Tomáš HarabišOdjíždím proto, že chci žít v míru a nechci být ovlivňován naší civilizací. Chci pouze tvořit primitivní umění. A abych ho mohl tvořit, musím se obklopit panenskou přírodou, potkávat se jen s divochy a žít jejich život, abych tak jako malé dítě vyjadřoval představy mých myšlenek jen prostředky primitivn ího umění, protože jenom ty jsou pravdivé a hodnotné … Když Paul Gauguin vyslovil tato slova pět týdnů před svým odjezdem z Francie, věřil upřímně, že ostrov Tahiti je ještě nezkaženým rájem. To bylo v roce 1891 … RAJSKÉ ILUZEKdyž jsem jel v roce 1994 do Francouzsk é Polynésie já, v něco podobn ého jsem již sice nevěřil, ale určité iluze o krásách a půvabech těchto tak velkolepě opěvovaných koutů naší Země, ve mně ještě stále byly. Sice když jsem některému ze svých novozélandských přátel vyprávěl o tom, kam se chystám z jejich půvabné země, svraštili čelo a téměř až vyčítavě se ptali: „After New Zealand you want to go to French Polynesia? – Po Novém Zélandu chceš jet do Francouzské Polynésie? „Its a beautiful place, but its full of French and its bloody expensive … – Je to sice pěkné místo, ale je plné Francouzů a zatracen ě drahé … Vždy jsem raději jenom pokrčil rameny a nic neříkal. Zélanďani nemají z tisíce a ještě jednoho důvodu Francouze vůbec rádi. Potopení lodě „Rainbow Warrior v Aucklandském přístavu, patřící GREENPEACE, mají Kiváci (Zélanďané) ještě v živé paměti. A jaderný- mi pokusy na atolech Mururoa a Fangatuafa si Francie také mnoho popularity mezi novozélandskou a ani světovou veřejností nezískala. Nicméně začátkem února 1994 jsem si ve Wellingtonu koupil za 500 dolarů měsíční letenku s Air New Zealand, Auckland – Papeete – Auckland, a 25. 2. ve 20.00 zélandského času jsme se odlepili z aucklandského letiště. Bylo mi tehdy 21 let a do mého dětského snu o dalekých ostrovech, domorodcích a zarostlých robinsonech mi zbýval už jenom krok … FAAA Zní to zvláštně, že? Je to však jen jeden obyčejný tahitský distrikt s obyčejným mezinárodním letištěm, i když jediným v celé Francouzské Polynésii. Přistáli jsme na něm, jako většina letů, v noci. Už při výstupu z letadla mě ovanul teplý, vlhký a vůní ibišku nasycený ostrovní vzduch. Všichni jsme se pomalinku trousili z letadla do náruče Polynésanů a Polynésanek. A opravdu. Na runway vyhrávala a tančila veselá polynéská skupina a každý pasažér, který kolem prošel, dostal za ucho květ voňavého ibišku. Ti první dokonce i celý ibiškový věnec. Držel jsem se vzadu a pozoroval, kdo všechno se to z toho letadla vlastně trousí. Rozmanitost cestujících byla značná. Nejvíce však bylo těch bohat ších se svými navoněnými a unud ěnými manželkami, pár uhoněných podnikatelů, pak střední a usměvav é rodinky s dětmi na dovolené a nakonec i ta má kategorie zpocených tuláků s velkými batohy. Těch už bylo ale o poznání méně. Člověk tady přece jenom musí do té své kapsy sahat hlouběji, než kdekoli jinde na světě. Vyšel jsem z letištní haly a byla 1 hodina ráno 25. února. Byl to můj druhý 25. únor – včera jeden na Nov ém Zélandě a dnes druhý na Tahiti „Cestovat v čase není tak zlé … zamumlal jsem si pro sebe. „Musím přes tu datovou čáru lítat častěji … VÍTÁNÍ, BOUNTY A TŘEBA SEXJe určitě mnoho způsobů, jak vás mohou vítat lidé té či oné země. Někde vám podají ruku, někde vás políbí, někde se vám ukloní, někde vám plivnou do obličeje zelenou slinu, někde na vás namíří hlavně svých samopalů a někde to nejlepší (nebo taky to nejhorší) – nabídnou vám