Auto explodovalo. Jo, to je Amerika! Jsem z toho ner vózní. Nejsem přece tvrdej hoch od CIA, ale jenom malej českej reportér. Za rohem zaštěkal samopal. Instinktivně jsem se přikrčil. Nebyla to žádná sranda. Polda se na mne usmál – jeho výraz byl tak trochu plochej. Opětoval jsem mu lehce samolibý úsměv sympaťáka. Ale on ho už neviděl. Prásk. Prásk! Ten druhej výstřel mu z hlavy velkou rychlostí sebral mozek. Podobnej zvuk jako když luxujete bramborovou kaši švédským vysavačem značky ELEKTROLUX. Otřásl jsem se hrůzou. Ale co – takovej je život.
Znechuceně jsem dálkovým ovladačem vypnul televizor. Bylo totiž 17:30 hodin a Radek už řádil jako černá ruka. Že už prý mám jít na tu schůzku s policajtama: „Ty tam zase jako dycky přijdeš pozdě, a já pak už po tobě druhej den nebudu moct jít! Navíc se začíná stmívat, a to hochu, v Harlemu není žádná prdel. To se ti pak lehce může stát, že na ulici v tý tmě vrazíš do nějakýho mohutnýho černocha, a srážka s takovým těžkoton ážním maskodontem by tě mohla stát život.” Stylově jsem zažvýkal jako správný Amík z jednoho zubu moudrosti na druhej tu správnou americkou svěžest – žvejku Brůklyn (psáno samozřejmě foneticky, to jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že reportáž z Harlemu může dělat kdejakej blbec). Naposledy jsem se na svého kolegu dlouze a patřičně chlapsky, ale s dojetím podíval a rozhodným hlasem řekl: „O. K. Tak se měj, Radku. Kdybych se náhodou nevrátil, tak ti odkazuju svoji sekretářku a půl Koktejlu k tomu.” Potom jsem se na podpatku otočil a vyšel do nastávající chladné noci. Silnice jako koryto žhavé lávy vyplivovala stále nová a nová řvoucí a zapáchající auta, otlučené dodávky, džípy a majestátní lincolny, z kterých se schizofrenicky linula bláznivá pulsující hudba černošského rapu. Sprayi pomalované baráky, motající se nebo na chodníku spící ožralové, unaveně a trhavě blikající přestárlé reklamy odumírající čtvrti, která má dosud nejvíce kostelů a pohřebních ústavů na jednoho obyvatele.
To vše v mém mozku narychlo črtalo obrázek Harlemu – zlobivého pubertálního dítěte, jež kouše do ruky své rodiče – majestátní město a stát New York. Po chvilce jsem dorazil na místo. V obyčejné ulici stál obyčejný dům, z kterého visely zaprášené vlajky U.S.A. a nade dveřmi se skvěl takovejhle nápis: „Vítejte na 32. policejním okrsku.” Uvnitř toho starýho domu byl obrovskej mumraj a spousta lidí v civilu. Ještě chvíli využívám výhody, že si mne nikdo nevšímá a očima se probírám fotografiemi zemřelých ve službě, které jsou tady vystaveny na čestném místě. A zrovna naproti němu, nad dveřmi ústícími zpět ven, je nápis, který přeje všem policistům bezpečnou službu. Jeden polda, když zjistí, že jsem český novinář, a že mám jet s jeho kolegy na noční projížďku Harlemem, jen mávne rukou. „Tady se celou dobu nic neděje. Je to furt stejný. Lidi umíraj, berou drogy a znásilňujou se. Je tady nuda, zvlášť, když tady děláš celý rok. Nechápavě kroutím hlavou a volím výraz překvapeného. Ten se ještě prohloubí, když vchodové lítačky svým tělem v rozpáraném kabátu rozrazí černoch s pouty