krajinách. A také na vrtkavosti počasí. Proto jsou lesy a pokusy o zalesnění na hřebeni těchto hor tolik nesourodé a různé. Každých dvacet kilometrů se liší vzhled a struktura porostu. Proto je velmi zajímavé procházet tyto lokality a uvědomovat si zmar a úsilí člověka o nápravu svých hříchů.
DEMOLICE VESNIC
Když jsem vstoupil do krušnohorské krajiny, byl jsem zprvu značně zklamán. Les „třetí kategorie“, plný vysoké trávy, bříz, jeřábů a pavučin všude kolem, vytvářel kulisu nebezpečí klíšťat a zarostlého osídlení. Vypadalo to celé jako divokou vegetací zarostlé vesnice.
A odtud začínají dějiny vysídlených a v rámci bombastických akcí v 50. letech demolovaných vesnic. Jak zjistil František Ledvinka: „…Opuštěny byly nejprve samoty, malé osady komunikačně obtížně dostupné (některé starší objekty nebyly po odchodu Němců ani obsazeny) a v obcích většina dřevěných staveb. Množství prázdných domů umožňovalo některým rodinám se během krátké doby i čtyřikrát přestěhovat a opouštěly již ty vybydlené. V 50. letech přestávaly mít nemovitosti v pohraničí téměř hodnotu, protože všeho zde bylo dost a patřilo to všem. Dřevěné domy se za několik stokorun prodávaly jako palivové dříví a cihlové stavby byly obvykle použity na stavební materiál pro modernizaci objektů JZD. Také dosídlenci ze Slovenska často kupovali tyto tzv. demolice na stavební materiál. Na jejich bourání a čištění pracovaly celé rodiny. Cihly se posílaly vagony na Slovensko, kde z nich stavěli rodinné domky, do kterých se pak vraceli.“
Jednou za rok přijely buldozery a demoliční party, které k výročí osvobození odstřelily desítky opuštěných vesnických stavení s velkou architektonickou a kulturně-krajinnou hodnotou. Zbytky materiálu si rozebrali občané na opravy „svých“ stavení, či volně zarůstaly kopřivami. Praktická devastace zničila v lidech umělecký cit a schopnost vnímat estetiku krajiny. Tam, kde rostly okrasné květiny, mateřídouška, jsou dnes pole kopřiv. Zvláště ve stráních a na plochém hřebeni zaniklo mnoho osad a vesniček. Vytvoření pohraničního pásma neprodyšně uzavírajícího celé Krušné hory dokonalo dílo zkázy. Od poloviny 60. let, kdy bylo toto pásmo zrušeno, vykonalo lidské snažení asi jedinou pozitivní úlohu, a to skrze fenomén chalupářství. Obecně chalupáři zachránili tisíce cenných lidových staveb a udržovali jejich estetickou hodnotu. Udrželi při životě mnoho osad a malých vesnic.
ZMIZENÍ GENIA LOCI
Nyní můžeme nad nespočtem brožur vydávaných okresními muzei v Podkrušnohoří kroutit hlavou a podivovat se dřívější síti a hustotě lidských sídel, památek a osudů. Nejvíce tento osud postihl Doupovské hory, dnes nejméně osídlené území střední Evropy.
Tak jako odtud mizela krásná místa, „genius loci“ a láska ke krajině, utíkali odtud i lidé. Za komunismu sem proto byli lidé, zvláště vzdělaní a potřební jedinci, násilím poutáni. Je to příklad ze Severočeské uhelné pánve, odkud nemohli odejít doktoři do jiných krajů. Ti chtěli odsud odejít z důvodů katastrofální ekologické situace, špatného vlivu na osobní zdraví, všudypřítomné provizornosti a absence lidské lásky a zájmu o krajinu. Ministerstvo zdravotnictví ale vydalo nařízení, že lékaři ze Severočeského kraje nesmí nikde jinde dostat práci a místa, než právě tam.
Jinak lze popsat situaci v bytí zde na příkladu kultury a tradice Krkonoš a Podkrkonoší a Krušných hor a Podkrušnohoří, jak jej zpracoval sociologický tým Exact v roce 1990.