na pobavení svou manželku. Jó, takov ýmto zaslíbeným krajem pro muže bývalo i Tahiti. Kdo z vás by neslyšel o osudech posádky z Bounty? Nebyla to však jen Bounty, kde lidská sexualita sehr ála svou velkolepou roli. Už od dob kapitánů Wallise a Cooka měl ostrov pověst ostrova lásky. Již z prvních zpráv, které se šířily obdivuhodnou rychlostí, bylo zřejmé, jak tahitské ženy milují sex, který byl součástí jejich tradičních rituálů, slavností a tanců. Podle lodních deníků lodí připlouvaj ících na Tahiti, byli námoř- níci vítání zástupy láskychtivých panen, toužících jen po tom jediném. Příjezd lodi byl pro ostrovany velkým svátkem. Celé dny a noci se bouřliv ě oslavovalo, pilo, tančilo a sbližovalo. Námořníci s sebou vždy přivezli spousty pro domorodce lákavého zboží, a tak měnit bylo za co. Měnily se zrcadla, hřebeny, jehly, hřebíky … apod. Za kapitána Cooka šly zřejmě nejvíce hřebíky. a věci prý někdy dospěly až do nebezpečného stadia, kdy chtiví námořníci začali vytahovat hřebíky i ze svých vlastn ích lodí. Dnes se však věci mají už trochu jinak. Tahitské „vahine sice neztratily nic ze své krásy a temperamentu, ale časy, kdy pro ně návštěva bílého člověka byla svátkem, jsou už dávno pryč. Za hřebíky dnes prostě už nic nedostanete. Mnohem pravděpodobněji se vám bude zdát, že jste úplně někde mimo jejich svět, do kterého není vůbec snadné vstoupit … A co vlastně přivedlo na ostrovy mě? Krásné ženy, exotika, teplo … by mohla být odpověď na tuto otázku. Nebyla by to ale odpověď úplná. Napadlo vás někdy zkusit žít na nějakém tom pustém ostrově jako Robinson Crusoe? Mě ano. Je ale jiná doba a cizího robinsona dnešních dnů by zřejmě brzy sbalily imigrační úřady. Posledním slavným robinsonem, o kterém jsem slyšel, byl norsk ý mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl. A právě ten si v roce 1936 vybral jeden z Marqueských ostrovů – ostrov Fatu Hiva, jako svůj přechodný domov. Žil na něm se svou ženou Liv jeden rok a celou tu dobu se oba živili jen tím, co na ostrově rostlo, co si vyp ěstovali a ulovili. Chodili polonazí nebo nazí. To proto, aby jejich pocit spjatosti s přírodou byl co nejčistší a nejhlubší. Chtěli zpřetrhat ty stále se utahující pouta člověka ke své vlastní civilizaci, k moderně. Chtěli snad ukázat, že člověk má přece ještě šanci vrá- tit se ta, odkud přišel, vrátiv se do ráje. A já se chtěl už jen přesvědčit o tom, že už to opravdu nejde …RAIATEA – JASNÉ NEBEPomalu jsem otvíral své rozlepené oči a snažil jsem si co nejrychleji vybavit, kde to vlastně jsem. Ležel jsem natažený na třech sedadlech, přikrytý spac ákem, který jsem na sebe zřejmě ve spánku natáhl. Už vím! Ležím v kabině trajektu a pluji na ostrov Raiatea. Mal ými okny již začalo dovnitř vnikat světlo – bylo už ráno. To už tady přece musím být! Zvedl jsem své rozlámané tělo a ještě v polospánku jsem se dral k východu, abych zjistil, kde opravdu jsem. Nějak jsem se při tom dostal do nákladního prostoru, kde domorodci právě dokončovali vykládku. „Kde jsme? zeptal jsem se anglicky prvního kluka, ke kterému jsem došel. Nerozum ěl mi a nějak jsem to v tu chvíli nemohl pochopit a skoro nervózně jsem na něho zakřičel „Bora Bora? Konečně rozuměl a zakroutil hlavou. „Raiatea? Kývl, že jo. V duchu jsem zaklel a nervózně jsem pozoroval, jak se chytá- me k odplutí. Tak nějak spíše pro sebe, i když nahlas, jsem bezděky už při běhu zpátky pro věci křičel v angličtině, ať s tím počkají, že já tady vystupuji. Vtrhl jsem zpátky