na rukou, postrkovaný nasupeným policistou. Atmosféru jsem nasál, a tak jdu k centrálnímu pultu, k jakémusi dozor čímu policistovi, kterého se ptám na jména jeho druhů, s kterými bych měl absolvovat dohodnutou projížďku nočním Harlemem. Volá je telefonem a za chvíli jsou tu i s neprůstřelnými vestami. Když jednu podají i mně, na chvíli ztratím svůj neustálý humor a vzpomenu si na svá poslední slova Radkovi. Sakra, neodkázal jsem mu příliš mnoho? Možná by mu stačila čtvrtina Koktejlu. Ještě než vyjdeme, provedou mě moji noví průvodci Luigi a Mario, potomci italských přistěhovalců, policejní stanicí. Mezi věcmi, které mě zaujaly, jsou všudypřítomné cedulky „PROHIBITE SMOKING “, ale stejně tak všudypřítomní lidé se zapálenou cigaretou, a jak byl řekl nadporučík Macek z dob mé ZVS „všici tu serú na tu, ústrojovú kázeň. ” V neposlední řadě mne zaujala jedna policistka, na kterou jsem na znamení freundschaftu lehce mrknul. Okamžitě sáhla po obušku. Naznačil jsem tedy, že si půjčuji obušek „mých” policistů. Na to ona s úsměvem vytáhla pistoli. Usmál jsem se také a řekl, že mám ještě větší zbraň. Než jsem ale stačil vyndat fotoaparát, policistka zrudla, praštila pistolí o stůl, řekla „shit”, což je česky hovno.
Moji noví kolegové mlaskli a pokývali hlavou. „Berem tě do party. Dobrej frk, ale za tu zmínku o svým ptáku bys mohl dostat basu. Víš, co je to sexuální harašení?” Ani jsem nevysvětloval, že jsem měl na mysli sílu psaného slova a reportážní fotografie. Je 18:20 hodin a my sedáme do super novýho modrobílýho policejního chryslera. Je 18:21 – opouštíme ulici, na které je stanice, míjíme první roh a už brzdíme. Moji průvodci jdou do obchodu, kde diskutují s jeho rozčileným majitelem. Jak se později dovídám, byli zde minulý týden v tomhle krámě zastřeleni tři lidi. Neví se odkud. Ptám se, jaké delikty jsou každodenním chlebem policie v Harlemu. Největší frekvenci tu prý mají krádeže, drogy a rodinné hádky, které jsou zde poměrně častým jevem, kdy prý třeba syn zabije svého otce. Jak mi řekl řidič našeho vozu Mario, mají už dokonce ve svém okrsku založen už teď poměrně nadit ý spis na tzv. rodinné násilí. 18:30 nám skáče pod auto hystericky afektovaná tlustá černoška. Rve si vlasy, brečí a přitom řve něco v tom smyslu, že ten pták jí ukradl krocana a že mu nechtěla dát. I ostříleným harlemským policajtům chvíli trvá, než se zorientují v hrubém slovníku této ženštiny. Prý si na ulici poklidně jedla v alobalu zabaleného krocana, když k ní přišel nějaký pobuda a chtěl po ní, aby mu dala kousnout. Nedala se a praštila ho kabelkou. A tak ji zbil a sebral jí krocana celýho. Mezitím se okolo našeho auta shlukla skupinka velmi neslušných prostitutek od kakaové až po ebenovou barvu pleti. Všechny si neslušně strkají prsty do úst našpulených do mírného „O” a hlasitě mlaskají a vzdychají. Cudně klopím oči, což je přivádí do stavu transu a vykřikují pojmenování různých stupňů (dle jejich mínění) mé impotence: „Ty hele, nejsi ty náhodou buzík?” Pojď a já ti ukážu moje obrovský peřiny, ” křičí jedna zvlášť agresivní a mne si svá gigantická prsa.