„Krkonošská tradice, folklor a současné umění má své image robustní životnosti a životodárného dobra, naopak podkrušnohorský řetěz městských aglomerací je pohraničím i kulturou jiného typu: tam příroda postrádá velebnost, monumentalitu i původní krásu, je traumatizována civilizací – nejen v ekologickém smyslu posledního dvacetiletí, ale i ve smyslu industriální epochy konce 19. století. Tam vyvolává nepřetržité konflikty sociální i ekonomické. Kultura tam má proto i ve své podobě nečetného městského folkloru a německých pohádek (Děčínsko) ráz přízračný, tvrdý, skutečně krušný, image tamní kultury má podobu rizikovosti… …proto pro obyvatele pánevních okresů Severočeského kraje je synonymem pohraničí především pohyb, změna (včetně vysoké sociální migrace), společenské zlo, potřeba úniku jinam (chalupy, cesty jinam či do vnitrozemí). Oproti 42 % Jihomoravanů, bydlících v rodinných domcích, bydlí v rodinné zástavbě jen 7 % Severočechů a v pánevních oblastech mezi Chomutovem a Děčínem dokonce jen jedno procento…“
MALEBNÁ TURISTIKA
Od Nakléřova (Nollendorf) se ale ráz krajiny změnil. Zde začíná Přírodní park Východní Krušné hory s nádhernými loukami, zachovalými porosty bučin, které jediné vydržely exhalační tlak, solitérními stromy a výhledy do vnitrozemí na Středohoří. V Adolfově (Adolfsgrün) jsem si dal přestávku v hospůdce U Baby Jagy a pokračoval nádherným večerem na Komáří hůrku (Mückenberg), o které jsem již věděl, jaké výhledy skýtá. Byl božský zlatý večer a louky v 800 metrech skýtaly tolik radosti, barev a života, že jsem se tou krajinou vznášel. Nafotil jsem mnoho portrétů Milešovky von Středohoří (Milleschauer, nebo Donnersberg ) a její suity, která ji zde věrně následuje.
Odsud až po Chomutov (Komotau) se Krušné hory vyznačují podobným rázem. Les je tu druhotný, ale již zde vyrůstá kvalitní podrost smrčin, mixovaný se stříbrným smrkem, břízou a jeřáby. To ovšem ještě neznamená, že se tyto stromy dožijí dospělého věku a výšky. Jsou zde krásné a velké louky, holé vrcholky kopců (Pramenáč – 909 m, Stropník – 856 m, Loučná – 956 m, Medvědí skála – 924 m) se skvělými výhledy do propasti Severočeské uhelné pánve a na druhé straně na křivolaké rovinaté podkrušnohoří na saské straně. Celé okolí Flájské vodní nádrže (Fleyh) od Loučné (Wieselstein) po Klíny (Göhren) je jednou velkou uzavřenou oborou, kde roste a obnovuje se lesní porost. Člověk musí přelézt velkou ohradu, aby to uviděl. V této části je patrný zvláštní ráz Krušných hor, které jsou na hřebeni ploché a zdá se tedy, že člověk stojí kdesi v nížině, ale rostlinstvo tomu nenasvědčuje. Ideální terén pro jízdy na kole, a to platí pro celé pásmo Krušných hor. Při výhledu je zřetelně vidět, že tuto zvláštnost využili lidé již dávno, a třeba při pohledu z Medvědí skály (Bärenstein) je vidno, jak mnoho lesního porostu bylo vykáceno a vznikly ostrovy pastvin v těchto náhorních plošinách. Avšak většina těchto vykácených, dříve lesních ploch přetrvává jako doklad, že před časem zde stálo mnohem více zástavby a dnešní vísky byly kdysi městečky.
Zároveň sem nepřijde mnoho turistů, takže pro lidi ve vesnicích je každý poutník příjemným překvapením a hned se ptají, kam jdete, a ochotně radí. Přitom těchto poutníků zase není tak málo, takže v každé vesnici najdete minimálně jednu hospůdku otevřenou i přes den.