do prostoru pro pasažéry, v rychlosti naházel všechny své věci do ruksaku a ve spěchu jsem se vylodil. Jako vždy načas. Akorát za mnou zabouchli dveře a lodníci už navíjeli lana. Konečně jsem se probral a mohl jsem se trochu rozhlédnout kolem. Byl jsem v Uturoa – hlavním městě ostrova Raiatea. Raiatea, kdysi též nazývána Hawaiki, je menší ostrov ležící 192 km severoz ápadně od Papeete. Hodně jsem o něm slyšel a četl. V minulosti byl ostrov středem celé Polynésie a byly z něho dále osidlovány ostatní polynéské ostrovy. Mimo jiné i Nový Zéland. Být na ostrově robinsonem už bohužel nelze. Je již příliš civilizovaný a má pravideln é lodní i letecké spojení s Tahiti. Ze všech polynéských ostrovů má však nejbohatší historii, za kterou jsem se vypravil. OPOA Opoa – nevyhlášené hlavní město ostrovního světa Polynésie, po staletí centrum polynéské kultury, náboženstv í a moci. stala se již jen nenápadn ým místem v severovýchodní části ostrova, místem, jehož slávu již dávno odnesl čas. To, co jsem viděl, byla již jen jediná polynéská svatyně (marae) Taputaputea, vybudovaná z velikých kvádrů korálového vápence. Součástí Taputaputea jsou ale i trosky podlouhl é nízké svatyně Tauraatapu – „přístavi ště obětí a také tří metry vysoký korunovační sloup, pod kterým byli červen ým pásem korunováni vládci ostrova. Sloup je prý střežen dušemi čtyř mužů, kteří zde byli zaživa pohřbeni. Svatyně byla zasvěcena polynéskému bohu Orovi, který tady v Opoe podle pověsti žil. Byla ozdobená Orovou sochou ověšenou červeným peřím vzácn ých ptáků a očistěnými a sluncem vybělenými lebkami zabitých nepřátel. Polynésané pociťovali k ozdobám posv átnou úctu. Za to nenechaví Evropan é, kteří občas navštěvovali Opou, nepociťovali úctu k ničemu a ozdoby si odnášeli s sebou jako vkusné suvenýry.PAIATUA – SHROMÁŽDĚNÍ BOHŮ K obrazu boha a k jeho svatyni přij ížděli pravidelně poutníci z celé Polynésie. Z Raiatea byla osídlena velká část Jižního Tichomoří a šířilo se odtud náboženství, které bylo bez velkých změn přijato četnými polynéskými skupinami. Pouti se tak zúčastňovali kně- ží, učenci, přední válečníci a náčelníci všech spřátelených ostrovů. Přijížděli na velkých kánoích, naložených sochami, rybami, žraloky, želvami, lidskými oběťmi a dalšími dary pro svého boha. První den slavné pouti byl v Opoe místními duchovními pořádán všepolyn éský koncil. Kněží ze všech ostrovů se sešli k velké slavnosti zvané Paiatua – „shromáždění bohů. Světští účastní- ci neměli pod trestem smrti na paiatua přístup. Po dobu konání paiatua platily přísné zákony – nikdo v Opoe nesměl vzít do úst jediné sousto, vypít jediný hlt vody, zapálit oheň. Teprve večer po skončení paiatua se všichni sešli na prostranství před hlavní svatyní a vylo žili své dary. Obdoba paiatuy se v Opoe koná dodnes, i když samozřejmě ne tak jako kdysi. Přesto však stojí za to ji vidět. Hemží se to na ní dívkami kouzelní krásy, které protáčejí a kroutí svá sně- dá těla v rytmech temperamentní polyn éské hudby. A také jako na jednom z mála míst na Zemi zde můžete spatřit tanečníky na žhavém popelu. Ti raiatej ští jsou prý ve svém umění opravdov ými mistry.HOE VAA Ó, jak snadné, říkal jsem si pro sebe, když mi můj domorodý přítel Viktor předváděl, jak zacházet s domorodým plavidlem. S loďkou zacházel zručně i jeho pětiletý syn. Opatrně jsem se usadil na malé sedátko a mezi kolena jsem si připravil svého nikona. Udělal jsem pouhá tři tempa, když mi Viktor posunky naznačil, že s