Byl jsem na kůži promoklý, okradený, a navíc zatčený. Nedokázal jsem se domluvit ani se svým pákistánským průvodcem, který mě převedl přes sedla Hindúkuše. Smůla se mi lepila na paty a teď jsem byl bez víza a bez spolehlivého doporučení na území Afghánistánu.
MŮJ NEŠŤASTNÝ PŘÍBĚH
Vše začalo už v Pákistánu, kde mi ukradli téměř všechny peníze a poskytli samé nepravdivé informace. Měli pravdu pouze v tom, že ve Wakhanu není válka a že nejpozději do večera dorazíme do vesnice Sarhadd. Ale tvrzení, že zde nejsou žádní vojáci, se brzy ukázalo jako nepravdivé. První lidé, s nimiž jsme se za hranicí potkali, byli dva vysocí Afghánci se samopaly, kteří si nás nedůvěřivě prohlíželi. Místní komandant a jeho pomocník. Jak jsem se později dozvěděl, vybírali právě poplatky za ochranu při pašování drog. Posuňkovou řečí mi naznačili, že jsem zatčený a mám na ně počkat dole ve vesnici, kam mě měl můj průvodce doprovodit. Byl to milý chlapík, ale sled událostí ho natolik znejistěl, že se rozhodl přebrodit řeku na nejnevhodnějším místě. Chtěl ušetřit čas, aby mohl utéci před nevraživým komandantem, a málem se utopil. Sám jsem jen horko těžko zachránil fotoaparáty a filmy před zničením.
Tady v těch končinách, kde podle mapy byla nejbližší cesta dvě stovky kilometrů na západ, mi připadalo auto, stojící ve vesnici před jedním domkem, jako vidina. Nevěřil jsem svým očím, dokud z něho nevystoupila štíhlá běloška, která mi pevně stiskla ruku a se skotským přízvukem povídala: “Seems to be a great trip. I am Hermione Youngs, Director of NAC (Norsko-afghánská společnost).” Mluvila persky a šéfovala dobročinné organizaci, která v rámci rozvojové pomoci každoročně poskytovala Afghánistánu 3 miliony dolarů. Byla právě na inspekční cestě ve Wakhanu – nejodlehlejším cípu severovýchodního Afghánistánu, jímž prochází jedna z nejdůležitějších drogových cest v Asii. Nepřístupné hory tu vytvářejí dobře organizovaným tlupám pašeráků ideální podmínky pro transport opia a heroinu do pohraničních oblastí Číny a Tádžikistánu.
Wakhanský koridor vznikl jako nárazníková zóna již v 19. století a odděloval dvě obrovské koloniální mocnosti – carské Rusko a Velkou Británii. Dnes je součástí Badahšánu, poslední afghánské provincie, která není pod kontrolou Talibanu, ale tzv. vládních vojsk. Velel jim nejznámější mudžahedín z dob sovětsko-afghánské války – Ahmed Šáh Mas’úd.
Při silném čaji jsem rozmýšlel, jak se z té kaše dostat ven. Borogilské sedlo, přes které jsme sem přišli, nebylo sice daleko, ale návrat do Pákistánu nepřicházel v úvahu. Můj průvodce umíral strachem při myšlence, že by nás komandant při útěku mohl chytit. Navíc se šířily pověsti o chystané ofenzivě Talibanu z pákistánského území a každý cizinec byl podezřelý. Hermione vyprávěla o francouzských novinářích, kteří strávili měsíc ve vězení kvůli podezření ze špionáže pro nenáviděný Taliban. A místní lidé si šeptali o záhadném zmizení západních turistů. Jejich batohy prý vlastní komandant Aminulah, s nímž jsem se před několika hodinami setkal pod sedlem.
“Nikomu nevěř, na Afghánce se většinou nedá spolehnout,” řekla mi nakonec vážným hlasem Hermione a dodala, že jsem sice ve velkém nebezpečí, ale pokusí se mi pomoci, protože je nepravděpodobné, že by se Aminulah ještě dnes vrátil, a zítra nás už nedostihne. Žila tu už osmým rokem, znala všechny velitele mudžahedínů a slíbila mi získat povolení přímo od nich. Časně ráno jsme nasedli do bílého džípu s modrým praporkem a dvacetikilometrovou rychlostí jsme ujížděli do centra Badahšánu cestou, po níž by se u nás nevydal ani traktor.
