POLDA

Sáhne po kytaře, spustí Niagaru. Má výborný sluch, i ostatní smysly pohromadě jak to zákon káže. Hlas trošku potemnělý, na jednu stranu přikřáplý, na druhou přihlazený sametem, krapet jako Johny Cash střihnutý Pavlem Bobkem. Patnáct let už válí v docela obstojné country kapele. Nádherná parta! Vůbec se při muzic írování nebaví o práci. Šofér, instalat ér, lakýrník. A taky on, Vladimír Mencl, pomenší, ale udělaný chlapík, zkrátka rabacho. Trochu připomíná Al Pacina v tom slavném filmu Serpico. Je o tom, jak newyorský polda honí v civilu grázly: džíny, otrhaná trika, vousy, v hospodě nenižší cenov é skupiny nepozorovaně padne mezi štamgasty jako ulitý. Ale to není hlavní, co ti dva mají společného. Kytarista countryové smečky a místopředseda RSC Rohožník, „rekreačního sportovního klubu”, občas přijde na zkoušku kapely nebo fotbalové klání o něco později, dostaví-li se vůbec. S provinilým úsměvem vychrlí omluvu: „Chytal jsem zločince. ” Muž v triku a džínách je ředitelem kriminální policie jednoho z největších pražských obvodů. Je polda. To už je pár let, tchyně povídá – tak přijedu z chalupy a bác, jsem tot álně vykradená, namouduši, do mrtě vybílená, i kuře z ledničky zmizelo, hajzl jeden kulinářská, ať se z toho pose… V čele detektivů přijel takovej pomenší chlapík, řimbaba, rabacho, šísky, fousky, triko, hned ve dveřích šmejdil očima a kradl očima kdejakou prkotinu a štosoval si je pod dlouhé pod dlouhé háro do komputerové mozkov é úložny. Zvizitýroval rozlomený zámek, přelítl spoušť v pokojích, vyh řezlé obrazy z rámů, jak za plátny nevalné hodnoty zloděj hledal mnohem hodnotnější vkladní knížky. Přečetl si bytařův rukopis a zasněně, nav ýsost spokojeně, konstatoval – jó, to je Jarda Vavřínek, čtyřikrát jsem ho zatýkal, teď budem, holt slavit jubileum. Prošátral okolní popelnice, proto že Vavřínek přebytečné věci třídil hned při odchodu a zbavoval se jich. Našel pár stříbrných lžiček, ty byly zlodějíčkovi houby platný, protože jich nebylo aspoň šest a vejvar může čekat od překupníka jen s kompletním servisem. A taky knížka na heslo se v tom sajrajtu našla. Polda se v popelnici přehraboval spokojeně jako somrák, který najde tlustý od šunky. „Tak jsem si sed´ do hospody, kam ten borec chodil, nalistoval jsem si v zápisníku: Vavřínek – ,U podkovy´. To mě naučil Rudla Vávra, detektiv z milosti boží, něco jako rada Vacátko a detektiv Klubíčko dohromady – , hele, mladej, zaveď si notes a piš si tam všechny maličkosti. Takovej atlas si zaveď, rukov ěť pro detektiva s blbou pamětí. Bytař Vopička, zdržuje se u kulhavý Anči, kasař Vopršálek – chodí na pivo k Bohouškovi, Karhousek prodává kraden ý věci u vetešníka v Hudecké ulici. Voni dělají furt jedno a to samý. Jako kafemlejnek. Tak si piš!´ Psal jsem, měl jsem v notesu přes tisíc zlo- činců. Ty, co se pořád točej, vylezou z basy a do měsíce jsou zpátky, jsem nosil v hlavě.” Triko, džíny, zarostlý jak vágus z Wilsoňáku, dřepl si do putyky, čekal. Druhý den Vavřínek narukoval. Vytáhl zlatý řetěz, co čmajzl tchyni, že by ho jako střelil. „Tak jsem k němu přišel s pivem, povídám, hele, to je pěkný, za kolik by to bylo? Trhl sebou, jako když ho uštkne hroznýš, uslyšel můj hlas a jen přidušen ě vyhrkl: Na kolik to šacujou voni, šéfe? Řek´ jsem mu, že recidivy nejsou z lacinýho kraje, takže cena bude sluš- ná. Šacuju to na sedmičku, Vavřínek! A taky jo, dostal sedm let.” Po propuštění si Vavřínek uhnal těžkou chorobu, chřadl a neloupil, i když se mu po nočních výpravách stýskalo, už je v Pánu. „Docela se mi po něm stýská,” utrousí Vladimír Mencl smutně, vezme kytaru, prohrábne struny, jako by laskal dítě po vlasech, a vystřihne Nebeské jezdce, znějící v té chvíli jako rekviem za padlého bytaře. Jakou máte vlastně hodnost? zajímám se. „Major. Ale uniformu jsem měl naposled, když jsem ještě šlapal chodník a sbíral opilce.” Teď leží po uši ve skriptech. Za pár dní dělá státnice. Bude obhajovat diplomku na téma „

VLIV ROZVRÁCENÉ RODINY NA KRIMINALITU MLÁDEŽE”.