Ideálním terénem je třeba okolí Nové Vsi v Horách (Gebirgsneudorf), kde člověk může vylézt na již zmiňovanou Medvědí skálu, cestou se vykoupat v Dřevařském rybníku s krásným výhledem a při stoupání do svahu kopce obdivovat malebnost oněch pastvin v horách. Je vidět hodně velká část Čech, bariéra hor od Teplic (Teplitz) až po Klínovec (Keilberg), Středohoří, průmyslová pánev a Doupovské hory (Duppauergebirge). Pohled na rozoranou zemi, haldy hnědé mrtvolné hlíny propojené pásovými dopravníky, všude se tyčící komíny továren a elektráren není příjemný, ale je uhrančivý. V dáli byla vidět i Nechranická vodní nádrž, rekreační centrum zdejšího kraje.
NEJVĚTŠÍ JEZERO ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ
Avšak i zde platí: ne vždy. Vzhled chomutovské pánve ještě před 200 lety byl zcela jiný. Pod Krušnými horami se v dávných časech rozprostíralo velké jezero, které v 17. století označil Balbín za největší jezero v Království českém. Na jeho existenci jsem narazil, když jsem zkoumal a porovnával rozdíl v názvu jednoho podkrušnohorského městečka, které dnes již neexistuje. Česky se jmenovalo Ervěnice, ale německy zcela jinak – Seestadtl. Tato nápadná významová rozdílnost mne přivedla k hlubšímu zájmu, až jsem zjistil, že v době, kdy zde němečtí obyvatelé žili, nacházelo se městečko na břehu ohromného jezera a hlavní zdejší obživou byl rybolov. Odtud tedy v překladu název „Jezerní městečko“.
Jezerní plocha se však vlivem sedimentace splavenin stále zmenšovala, takže se jezero rozdělilo postupně na několik menších jezer. Takzvané Komořanské jezero mezi Ervěnicemi, Komořany a Dolním Jiřetínem mělo ještě na počátku minulého století plochu kolem 140 ha. To už ale bylo porostlé rákosím a jinými vodními rostlinami a jeho břehy byly bažinaté. V krajině na březích Komořanského jezera bývaly epidemie různých nemocí častější než jinde – například v letech 1283, 1531, 1542, 1625 a zvláště 1683 zemřela řada zdejších obyvatel na mor. Vyskytovala se zde i cholera. Ve 30. letech devatenáctého století dal kníže Ferdinand z Lobkovic jezero odvodnit a vysušit. Zdravotní stav obyvatel se pak zlepšil. V okolí Ervěnic byla přesto nadále velká vlhkost, neboť město bylo otevřeno studeným severním a severozápadním větrům a vzduch zde byl vlhčí než jinde, protože u obce bývaly bažinaté louky.
KRAJ DVOJNÍKŮ A BRATRŮ
Dalším pohledem na tuto oblast jsou i vzpomínky Charlese Sealsfielda, který v roce 1820 navštívil Království české: „Silnice z Teplic do Karlových Varů vede bez přerušení rozsáhlými obilnými lány v délce 40 mil. Je to nejbohatší a nejúrodnější část tohoto království. Venkované jsou většinou zámožní. Několik vévodů, knížat a řada hrabat zde tráví léto na svých zámcích a venkovských sídlech, z nichž mnohá se vyrovnají, pokud je nepředčí, nejkrásnějším venkovským sídlům v Anglii.“ Nebo neznámý měšťan z Drážďan píše: „Kam až oko dohlédne, vše je využíváno k intenzivnímu obhospodařování půdy. S půdou se zachází tak hospodárně, že se dokonce mezi poli nedělají meze a jsou rozlišovány jen trochu vyšší a širší brázdou.“
Jak praví moudrost i dnešních rolníků, doba, režim a vztah lidí k zemi se dá určit podle jejich vztahu k půdě, k obdělávání, péči a vhodnému využívání. Je-li člověk vázán k místu, půdě a výnosům z ní, je nucen ji ochraňovat a hýčkat. Půda je totiž živá… anebo mrtvá.
