POSLEDNÍ CESTA KAPITÁNA COOKA

V únoru 1779 kotvily v zátoce Kelakekua na jihozápadě velkého ostrova, podle kterého se dnes nazývá celé Havajské souostroví, dvě plachetnice anglického mořeplavce kapitána Jamese Cooka. Zahnala je tam bouře, která poškodila jednu z nich, když se z nejzápadnějšího ostrova Kauai po tříleté plavbě vydávali na cestu domů. Loď opravovali už měsíc a cítili se v bezpečí. Na vzdálenějším ostrově, kde sídlil stejný lid, byli přijati s poctami. Domorodci prvně spatřili bílé muže a jejich velitele pokládali za boha míru a zemědělství. Nazývali ho jeho jménem – Lono a nosili mu tučná prasátka a čerstvé ovoce i zeleninu. Už sama skutečnost, že vesničané uctívali boha míru, svědčila o jejich vlídné povaze.
Ale obyvatelé velkého ostrova byli ctižádostivější, jak ukázala budoucnost, kdy se jejich králi Kamehamehovi podařilo zmocnit se lodního děla a podrobit si ostatní ostrovy Maui, Lanai, Molokai, Oahu, Niihau a nakonec i pohostinný Kauai s pomocí této nové děsivé zbraně, jakou mírumilovní ostrované nikdy předtím neviděli.
V roce Cookova příjezdu byl Kamehameha teprve jednadvacetiletý a byl válečníkem ve službách svého strýce krále Kalaniopuu. Nedůvěřivě pozoroval cizí muže, od kterých nečekal nic dobrého. Tehdy se mýlil. Cook nebyl dobyvatel a jeho námořníci si jenom nevinně užívali s místními kráskami, podle zdejších zvyků v tom nebylo nic zlého.
Tušení budoucnosti snad Kamehamehu varovalo a rozhodl se přátelství nepřehánět. Potají shromáždil obyvatele ostrova, vyzbrojil je přiostřenými kostmi z mečounů a přistoupil k činu. Za vlahého jitra 14. února 1779, když námořníky na břehu jako obvykle probudila drobná ranní rosná sprška, si povšimli, že zmizel jejich člun. Večer ho vytáhli bezpečně za čáru přílivu a přivázali. Moře ho odplavit nemohlo. Cook se rozhodl navštívit vladaře ve vesnici a požádat ho o vrácení člunu. Nepodezíral ho z úkladu, ale atmosféra na tomto ostrově byla jiná než na Kauai. Při projevu nepřátelství jim Kalaniopuu mohl posloužit jako rukojmí. Ostražitý synovec však bděl a byl připraven. Cestou k vesnici Cooka napadlo několik tisíc ozbrojených ostrovanů. Čísi pěst ho srazila k zemi, kde byl nemilosrdně ubodán a s ním i jeho druzi.
Kamehameha se pak ozdobil vlasy mrtvého nepřítele, které mu dodávaly před tváří jeho lidu nezbytné úcty a vážnosti. Dlouhý čas strávil obavami z útoku bílých mstitelů. Ale taková představa byla bláhová. V letech po sjednocení souostroví se Angličané, a nejen oni, ucházeli o přízeň mocného krále. Rusové, Němci, kdekdo se počátkem 19. století pokoušel za jeho stále slabších a slabších nástupců krásné ostrovy získat, až Kamehameha III. v polovině 19. století nakonec svolil, aby půdu směli vlastnit i cizinci.
To byl začátek pádu. Nakonec už domorodcům nepatřilo nic. Počátkem roku 1893 se poslední královna Liliuokalani pokusila upevnit slábnoucí královskou moc a vrátit ztracenou půdu vladaři. Vlastníkům ale přišlo na pomoc americké námořnictvo a královna už za tři dny musela ustoupit násilí. Soudce Sanford Dole, syn misionáře, sestavil zemskou vládu. Dosud můžete číst jméno rodiny na ananasech dovezených z Havaje.
O sto let později Havaj přistoupila k Unii. Její původní obyvatelé, potomci Kamehamehovi, dávno splynuli s přílivovou vlnou přistěhovalců ze všech tichomořských národů.