Druhý policista Luigi to psychicky nevydrží: „Tak do …, bude tady konečně klid?” Postřehnu jak zezelená, když ho přepadená černoška tahá za rukáv a neustále si vyžaduje sepsání zprávy. Luigi bere znechuceně papír a doslova na něj píše ženina slova, na kterých trvá: Muž ukradl mého krocana. 18:50 – hučí nám v hlavě a s ulehčením odjíždíme. Vzpomínám si, že tady v Americe píšu i o problému AIDS. Proto si potvrzuji ve chvílích klidu, kdy se nic neděje, informace od některých protagonistů report áže o lidech HIV pozitivních, že prý v metru z a b í j e j í ostatní injekční stříkačkou s infikovanou krví, zřejmě aby to pro ně samotné nebyla taková osudová osamělost jejich lokálně viděné bolesti. Luigi odpovídá: „Takovýhle případy tady máme hlášený taky, ale není to tak často.” A může to být charakterizov áno jako vražda? Soudy to klasifikují jako ublížení na zdraví, Zvláštní. 18:35 – vjíždíme do Bronxu, ale to jen kvůli mně. Nemůžou si jinak vybírat. Každé auto má svoji stanovenou trasu, Znají v té své oblasti zhruba šesti ulic všechny potenciální podezřelé všech možných pře- činů. Obejdeme pár bronxských skladů, a moji noční přátelé začínají z nudy zpívat oplzlé písničky a jezdit po ulici cik-cak, cik-cak. Mario se ke mně šibalsky nakloní a požádá mě, abych mu řekl nějaká česká sprostá slova. Je samozřejm é, že váhám. Nakonec to vyhrálo krkající hovno. Připouštím i trochu peprnější nadávku jdi do prdele. Na chvíli se oddávám fantasmagorickým představám, že až do New Yorku přijedu coby úspěšný stařec, budou mne zde vítat zástupy bílých, žlutých, černých se slovy di to prtele. V daleké Americe budou nadávat česky. Mé meditace přeruší vysílačka: „Sto třicátá sedmá, sto třicátá sedmá – loupežné přepadení!” Krásně a k c e l e r u j e m e a ještě krásněji houkáme. Luigi se na mě zasvěceně otáčí: „Když je někde zácpa nebo plný ulice, dycky se najde pár vykuků, který aby si zkrátili cestu, tak vyrazí za houkajícím policajtským autem, sanitou anebo hasičským vozem. A opravdu. V kordonu, který za sebou necháváme jako tlačná loď zpěněnou vodu, za námi ujíždí velkou rychlostí několik civilních aut. Američané jsou prostě racionální národ. Na místě zjišťujeme, že to byl planý poplach. Mario: „To udělal ňákej hajzl proto, aby nás odlákal od místa, kde se už opravdu bude o něco snažit. Známe je všechny až moc dobře.” Schválně vám ukážeme, jak černý prodávaj drogy.
Při jízdě vlastně nevidíme žádný prodej, nikoho nepřistihneme, ale j s e m upozorněn na l i d i sedící v b a r u , kteří mají venku ještě jakési náhončí. Ti zákazníka doporučí. Pomalu projíždíme ulicí. „Která ulice je tady centrem prodeje drog?”, ptám se. „West 129, 130 159 street.” V ulicích, které mají cosi společného s drogami se asi nejčastěji střílí. „Tady žijou drogama všichni. Už jsme tu dokonce přistihli prodávat drogy i sedmdesátiletý babičky, ty vylejzaj hlavně v létě, když jim není zima. Máme všechny evidované.” Vysvětlují mi, že jejich původní auto, které je teď v opravě, má uvnitř počítač, kde si můžou najít jakékoliv informace o jakékoli osobě. 18:50 Zastavujeme na jednom rohu u čínskýho krámku, kde se pozdravíme s majitelem, policisté prohodí pár slov a objednají si kuře na brokoli. Cestou zpět k autu si podají ruku s nějakých černochem. Prý taky dealer, ale zároveň informátor. „Kolik má taková hlídka jako vaše měsíčně průměrně zásahů s použitím střelné zbraně?” „To je velmi různé, ale zhruba za rok tady připadá minimálně 85, maximálně asi 250 případů přestřelek na náš 32. policejní okrsek.” Už jsem stačil zaregistrovat, že v týhle čtvrti je skoro na každé hlavní ulici alespoň jeden pohřební ústav, rohy s mladejma lidma, který tancujou na různý melodie linoucí se ze supermoderních kazetových přehrávačů a jako tykadla brouka do ulice vysunuté schody činžáků, na kter ých sedí starý roztomilý černoušci s komickýma krátkýma koženýma kalhotama, několik centimetrů nad kotníkama, který vám stejně rychle rozpářou břicho břitvou, jako vás pozvrací zbytky alkoholu a prášků, při pokusu zazpívat vám své blues.