Asi tři kilometry od vrcholu Medvědí skály se nachází krásně umístěný horský hotel Lesná, kde si můžete dopřát komfortu, co tělo ráčí. Kdysi zde také bývaly lesy, ale dnešní stav není rozhodně tak neutěšený, jak si leckdo pamatuje z dob před dvaceti lety. Například Petr Příhoda, který ve své knize Ztracené dějiny píše: „…Ubíráš se proti předpokládanému směru proudu Bíliny, která je zde znetvořena a vedena betonovým žlabem, do míst, kde je již řeka skutečně řekou, ale jako v nějaké zlomyslné pohádce platí i zde, že nesmíš pohledět kolem sebe, nebo dokonce vzhůru. Neuposlechneš-li, spatříš, jak ti před očima umírá les. Smrky tady v údolí rezavějí a lze vídat i listy buků popálených kyselým deštěm. Jsou to nicméně pořád ještě stromy. O něco výš se jako vykřičníky tyčí už jen odumřelé pahýly. Vystoupíš-li na hřeben, uvidíš už jen bitevní pláň po prohraném boji, kde se netyčí nic. Vzpamatuješ se z prvního otřesu a zapátráš po obzoru, zda se tam někde přece jen nenajde nějaká oáza, ostrůvek naděje. Ne…“
Jak se člověk blíží k Bezručovu údolí za Mezihořským vrchem (938 m), zřetelně vnímá změnu porostu a jeho zocelení. Již vládne smrk a krajina získává klasičtější horský charakter. Je to krajina tichá, zapomenutá a podobně je tomu i se značením turistických cest. Mnohokrát jsem přešel odbočku a hledal, kde jsem se ztratil. Tato trasa by si zasloužila nové značení. A to nemluvím ani o rozcestnících, ukazatelích s kilometráží.
Podobný ráz, i když ve větší nadmořské výšce, představuje část od Hory Sv. Šebestiána (Sebestiansberg, nebo Basberg) po Klínovec. Opět překrásné louky, stromořadí u silnic, daleké rozhledy. Ve vesnici Výsluní stojí největší kostel na hřebeni těchto hor. Zahrál si dokonce ve filmu. Je to film Zapomenuté světlo a Bolek Polívka v něm hraje kněze.
Nejlepší místo ke zhlédnutí této části je na vrcholu Měděnci (Kupferberg) (910 m), odkud je překrásný kruhový rozhled. K vidění jsou i zvláštní útvary v poli pod Klínovcem. Zdejší traktorista zřejmě vládne značnou dávkou krajinné libosti a imaginace. Tato hora je unikátní také tím, že je celá poddolovaná těžbou rud již od 15. století. Kousek pod vrcholem je otevřený vlez do těchto rozsáhlých prostorů. Duní to, burácí, hřmí a ozvěna se vrací tak silně, že to vypadá jako duté pohoří.
K tomu se ale připojuje nový prvek, těžko jinde v Čechách k vidění. Je to totiž kraj dvojníků a bratrů. Od vesnice Výsluní (Sonnenberg) až po vrchol Klínovce lze pozorovat pravidelné, vždy po dvou se vedle sebe vyskytující kopce. Jelení hora (997 m) a Velký Špičák (965 m), které trčí po obou stranách vodní nádrže Přísečnice, představují u nás raritní obnažené čedičové stolové hory, které vypadají jako kdesi v Arizoně. (Asi tam stojí na věčné stráži jako upomínka na bývalé městečko Pressnitz, tedy Přísečnice, které bylo zatopeno vodou. V roce 1930 zde žilo 2045 lidí, z toho 24 Čechů.) Další jsou Kamenný (963 m) a Strážce (932 m), které stojí za sebou, zakulacené čedičové kupy. A hlavně bratry jsou také Klínovec (1244 m) a Fichtelberg (1214 m), ti stráží vstup do poslední, tolik odlišné třetiny Krušných hor na západě.
S třemi pivy v nohou jsem se vydal z Měděnce směrem na Klínovec. Dostanete se tam za veselého prozpěvování za dvě hodinky. Pro tyto účely jsem s sebou nosil zpěvník, učil se písně a pak je hulákal do kraje. Nikomu to nevadilo. Cestou na Klínovec se radikálně zhoršilo počasí, těžké mraky ukusovaly onu horu a nahoře nebylo nic vidět. Fičelo to tam pořádně zběsile a v mlze do toho skřípala telekomunikační věž, což znělo silně hororově, takže jsem se rychle vydal dál. Když jsem potom došel za tmy zcela zničený do Božího Daru (Gottesgab), svalil jsem se kdesi pod stříškou vlekařské boudy. Bylo mi vše jedno. Dokonce mne tam za tmy tmoucí objevil majitel při každodenní kontrole, posvítil si na mne, jak usínám ve spacáku, a beze slova odešel. Byl jsem mu vděčný.
