Když se řekne Napoleon a Čechy, tak si většina vybaví Slavkov. Přitom je zvláštní, že se slavnou stala událost, kdy nás, rozumějme Rakušany, francouzský císař porazil na hlavu.
TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
Po vítězství francouzského císaře u Slavkova ztratil český král a císař římský František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrie a Dalmácie. Dokonce se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské a prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou. Od té doby užíval jako nejvyšší pouze titul císař rakouský. Musel si kvůli tomu změnit pořadí jména. Z Františka II. se stal přes noc František I., což dodnes při výuce dějepisu zamotává hlavu nejednomu školákovi. Roku 1809, po dalším a opět neúspěšném pokusu porazit Napoleona, se Rakousko rozhodlo zvolit méně bolestné řešení sporu. Stalo se francouzským spojencem a císař František II. přijal roli Napoleonova tchána, když za něj provdal svou dceru Marii Luisu.
Z této potupné pozice se Rakousko vymanilo až roku 1813. Těsně před bit¬vou u Chlumce vypovědělo Francii spojenectví a vyhlásilo jí válku. Tentokrát její tíhu nenesla jižní Morava, ale východní a především pak severozápadní Čechy. Přes Náchod přišly ruské jednotky, na Lounsku se pak zformovaly společně s rakouskými a pruskými do tzv. České armády, která slavně vytáhla do první bit¬vy s Napoleonem u Drážďan. Tam sice 26. a 27. srpna prohrála, ovšem při následujícím ústupu zpět do Čech se válečné štěstí přiklonilo na stranu spojenců a při neplánované bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zvítězili.
ČESKÉ THERMOPYLY
Chlumecká bitva sice nepatří mezi největší střety napoleonských válek, velikostí ji záhy zastínila obrovská „bitva národů“ u Lipska z října 1813, ale své čestné místo v českých válečných dějinách si coby největší vítězná bitva 19. století svedená na českém území plně zaslouží. Velebení se těší i za hranicemi Čech, kde je známa jako bitva u Kulmu, dle německé verze názvu obce Chlumec. Možná více než doma zažívá adoraci v Rusku, kde se Chlumci přezdívá „České Thermopyly“. To proto, že rozhodující úlohu sehrálo hrdinství 14 tisíc ruských gardových vojáků, kteří se postavili v Chlumci více než dvojnásobné přesile Francouzů, podobně jako Řekové roku 480 před Kristem Peršanům, ani přes obrovské ztráty neustoupili ze svých pozic a odráželi jeden útok za druhým po celý den a noc. Jejich osud se podobal tomu řeckému i blížícím se tragickým koncem. Zkázu však druhý den odvrátil příjezd posil. Také v pruské vojenské historii má Chlumec zvláštní postavení. Posily, které nakonec zvrátily výsledek celé válečné operace, tvořily totiž především pruské jednotky. Nejslavnější německé vyznamenání, legendární Železný kříž, jenž vznikl právě roku 1813, získal záhy svou chlumeckou variantu, tzv. Kulmer Kreutz, tedy Chlumecký kříž. Pruský král Friedrich Wilhelm III. jím hromadně vyznamenal všechny přeživší ruské gardisty od Chlumce. Rakouská propaganda pak Chlumec prezentovala jako „První vítězství na cestě za osvobozením Evropy“. Samotní rakouští vojáci se do bitvy u Chlumce zapojili s nejmenším podílem vojáků v rámci spojeneckého vojska. Ovšem vynahradili to v následujících zářijových dnech, kdy se Napoleon pokoušel stejnou cestou znovu prorazit do Čech. Série ataků, jimž osobně velel francouzský císař, vyvrcholila 17. září střetem asi 10 tisíc vojáků u Varvažova kousek od Chlumce, kde Rakušané definitivně zahnali Francouze do Saska. Na místě zůstalo okolo 3000 mrtvých a zraněných.
Jak mimořádné úctě se těšila bitva u Chlumce, dokázala dvaadvacet let po jejím konání návštěva tří monarchů někdejší protinapoleonské koalice na bojišti. Ruský car Mikuláš I., rakouský císař Ferdinand V. a pruský král Friedrich Wilhelm III. společně u Přestanova položili základní kámen pomníku ruským gardistům. Byl to třetí ze čtveřice monumentů, jež měly připomínat válečnou slávu a hrdinství vítězů. Šlo o prestižní projekty od nejslavnějších architektů a umělců své doby. Chlumecké bojiště je díky tomu jediné místo v Čechách, kde stojí dílo nejuctívanějšího německého architekta 19. století Karla Schinkela. Je jím pomník padlým pruským vojákům u Varvažova z roku 1817. Po něm ještě roku 1825 vyrostl rakouský pomník s plastikami od slavného sochaře Václava Prachnera a zmíněný ruský pomník od význačného vídeňského architekta švýcarského původu Petra Nobileho. Při stoletém výročí události pak kolekci korunoval Jubilejní památník rakouským padlým. Oproti tomu na slavkovském bojišti v 19. století přirozeně žádné pomníky nerostly. Uctívání slavkovského bojiště jako hlavní památky napoleonských válek v českých zemích odstartoval až tuzemský fanoušek císaře Napoleona, kněz profesor Alois Slovák sto let po bit¬vě. Pod jeho vedením vyrostla v letech 1910–1912 slavná Mohyla míru.
ZAPOMENUTÁ BITVA
Zatímco věhlas Slavkova ve 20. století rostl, lesk Chlumce upadal. Jeho uctívání uvnitř Čech nepřidal fakt, že se bojiště nacházelo v převážně německy mluvící oblasti země. Stoleté oslavy roku 1913 ještě proběhly ve velkolepém stylu. Zúčastnil se jich i budoucí poslední císař habsburského rodu Karel I. Ovšem už byly výrazně podbarvené nacionalismem části českých Němců, kteří spojenecké vítězství nad Napoleonem prezentovali v duchu velkoněmeckých myšlenek především jako vítězství německé. Po vzniku Československa se Chlumec stal problematickým pojmem. Jednak šlo o monarchistickou tradici, a navíc němečtí nacionálové si v rámci připomínkových aktů nenechali ujít příležitost provokativně oslavovat porážku Francie, která v té době byla hlavním spojencem republiky. Po druhé světové válce pak hrozilo, že se odstup ještě prohloubí. Zřejmě by většina skvostných pomníků zmizela, protože je pokrývají nápisy v němčině. Provokovat české na¬cionály zvlášť musel pruský pomník s obří plastikou nenáviděného Železného kříže, zprofanovaného nacisty za druhé světové války. Záchrana přišla z nečekané strany. Krátce po osvobození se totiž začala u pomníků zjevovat procesí příslušníků Rudé armády, přijíždějících uctít památku svých předků, kteří na těchto místech hrdinně bojovali. Tradice chlumecké bitvy tak dostala novou náplň coby historický příklad vojenské pomoci ruského lidu českým zemím. Ani to ale v souboji o popularitu mezi Slavkovem a Chlumcem nesehrálo výraznější roli. Většině lidí tak dnes při vyslovení pojmu bitva u Chlumce v mysli nejdříve vytane souvislost s krutě potlačenou selskou rebelií v Chlumci nad Cidlinou.
