Text a foto Tomáš Beránek
V některých oblastech Nepálu dosahuje negramotnost až osmdesáti procent. Někteří na vzdělání nemají, jiní ani nepovažují za důležité umět alespoň číst a psát a počítat. Útlé nožky v pantoflích, sandálech či teniskách cupitají po kamenitých stezkách. Děti oblečené do světle modrých košil a tmavomodrých kalhot či sukének školních uniforem vytvářejí barevné hady, kteří ze všech stran míří do jednoho bodu. Blíží se desátá hodina dopoledne a v nepálských školách začíná výuka. Krabice místo domova Ne každé dítě má v Nepálu možnost chodit do školy. Školní docházka je ve státních školách sice bezplatná, ale rodiče musejí dítěti pořídit uniformu a veškeré učebnice a pomůcky, což si chudé rodiny nemohou dovolit. V některých vesničkách navštěvuje školu méně než polovina dětí a ostatní jen zvyšují hrozivou míru analfabetismu v zemi.
Dalším důvodem, proč v některých nepálských oblastech procento negramotných přesahuje osmdesát procent, je nepochopení důležitosti vzdělání. Rodiče odmítají posílat své děti do škol, protože by tak přišli o levnou pracovní sílu. Na políčkách, která jsou často jediným zdrojem obživy, je potřeba každé ruky. Mnohé děti tak raději utíkají do měst za vidinou snazšího života a výdělku. Většina jich končí jako žebráci na ulicích, kde spí na tvrdé dlažbě a přikrývají se rozloženou kartonovou krabicí. Právě pro ty nejchudší je určen program, který spontánně vznikl na podporu lepšího vzdělání, Úsměv z Nepálu.
Devítiletý Bikéš Stojíme na prostranství před základní školou ve vesničce Bhimkhórí vysoko v kopcích himálajského předhůří Mahábhárat. Hluboko v údolí pod námi i na okolních strmých stráních i zpola zalesněných hřbetech jsou roztroušena stavení, jejichž nejmladší obyvatelé každý den mimo volnou sobotu docházejí do místní školy. Kolem nás se okamžitě seběhne velký houf dětí. Návštěva z ciziny je vylákala z malých tříd ven. Nejobratnější chlapci dokonce vylézají do větví rozložitého stromu, aby měli neobvyklou událost jako na dlani. Nás sem ale přivedl devítiletý Bikéš. Již druhým rokem může chodit do školy díky podpoře z České republiky. Za bouřlivého potlesku všech přítomných mu předáváme svazek sešitů s nápisem Namasté Nepál a plátěný batůžek s tužkami, pastelkami, gumou, hygienickými potřebami a látkou na novou uniformu. Ta, kterou má na sobě, je mu již skoro malá. Bikéš je sympaťák a také jeho spolužáci neskrývají velkou radost.
„Nebudou ostatní děti Bikéšovi závidět, že dostal takovou spoustu věcí potřebných do školy a ony nic?“ ptám se ředitele zdejší školy pana Kumára Lamy, drobného chlapíka s upřímným úsměvem.
„Pokud rodiče dětem vysvětlí, že Bikéšova rodina je ještě mnohem chudší než ta jejich, tak ne,“ vysvětluje.
„Ale jsou ti rodiče schopní pochopit, že jejich rodina je na tom ještě relativně dobře, když sama je sotva schopna své dítě do školy posílat?“ „Když vybíráme vhodné děti do projektu, velice dbáme na důkladné vysvětlení všem ostatním rodičům, že chudoba není jediným kritériem výběru. Ne všechny chudé děti mohou být podporovány, a tudíž dostávají přednost ty talentovanější, ty, které mají předpoklady se dobře učit a postoupit na vyšší stupeň. Vesničané vědí, že pokud dítě získá dobré vzdělání, může být velkým přínosem pro celou jejich komunitu,“ míní ředitel. Další batůžky O několik desítek kilometrů blíže do nitra Himálaje stojí ve vesnici Khandadéví nová škola, do níž letos v dubnu po slavnostním otevření zasedla asi stovka žáků. Její stavbu zaplatilo sdružení Namasté Nepál, největší částkou přispěl Jihomoravský kraj. Celkem tu bylo v uplynulých pěti letech nadací postaveno dvanáct škol. Tady přinášíme malé štěstíčko v podobě batůžku hned celé malé skupince dětí podporovaných z České republiky.
