TEXT A FOTO: Tomáš Nídr
V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.
Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.
„Ta v černém tě ochrání, ta v červeném vyřeší tvoje milostné potíže, zelená ti dá dobré zdraví, žlutá zařídí peníze, modrá úspěchy ve studiu a v práci, fialová převrátí negativní v pozitivní,“ jmenuje, jak si amulety mezi sebe rozdělily práci. A která se prodává nejlépe?
„Tahle! Funguje na všechno,“ bere do ruky kostlivkyni, jejíž plášť hraje všemi barvami, jako kdyby si sem odskočila z alegorického vozu z průvodu za práva gayů.
Když si za peníze, které v přepočtu odpovídají asi 15 korunám, koupím jednu smrťáckou samolepku, Israel se mi smutně svěří, že obchody vůbec nejdou. Ač je už poledne, jsem prý toho dne prvním zákazníkem. Možná vás napadne, že se není co divit, když nabízí tak bizarní zboží. On však není žádný výstředník, spíše se jen přiživuje na kultu, který se v posledním dvacetiletí v zemi neobyčejně rozmohl. Kde se kult vzal, to katolík Israel netuší, ale už čtyři roky se k Santa Muerte poctivě modlí. I za to, aby měl lepší odbyt.
Indiánka i Evropanka
„Je pravděpodobné, že vychází z in¬diánských náboženství, v nichž smrt hrála velkou roli. Ale nejsou pro to žádné vědecké důkazy. Indiáni ji zobrazovali jako postavu, ze které pomalu odpadává maso. Ovšem podoba Santa Muerte vychází zcela z evropské tradice,“ říká nám žurnalista a vysokoškolský učitel Juan Ambrosio, který o Santa Muerte napsal knihu, a přitom odkazuje na kosu, knihu, sovu, černou kočku a další doprovodné čarodějnické atributy. Navíc něco podobného mají i v Argentině, kam vliv Aztéků rozhodně nezasahoval. „Když jsem v 90. letech hledal nějaké informace pro svůj článek do novin, zjistil jsem, že o tématu neexistuje žádná literatura. Tak jsem se rozhodl, že ji napíšu sám,“ vysvětluje.
Podle jeho rešerší se první psané zmínky o Santa Muerte objevují v 17. století, ale naprosto okrajově. První rozmach nastal za krvavých časů mexické revoluce, kdy se k ní modlily především ženy z nižších vrstev. Buď proto, aby jim zajistila, že se jejich milovaný vrátí z boje, nebo proto, aby jim sehnala nového partnera poté, co si vzala toho původního. Ty drsnější pak žádaly svatou Smrt, aby se nějak vypořádala s jejich sokyní v lásce. Roli svérázného amora si svatá Smrt ponechává dodnes. „Zůstává stále spíše světicí pro ženy. Ty ji považují za stejně silnou, jako je Bůh, jenže s některými požadavky by se na Stvořitele zkrátka styděly obrátit,“ dodává Ambrosio.
Světice z galerky
Jedno zobrazení Santa Muerte, které se také přezdívá Bílá paní nebo Bílá dívka, měli v Zacatecasu v kostele. Měla ochraňovat horníky před smrtí v dole. Další byla ve svatostáncích v Hidalgu a Oaxace. Byl to jen lokální kult, který kromě místních nikoho moc nevzrušoval, i když je pravda, že u oltáříku svaté Smrti se hromadilo více květin než naproti u Panny Marie. Dlouhodobě tady Smrt platila za ochránkyni lidí z galerky, zlodějů, prostitutek, pasáků, ale také naopak policistů či vojáků. S rozmachem násilí, které Mexiko zachvátilo kvůli drogové válce státu proti kartelům a mafií proti sobě navzájem, se právě tento aspekt dostal do popředí.
„Když se v domě nějakého zatčeného kápa objeví oltář svaté Smrti, hned o tom média široce informují, jako by za jeho činy mohla. Ale když se tam najde oltář Panny Marie, nestojí to nikomu ani za zmínku,“ brání čtyřicátník Ambrosio kostěnou světici před automaticky negativním pohledem.
Smrtící melodie
Že se mezi mafiány její kult pevně uchytil, dosvědčuje i hudebník Mario Castelo Quintero z města Sinaloa, který pro bosse nejsilnější zločinecké organizace v zemi skládá písničky o jejich „hrdinských“ činech. „Zatímco starší chtějí, aby do textu zahrnul Jesúse Malverdeho (lidmi kanonizovaný „Jánošík“ z přelomu 19. a 20. století – pozn. aut.), mladší ročníky jednoznačně upřednostňují Santa Muerte,“ říká oplácaný třicátník v červené baseballové čepici.
V Mexiku, kde kostlivec láká na oběd do restaurace a kde jsou o Dušičkách lebky z cukru tradiční mlskou pro děti, není divu, že Santa Muerte získala na popularitě v době, kdy tradiční světci už jsou tak nějak opotřebovaní a lidé pátrají po něčem novém, k čemu by mohli upnout svou víru. Dlouho však trvalo, než její obliba začala být veřejně zřejmá. „Dříve její přívrženci schovávali její amulety pod oblečením, dnes je okatě předvádějí na odiv,“ komentuje to Ambrosio. Uchytila se především v chudších vrstvách, movití Mexičané se o jejích přívržencích vyjadřují s neskrývaným opovržením.
