říká MUDr. Jarmila Drábková,
která jako urgentní lékařka létala vládním speciálem
Jak jste se dostala do vládní letky?
Vládní letka – to jste použil elegantní termín. Byla jsem členkou lékařského konzilia bývalého prezidenta Václava Havla. Mně se to nepodařilo, oni mě vyzvali. To nebyl konkurz, kde bych se přihlásila. Víte, jak to vzniklo? Po roce 1968, kdy jsem začala vést oddělení, k nám jako sanitáři nastoupili představitelé tehdejšího disentu. Dělal u nás Jan Ruml, Vladimír Mlynář a další. A ti sanitáři si po roce 1989 vzpomněli, že se tam asi dělala dobrá medicína.
Co je úkolem doktora doprovázejícího hlavu státu?
Většinou jde o státní návštěvy, kde jsou představitelé, sbor konzultantů, doprovod včetně lékařů, štáby novinářů. Jako doktor tam nejste jen pro případ, kdyby se něco stalo. Vy jste povinen o ně pečovat pořád. Říct jim: budeme tam v pěkném horku, musíte denně pít tolik a tolik tekutin, když ne, hrozí vám ledvinová kolika, nepijte jen kolu, protože ta nemá žádné ionty… Prevence je vždycky lepší a levnější. Upozornit na rizika společenských akcí: budete-li pít alkohol ve tři ráno, je jasné, že budete ráno unavení, podívejte se, jaký máte program. Stejné je to s antimalariky, která se berou předem, ne až když jste na místě.
Jací jsou politici pacienti? Poslouchají doktora?
Někteří jsou velmi rozumní. Jiní přijdou až ve chvíli, kdy chtějí mít na tiskovce jasný, zvučný hlas, ale chraptí, protože se přes varování napili v tropech něčeho hodně studeného. On ale neřekne: já jsem vás neposlechl. Je to jiná kategorie pacientů. V urgentní medicíně těchto pacientů je velice důležitá společenská stránka věci. Je to podobné jako u špičkových sportovců. Jsou labilnější. Je známo, že ve společnosti je normálně 5 % neurotiků a v kritických situacích toto číslo stoupá až na 20 %. Ale i v běžné společnosti nemůžete říct, že z každé stovky bude pět neurotiků. Když dáte dohromady 100 špičkových vrcholových sportovců a pošlete je na přebory, zjistíte, že jich tam bude 20 % neurotických, protože je to ohrožená skupina.
S těmi špičkovými politiky je to stejné. Navíc mají daleko více společenských rizik. Rozházený životní režim, ohrožení bezpečnosti, časové posuny, jejich řidiči jezdí obrovskou rychlostí – a oni to mají rádi, jinak by jim řekli, aby jeli pomaleji. V prezidentském programu státních návštěv vám často zbývá jen půlhodinka mezi odpoledním a večerním programem. Večer musíte být i s manželkou perfektně ustrojen. Musíte se umět bavit na úrovni, nebýt unaven bez ohledu na to, jak náročný byl program předtím. Zvlášť když je to v nezvyklých podmínkách. U Amazonky to byla vysoká vzdušná vlhkost a teploty, prostě podmínky, na které nejsme zvyklí. To všechno člověka stresuje. Nejraději byste se osprchoval a lehnul si, ale za půl hodiny musíte být v klimatizovaném hotelu, kde je 18 stupňů, zatímco venku je pětatřicet.
To je péče o elitu. Ale o co jde v urgentní medicíně normálně?
Jsou to lékaři v první linii. Vlastně všichni, kteří vám okamžitě odborně pomohou třeba při havárii na silnici. Ne každý na to ale má povahu. Jde o čas, někdy musíte i improvizovat a navíc organizovat ty ostatní, kteří třeba vědí ještě míň než vy. Z hlediska první pomoci stojí náš svět na 15 procentech lidí, kterým pomoct velí jejich etika a kteří to umějí. Ti ostatní jsou při nějaké havárii zcela bezradní. Maximálně vezmou mobil a zavolají záchranku. Bojí se, že by mohli přijít k nějaké úhoně. Ani ne právní, jako spíš zdravotní, od žloutenky přes mononukleózu až po AIDS. A taky nevědí, jak na to. Snažili jsme se, aby kurz první pomoci byl součástí přijímacího řízení v zaměstnání. Zatím zaměstnavatel nechce zaměstnance pouštět ani na dárcovství krve. A na to mají zákonný nárok. Ale v USA či Japonsku už jsou firmy „vydrezírované“. Také v jihovýchodní Asii mají lidé větší snahu si navzájem pomoct…
Kromě urgentní medicíny hovoříme ještě o tzv. medicíně urgentních metod. Například vás postihne infarkt myokardu, přiletí vrtulník, dají vás na angiolinku, doktor vám zasouká za 7 minut stent, to je taková pružinka jako od propisky, kterou vám pod rentgenem zavedou tepnou až do zúžené či uzavřené cévy, kde máte ten infarkt. Pomocí malinkého nafukovacího balonku zúžené místo roztáhnou, a aby zase nesplasklo, zasoukají vám tam na drátku tu „propiskovou pružinu“, která pak drží cévu průchodnou. Pan Kavan dostal 2 stenty a pak znovu kráčel do OSN do vysoké funkce.
Máte za sebou americkou zkušenost, ale na rozdíl od Američanů se příliš nechlubíte…
Američané to mají v genech. Vždyť kdo jsou Američané? Přistěhovalci, tedy lidé, kteří nepatřili v první vlně k tehdejší evropské vzdělanostní elitě. Byli to průkopníci. Museli být první. A zbylo jim to, že od dětství musíte vyniknout. Na fotografiích se musíte usmívat. A i v odborných časopisech. Když dostávám přání k novému roku, tak mi přátelé píší, kdo absolvoval jaký kurz a kde uspěl. Ne jen stručné Marry Christmas and Happy New Year, jako píšu já. Jsme jiní a tím myslím i geneticky v těch mnoha generacích.