 Oddělit zrno od plev pomáhá ve Wakhanu vítr. |
V oslepujícím slunci se na modré obloze třpytily ledovce šestitisícovek jako brilianty. Rozeklaná údolí se střídala s rozsáhlými suchými pláněmi a vesničky se zdály být jen fatou morgánou uprostřed skalnaté vysokohorské pouště. Terasovitá políčka kolem kamenných domků vytvářela přesné geometrické obrazce. Byl čas žní a pestře oděné ženy vytrhávaly pšenici i s kořeny a vázaly ji do malých snopků. Chlapi se oháněli cepy a vymlácené obilí nadhazovali do vzduchu, aby silný vítr oddělil zrno od plev. Políčka byla zavlažována dokonalým systémem příkopů přivádějících vodu z ledovcových potoků. Jakmile ale v zimě nenapadl sníh, lidé trpěli neúrodou přinášející hlad. Snad proto je tu do obchodu s drogami zapojen každý – bez příjmu z pašování by lidé nemohli přežít. Potkávali jsme karavany koní a dvouhrbých velbloudů naložené pytli opia. K čínské hranici musely urazit 300 km a čekal je desetidenní pochod.
I když místní sedláci žijí v bídě, pohostinnost je pro Afghánce božím přikázáním. Často nás zvali do svých příbytků. Sedávali jsme na podlaze vystlané koberci a pán domu přecházel kolem nás s konvicí vody a s miskou. Poléval nám ruce vodou, abychom je měli čisté k jídlu. Potom se prostřel na podlahu ubrus a začalo se nosit jídlo. Ženy, které ho připravovaly, jsme nikdy neviděli. Zůstávaly v oddělených částech domů, nikdy se nepřiblížily k cizincům a jedly zvlášť. Hermione si užívala svého mimořádného postavení i faktu, že může porušit tuto letitou tradici.
RŮŽENEC A MOBIL
Komandant Waid Chán seděl v Iškašimu – správním centru Wakhanu – v páchnoucí místnosti budovy velitelství mudžahedínů na koberci a střídavě si pohrával s kuličkami muslimského růžence a mobilním telefonem. Měl pěstěné ruce, příjemný hlas, ale bylo těžké odhadnout, co se za jeho úsměvem pod slunečními brýlemi, cloněnými z boku růžovým toaletním papírem, skrývá. Nevěřil mi ani slovo a nejraději by mě viděl ve vězení. Ale Hermione se za mne zaručila a já viděl, že komandant má před touto dámou respekt. Vysvětlil jsem mu, že mě jejich válka nezajímá a že chci napsat reportáž o lazuritových dolech. Nakonec mi po delším váhání a výslechu napsal doporučení pro guvernéra Badahšánu. Od té chvíle jsem se v Afghánistánu cítil skutečně bezpečně.
 Vousatí chlapi s nebezpečným pohledem v malé jídelně v Madanu. |
Ve městě Badahšánu, v Baharaku, byly následky pětadvaceti válečných let vidět na každém kroku: rozbořené domy, krátery po bombách, děti se zmrzačenýma rukama a muži s amputovanýma nohama. Obchody na širokém bazaru byly plné íránského a ruského zboží. U zničených ruských tanků a obrněných transportérů byli přivázáni osli a koně mudžahedínů. Kolem nich hlídali mladí chlapci, jejichž tváře prozrazovaly předčasnou dospělost. Na sobě měli typický afghánský oděv šalvar kamiz, což je prodloužená košile a široké kalhoty, na hlavě kulatou vlněnou čapku a přes rameno kalašnikov. Ženy bylo vidět jen v doprovodu mužů z rodiny. Už jen pohled na cizí ženu zahalenou do dlouhého pláště zakrývajícího její tělo od hlavy až k patě – jen kolem očí a nosu je hustě tkaná síťka – je považován za neslušnost, natož pak snaha promluvit s ní! Nevěra se tu stále trestá ukamenováním ženy a na jejího milence se vztahuje krvavá pomsta příbuzných. V nejlepším případě a při diskrétním postupu se může takový spor vyřešit vysokým výkupným podvedenému manželovi.