LOUKY ZALITÉ POTEM
A poslední část hor, nejzápadnější, nejčistší, nejkřivolačejší a nejbujnější partie od Božího Daru až po Luby (Schönbach), je výrazně odlišná. Je zde zřetelně cítit změna krajiny. Mizí absolutní dominance průmyslu v podhůří a krajina se roztahuje do dálav bez větších kazů. Výjimkou je sokolovská pánev a kaolinové doly, ale ty z hřebene hor nejsou vidět. Jako celek tato část hor zapadá spíše do modelu horstva a krajiny západních Čech, s jejich šířkou, relativně vyšší plošností a menší hustotou zalidnění, než do kraje extrémů, zlomů, rozdílů a dynamiky kraje severočeského.
Boží Dar je jedním z nejvýše položených městeček ve střední Evropě. Nachází se zde i nejvyšší čedičová kupa ve střední Evropě, a to božidarský Špičák (1115 m), hustě porostlý smrky. Cesta jde poté pozvolna dolů do Abertam (Abertham), horního města pod vrchem Plešivcem (Plessberg) (1028 m). Na něm je rozhledna, ale pozor, velmi nelidové ceny.
Zajímavé také je, že tato oblast okolo Abertam, Nejdku, Nové Role a Kraslic je místem s nejhustším osídlením romským obyvatelstvem v republice. Romové sem přišli po druhé světové válce. Jako etnikum jsou zřejmě zvyklí se stěhovat ve větších skupinách, a tak osídlili tato uvolněná území po Němcích.
Zde příčně protíná Krušné hory jednolitý horský hřeben táhnoucí se od jihu na sever, od Vlčince (Wölfing) až takřka po Auersberg (1019 m) na německé straně, v průměrné nadmořské výšce 1000 metrů. Odděluje centrální Krušné hory od jejich odlišné západnější části. Hned pod ním se nachází centrum této části, město Nejdek (Neudeck), sportovní areál Nové Hamry (Neuhammer), „obchodní centrum“ Potůčky (Johanngeorgenstadt) a také vesnička Rudná (Trinkseifen), kde stojí chalupa, v níž jsem vyrůstal. Ráz krajiny je zde již natolik odlišný než na východě pohoří, že to lze jednoduše popsat. Nad údolím Rudné se tyčí kopce dosahující výše okolo 940 metrů. Jsou všechny hustě zalesněny, a to smrkem. Oproti tomu v oblasti nad Teplicemi až k Chomutovu jsou vrcholky hřebene hor odlesněné a zničené exhalacemi. Vrchol Loučné (956 m) je tam zcela holý a kamenitý. Také reliéf je zde mnohem členitější.
Když jsem dorazil do Rudné, sundal jsem batoh, vyprázdnil špajz, relaxoval v posteli, chodil na houby a kochal se pohodlím domu. Není to pohádkový, ale opuštěný kraj šumavský, ale jakýsi symbol prorůstání lidské civilizace s horami a drsnou přírodou. Leckde je tato harmonie narušena, ale jako celek je to krásné místo, které lahodí oku a apetitu cestovatele. Má zde totiž vše, po čem může toužit. Pro lid hornický byly tyto hory vždy štědré, k zemědělcům již tolik ne. Ale člověk si hned uvědomí, o kolik méně lad, luk a pastvin je zde nyní, když se podívá na staré předválečné fotografie. Každý, kdo tu chtěl v té době žít, si musel ve všem pomoci sám. Zásobování bylo chabé, a hlavně na to nebyly peníze. Proto si lidé museli pěstovat pro sebe, nebo pro svá zvířata. Činili tak sami a za velkého vypětí. Zdejší drsný kraj nikomu nic zadarmo nedal. Proto se udržovaly pastviny i v těch nejnemožnějších místech, aby se sklidilo seno a dobytek či skot měl přes zimu co přežvykovat. Po odsunu původních obyvatel, srostlých se zemí, nastalo období, kdy tato činnost přestala být nutná a pravidelné sekání luk se nevyplácelo. Lid byl lenivý udržet si krásné louky, a tak všechna tato estetická místa, zalitá potem, zalesnil a zbavil se tak povinnosti udržovat je. Zvířata nikdo nechoval. Ekonomická hodnota lesa byla prvoplánová a nikdo se o něj nemusel starat. Když dnes vidí původní obyvatelé, kteří se tu lopotili, jak se naložilo s jejich celoživotním dílem, jsou zcela konsternováni. Lenost, nezájem, nevnímavost a neekonomičnost… Rozhazovačná společnost zbytků, skládek, odpadu a velkých nákladů potřebuje ke svému luxusu a komfortu nové a nové palivoenergetické základny. Dnes lidé žijící v těchto horských údolích sekají zbylé louky jen z lásky k nim, a to bez jakéhokoliv profitu. Udržet tradici dává okouzlující pocit kontinuity, kterou naše pohraničí velmi potřebuje obnovit.
