Vstup na ostrov je snem o průmyslové turistice. Snem, pohádkou, podívanou hodnou fotografie na přebal turistické příručky. Airbusy z Japonska přilétají v půlhodinovém rytmu. Tokio, Ósaka, Sapporo, Kjóto. “Vyloďování” japonských turistů se odehrává za asistence dispečerek, které vzpažováním dirigují dav, rozdělují ho do trojstupů, klestí cestu, přivolávají nosiče zavazadel a sledují čas. Ten je zvlášť důležitý. Během jedné půlhodiny se musí odbavit jedno letadlo, aby nedošlo ke skrumážím. Je to něco mezi obřadem k uctění obětin a shromážděním k nostrifikaci. Fronta postupuje dle pokynů dispečerek a turisté obdrží na krk věnce z orchidejí zvané lais.
ZTRACENÝ RÁJ
Na letišti v Honolulu jsem si na hodinkách nařídil havajsko-aleutský čas, který se od našeho liší přesně o dvanáct hodin. Stát na prahu hlavního města šesti havajských ostrovů jako turistický odpadlík je zcela zvláštní pocit. K ozdobeným Japoncům přistupují dívky v tradičních suknicích a navyklým gestem je odvádějí k fotografování. Každá skupinka má vyčleněny své divochy – muže i ženy. Fotograf je v civilu, dva domorodci s vyřezávanými kyji a péřovými čelenkami dělají fotografickou stafáž. Japonci s e tváří mírumilovně a trochu upjatě, zatímco divoši poskakují a vydávají veselý ryk. Stane se, že najdou u rodiny unavený výraz. Je-li v ní dítě, poštipují je po tvářích a ukazují, že vyletí ptáček – všechny děti v této situaci tleskají ručičkama. Není-li dítě, přitočí se divoch k otci rodiny, cosi s ním konzultuje, a ten se začne tvářit účastně. Vyfotografovaní turisté pochodují k plynule přistavovaným autokarům.
Pomocníci vynášejí ze skladů bedny lais. Stane se, že věnce dojdou. Dispečerka zamává počítačovými archy, vzpaží, turisté se zastaví, fotografové strnou, zástupy oněmí, autokary cuknou a dívka-průvodkyně v modrožlutém havajském kroji pílí k dívce-divošce, která pokyne kolegovi-divochovi, ten shodí krojovanou slupku a v šortkách a triku letí do skladu. Vzápětí vyběhnou pomocníci s bednami orchidejí, rozprostře se vůně, dispečerky začnou přidělovat plynoucím davům divochy, vzpaží, zástupy se pohnou, r ozdělí do skupin, z nichž každá obdrží volné průvodce, divochy i fotografy? Made in Hawaii.
O pauzách mezi letadly a zástupy před letištní halou uprostřed sta čtverečních metrů kufrů tiše odpočívají hlavní aktéři tohoto reje. Shazují ze sebe domorodé oděvy, sedají si do proluky za zavazadly, pijí kolu a jedí hrášek z alobalu. Jsou to většinou havajští studenti, kteří vědí, že jakákoli turistická show se ostře dělí na bavící a bavené. Domorodé suknice mají schované za bednami s orchidejemi. Jakmile se objeví noví návštěvníci, přestrojí se a vyrážejí na určená místa. Kolotoč pokračuje.