„Někdy by potřebovali za katr rodiče a ne ti kluci, co udělají trafiku nebo stánek s karfiolem,” povzdechne si nad nedokonalou legislativou. Rád bych si od něj přečetl práci na jiné téma. Třeba: Jak se člověk stane dobrým poldou. Takovým, o jakém starý kriminalista z předválečné mordparty Míla Nečásek říkává ještě dnes, zejména poté, když se projde večerním Václavákem a nestačí kroutit hlavou: „Dřív strážník jen prošel a zloděj se klidil! ” „Jo, svatá pravda. Už aby to zase bylo!” řekne kytarista, fotbalista, šéf kriminálky a zá- stupce ředitelé obvodního ředitelstv í policie (brr, titul dlouhý jako Lovosice). „To by byl dar, jako padlý z nebes…” Moment, o tom padání z nebes si musíme něco povědět… „Tehdy jsem sloužil na pražské sedmičce. Skoro každou noc vloupačka do aut na dnešním Ortenově náměstí. Vypáčené okénko, ukradené přehrávače, rádia, věci ze sedadel. Hlídali jsme ten pal z auťáku – ani ťuk. Ten borec si vždycky celý náměstí prošel, jak něco zmerčil, šel domů. Tak povídám, pánové, zkusíme novinku. Prej jakou. Já na to – nahoru se nikdo nedívá!” Co ten strom u chodníku? Hust é větve, ideální skrýš. Polda přímo pod něj narafičil svou starou škodovku. Dozadu krabice s nápisy TUZEX a KOTVA. Přes ně nádavkem fungl novou vzduchovku, vypůjčenou z obchoďáku na čestné policajtské slovo. „Ten můj vehikl hrál v mnoha pří- padech. Dvacetkrát vykradený, ale také dvacet zatčených!” Na strom se vydrápal v půl des áté. Koukal mezi listím jako myslivec na posedu, pořád nic. Už ho brněl zadek. Když se hlavní akt ér přišoural na scénu, bylo skoro jedenáct. „Prošel kolem aut, u mého se zastavil, zapálil si. Vytáhl klíč na kola, kouřil a přitom povoloval matky. Kus dál měl auto. Přinesl si z něho hever. Zvedl mou stařenku, sundal kolo – a vtom jsem na něj spad.” U přelíčení soudkyně byla celá nesvá, když pachatel líčil, jak na něj detektiv spadl ze stromu. „Jo, má pravdu, ” pravil polda v roli svědka. „Cože jsem tam dělal? Čekal, až přijde loupit. Ne, běžně nesedávám na stromě, ale co mám dělat, když lupič dole všechno vidí?” Za nějaký čas chytli zloděje znovu. To už koukal nahoru, a do poldy, který si pro něj kráčel po chodníku, málem vrazil… Poldou se staneš tak, že si dáš přihlášku k policii. Na vojnu přijdou náboráři. Elektromechanikovi slíbí byt a spoustu televizorů, které bude opravovat. „Bytů máme! A televizí – v životě jste jich tolik neviděl!” „Fajn, beru!” Poslali ho na obvodní oddělení v Plzni. Vyzvednout uniformu, pendrek, baterku, pokutov é bloky. Nazítří v osm ná- stup. „Mencl, Hlavatý, jedna hlídka! A švihám!” Šlapat chodn ík? To je omyl, kde jsou televize, kde mám kvartýr? Byt se scvrkl na ubytovnu. Jaký televize? Tady žádnou nemáme! „Tak jsem začal šlapat.” Hluboká noc, v nádražní trafice stín. Zloděj! Nejdřív mu bleskne hlavou, že zavolá policajta. Pak se vzpamatuje, řeší další dilema – mám ho zastřelit hned, nebo ho předtím varovat? „Zvolil jsem třetí možnost. Šel jsem ho zatknout. Že prý uteče. Kontruju – klidně vás dohoním. Vynáší