HŘBITOVNÍ PŘÍBĚH
A to, že kulturní diskontinuita zde zcela převládla, dokazuje i příběh hřbitova právě v Rudné. Po odsunu tu zůstal hřbitov s původními starousedlíky, o který se přirozeně nikdo nestaral, a tak začal zarůstat a mizet před očima. Od poloviny osmdesátých let se do vsi začali sjíždět lidé, kteří zde dříve bydleli, a chtěli navštívit i tradiční hřbitov se svými předky. Co uzřeli, byla ale totální ruina a devastace. Hroby bylo mezi vysokou trávou, kopřivami a keři těžké najít. A tak teprve počátkem devadesátých let začala rekonstrukce. Nejprve se obnovil plot, poté se posekala tráva, vytrhaly kopřivy a vykácely keře. Dnes je hřbitov vyčištěný. Ale tím více vyráží dech jeho skutečný stav. Vypadá to tam jako v Pompejích. Všude se válejí torza a zbytky náhrobků beze jmen a jen někde se našly odpovídající náhrobní desky se jmény a vědělo se, ke kterému hrobu patří. Když se tam dnes člověk prochází, vidí, jak někde na zbytku hrobu leží střepy skleněné tabulky se jménem mrtvého. Příjmení již není možno zjistit. A tyto kamenné zbytky identity prorůstá mech.
Není bez zajímavosti, že nynější obyvatelé vesnice si postavili v horní třetině hřbitova urnovou „zeď“, kde jsou pochováni jejich mrtví. Vypadá to velmi symbolicky a evokuje náladu v celém pohraničí. Češi se semkli k sobě, včlenili se do malého prostoru uprostřed „pohraničního hřbitova“, ale celou většinu hřbitova nechali těm, kdo tu žili před nimi. Jako memento tak stojí tento zbořený hřbitov na připomínku toho, že si lidé jsou vědomi chatrného zakotvení v krajině a tradici. Beru to jako velkou a významnou změnu v duších našich lidí, že ten hřbitov nepřeorali a nerozdělili si jej jen mezi sebe, což se bohužel stalo v Chebu.HUDBA HOR
Ve zdejší části hor, tedy v Porolaví, dosahuje největší výše Tisovský vrch (Peindlberg) s rozhlednou (997 m) z roku 1897, odkud je vidět až Šumava. Odsud zvlněný terén stoupá vzhůru, vytváří krásná údolí a vesnice s loukami a končí na přebuzské náhorní plošině, kde se nalézají rozsáhlá rašeliniště. Dle kronik tudy táhla ohromná armáda generalissima Valdštejna při tažení do Saska. Ale hlavně se zde nacházela velmi vydatná ložiska cínu, železné, manganové a uranové rudy. A z tohoto nerostného bohatství zdejší kraj a obec Přebuz (Fribus) od patnáctého století žily. Ještě dnes jsou zde vidět památky na toto období. V roce 1930 žilo v tomto městečku 1396 obyvatel, a dnes pouhých 56. Tato parovinatá oblast končí Kraslickým Špičákem (991 m) a úchvatným Rájeckým údolím (Nancy), kde svahy prudce klesají dolů z náhorní plošiny a padají do údolí města Kraslic (Graslitz), odkud se dále vlní, již jen 800 metrů dosahující kopce, které nadobro končí u Vysokého kamene (773 m) u vsi Kostelní (Kirchberg). Kopce se svažují kolem údolí až do Lubů (Schönbach), kde se krajina narovnává a kde se nacházejí doly na kaolin a začíná Chebská pánev.