Polibek pro moji holčičku
Za to, že svatá Smrt vystoupila z podsvětí, může Enriqueta Romerová, která v roce 2000 průlomově umístila oltář s jejími obrazy a sochami před svůj dům v chudé čtvrti Tepito. Vynesla ji na světlo, protože jí to v těžké životní situaci slíbila. Co konkrétně pro ni Santa Muerte udělala, to si ovšem šedesátnice s bílým melírem a výrazným zlatým zubem nechává pro sebe.
Při prvním pohledu to tu vypadá jako u květinářství, protože růže, karafiáty a další řezané rostliny přetékají z chodníku až do silnice. Jenže květy se odsud neodnášejí. Naopak se tu nechávají jako obětiny pro svatou Smrt, která se tu objevuje v tak temných podobách, že i ta nejdrsnější metalová skupina by si ji mohla dát na přebal svého cédéčka.
Enriqueta Romerová o Santa Muerte mluví rozněžněně jako o „své holčičce“ a před pózováním pro fotografii jí přes sklo posílá vzdušný polibek. Udělala si z ní byznys. Na odbyt jdou především tlusté svíčky s lebkou. „Já ji miluju. Modlím se k ní, aby se starala o mne, o mou rodinu, o všechny, kdo se k ní modlí, i o ty, kteří to nedělají,“ vypráví ta lehce zmatená paní. (Mimochodem, ten den je oblečena ve stejných barvách jako její „holčička“ ve vitríně, již každý měsíc převléká do jiných šatů.) To, že Smrtku za svou ochránkyni považují mafiáni, vůbec neřeší: „Je třeba věřit ve všechny, v Ježíše, v Marii i ve svatou Smrt. Stejně je nad vším Bůh, a ten si nás u posledního soudu přebere.“
Fotogenická svatá
Úspěchu oltáře z ulice Alfería si všiml i kněz David Romo Guillén z letničního kostela o pár bloků dále, a hned kostel předělal tak, že je zasvěcený Santa Muerte. To je naprosto bizarní, protože jeho religiózní směr existenci světců odmítá. Na tento očividný nesoulad se však Roma nemohu zeptat. Sedí totiž ve vězení za praní špinavých peněz získaných z únosů. Duchovní dostal trest 66 let odnětí svobody, ovšem brání se vysvětlením, že vysoký obnos považoval za běžný dar od farníků ve prospěch jeho svatostánku, který leží ve špinavé části metropole jen 15 minut chůze od katedrály na centrálním náměstí Zócalo.
V žádné katedrále neuvidíte tolik Ježíšů, jako je tady k vidění Smrtek. Jsou obklopené květinami a lidé před nimi klečí v dlouhých modlitbách, při nichž drmolí své modlitby. Ty se řídí texty lehce pozměněných katolických modlitebních knížek, takže věřící nikdy nezapomenou žádat o milost i Boha, Krista a Bohorodičku.
Jedné soše dali prosebníci do rukou lízátko, jiné zas jablko i s cenovkou. Dále má na jídelníčku pivo, kolu, čokoládovou tyčinku a jednu zapálenou cigaretu. Snad jen náhodou pod jedním obrazem podřimuje černá kočka.
Jako cynický ateista dávám Santa Muerte titul nejfotogeničtější světice. Zatímco ty ostatní vždy unyle hledí k nebi, Smrtka se šklebí. Ve tváři má drsný výsměch nám všem, kteří máme před sebou kariéru nebožtíků.
Vatikán ji nechce
Ambrosio podezřívá Roma, že mu svatostánek se střechou z vlnitého plechu byl malý a chtěl se na kultu obohatit. Dokonce prý neúspěšně žádal o uznání kultu jako nové církve. Aby si dodal na důležitosti, opakoval, že Santa Muerte má v Mexiku dva miliony příznivců. Protože neexistují jiné údaje, objevuje se od té doby toto ničím nepodložené číslo ve všech článcích o svaté Smrti, včetně toho nejvlivnějšího na Wikipedii. Skutečný počet nikdo nezná.
„Před deseti lety se zdálo, že její obliba poroste do nekonečna. Nyní ale trend stagnuje,“ říká Ambrosio s tím, že věřící si nikdy nepřáli odtrhnout se od katolické církve.
Nicméně Vatikán po Romově vystoupení už měl Santa Muerte dost a prohlásil ji za ďáblův výtvor. Dokonce nařídil, aby z výše zmíněných kostelů farníci odstranili její škodlivá zobrazení, která tam bez velkého zájmu o ně byla po staletí. Někteří katolíci pak přinášeli obětiny ke křížům, aby si u Krista vyprosili milost za to, že si s ní zadali. Definitivně pohřbívat Smrtku by však bylo více než předčasné.