Desetiletá Uma Déví, která mezi ně rovněž patří, nadšeně vykládá: „Teď chodím do školy mnohem raději, když je nová škola blízko a cesta mi trvá jen několik minut.“ Spolu s ostatními sourozenci sedí na zápraží svého domku posazeného ve strmém svahu mezi terasovitými políčky, na nichž se vlní vzrostlá kukuřice. Hliněné stěny svítí světlými i tmavými okrovými odstíny, podobně jako další stavení kmene Tamangů. Na malém dvorku pod jednoduchým přístřeškem z kukuřičného šustí přežvykuje tmavý buvol. Umina maminka nás zve dovnitř. Celé přízemí tvoří jediná místnost – obývací pokoj, kuchyně i ložnice zároveň. Podél jedné zdi leží proutěné rohože sloužící jako postel pro všechny členy rodiny. Naproti nim stojí vedle jednoduché hliněné pícky polička se soupravou nerezového nádobí. Velká měděná nádoba na vodu gágra se do ní již nevešla, a tak zabírá prostor mezi píckou a dřevěnými schody do patra, kde se suší a skladují zemědělské produkty. Sedíme na rohožích a dostáváme pozdní oběd, klasický dálbhát, tvořený čočkovou polévkou dál, rýží bhát a pálivou zeleninovou směsí áčar. Vše zapíjíme pohárky pramenité vody. Dálbhát však chudé rodiny jedí jen asi dvakrát do měsíce, většinou při slavnostnějších příležitostech či k uctění vzácných hostů. Obvyklou stravu tvoří dhigó-dhigó, vařené těsto z kukuřičné mouky nebo směs luštěnin a krup zvaná šimi. Došlo i na čhang Míříme k další škole, ale cesta se nám protahuje. Vesničané, kolem jejichž domků procházíme, nás z vděčnosti, že patříme k těm, kteří se tu starají o školy, zvou na jídlo. Ochutnat znovu dálbhát odmítáme, a tak nám nabízejí vajíčka na tvrdo obalovaná v karí, smažené pečivo dunót nebo skleničku mléka či slabě alkoholického kvašeného nápoje čhang. Jdeme po úzké stezce a míjíme hloučky zvědavých dětí, škola v Tamakhání musí být již blízko. Vyučovací doba už skončila, ale přesto z jedné třídy zaznívají hlasy školáků. Tentokrát dospělých, protože právě probíhá jeden z kurzů čtení a psaní pro starší vesničany, kterými se nadace snaží zmenšit vysokou míru místní negramotnosti. Některé z kurzů trvají šest měsíců a jsou placeny z České republiky. Kurzy si oblíbily především ženy, jelikož nepálští rodiče raději posílají do školy chlapce než děvčata. Ženy tak do kurzů docházejí přímo z pole, vyzbrojené srpem, kterým si dokonce klidně ořežou tužku. Po absolvování kurzu každá dostane osvědčení o získaných dovednostech. Náš příchod ale výuku přerušil a zakrátko se na prostranství před nízkou školní budovou shromáždila celá vesnice. Mohl začít další z mnoha uvítacích ceremoniálů, které již máme za sebou. Malé děti nám tisknou do dlaně květy jasmínu a buganvileí, předseda vesnického výboru nám dělá na čelo červenou značku pro štěstí zvanou tika, vesničané zahalují naše krky hedvábnými šálami khatagy i květinovými věnci a všichni mají ruce sepnuté před obličejem do pozdravu Namasté. Pak si sedáme ke stolu, dostáváme občerstvení, tedy zázvorový čaj a sušenky a zaznívají projevy v nepálštině, v nichž převažuje slůvko dhaňabád, tedy děkujeme. Školu v Tamakhání navštěvuje největší skupina dětí podporovaných v rámci projektu Úsměv z Nepálu. I pro ně máme dárky. Protože se však blíží soumrak, musíme je předat velmi rychle. Učitelka proto jen přečte jméno dítěte, to se vynoří z hloučku s nadšeně rozzářeným obličejem následované jedním z rodičů, a oba dostávají na čelo tiku. Pak se dítě se mnou pozdraví a prohodíme několik vět o tom, jak se mu daří, kolik je mu let a do jaké třídy chodí. Většina ale ještě neumí anglicky, takže musím použít nepálské Keca hó?, Katý barza? a Katý klás? Malí školáčci se trošku stydí, takže odpověď jen špitnou, jen málo z nich působí sebevědomě. Poté spolu s dobrovolníky z nadace rozdáváme batůžky s pomůckami a sešity. Rodič otiskem palce potvrzuje jejich převzetí. poděkuje a následuje fotografování dítěte s tabulkou THANK YOU pro jeho adoptivní rodiče.
