Kostroma je město na Volze, které najdete i na té největší mapě světa. Dvě stě kilometrů od něj leží uprostřed centrální části Východoevropské nížiny městečko Ponazyrevo. Listnaté lesy střídají zelené paseky a louky, obrovská rašeliniště a močály. Městečko vzniklo v letech 1904 až 1906 při stavbě železniční trati nazývané Severní dráha. Jméno dostalo po prvním usedlém rolníkovi.
Dnes žije v Ponazyrevu šest tisíc obyvatel. Zanedbané, asfaltované náměstí má rozlohu fotbalového hřiště. Na jedné straně trčí rezavé a porouchané zbytky trubkové konstrukce, kde kdysi visely fotografie úderníků. Naproti vévodí jednopatrová oprýskaná budova místní správy. Vedle je pošta a ke zděným budovám patří ještě obchod, policejní stanice, nádražní budova, škola a rozestavěná budova věznice. Ostatní stavby jsou dřevěné a většina z nich pamatuje pionýrskou dobu stavby trati. Okna všech srubů rámují vyřezávané okenice. Co dům, to jiné vzory. Vyřezávané “krajkoví” je pýchou každého majitele a parádním výtvorem lidové tvořivosti.
Občas se staví i nové sruby, dokonce jednoposchoďové, podobné našim čtyřbytovkám. Ale většinou jsou nedokončené. Peníze nejsou na nic, natož na nový dům. Městečkem se proplétají kilometry lávek postavených na metrových i vyšších kůlech. Sruby spočívají na hromadách klád a kůlů zaražených do bahna a prosypaných pilinami, hlínou či různými zbytky. Bažina v zimě promrzá do hloubky půldruhého metru a při jarním tání se mnohé domy často propadají. Stejně tak se propadají i cesty, což jsou vlastně náspy z klád, pilin, dřevěných odřezků, občas prosypané štěrkopískem dovezeným od řeky Veltlugy. Proto se cesty zpevňují vším, od starých pneumatik, železného haraburdí až po popel z kamen. Po takových “silnicích” mohou jezdit pouze terénní a pásová vozidla. Jediné auto bylo posazené v bahně a čekalo, až se okolí trochu vysuší a někdo ho vytáhne či popojede vlastní silou. Neexistuje kanalizace, voda se čerpá z mělkých studní. Kolem každého domu jsou nekonečné letité haldy dřeva a pravá ruská báňa – lázně. Na vysušených místech malých jako dlaň se mezi dřevěnicemi pěstují brambory, rajčata, cibule, slunečnice a nějaká zelenina. Obchod zeje prázdnotou. Jsou zde pouze pytle se solí, mouka a chléb. Nejčastějším jídlem byly nakládané okurky, vařené brambory, salát z rajčat, cibule a petrželové natě zalitý smetanou a chleba. Pije se čaj a vodka.
Z okna domu novinářky Taťány vidíme všudypřítomné dříví, nízké dřevěné baráky s hláskami ohraničené ostnatým drátem. “Nelekejte se, to je vězení,” upozorňuje Taťána a dodává, že je to dlouholetá tradice města už od dob stavby Severní dráhy. “Ani se tam nepřibližujte. Určitě by vznikly problémy pro všechny. Jste přeci jen cizinci…,” říká s obavou v hlase. Potvrzuje nám to rozhovor s náčelníkem milice, u kterého jsme se museli hlásit. “Pánové, máme o vás všechno černé na bílém. Víme o všem, co se tu šustne. O vás jsme věděli, už když jste byli v Šariji,” zabafal náčelník z papirosy a poklepal na svazek papírů. Vzpomněl jsem si na vyprávění dědy legionáře. Od dob cara se tu nic nezměnilo. Jen letopočet.