Ne, tohle není ta pravá Amerika. To je New York – bláznivý a excentrický město s ještě specifičtějšími čtvrtěmi. Objíždíme blok a vracíme se pomalu zpět k Číňanovi. Ten už má jídlo připravené. Možná se mi to jenom zdá, ale je mým kolegům zřejmě nějak zavázán. Porce jsou abnormálně velké. 18:52 Hlídka jak pes s ukořistěným masem odjíždí autem do vybydlené ulice se zatlučenými okny a spoustou odpadků na chodníku. Při jídle hledají na ulici světlometem krysy a odjišťují pistole. Mario se sází o karton piva, že támhletoho macka ze sklepního okna sestřelí jednou ranou. Nakonec se spokojí s hozením prázdných plechovek od cocacoly po zvlášť tlustých jedincích. 19:09 – v hledání krys nás ruší vysílačka. Prý asi sedm minut odsud je místo, kde hoří. Hned za námi přijíždějí požárníci k oné výškové budově. Verveme se spolu s požárníky do výtahu a vystoupíme ve 12. patře, kde je cítit dým. Vítá nás paní správcová, která nám děkuje a omlouvá se, že už stačila spolu s majitelkou požár uhasit. Prý chytl na plotně nadívaný krocan. Všichni se smějí a bez stopy zloby sjíždějí dolů. Cestou přes West 147 potkáváme staříka, o němž dostávám informaci, že tam sedí každý den 8 až 10 hodin před domem a prodává drogy. Za ta léta se to ale nikomu nepodařilo prokázat. 19:25 Dostáváme hlášku, že v jednom domě ohrožují nějací mladí lidé sousedy ilegálně drženými zbraněmi. Ještě když přijíždíme k místu zásahu a brzdíme, vidíme černou policajtku, kterak úderem krásné nohy ochromuje dva výrostky. Osádka našeho auta ji spěchá na pomoc, prý to jsou jedni z nich. Dostanou preventivně od Maria a Luigiho facku každý z jedné strany, a pak jsou ukázkově postaveni obličejem k policejn ímu autu. Než stačím vytáhnout foťák, je po všem. Policisté je nechávají být, protože žádné zbraně u nich nenajdou, běží do 11. parta, kde opět nikdo ze svědků nikoho neviděl, na nic se nepamatuje a nic neslyšel.
Znechuceně odcházíme a já mám chuť si neprůstřelnou a pohyb znemožňující vestu sundat. 19:37 Přijíždíme šílenou rychlostí k jednomu obchodnímu domu, ha, nějaká vloupačka, přepadení, anebo vražda. Konečně. V duchu se modlím jako správná novinářská hyena. Vybíhám za policistou Luigim. Jsme v obchodě. Nastavuju si blesk, šteluju foťák. Můj policajt mě ale zklamává, několik lidí ho pouští před sebe a on se ptá prodavačky, jestli náhodou nemají filtry na kafe. Připad ám si jako blbec, dostávám chuť ho zabít, abych měl co fotit. 19:45 Hlásí z autorádia výzvu pro všechny autohlídky kvůli nějakému zásahu ohledně drog. Jsem lehce zklamaný, neboť Mario mávl rukou s poznámkou, že jsou od místa zásahu moc daleko a zastavují v 19:47 u jiného supermarketu. Samoz řejmě kvůli filtrům na kafe. Ale zřejmě nejsme do místa zásahu tak daleko, protože jen co dostane zamítavou odpověď, pouštějí sirénu a konečně jedem k tomu „drogovému zásahu”. 19:51 Jsme na místě. Když vybíhám, je mi trochu divné, že by oni překupníci měli být v dalším supermarketu, ale siréna mi dodá správného novinářského zápalu. Jaké je však moje zklamání, když v 19:52 můj kolega drží v ruce ony vytoužené filtry na kávu. Mám sto chutí ho vyfotit a napsat konečně pravdu o americké policii. Byl jsem celé mládí okrádán a šizen prostřednictvím amerických akčních filmů o všední realitu nudného dne úplně obyčejného americkýho poldy v New Yorku. 