trumf: mně se ale nechce! Tak jsem se přestal vybavovat a nasadil mu klepeta. To byl můj první zločinec. Prvního si pamatuješ do smrti, jako zloděj první vloupačku. Do rána jsem z toho nespal.” Šlapal tři roky. Televizi neviděl, o bytu si nechal zdát. Utěšoval se, že je aspoň na čerstvém vzduchu. Byla to hezká služba. Žádná auta, opilce hodil přes rameno jako pytel a expedoval ho na stanici, schopné chůze svezl za katr tramvají a ještě za ně zaplatil. Akorát ho šíleně nebavilo dá- vat pokuty. Nechtěl, aby mu řidiči spí- lali, že je pes. Tak se nechal přeložit do Prahy. K detektivům. Už byl v obraze. Věděl, že když narazí na zlo- čince, nemá volat policajta… Dostal se na sedmý obvod s Letenskými sady i se Stromovkou dohromady. Koupil si plán Prahy, dostal pistoli a odznak, zase navlékl dží- ny a triko. Makal přes noc, ve dne spal v kanceláři. Prochodil celý revír křížem krážem, za rok znal kdejaké zákoutí, každého lumpa. V zahrádkářské kolonii nad zoologickou zahradou někdo vkrádal auta. Detektiv se zahrabal s kolegy do hromad listí, jako námoř- ní pěchota při výsadku na tichomoř- ský ostrov. Zase narukovala stařičká škodovka, uvnitř vybavená návnadou roztodivných balíčků. „Stromy vysoké, padat z nich nešlo, a koneckonců, to už tady jednou bylo. Tak jsme čekali v tom sajrajtu, list í nás studilo. Najednou prásk – rána do okénka. Samozřejmě moje auto! Skočím na lumpa, listí ze mne padalo jako v nějakém thrilleru, lupič vyjekl ,padaž- ditě!´ a já cítil, jak blednu. Rus jako poleno! Chytit takového zloděje nebyla legrace. Pro toho, kdo ho sbalil, samoz řejmě. Občan SSSR a vykrádat auta? Nevazmóžno! Předali jsme ho ambasá- dě a už ho nikdo neviděl. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Všichni poškození dostali do čtrnácti dnů zaplacenou škodu. Odesílatel? Kdepak ambasáda, ně- jaký pan XY! Tak rychle vyřízenej případ jsem ještě neviděl, namouduši!” Detektiv v triku přechází na městskou správu, dělá na vloupačkách, dostane se mezi esa, musí se ukázat. „Dost jsem toho objasnil, makal jsem i na vraždách, i když mrtvoly nem ám rád. Nepřirostly mi k srdci. Viděl jsem jich, bohužel, dost. Už jsem si zvykl. ” A naposled? „Zastřelený Vietnamec za Královicemi. Nejsmutnější byla vražda malé- ho chlapce tady kousek, u nádraží ve Vršovicích. To se pak špatně spí…” Pár dní není na kytaru ani pomyšlení a kamarádi musí zkoušet bez svého poldy. To už je veselejší návštěva známé- ho polykače mečů z pěší zóny Na příkopě, přišel svědčit v jakési cause, nádobíčko měl s sebou a ve chvílích čekání posvačil pár nožů a mečů. „Jdu do práce a musím se rozcvičit. Zpěvák se taky musí rozezpívat,” vysvětlil detektiv ům hlasem ostrým jak břitva. Skoro deset let na „desítce” šé- foval vloupačkám. Vymetal hospody, šmrdolil se mezi galérkou, odychytá- val zloděje i s kradeným zbožím. „Byl bych blbej, kdybych nekoupil. Jdu s ním domů, on předvede sortiment, já to beru i s ním…” Na legendární kasaře z Hříšných lidí města pražského vzpomíná s dojetím paleontologa, který