Přes Schneeberg, Eibenstock a Johanngeorgenstadt v Sasku a přes Nejdek vedla známá dopravní cesta do Karlových Varů, která často přiváděla lázeňské hosty do těchto vyhlášených lázní. Zde je anonymní popis cesty z Drážďan do Karlových Varů z roku 1797. Je to i zajímavá ukázka cestování v předešlých staletích. „V Jelení u Nejdku, v první české vesnici, jsme museli zastavit, protože se zde nachází hranice a císařské mýto. Neshledal jsem jinak tak pověstnou císařskou celnici vůbec přehnaně přísnou a celní úředníci byli velmi zdvořilí. Dovolí každému lázeňskému hostu provézt jednu až dvě libry tabáku, a dokonce jeden demižon zahraničního vína, tedy komodity, které jsou jinak v Čechách nejpřísněji zakázány a bez milosti konfiskovány. A zde byl počátek všech bídných nocležen a kvartýrů. Nepohodlí a špína byly tu všude domovem… Celý den bylo studeno, bouřlivo a lilo jako z konve. Provazy deště zničily již tak mizernou cestu. Ustarán a ve špatné náladě jsem dosáhl pozdě večer městečka Nejdek, poté co jsem za šestnáct hodin urazil sotva pět mil. Byl to nejnudnější a nejmrzutější den mé cesty… Druhého dne jsem vstal za rozbřesku a spěchal jsem pryč tak rychle, jak jen to bylo možné… Počasí se sice umoudřilo, ale cesty zůstaly tak mizerné jako včera a předevčírem. Je naprosto nepochopitelné, proč jsou tyto cesty tak zanedbané, když po nich přijíždí každoročně tolik karlovarských lázeňských hostů. Kříži a sochami svatých, které se nacházejí hojně při cestách, nelze tyto hříchy přece odčinit.“
Došel jsem do Lubů, zcela zapomenutého města, žijícího pouze z tradice výroby hudebních nástrojů, na konci cest, kde si děti hrají a staví hrady z písku uprostřed hlavní městské křižovatky, jako by to bylo kdesi na vsi.
Zde je namístě vzpomenout na dávnou pověst Čechů jako zdatných muzikantů. Od mládí slýcháme staré rčení: „Co Čech, to muzikant“. Bereme to jako poctu a jsme na to pyšní. Takto mluví o Češích i českých Němcích anglický cestující diplomat Sealsfield: „Jedině hudba prozařuje melancholické čelo Böhma neboli Čecha. Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jeho zasmušile upjatý pohled se projasní, jeho bystrý šedý zrak zajiskří a vzplane ohněm a citem, člověk se úplně změní. Nic nemůže překonat důstojnost a harmonii duchovní hudby.“ V 18. století se tvrdilo, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Nemělo by se však zapomínat na to, že velký podíl na této pověsti měli i čeští Němci. Zvláště zde v Krušných horách bylo mnoho měst a továren, kde se hudební nástroje vyráběly. V bývalém městečku Přísečnice fungovala slavná hudební škola, odkud pocházeli zvláště známí hráči na harfu. V Kraslicích dodnes existuje výroba bicích souprav a kytar. Před válkou se zde vyrobilo ročně 100 000 žesťových, 14 000 dřevěných hudebních nástrojů, k tomu ještě 4500 saxofonů a 200 000 tahacích harmonik. V Lubech se i dnes vyrábějí housle. Před válkou zde bylo 64 provozů, kde se vyráběly hudební nástroje. V roce 1929 zde 4500 zaměstnanců dosáhlo roční produkce 66 milionů korun za export. Ale kde se vyrábějí hudební nástroje, tam se na ně také musí umět hrát. Takže s odchodem těchto lidí ztratily hory i nápěvy, melodie a harmonie.
Ještě jedna zajímavost se váže k městu Kraslice. Zaprvé se zde jako v málo místech dodnes uchovala jakás takás kulturní aktivita neodsunutých českých Němců, kteří se tu pravidelně setkávají, a hlavně jsou Kraslice rodištěm zvláště dnes velmi známého pána a potažmo obchodní značky – Julius Meinl.
Město Cheb (Eger) udělalo tečku za touto opuštěností a jako honosný stožár ukončilo mé putování na západ se sluncem po boku, a načalo cestu jižní. Stejně jsem ale měl opálenou vždy jen levou tvář.