20:00 – vezou mě naši ochránci pořádku k Číňanovi. Objednávají i pro mě obrovskou porci kuřete na brokoli. 20:10 – Přijíždíme zpět na policejní stanici s vysvětlením, že jdou na svačinu, a já ať se zatím na stanici porozhlídnu. 20:45 – Jsem už příšerně porozhlídnutej, a tak se začínám po svých přátelích ptát. Jiní poldové mi ochotně sdělí, že jsou dole na šatně prý musím chvíli počkat až to skončí. Utěšuji mě ale skutečností, že filmy nejsou příliš dlouhé. V 21:08 konečně vyrážíme. V 21:09 se mě mí přátelé ptají ještě na horší českou nadávku, v 21:10 „ty zkurvysynu” už řvou na všechny kolemjdoucí a jezdí opět cik-cak v bočních ulicích mezi skladišti. Do toho začne prskat rozhlas.
V 21:15 kdosi rozčileným hlasem sděluje: „200 západně, 200 západně. Rychle, rychle.” Potřebujeme pomoc „volá někdo z jiné policejní autohlídky, avšak zapomíná přesně určit místo a tak se prostě řítíme třídou číslo 200 a díváme se do postranních ulic. Jedeme opravdu rychle. Roli tu hraje nejen policajtská povinnost, ale i profesionální prestiž – mají tam kamar ády. Velkým smykem, který nás rozhoupe, vjíždíme do ulice plné záblesků – modrých, červených. Jak na diskotéce. Opravdu je tu spousta lidí – čumilů, kteří kdyby viděli sebevraha stát v okně, tak typuju 100:1, že budou řvát „skoč!” Konečně žijou svůj život a nesledujou jen ňákej blbej děj v televizi. Jsou opět aktéry svého života, nejen stupidního chození z práce do práce a líbání manželky večer před span ím. Čumilství se v USA rozmáhá jako nebezpečný vir. V 21:17 brzdíme skoro na místě. Beru foťák, diktafon a vybíhám k takovému malému panelákovému mrakodrapu. Jeden policajt ukazuje, že tam v 17. patře je ostrý hoch, o kterém dodneška nevím, co udělal, někdo, na koho nestačila jedna posádka. Sprintuji kolem davu, který zatleská, když okolo proběhnu a uznale zašumí výkřiky: „Reportér! Tam se muselo stát něco hroznýho. Jsou tady od novin.” Skleněné tabulky jsou vykopnuté, výtah je obsazený nebo nejede, a tak supíme do schodů po svých. Běžím v další skupině jako první. S přibývajícím počtem zdolaných pater však moje pořadí klesá. V 11. patře lezu do schodů už jen já sám, ostatní jsou přede mnou. Zastavím se a oddychuji. Je vidět, že schody nikdo nepou žívá. Na zemi je několik papírů, schodiště také zdobí lidské výkaly, stará bota a nepříjemný puch. Kolem mne probíhá jedna policajtka. Když mne vidí ohnutého, kterak chrčím sotva popadaje dech, plácá mne po rameni a ptá se, jestli jsem O. K. Přitakávám a navrhuji, abychom zkusili, jestli už nejezdí výtah. Jakmile však otevřu dveře na poschodí, zaregistruji dupot a jakési funění. Policajtka skáče přede mne a rukou mne strčí ke zdi. Jsem jí vděčen za duchapřítomnost, protože proti nám vybíhá na hlavě zakrvácený, zle se tvářící muž s něčím neidentifikovatelným v ruce. Nesmysln ě flákám snímky od boku. Muž do nás agresivně vrazí, za víc pozornosti mu nestojíme. Není divu. Za ním běží úzkou chodbou pětice policistů. A aby se to nepletlo, nejd řív se u mne zastaví, chytne mne za foťák, který mám pověšený na krku, tahá mě za něj a druhou rukou mě mlátí obuškem do zad. Řvu, že jsem novinář z Československa. To mu je fuk.