NIKDY NEKONČÍCÍ PRÁZDNINY
Na Havaji se mládne. A nakupuje. Společenský imperativ velí tvářit se šťastně a odpočatě. A nosit šortky. Havaj je turisticky vděčná směs americké way of life a zbytků národní kultury. “Go mauka,” čtou si turisté v bedekrech ostrova Oahu. Mauka znamená k horám, které leží na severu, celé spojení lze pak přeložit jako jet na sever. Ve vypůjčených limuzínách se tedy vydávají určeným směrem. K oblíbeným zábavám havajských turistů patří také půjčování sporťáků a veteránů, zejména těch, které hrály v ame rických televizních seriálech, nákupy starých tesáků a masek, květovaných šortek a výlety autokary tu a tam majícími tvar staré Křižíkovy tramvaje. V hotelích obdrží slevové kupony na večeře při západu slunce, na představení Othella, na sedmimílový motokárový okruh v parku Waimea, na nákup květin, košil a oříšků, na výlet člunem se skleněným dnem, na zlaté náramky královny Liliuokalani, na večeři v baru Karaoke, kde je možné nejen pojíst, ale nahrát si i vlastní zpěv a jezdit v trenažérech. Na vysto upení kouzelníka provozujícího polynéskou magii, na vyfotografování se s havajskou opicí v klobouku, na juchání tropických extravagantních tanečníků, na nákup pitné vody. Na komplex leteckých cest po ostatních ostrovech se zrychleným výkladem průvodce, na políbení s delfínem, na sadu havajských slamáků made in China a na kýčovitý obrázek v kruhovém rámu. Turistů, jako je starý vietnamský veterán, který rok co rok jezdí do hotelu Honolulu Prince na Waikiki a chodí si po svém, je málo. Na většinu turi stů platí konzumní psychóza tvořená mořem, obchodem a bedekry, vydávanými zdarma a všem. Zvláště vděční za podobné turistické programy jsou Asiaté. Koupou se zásadně jen v hotelovém bazénu a v deset dopoledne vyrazí autobusem s nápisem Polynéská dobrodružství na pláž Waimanalo. Vyběhnou z vozidla se slunečníky a videokamerami, vzájemně se natáčejí a někteří se šplouchají. Jemně, do vody nevkročí nikdo. Po deseti minutách nasedají do autobusu, jedou na oběd a za dalšími nákupy. Večer vyzvedají peníze v automatech.
Nákupní centrum Ala Moana je vystavěno nad obrovským parkovištěm. Obchody lemují terasy, z nichž lze shlížet na pódium v přízemí a obdivovat tančící děti. Nakupují se staré poštovní známky, brilianty, vídeňská káva z automatů a zrnková káva Mauka. Mezi nakupujícími vesele drnkají housličkáři, v betonovém korytu zurčí potok a vlévá se pak do nádržky s řasami, kameny a rybičkami. Ala Moana je nejvyšší generace konzumního života…
Když turisté odloží objemné tašky a povečeří, vycházejí do ulic Waikiki, kde probíhá Aloha Week nebo jiný estrádně nákupní festival. Stánky s bavorskými uzenkami a filipínským zlatem, pódia s rohujícími boxery a řečníky v akci, s dětskými tanečníky. Lidé podléhají rytmu a trhají sebou v bocích. Ryčno, ale bezpečno.
Kdoví, je-li to všechno film, nebo skutečnost. Havaj je především výrobní podnik a turisté pracovníci mamutí manufaktury. V okolí jsou stovky kýčovitě krásných plážiček se skalami, piniemi, palmami a azurově průzračným mořem. Nikdo na nich ale není. A jestli tam leží jeden nebo dva lidé, jsou široko daleko sami. Přijde-li třetí, pozdraví.
Na Havaji se rozprostírají stovky polí kávovníků, banánovníků, kokosových a datlových palem. Tady je už nikdo neobdivuje. Za posledními přímořskými domky s obchody se smíšeným zbožím a s vraky aut a dílnami začínají skály a buš. Pokud není cesta zatarasena kvůli U.S. vojsku nebo bohatým, lze jít kamkoli. Nikoho to však neláká. Davy jezdí organizovaně do ovocnářského muzea firmy Dole, kde se za tučný obnos dívají na totéž. Ale možná bude toto muzeum jedinou památkou na datle. Shora je na ostrovech vi dět spousty načervenalých čtverců. “Jsou to opuštěná pole,” vysvětluje mi Havajanka Barbara. “Zemědělství už skoro nemáme, pole s cukrovou třtinou už léta nikdo neobdělal, ananasů je také méně. Zemědělství se nevyplácí. Zato máme průmysl turistický.” Barbara má na ruce vytetovaného dráčka a na rtech červenou růž.
Celý ostrov Oahu objedete za dva dolary městským autobusem. Na věšák mezi předními reflektory si můžete odložit horské kolo a jet dvacet, třicet kilometrů do míst, kde Američané uprchlí z kontinentu pěstují za dřevěnými haciendami slepice, nebo do rybářské vsi v zálivu Hanauma.
