Asi je trochu zbytečné k práci Adolfa Borna něco dodávat. Málokterý výtvarník nepotřebuje komentář… I když obejít se bez něj je snaha každého umělce. Ale budiž: píšící nemůže být v tomto případě malující.
. . . . .
Born je ve své tvorbě ovlivněn střety se “svým” prostředím, stejně jako třeba Hrabal v literatuře. Pozoruje, ale pozorované prochází labyrintem fantaskna umělcovy duše: schopnost empatie vnímané “objekty” umocňuje, vyhrocuje, takže grotesknost, leckdy krutá, je nám bližší než sama skutečnost.
 Turecký důstojník, odvádějící moravskou dívku, PASTEL 1997. |
Vlastně se stává skutečností. Zdálo by se, že umělec je okouzlen vnějšími znaky života, ale právě jimi se snaží pronikat do jeho podstaty. Born debutoval jako karikaturista a získal první ocenění na prvních fes tivalech v Haškově Lipnici (1958, 1960, 1962). Od roku 1964 se věnuje volné grafice, zvláště barevné litografii. Humor jej neopouští, pouze svůj přísný styl “měkčím” malířstvím poetizuje, je víc pitoreskní, motivy je mu blízká commedia dell?arte a milostný “dekameron”. Rád se nechává vtáhnout do světa vlámských a holandských malířů, do dílen alchymistů rudolfínské doby, do hravosti Arcimbolda i do nečekaných výjevů Bosche či Brueghela, které jsou obnažené v nelítostné krutosti. Jejich surovost však Borna hladí, spíše lechtá, svou ironií, prostorem pro takřka bezmezný humor… Jako by ze syrové slasti, křeči, agresivity paradoxně tryskala životodárná síla. Bornova vynalézavá imaginace se ztělesňuje principem hry, současně je však ukázněná exaktní malbou. Z Bornových grafik by se dal sestavit něco jako slabikář lidské krutosti a hravosti zároveň. Malířovy vize – neupozorňuje na své ego, ale především na lidskou fantazii vůbec – umějí dokonale osahávat oba své protipóly: čím více ale pomyslné dob ro prohrává se zlem, tím vyvstává větší nutkání na zrádnou smyslnost upozorňovat – ironizovat ji. Tato Bornova schopnost je hojně využívána v knižní ilustraci (dnes už 250 titulů), ale též v animovaném filmu. Přátelé mu přisuzují nehezké slovo – “work alkoholik”. Mě osobně napadá – “hravá posedlost”. A navíc: tvorba mu nepřímo slouží jako obrana proti “nekřesťanskému”… Někomu se může zdát překvapivé, že tento malíř libující si v krutosti a ironii je katolík. O tomto zdánlivém rozporu se více dozv íte z úvodního rozhovoru tohoto čísla.