takovou se co nevidět převrhnu a bylo by zřejmě rozumnější svěřit svůj fotografický poklad jemu. Laguna byla úplně klidná a jen čas od času ji svým jemným pohlazením zčeřil ranní vánek. „Na tom se přece nemohu převrátit, hájil jsem se a přesvědčoval Viktora o zbytečnosti jeho obav. On však trval na svém a foťák si i přes mé námitky podal k sobě. Když jsem po zoufalé půlhodin ě začal konečně přicházet na to, co dělat, abych se s člunem neotáčel jen kolem dokola, namířil jsem si to k jednomu z mnoha kouzelných „motu – k jednomu z mona korálových ostrůvk ů, rozsetých kolem hlavního ostrova. Silou a stylem určitě ne hodným rodil ých Polynésanů jsem začal zabírat a pádlovat rychleji. Stačilo však jen jednou přenést svou váhu na opačnou stranu, než byla stabilizační lyže. Ta se mi v mžiku mihla nad hlavou a loď- ka byla dnem vzhůru … Domorodé čluny „Hoe vaa, ve francouz štině též nazývané „Piroque jsou vyráběny v pestré škále různých proveden í. Jejich použití je stejně široké. Domorodci je používají k rybolovu, ke sportu i k zábavě. Jsou jedno i vícesedadlov é, různých tvarů i barev. Celé jedno odpoledne jsem strávil v jedné z několika raiatejských dílen prohlížením určitě těch nej … nej … a také nejdraž- ších kousků. Jejich ceny jsou jak všechny ceny ve Fancouzské Polynésii vysoké. Jen to nejprostší plavidlo stálo bezmá- la 1300 dolarů. Ceny za ta lepší a větší jsou pak až do několika desítek tisíc. Raiatea, tak jako všechny polynésk é ostrovy, nelehce nese dopady našeho 20. století. Západní kultura se nezadržitelně vtírá na místo kultury polynéské a vítězí. Původní tradice se vytrácejí z projevů každodenního života a na jejich místo nastupují symboly značky Coca-Cola, Sony či GMC. K základnímu vybavení průměrné raiatejsk é rodiny již teď patří televize, video nebo pěkné hifi. Vlastnit motorový člun je životní nezbytnost. A tak se jen ptám sám sebe – Quo vadis, dávné Hawaiki?OSTROV MÝCH PŘÁTELTakto jsem si sám pro sebe nazval ostrov Tahaa, když jsem se loučil. Deset dnů, které jsem na ostrově prožil, dokázalo dokonale otřást žebříčkem hodnot civilizovaného člověka. Za těch několik málo dnů jsem se stal málem domorodcem, málem se oženil s půvabnou „vahine, málem emigroval do Francouzsk é Polynésie… Čas tehdy plynul odnikud nikam. Žil jsem den a pak další a další a … a žádný z těch dnů jako by neměl minulost ani budoucnost. Tahaa, tichý a ospalý a ze všech Podvětrných ostrovů ten méně zasažen ý civilizací, leží asi 3 kilometry severn ě od sesterské Raiatea. Sdílí a ní ochranný korálový val, obepínající oba ostrovy s lagunou. Na 90 kilometrech čtverečních dnes žije asi 3500 obyvatel. Opět téměř všichni nebo úplně všichni na pobřeží.ČEŠI V POLYNÉSII Byla to první noc na ostrově, kterou jsem trávil v jedné domorodé chý- ši, na kterou jsem náhodou narazil. Byla už tma a v ohništi se pekl chlebovn ík a smažilo hovězí s cibulí. V mihotavém světle plamenů upoutal mou pozornost obyčejný plastový kanystr s vodou. Byly na něm černou barvou zřetelně napsány dvě jména Hubacek a Penina. Už z Nového Zé- landu jsem totiž věděl, že v Polynésii žilo, nebo snad ještě žije, pár našinců. Většina z nich byla emigranty z války a z roku 1948. Penina byla tou ženou, která mě sem pozvala a Hubáček byl Čech, její manžel, který však již před deseti lety zemřel. Chlebovník byl již pomalu hotov. Jeho povrch byl seškvařen jako uhel, ale uvnitř byl bílý, moučný. Přikusovali jsme ho s hovězím a zapíjeli dobr ým hinanem – tahitským pivem, které člověk pocítí až když chce udělat krok.