Guvernér Badahšánu Daulat Džon byl příjemný a velmi kultivovaný člověk. Přijal mne jménem afghánské vlády a vystavil mi povolení k volnému pohybu po celém území kontrolovaném mudžahedíny. Po dvou dnech se mi podařilo sehnat auto, s kterým jsem se vydal do Madanu, centra těžby nejkvalitnějšího lazuritu na světě.
Seděli jsme na korbě starého vojenského náklaďáku a za námi bylo šest hodin výmolů, nesnesitelného řevu motoru, prachu a vedra. Po setmění začalo sněžit. Častokrát jsme museli sestoupit a jít pěšky, neboť strmé stoupání by naložené auto nezvládlo. Navíc některé serpentiny byly sjízdné jen s velkým rizikem, a my jsme se raději přemístili k bočnici orientované ke skalní stěně, abychom mohli rychle vyskočit.
Zahalený muž, který mne již delší dobu pozoroval, nevěřícně potřásal hlavou. Ještě nikdy neviděl v těchto horách cizince bez doprovodu, jenž by nehovořil persky a neměl zbraň, dokonce ani pořádný nůž. K mému překvapení mne oslovil bezvadnou ruštinou. Islamudin byl Tádžik a už několik roků pracoval v lazuritových dolech. Choval se ke mně od počátku jako k bratrovi, chránil mě, a pokud si nebyl jistý, že jsem v bezpečí, chodil za mnou jako pes. V Madanu jsem byl jeho hostem a po dlouhé hodiny mi vysvětloval vše, co o lazuritu a jeho těžbě věděl. Stal se mým tlumočníkem i ochráncem bez nároku na nějakou odměnu. Udělil mi lekci pohostinnosti a lásky k bližnímu, jaká existuje jen mezi Peršany.
POLODRAHOKAM ZVANÝ LAZURIT
 Technické vymoženosti připomínající středověk udělaly z Afghánců mistry improvizace. |
Lazurit (lapis lazuli) je nádherný tmavomodrý polodrahokam, který se používal už v předhistorických dobách na výrobu šperků a kultovních předmětů. Stal se symbolem vládců a panovníci starých říší ho nechávali vyvažovat zlatem. V egyptských pyramidách zdobil posmrtné masky faraonů a od středověku se stal v Evropě žádaným materiálem na výrobu ultramarinového pigmentu. Naleziště lazuritu v údolích centrálního Hindúkuše okolo dnešního Madanu jsou známá už pět tisíc let a za celou tu dobu se při jeho těžbě nic nezměnilo. Předkové dnešních Tádžiků zahřívali mateřskou horninu ohněm a po rychlém ochlazení vodou ji lámali kovovými klíny. Byla to nepředstavitelná námaha, protože dřevo i vodu museli vynášet po strmých svazích na vlastních bedrech. Výškový rozdíl byl většinou pět set metrů. Dnes se láme skála dynamitem, jenž se dřevěnými kolíky zatlouká do předvrtaných děr. Stačí malá jiskřička, a důl má o několik pracovníků méně. Nehody jsou zde pravidelnou událostí, ale všichni jsou na riziko zvyklí. Kromě předpotopních sbíječek a dynamitu tu nic nepřipomíná jednadvacáté století. Nouze udělala z Afghánců mistry improvizace, ale úroveň jejich technických vymožeností připomíná středověk. V okolních horách je dnes něco přes sto šachet, z nichž většina patří státu – to znamená generálu Mas’údovi a nejvyšším velitelům mudžahedínů, kteří kontrolují těžbu. Není žádným tajemstvím, že zisky z prodeje slouží na nákup zbraní.