„Děti, které dostávají podporu z České republiky od Namasté Nepál, mají mnohem lepší docházku než ostatní,“ tvrdí mi učitelka Sangita Šresthová. „Pomoci si velmi váží a je to vidět i na jejich studijních výsledcích.“ Snad to tak je. Ověřit si to nemohu. Ale všude, kde jsme byli, jsme viděli velkou radost z věcí, které jsme přinesli, i z naší návštěvy. I z toho se dá usuzovat, že chudí Nepálci si pomoci z ciziny váží a uvědomují si, že jim otevírá nové šance.
●●●
Také vy si můžete adoptovat chudé nepálské dítě. Vyberte si jej na internetové adrese www.namastenepal.cz, kde se dozvíte i další podrobnosti o tomto projektu. Odměnou vám bude úsměv z Nepálu na tváři dalšího dítěte, které díky vaší podpoře bude moci chodit do školy a získá tak potřebné znalosti k lepšímu uplatnění ve svém životě. Finanční pomoc dává dětem naději na lepší život, než mají jejich rodiče, a možnost lepších životních podmínek. Jaké obyvatelé západní společnosti považují za základní a samozřejmé. Nejde o pouhé posílání peněz, ale o vytvoření vztahu důvěry, dobrosrdečnosti a porozumění mezi lidmi, pocházejích z různých kulturních a sociálních prostředí.
Tato reportáž vznikla díky podpoře Expedičního fondu.
Úsměv z Nepálu
● Projekt Úsměv z Nepálu zabezpečuje občanské sdružení Namasté Nepál (DCWC-CZ) spolu s nepálskou nadací Development of Children and Women Center Sdružení Namasté.
● Vybrané děti žijí ve velmi nepříznivých podmínkách, mnohé na pokraji úplné chudoby, kde výdělek rodiny stačí jen stěží na pokrytí nejnutnějších výdajů, na vzdělání či lékařskou péči již peníze chybí. Často pocházejí z neúplných rodin nebo jsou zdravotně handicapované. Výběr provádějí zkušení sociální pracovníci z nepálské nadace Development of Children and Women Center (DCWC) ve spolupráci s učiteli a řediteli škol. Není podmíněn ani náboženským vyznáním ani etnickou či kastovní příslušností.
● V rámci projektu zasílá adoptivní rodič finanční částku ve výši 6000 Kč ročně, ze které jsou hrazeny náklady na vzdělání i na základní hygienickou a zdravotní péči. Peníze obhospodařuje přímo jeho učitel, který nakupuje vše potřebné a rovněž zabezpečuje preventivní lékařské prohlídky a v případě nemoci návštěvu lékaře u dítěte doma. Pracovníci nadace kontrolují využívání podpory na konci každého měsíce.
● O prospěchu, chování a zdravotním stavu dítěte jsou adoptivní rodiče pravidelně informováni písemně, mohou si s dítětem psát, posílat mu i malé dárky. Minimální období, na které je možno dítě adoptovat, je rok.
Více na www.namastenepal.cz.
Občanské sdružení Namasté
● Jde o občanské sdružení, které se zaměřuje na humanitární, vzdělávací a kulturní podporu obyvatel Nepálu a zároveň se snaží přiblížit jejich život české veřejnosti. Název vychází z nepálského pozdravu (namasté , což by se dalo přirovnat k našemu ahoj nebo dobrý den).
● Aktivity občanského sdružení se dají rozdělit do několika oblastí: Studium nepálských dětí podporuje projekt Úsměv z Nepálu, který funguje na principu adopce na dálku. Vyhledává osoby nebo kolektivy, které budou pravidelně finančně přispívat na vzdělání dítěte, které si sami vybrali na webových stránkách sdružení. V současnosti je tímto způsobem podporována více než stovka chlapců a děvčat.
● Projekt Vzdělání pro Nepál je zaměřen na získávání peněz na výstavbu škol, pořádání kurzů čtení a psaní pro negramotné dospělé nebo kurzy práce s počítačem. V současnosti bylo dokončeno 12 škol zhruba pro 1400 dětí.
● Projekt Netradičně Nepálem je zaměřen na poradenství pro cesty do Nepálu a navrhování itinerářů dle přání klientů, zaměřených i na návštěvu méně známých oblastí. Realizace probíhá prostřednictvím nepálské agentury, jejíž pracovníci věnují část své mzdy na pomoc chudým dětem.
● Specifickou činností sdružení je prodej buddhistických obrazů thanegk a originálních rukodělných výrobků v Nepálském obchůdku. Zboží vzniká v malířské dílně thanegk a v malé továrničce na ruční výrobu v Káthmándú. Zaměstnány tu jsou zejména chudé ženy bez možnosti jiného výdělku. Zisk z prodeje v České republice putuje zpět do Nepálu na charitativní aktivity.