ŽIL JSEM NA OSTROVĚStal jsem se hostem v malé rybářské vesnici nedaleko osady Faaaha, na východním pobřeží ostrova. Host ale není určitě to nejsprávnější slovo. Vesničané mě přijali téměř za svého. Žil jsem s nimi jejich každodenním životem. Lovili jsme společně ryby, pracovali, jedli. „Tom, ty jet s nama chytat tuna? budil mě každé druhé časné ráno Medar. „Moc rád, odpovídal jsem a těšil se na lov, událost dnes už tak cizí a vzdálenou civilizovanému Evropanovi. Loviště bylo od pobřeží vzdáleno na 15 km a bylo označeno velkou oranžovou bójí. Člun skákající po bílých zpěněných vrcholcích vln urazil tuto vzdálenost za necelou půlhodinku. Po lovišti jsme pak rozmístili několik návnad a plynule kontrolovali jejich stav. Jako návnada sloužily většinou kousky menších ryb, které se připevnily na několik háčků a spolu s kamenem se spouštěly do modré hlubiny. Když se návnada dotkla dna, prudkým trhnutím jsme ji zbavili kamene a na druhý konec silonu jsme připevnili malou bójku a čekali. Když byl na návnadě tuňák, bójka se obrá- tila o 180 stupňů a dala se do pohybu. Vždy jsem se k ní snažili co nejrychleji dostat a několika trhaný- mi pohyby zaseknout háčky. Pokud se to povedlo, úlovek byl náš a stačilo ho již jen ručně vytáhnout na palubu. Tam dostal tuňák ještě několik ran do hlavy a uložili jsme ho do bedny s ledem. Úspěšný lov znamenal přivést tuňáky dva, což už bylo dost jídla pro celou rybářskou vesnici. Okamžiky strávené v malém, nekryt ém rybářském člunu, zmítajícím se ve vlnách Tichého oceánu, kdy vám od slunce a soli praskají rty, pálí vás celičké tělo a bolí vás každičký sval a cloumá s vámi mořská nemoc … všichni ti, kdo něco podobného zažili, budou určitě souhlasit s tím, že patří mezi nejkrásnější okamžiky v životě člověka. Ryby se většinou jedly syrové. Samoz řejmě se jim neukusovaly hlavy hned jak se nalovily, ale patřičným způsobem se musely upravit. Nejčast ěji na způsob „poisson cru, kdy se z čerstvé ryby oškrábaly šupiny, nakrájel a se na drobné kostičky a naložila do citrónové šťávy se solí. Pak se nechala několik minut uležet, zalila se kokosovým mlékem a teprve pak se podávala. Všichni jsme se po ní mohli utlouct. Jedinou rybu, kterou jsem i se svou upřímnou snahou nemohl poz řít, nazývali domorodci „fafaru. Připravovala se opět z ryby syrové, ale na rozdíl od poisson cru se nechávala asi na dva dny naložit do nepopsateln ě odporně páchnoucí šťávy. V takov é šťávě se naložilo fafaru několik dní a čím byla šťáva starší, tím více fafaru páchlo a bylo prý chutnější. Ryba patřila mezi domorodci k nejoblíben ějším. Vždy však bylo dost i ryb pečených a každý chod byl provázen nepřeberným množstvím tropických plodů, po- čínaje banány, ananasy, přes manga a papáje, až třeba k melounům a rambut ánům. Poslední večer před mým odjezdem z ostrova jsme se všichni sešli na nedalek ém motu. Dospělí i děti přišli na pláž, kde poklekli a modlili se. Všichni ostrované byli křesťané. Nejstarší muž z vesnice pak ještě pronesl ke všem slavnostní řeč a po ní se všichni navzájem líbali na tváře a objímali. Byl jsem mezi nimi a cítil jsem, že tohle jsou lidé a toto je místo, kam patřím. Celá ta malá slavnost byla pak ukončena zpěvem doprovázeným na ukulele. THOR HEYERDAHL 1936: „GOOD BYE POLYNESIA . NO ONE CAN BUY A TICKET TO PARADISE! TOMÁŠ HARABIŠ 1994 „SBOHEM POLYNÉSIE, STVRZUJI, ŽE DNES SI JIŽ DO RÁJE LÍSTEK NIKDO NEKOUPÍ!
Category:
1996 / 05