Když ráno detonace otřese vrchem nad vesnicí, začíná pro zarostlé a divoce vyhlížející chlapy nejdůležitější den v týdnu. Dnes mohou pracovat v šachtě číslo 1, a protože se zde razí nejlepší lapis na světě, mají možnost vydělat kupu peněz. Po výbuchu se musí půl hodiny počkat, aby se dalo v nevětraných podzemních chodbách dýchat. Potom do nich vejde správce se zástupci vojenského velení. Ve světle petrolejových lamp plní bílé pytle nejhodnotnějšími kameny a přitom nezapomínají na vlastní kapsy. Kradou tu všichni. Majzlíkem a kladivem vylamují ze žíly nejhezčí kusy lazuritu, a když mají dost, ukrývají pytle pod dohled ozbrojené hlídky.
 Ve světle petrolejových lamp vybírají správce a zástupci vojenského velení v šachtě č. 1 nejhodnotnější kameny. Nejlepší lapis na světě putuje do pytlů i do jejich vlastních kapes. |
Obyčejní dělníci se zatím nervózně tlačí před vchodem do šachty a čekají na signál. Pro mnohé z nich je ladžvar (perský název lapisu) jedinou šancí na přežití. Nesmějí ztratit ani minutu. Běží tmavou, svíčkami osvětlenou štolou, shýbají se a plazí úzkými průchody až k místu, kde výbušnina rozšířila chodbu o další půlmetr. Žene je chamtivost a zvířecí touha zmocnit se co největšího kusu pokladu. Přehrabují kamennou suť pod nohama, nevnímají nepříjemný sirný zápach dráždící oči ani bílý prach, který jim rozežírá plíce. Otáčejí kámen po kameni a nacpávají si velké pytlíky zavěšené na každém kousku oděvu. Světelné kužele jejich baterek protínají temnotu šachty jako světla diskotéky, ale situace je vážná, příliš vážná na zábavu. Dělníci nedostávají žádnou mzdu a to, co teď najdou a později prodají, je jedinou odměnou za jejich práci při odstraňování suti ze šachty. Jejich mzdou je oněch dvacet minut, potom musejí začít s vynášením hlušiny. Nakládají si na hřbet balvany, štěrk a kamení dávají na nosítka. Teď už nikdo nepospíchá. Každý kamínek bude ještě několikrát překontrolován, naposledy při denním světle na haldě.
 Vyjednávání před šachtou. Kromě křiku a vychvalování se ceny dojednávají také systémem znamení, která určují prsty při podání rukou. |
Venku před šachtou čekají ve skupinkách obchodníci i kupující. Živě se gestikuluje, křičí, vychvaluje se či znevažuje kvalita lazuritu a určuje se cena. Při sjednávání si obě strany podávají ruce a prsty si dávají znamení, aby okolostojící nepoznali výši nabídky. Je to dokonalý systém znaků, a i když projednávání probíhá veřejně, obchodní tajemství zůstává zachováno. Kuriózní situace nastává při placení, jelikož kurz dolaru vůči afghánské měně je 1:120 000 (stav na územích ovládaných mudžahedíny z listopadu 2000), přitom největší bankovka je 10 000 afghání (přibližně 4 Kč). A tak si obchodníci při větších obchodech vyměňují půl pytle peněz za půl pytle lazuritu.
“AFGHANI PEOPLE IS VERY ANIMAL”
Tak se vyjadřuje lámanou angličtinou Inajat. Hnusí se mu tento cirkus a raději obrací pohled někam do dálky. Studoval v Kábulu na vysoké škole a později utekl před Talibanem do Mas’údovy armády. Je voják, ale vojnu nenávidí. Podle něho by už byl v Afghánistánu dávno mír a fanatici z Talibanu by nikdy neovládli zemi, nebýt hospodářských a mocenských zájmů světových velmocí. Rusové, bývalí okupanti, se stali přáteli a podporují Mas’úda nejen na diplomatickém poli, ale i vojenskou technikou. Spojené státy, Pákistán a Saúdská Arábie vsadily na riskantní kartu a podporují Taliban, neboť mají zájem vybudovat plynovod z nově odhalených ložisek v Turkestánu. Ten by měl obcházet území Ruska. Výsledkem je bratrovražedná válka, kterou trpí především obyčejní lidé. Vždyť nepoddajné kmeny Paštunů, bojující deset let po boku mudžahedínů proti sovětské armádě, jsou dnes na straně agresora představovaného Talibanem. Ale údolí Hindúkuše nebyla nikdy dobyta ani Brity, ani Rusy a nedobudou je ani “žáčkové islámu”, jak Inajat posměšně nazývá Taliban. Lidé jsou již z této pětadvacet let trvající války unaveni a on sám by nejraději utekl někam do Evropy, aby mohl žít normálně. Pašeráci žádají 5000 dolarů za dopravu do Londýna, ale tolik peněz nedá on nikdy dohromady. A ke krádeži se nechce snížit.