POLYNÉSKÉ KULTURNÍ CENTRUM
Kategorický imperativ zní – nenudit se a nechat dospělé hrát si. Polynéské kulturní centrum na Oahu je zábavní muzeum s umělým průplavem, kinem IMAX a zmenšeninami původních vesniček sedmi polynéských souostroví. Soudě podle nabízeného programu panoval na všech ostrovech ráj a žili tu šťastní lidé. Přesně podle představ evropských romantiků oslavujících divochy, skaliska a nepřístupné tvrze. Centrum v roce l963 založili misionáři jako učební středisko Havajské univerzity. Postupně zde byly zřízeny a trakce od otevřených scén až po restaurační provozy. Ve správě, službách a uměleckých spektáklech tu pracuje 1100 lidí, z toho tři čtvrtiny studentů, zpravidla místních, ale vypomáhají i mladí z Kalifornie. Program je v režii skupiny hollywoodských scenáristů a režisérů. Správu má v rukou neprofitní organizace mormonů a Církev Ježíše Krista ze Salt Lake City. Centrum se rozkládá na třech akrech a ročně sem zavítá jeden milion turistů. Základní vstupné je padesát dolarů, což je víc než na exkurzi hol lywoodským studiem Universal.
Prožitky jsou přísně kolektivní. Ti, kteří se rozhodli prohlédnout si centrum z voru plovoucího po umělém kanále s umělými vodopády, jsou rozděleni na anglicky mluvící a Japonce. Japonský vor napravo, anglický nalevo. Voraři – studenti v domorodém oděvu – odpichují, fotografují, baví turisty a lije se z nich pot. Stmelování davu, průvodce to nazývá demonstrováním a vyzařováním ducha lásky a služby, probíhá ve stylu my všichni jsme účastníci jedné velké show. Vor provolává sborové aloha, mám tě rád, maorský pozdrav haere mai nebo tonžský malo aupito, díky. S radostným úsměvem se učí vyslovovat makahawa, válečnická kánoe. Návštěvníci si pak zatleskají a odeberou se do jedné z domorodých vesnic.Na Fidži je dominantní homole kláštera, čím vyšší, tím blíže k bohu. Tahiti se vyznačuje rákosovými chýšemi. Každá vesnice má své muzeum s relikviemi a obrázky. Hlavní jsou však domorodé produkce s účinnou snahou zapojit dobrovolníky z publika.
 Ve vesnici Tonga znějí bubny ostošest. Zběsilé rytmy strhují všechny k trhavým pohybům boků. |
Domorodý showbyznys panuje i ve vesnici Tonga. Bubnuje se tu ostošest a divoši infikují zběsilým rykem narychlo převlečené amatéry z publika. Dřeváky a tenisky poskakují vedle sebe. Před koncem produkce se už ozývají bubny odvedle. Ve vísce Samos jsou zvláště zruční šplhači. Někomu z publika seberou čepici a utečou s ní do vrcholku palmy. V novozélandské vesnici se hraje divadlo. Účinkující z řad publika hrají v melodramatu o otci, který nepřál lásce syna a dívky ze sousedství, láska však přesto roz kvetla. Obecenstvo tleská a objímá se navzájem. Následují produkce ve vodě. V půlhodinovém rytmu vyjíždějí z domorodých vísek vory s divochy a kopími, na které čekají zavilí nepřátelé z buše. Samojský příběh vypráví o dívce Sině, která se zamilovala do polobožského úhoře sídlícího v blízkém jezeře. Rodiče vztahu nepřejí a jezero vypustí. Ještě než úhoř zahyne, žádá Sinu, aby mu uřízla hlavu a pohřbila ji. Nad hrobem pak vyroste kokosovník jako dar lásky.
Cirkulace kádrů je přísná. Ti, co dohráli v jedné vesnici, se přesunují do druhé, kde se převléknou a účinkují v dalším programu. Mezitím mají pět minut času na hot dog. Tahiťanka, která pekla chléb, přechází do vesnice Tonga plést rohože. Katrin z Utahu, která dolaďovala časomíru u tonžských bubnů, se přesunuje na Markýzy, kde učí plést čelenky z rákosu. Přitom sleduje tahitskou vzpouru divochů. Pořád se usmívá.