Zachrání mě až policajtka, se kterou jsem se před chvílí setkal. Nevzrušeně, klidným hlasem se svého kolegy zeptá: „Čau. Proč ho mlátíš? Vždyť je to takovej správnej týpek.” Dá mi dvě tři rány, pak se zamyslí a pustí mě. Zakrváceného muže mezitím asi chytili, protože blízko slyším intenzívní křik a nadávky. Opravdu. U druhé výtahové kabiny zatím policisté mlátí hlava nehlava onoho zakrv áceného muže. Chci fotit, ale v tom mě zastaví za mnou stojící policista, který na mně před chvílí testoval svůj obušek. Tak zaznamenávám jen svým okem, jak policisté kopou toho zřejmě násilníka do břicha, a držíc ho za vlasy, mlátí mu rozbitou hlavou o stěny výtahu. Po každém mlasknutí hlavy se na místě zvětšuje rudá skvrna. Když už zatčený neprotestuje a jen krvácí, ostatní vytáhnou cigarety, zapálí se a této epizodě se smějí, zatímco ušpiněný výtah zatím uraženě sjíždí do přízemí ke krvelačnému davu. (Takový docela malý rozdíl oproti našim policistům, kteří se koncem ledna báli v Pardubicích zasáhnout proti násilnostem fašistické demonstrace skinheadů). V 21:37 jedem na zásah na 139. ulici. Je tam přestřelka – španělsky mluvící důstojník neplatil půl roku nájem a správcová ho nechtěla pustit do bytu, načež on ji chtěl odstřelit. V 21:55 jsme zastavili před domem, kde bydlí rodina, jejíž dítě před týdnem Mario a Luigi odvezli po lehčím úrazu do nemocnice. Teď jeli kolem ,tak se tu chtěl Mario zastavit a zjistit, jak na tom děcko je.
Oni ti Amíci jsou fakt někdy roztomile hodní. Když se vrátil, řekl, že dítě je v pořádku. O to více se ale zmiňoval o matce – že stojí za hřích a dalších 1800 vteřin vypočítával její kvality. V 22:25 hod. se dle hlášení autorádia mlátí dvě ženy a dva muži z jedné rodiny kladivem a flaškama. Rychle jedeme na místo. Na chodbě starého činžovního domu stojí opřena stará, ale pohledná černoška, která vypadá tak na šedesát. Vypráví nám, že ji stejně starý manžel během dvou hodin dvakrát zbil a vyhrožoval ji, že ji zabije kladivem. Na naše dotazy a klepání v bytě nikdo neodpovídá. Až po čtvrthodině se majitel uvolí a my máme možnost vidět zdemolovaný byt. Černoška nás přesvědčuje, aby jsme s sebou odvezli jejího manžela. Odůvodňuje to tím, že se po našem odjezdu zase na ni vrhne. Poldové jí říkají, že víc vykonat nemohou. Zakrvácená černoška se tedy policisty ptá: „No řekněte, vy kopete do svý manželky?” Mario se zatváří smrtelně vážně: „Ne, ona kope do mě. – Opravdu proti němu nemůžeme zasáhnout, protože by z nás měl srandu. Když se nestane nic vážného, že by vás třeba zmrzačil, tak zakročit nemůžeme. To je vaše privátní věc.” 23:40 Slavnostně dávám spolu s neprůstřelnou vestou Luigimu a Máriovi ručně psaný slovníček českého jazyka – první lekci. Má jen tři slova. Myslím, že je budou potřebovat. 23:42 Jdu deštivou ulicí 135 WEST. Přede mnou bliká Harlem. Světla čtvrti, která umírá na morbidní sebezadušení za plného vě- domí. Josef Formánek