Kalifa Dodar je jedním z mála soukromých podnikatelů v Madanu. Před čtyřmi roky si pronajal od státu šachtu číslo 3 a měl od začátku štěstí. Kámen, který mu Alláh dopřál před třemi roky, ještě nikdy nikdo neviděl. Vytěžil 28 tun čistého lazuritu v celkové hodnotě víc než milion dolarů. Každý v Madanu oslavoval, a Kalifa nemyslel na budoucnost. Stavěl mešity, mosty, mnohým chudým mládencům dal peníze na svatbu, žebráci stáli v řadě před jeho domem a nikdo neodešel hladový. Najednou se však žíla ztratila a zbylé peníze rozkutálely. Poslední dva roky investuje do šachty bez valného výsledku. Dnes má dluh ve výši 18 000 dolarů a na bazaru mu odmítají dávat na úvěr. Teď ale jeho lidé našli minerály, které se vyskytují v blízkosti lazuritu. Kalifa se každý den modlí, aby narazili na novou žílu. Jinak zkrachuje jako mnoho jiných před ním.
DYNAMIT A ŽENSKÉ OBLEČENÍ
 Páteční bohoslužba na nádvoří mešity, která je spolu s bazarem jediným centrem společenského života. |
Dole v údolí stojí řady kamenných domů těsně vedle sebe. Žije tu na 5000 lidí v nejjednodušších podmínkách. Záchody jsou pod volným nebem, neteče voda, pokud nemáme na mysli místní potok, není elektrický proud a o telefonu se jim může pouze snít. Nejbližší nemocnice je vzdálena pět hodin jízdy autem, a protože auta tu jezdí zřídka, čeká nemocného pochod trvající jeden a půl dne. Chod nemocnice zabezpečují západní dobročinné organizace. Jedinými místy, kde se soustřeďuje společenský život, jsou mešita a bazar. Sedí tu vousatí chlapi s nebezpečným pohledem při zeleném čaji a čekají na devátý den. Zbývajících osm vyplňuje náhodná práce, návštěvy a ohnivé diskuse o politice. Ve dvou malých hospůdkách nabízejí fazolovou polévku a kebab – grilované pikantní kousky jehněčího masa. Ve dvou pekárnách prodávají třikrát denně výborný čerstvý chléb. Jinak je tu ještě obuvník a několik obchodů se smíšeným zbožím. Nejvíc se prodávají baterky, dynamit a ženské oblečení, ačkoliv v Madanu není ani jedna žena! Pokud se na chlapy usměje štěstí a mají peníze, nakoupí dárky, aby se nemuseli vracet domů s prázdnou.
NAMAK MAMDÍ – CENTRUM OBCHODU S LAZURITEM
Z těch stovek tun lazuritu, které se ročně v okolí Madanu vytěží, nezůstane v Afghánistánu téměř nic. V zapečetěných, přesně odvážených pytlích po 35 kilech se kámen transportuje na hřbetech oslů i koní do Pákistánu. Karavanám stojí v cestě dvě vysoká sedla Hindúkuše a 120 km náročného pochodu. Mnohá z podvyživených zvířat tuto namáhavou cestu nepřežijí. Jejich zdechliny lemují horské chodníky a zápach smrti doprovází karavany na dlouhých úsecích této šílené cesty.