Kombinace domorodého umění a MTV se líbí všem. Import amerického showbyznysu činí z domorodých reálií srozumitelnou zábavu. “Aloha,” říkají si návštěvníci a kupují suvenýry. Turisté jsou tu v oblibě.Mimo hlavní směr davu běží osamělá paní a oslovuje americkou hostesku. “Slečno, ztratila jsem peněženku,” říká. “Paní, oni vám ji vrátí, možná jen vyberou peníze.” Turistka se zatváří šťastně a snaží se dohnat hlavní proud. Z Markýz znějí údery bubnu a směsice kultur a národností se vydává na další půlhodinový pochod.
ČÍNSKÉ MĚSTO
V obchodní čtvrti Honolulu sedí pod stromem Japonec a na přívěsku ke klíčům hraje videohry. Hraje soustředěně a vytrvale. Dobrovolná segregace od reality. Není ale honolulská Waikiki s replikami starých cestovních kánoí a obrázky bohů v restauracích s kuřetem na oříšcích něčím podobným?V místech, kde dříve propukaly nákazy lepry, je nyní arboretum s ibišky. Krása ve skupenství pevném i tekutém. Odešly nákazy, odešla řemesla, odešlo zemědělství. Zbyly mrakodrapy a ozdobná drbátka. K americké way of life patří i výroba snů. Díky adopci amerických zvyklostí není možné dívat se na poště druhému přes rameno, a poštovní úředník každému ochotně poradí. Trvá to dlouho, ale každý ve frontě se usmívá. Díky adopci Ameriky se cukrovar ve Waihavě stal turistickou show, stejně jako tradice.
Na Havaji vládnou tři slova – mládí, legrace, servis. Kdoví jestli by havajskou cestu následovaly jiné asijské země, kdyby Američané vyhráli válku ve Vietnamu…?
Čínské město v Honolulu se adopci vzpírá. Je to smutný pohled. Na trzích vadnou kopce zeleniny a pár čínských prostitutek čeká na bobku na pick up. Ani autobusy tu moc nestaví. Některé restaurace jsou kvůli nedostatku zákazníků otevřeny jen přes poledne a v sobotu. “Všichni jsou na Waikiki,” vysvětluje mi paní v čínském automatu, patrně nejlevnějším na světě. Mají tu i svou pekárničku, ale nikdo tu nenakupuje ani bagety, ani plněné rohlíky. Prodejce havajských lais se tváří nerudně. Dolar za umělý, Made in China, sedm dolarů za pravý, z havajských orchidejí. “Málo nás,” pokyvuje hlavou. Zatímco na Waikiki nerušeně tančí v půl páté ráno cestou do hotelu polonahý černoch, v čínském městě se potloukají zloději a opilci. I těch je ale málo.
Na Waikiki se Bill Angelo z obchodu s květovanými šortkami a hedvábnými košilemi těší na další sezonu. “Hlavně aby byla dost rušná,” přeje si a vyhlíží návštěvníky, kteří by si u něj mohli zakoupit šortky.
Havajské ostrovy patří státní správou do Spojených států amerických. Životním stylem mezi Japonsko, Filipíny a Evropu. V zemi květin a kreditních karet je jedinou možností kosmopolitismus. Transhavajská dálnice je vroubená americkými silničními značkami, a ještě než se ponoří do světel Pearl Harboru, vypadá, jako by vedla tři tisíce mil přes celý kontinent. Je to ale jen sen.
HAVAJSKÉ OSTROVY (HAWAII)
Jeden ze států USA na 132 ostrovech v Tichém oceánu okolo obratníku Raka o rozloze 16 705 km2. V letech 500 až 900 n. l. byly ostrovy osídleny Polynésany původem z jihovýchodní Asie. Anglický mořeplavec James Cook tam přistál roku 1778 a nazval je Sandwichovy ostrovy. Po celé devatenácté století zůstaly ostrovy nezávislým královstvím. V roce 1900 se na vlastní žádost staly 50. státem USA. Populace se skládá především z Japonců a Evropanů. Podíl Polynésanů poklesl na 20 %. Hlavním městem je Honolulu na ostrově Oahu. Jsou vyhledávaným turistickým místem pro své subtropické klima. Ostrovy jsou korálové nebo sopečného původu a jen 14 z nich je obydleno. Je na nich mnoho sopek, z nichž nejvyšší je Maunua Kea (4205 m) na ostrově Hawaii. Hlavními zemědělskými plodinami jsou cukrová třtina, ananas a káva.