ví, že žádné běhající trilobity už na Barrandově nespatří: „Určitě ale existujou, jenže o nich nevím. Posledn í kasu, jak má vypadat, udělal před několika lety Tonda Jílek. Rozkuchal ji načínákem a párákem, jo, Tonda byl machr, takoví se už neroděj. Za posledních pět let o kasaři nevím. Asi vymřeli. Nebo se neurodil dorost.” Šéfuje kriminálce od devadesá- tého roku. Předtím celá léta odolá- val vstupu do ,káesčé´. Proto taky zmizel z městské správy na ,desítku´, protože pro takové podivné osoby nebylo na centrále místo. „Pořád jsem jim říkal, že na politiku nemám čas. Koukali,jako bych na ně mluvil nějakým grónským dialektem. Tvrdil jsem už tenkrát, že jsem detektiv a ten má chodit, sportovat, aby si pročistil hlavu, honit holky, zahrát si kulečník nebo brnkat na sladký dřevo. ” Problém kriminality by řešil jednoduchým řezem. Za čtrnáct dní by byl Václavák čistý jak lilie. Kaps áře sbalit, posílit detektivy o houf chytrých hlav, vymést pokoutní stánky, u kterých se pečou všechny levárny, pasáky i s děvkami vytlačit z lukrativních míst a vytvořit legislativu, aby se tam prostě postavili poprvé a naposled. Už teď existuje přece zákon o ohrožení zdraví skupiny obyvatelstva: s holkama do antonu a šup na venerologii! Tam je nějaký čas nechám uležet a za chvíli je přejde chuť. „Že se z ulic stáhnou do průjezdů? To už mi je jedno, co oči nevidí… Jenže když koukáte, jak si holky s některými policajty tykají, tak to není zrovna to pravý vořechový…” Umíněně každému citoval šéfa slovutného Scotland Yardu: „Zločin je starý jako lidská společnost. A jak se ta bude vyvíjet, budou vznikat i nové formy zločinu!” Zase na něj koukali, jako by pronášel ta velezrádné myš- lenky. A na ta slova došlo, dřív než bys řekl švec. „Se změnou systému máme zlo- činecké disciplíny, o jakých se nám ani nezdálo. Podvody na falešné registrace. Vymahače dluhů. Loupežníky v drahých oblecích a s mazdami, kte- ří ti rozbijí makovici, abys laskavě zaplatil ten meloun… Nebýval volný ná- kup medikamentů, aby sis mohl pohodln ě ve velkém uvařit drogu. Dnes vařiči patlají to svinstvo ve velkém a heroin si koupíš na Václaváku. Ale drogy tady byly dávno, ne že ne. Už v devětasedmdesátém jsem se setkal s pervitinem: alchymista Pěnička ho v Žitný ulici vařil ostošest.” „V životě jsem střílel dvakrát. Nikoho jsem netrefil. Ani jsem nechtěl. Jeden dareba mi propích´ koleno, tak jsem práskl do vzduchu, belhat jsem se za ním nemohl. Hned se zastavil. Detektiv má znát tři věci: umět rychle běhat, dobře a s rozmyslem střílet, znát zákon. To musí stačit.” Dřív si dovolil chodit zatýkat jako rada Vacátko: s holýma rukama, bez pistole. Dnes se zločinci vyu čili brutalitě na akčních filmech, a neozbrojený detektiv v akci by klidn ě mohl zajímat psychiatra, aby mu rozmluvil sebevražedné sklony. „Zlatý časy rady Vacátka,” povzdechne si polda. Má snad rád detektivky? „Čtu je málo. Nerozeznám totiž vraha ani na konci. To mě štve,” odtu- ší polda s nevolí a sáhne po kytaře, což je jeho silná zbraň.