Namak Mamdí, malá čtvrť na okraji starého města, je centrem mezinárodního obchodu s lazuritem. V zamřížovaných sklepích leží bílými plachtami přikryté tuny tohoto polodrahokamu. Od kousků velikosti štěrku až po třísetkilogramové kusy kamene nejrůznější kvality a všech odstínů modré barvy. Laciné světlemodré odrůdy s vysokým stupněm znečištění jsou určené pro asijský trh. Čistě tmavomodré až fialové kameny s žilkami pyritu, které jsou důkazem pravosti, kupují velkoobchodníci z USA a západní Evropy.
“Nevstupuj do žádného domu, nejez žádné jídlo a nepij čaj, který ti nabídnou neznámí lidé. Už okradli hodně cizinců,” vysvětluje Malim, kterého mi přátelé doporučili jako spolehlivou kontaktní osobu. Provází mne spletí dvorců a úzkých uliček k obchodníkům, jež osobně zná a kteří jsou ochotní o obchodování hovořit. Každý z nich o sobě tvrdí, že je největším exportérem na Západ, a ihned mi nabízí kameny za nadsazenou cenu. Světový trh je zaplaven bezcennými syntetickými napodobeninami lazuritu a pouze jejich zboží je zaručeně pravé, říkají. Pravdou však je, že v posledních letech poklesl prodej na minimum. Největší burziáni v Indii, Číně anebo v Hongkongu mají zájem jen o méně kvalitní lazurit, na němž se dá mnohem víc vydělat. Z větších kusů kamene se vyrábějí vázy a sošky Buddhy, ze štěrku laciné cetky pro turisty. Trh v Evropě momentálně za mnoho nestojí.
Malim mi vyprávěl, jak mu matka dávala v dětství prášek z rozemletého lazuritu do čaje, a dodnes věří, že to je nejlepší lék proti střevním chorobám. Přiložený na hrudi prý pomáhá i proti astmatickým záchvatům a vdané ženy ho mají nosit na krku, protože odhání hříšné myšlenky a je symbolem věrnosti. Ezoterikové považují lazurit za kámen moudrosti a pravdy. Kdo se v tom všem má vyznat? Na stole mám dodnes vystavený krásný modrý kámen, který mi daroval Inajat. Určitě ho ukradl v šachtě číslo 1. Do konce života mi bude připomínat čarovnou duši Afghánistánu.
STRUČNÝ PRŮŘEZ HISTORIÍ AFGHÁNISTÁNU1500 př. n. l. – árijské kmeny osídlují hory Afghánistánu a dávají nové vlasti jméno Ariana
6.-3. stol. př. n. l. – země je součástí perské říše
330 př. n. l. – vítězné tažení Alexandra Makedonského, vliv Řecka na místní kulturu
250 př. n. l. – říše Kušánů, rozšiřuje se buddhismus, ale i zoroastrismus a hinduismus
8. stol. n. l. – islamizace země, kolem roku 1000 se stává důležitým islámským centrem
13. stol. n. l. – po nájezdech Čingischána je země zpustošena Mongoly a nadlouho rozdělena mezi Persii a mogulskou říši
18. stol. n. l. – Ahmadšáh Durrání sjednocuje afghánské kmeny a zakládá dynastii vládnoucí až do roku 1973
19. stol. n. l. – Afghánistán se stává britským protektorátem v rámci britského impéria
1973 – diktátor Muhammad Dáud svrhl posledního šáha, změnil ústavu a prohlásil se prezidentem republiky
1978 – levicový převrat podporovaný SSSR, hrozba občanské války
1979 – invaze vojsk Sovětské armády, sjednocení mudžahedínů v boji proti společnému nepříteli, který po deseti letech končí porážkou Sovětů
1989 – M. Gorbačov stahuje vojska z Afghánistánu, začíná nepřehledná občanská válka
1994 – v Pákistánu vychovaná skupina náboženských fanatiků Taliban, podporovaná Pákistánem, Saúdskou Arábií a USA, zasahuje do bojů a postupně obsazuje 90 % území
2001 – mudžahedínové pod vedením generála Mas’úda kontrolují jen část severního Afghánistánu, na území Talibanu autokratický teror a náznaky nespokojenosti obyvatelstva, mír v nedohlednu
