Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.
Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.
GUTENBERGOVO DĚDICTVÍ
Když Němec Johannes Gutenberg v polovině 15. století radikálně zdokonalil původně čínský koncept do dřeva vyřezávaných tiskových desek, těžko mohl tušit, že ještě po pěti stoletích budou existovat dílny, kde se jeho nápad liter odlévaných z kovu bude stále – v podstatě bez zásadních technologických změn – používat.
Ano, tiskařský lis v La Linterně nepohánějí Gutenbergovy paže, ale motor. Ani bible se už takhle netisknou, spíš plakáty na koncerty kolumbijských hvězd salsy. Nicméně zdá se, že knihtisk i na začátku 21. století ještě žije. Alespoň v Kolumbii.
Z DIVOKÉHO ZÁPADU
„Na těchhle mašinách se tiskly plakáty ‚Wanted dead or alive‘ v Americe na Divokým západě.“ Kolumbijský tiskař Sebastian lámaně odslabikoval slavnou americkou frázi. „Nevěříš? Podívej se sám,“ kývnul bradou směrem k boku stroje. V jeho hlase se nedala nepostřehnout jistá pýcha. Přiklekl jsem pod hučící stroj. Z malé obouchané cedulky vystupuje reliéfní nápis: Patented. Chicago. Aug ’82.
„A to jsme tu ještě před pár lety měli jednu z roku 1850,“ definitivně kontruje tiskař. Skoro se mi nechce tomu železnému důkazu věřit. Jak mohla ta tisková mašina vydržet pracovat století a půl? „Protože na ní není nic složitýho,“ vysvětluje pobaveně mistr dílny během zakládaní nové tiskové desky, „tuhle mašinu opraví každej tiskař kladivem a šroubovákem. Vždyť se podívej, všechno je jasně vidět, jak to pracuje.“
TECHNOLOGIE
Princip knihtiskových mašin z La Linterny je skutečně velmi jednoduchý. Do pevného rámu (sazebnice) se poskládají buď z kovu odlitá (malá) nebo z tvrdého dřeva vyřezaná (rozměrná) písmena, tzv. litery, a vytvoří se tak tisková matrice. Tisková plocha písmen v matrici vystupuje jako reliéf nad povrch.
Během samotného tisku si stroj jedním tahem matrici ukotvenou ve vodicích kolejích podá dovnitř, přitom se na písmena nanese barva z gumových válců. Druhým, jakoby zpětným tahem ven ze stroje, se celá matrice pod tlakem otiskne na papír, který tiskař z druhé strany do stroje ručně vloží.
POSLEDNÍ MOHYKÁNI
Úzký černý pramínek z termosky rychle zaplnil opotřebovaný šálek na ředitelčině stole. Napil jsem se krátkým douškem, ale jako bych místo kafe pil hnědou vodu. Všudypřítomná acetonová deka z výparů tiskových barev se nedá jen tak odhrnout.
„Jediná naše výhoda je cena.“ Juliana Londoño, šéfka tiskárny, rychle vyložila karty. „Ve všech jiných ohledech nejsme konkurenceschopní. Prostě tisk na starých mašinách je velmi levný.
Sice máme téměř padesátiletou historii, ale je to čím dál složitější. Běžný náklad je 300–500 kusů velkých plakátů, a často jim za tu cenu i plakáty vylepíme,“ povzdechla si Juliana. „V celé Kolumbii existují tři takovéto knihtiskové dílny na velkorozměrné tisky, dvě tady v Cali – jedna z nich jsme my – a třetí tiskárnu právě zavírají v Medellínu.“
BUDOUCNOST
Dnešní doba je v lecčems podobná době Julese Vernea. Díky masivnímu rozvoji a rozšíření počítačů a mobilů zažíváme dnes – stejně jako oni tehdy – informační (a technologickou) revoluci. Zajímalo by mě, co zůstane z našich křemíkových počítačů za sto let? Bude jejich osud podobný jako osud tiskových strojů v La Linterně? Zbude z toho našeho křemíkového impéria jen pár světle béžových krabic někde ve špinavých sklepech, kde se pak někdo v budoucnosti – stejně jako já dneska – bude dojímat nad cedulkou „Intel chipset. Made in Taiwan“? Budou počítače za sto let jen připomínkou zašlé slávy raně digitální éry?