My jsme se v rodině vlastně nikdy nechlubili. Otec byl matematik a k těm to většinou nepatří. To je totiž otázka kritérií. Buď můžete mít pohodu, nebo úspěch, nebo obojí, ale obojí je neobyčejně vzácné. Záleží na tom, co chcete. Někdo je zaměřený na rodinu, jiný na kariéru. Mě by neuspokojovalo vidět se na televizní obrazovce. Já asi nemám tu ambici. Pokud si uvědomuji určité souvislosti s přírodou, kosmologií…, tak místo, kde právě jsem, je to nejlepší. Víte, člověk, který vede život, jenž ho baví, se cítí naplněný. A nemusí vědět, jak se daří které celebritě. Já cestuji, pouštím si přírodovědné filmy. A jsem spokojená s tím, jak žiju.
V roce 1968 jste byla v Holandsku…
Já tam byla v letech 1968-69, tedy v průběhu „pražského jara“ i po srpnu. Holanďané tvrdili, že Sovětský svaz, tedy velmoc, která má za sebou jaderný potenciál, si nenechá utéct svoji hraniční čáru, odkud může postupovat směrem na západ. Ale my jsme byli zpočátku optimističtí. Ani po srpnu jsem tam nechtěla zůstat. Moji příbuzní byli u nás učitelé na vysokých školách a synovi byl rok a půl. Když jsem se tam v roce 1970 znovu dostala, potkávala jsem lidi, kteří po roce 1968 odešli. Tehdy jsem si uvědomila rozdíl mezi první a druhou vlnou emigrace. Ti, co emigrovali po roce 1948, utíkali z politických důvodů. Po roce 1968 to bylo nejen z důvodů politických, ale mám obavu, že většina odcházela z důvodů ekonomických. Teď po vstupu do EU nastane podobná situace, jako když odešel Komenský. Odejde asi elita, která umí jazyky, má úzkoprofilovou profesi a jež má kontakty.
Jste primářkou oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče. Oddělení jste ve Fakultní nemocnici v Motole pomáhala zakládat a podobná nově vznikající zařízení si ho berou jako vzor. Co je cílem oddělení?
Před šesti lety jsme si uvědomili, že přibývá lidí, kteří po naší resuscitaci nepovstanou do tří dnů a úspěšně neodejdou domů. Potřebují delší a někteří velmi dlouhý čas. Populace stárne, kardiochirurgie u osmdesátiletých je dneska jako na běžícím pásu. Takže vznikla situace, kdy je potřeba dalších lůžek a specializovaného oddělení. Cílem je věnovat resuscitační a intenzivní péči lidem, kteří mají dlouhodobý průběh choroby, kdy některá ze životních funkcí není schopná samostatné práce. Většina lidí je napojena na přístrojích. Zatím patříme k méně zajímavým oddělením. Mediálně zajímavé jsou děti a transplantace. Ale dlouhodobě nemocní?
Populace stárne, medicína těžce nemocné udržuje při životě. Není to z hlediska společnosti kontraproduktivní?
To je zvláštní etické téma, které před nějakými 30 lety řešili v Kanadě. Tam proběhla nepříjemně vedená diskuse, v níž padaly argumenty, že největší fondy zdravotních pojišťoven čerpají staří lidé 30 dnů před smrtí. Když toto řeknete, tak už je to i politické hledisko. A diskuse byla na světě. Dneska se celý život staráme o postižené Downovým syndromem, dřív je Sparťané házeli z Tarpejské skály. Otázka je, zdali máme staré lidi důstojně léčit, či je alespoň důstojně doprovodit, když už to na léčbu není. Nebo je necháme na stromě, jako to dělali v pravěku? Rozhodli jsme se, že je osudu nenecháme. Snažíme se pro ně něco udělat. Když zjistíte, že prognóza je beznadějná a krátkodobá, rozhodnete se zavést léčbu, která nebude nadbytečně rozsáhlá, ale nebude to ukrácení života, které by znamenalo eutanázii. Teď nemluvím o onkologických případech, které mohou být v plném kvalitním životě ještě třeba půl roku. Spíš o neurologických nebo plicních chorobách, o haváriích z dálnice.
MUDr. JARMILA DRÁBKOVÁ, CSc.
Narodila se roku 1934 v rodině vysokoškolských učitelů a v podstatě celý život zasvětila medicíně. Promovala v roce 1958 a její první odbornost byla gynekolog-porodník. Atestaci v tomto oboru složila roku 1961. Atestaci z anesteziologie absolvovala v roce 1964 a zatím poslední atestaci v oboru urgentní medicína složila v roce 2001. V roce 2002 habilitovala a stala se docentkou.
Byla členkou lékařského konzilia prezidenta Václava Havla. V současnosti je primářkou oddělení chronické a resuscitační medicíny nemocnice v Motole. Je také členkou EAA (European Academy of Anaesthesiology). Přednáší na Klinice anesteziologie a resuscitace a intenzivní medicíny 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a na katedře urgentní medicíny a medicíny katastrof Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze.
Napsala množství učebnic, skript, učebních textů, desítky odborných článků a přednášek. Namátkou lze uvést její knihy Akutní stavy v první linii, Polytrauma v intenzivní medicíně, Centrální žilní katétry a knihu Urgentní medicína, jíž je spoluautorkou. Je odbornou redaktorkou časopisů Tempus medicorum, JAMA – CS. Spolupracuje jako poradce při tvorbě odborných filmů.
