Smečka vyrazila se skloněnými hlavami na stádo velkých zeber. Lov se však proměnil v parodii. Lovci se stali pronásledovanými. Kdysi rozšíření po celém africkém kontinentě se psi hyenovití – známí spíš jako “divocí psi” – stali vymírajícím druhem.
. . . . .
Několik zbývajících skupin přežívá v chráněných územích národních parků v Jihoafrické republice, Botswaně, Zimbabwe, Tanzanii a v Keni. Tyto šelmy loví obvykle v patnáctičlenných smečkách. Ve snaze opatřit si potravu mohou za den urazit až 40 km. Psi se často dostávají do styku s člověkem, a protože útočí na stáda dobytka, jsou považováni za nežádoucí a systematicky vybíjeni.
Z Namibie již divocí psi prakticky vymizeli. Někteří farmáři psy chytají a po krátkém zajetí je prodávají do národních parků.
Pracovníci národního parku Etoša v Namibii se pokusili tento ohrožený druh vrátit zpátky do jejich původního prostředí. Nakoupili skupinu deseti psů hyenovitých (7 psů a 3 feny), které vypustili do volné přírody. Předpokládali, že se smečka přizpůsobí životu v divočině a začne se rozmnožovat.
VESELÝ ZAČÁTEK
Vůdce smečky dostal na krk obojek s vysílačkou a skupina tří filmařů se rozhodla doprovázet zvířata po několik týdnů ve dne i v noci. V prvních dnech doprovázel skupinu veterinář a strážce parku. Pomáhali psy krmit, protože zvířata byla nesamostatná. Po několika dnech se ale museli vrátit, protože v severní části parku se vyskytli pytláci.
Pokus vyžadoval dále nezasahovat do života smečky. Když psi přestali být krmeni, pokoušeli se ulovit něco sami. Byly to velmi nesmělé pokusy. Poklusávali uprostřed stád zeber, pakoní či antilop, aniž by věděli, co mají udělat. Byli neohrabaní, ztratili lovecký instinkt. Měli však štěstí, že se jim vždy podařilo potravu sehnat. Po nesčetných pokusech ulovili mladou gazelu nebo zebru.
Psi v sobě pomalu objevovali touhu po krvi. Zuřivě se vrhali na svou kořist, zaživa ji rvali na kusy. Když se nasytili, hráli si spolu a projevovali si po celé hodiny přízeň. Za denního horka podřimovali ve stínu terénního vozu – jediném stinném místě na rozlehlých etošských pláních, kde stromy jsou vzácností.
HLAD
Jak šel čas, velká stáda se tenčila, až zmizela úplně, a mladá zvířata dospěla. Psi začali lovit na rozsáhlém území. Až do úplného vyčerpání se bezvýsledně hnali desítky kilometrů. Štěstí je opustilo. Vraceli se s prázdnou. Uléhali vedle sebe se smutnýma očima a prázdným žaludkem. Ukázalo se, že skupina není natolik velká, aby se mohla spojit a účinně se zorganizovat při lovu. Lovit mohlo jen několik samců, ostatní se jen přidávali a hubená mláďata se opožďovala za smečkou.
Nakonec ztratili sebedůvěru. Jedna fena onemocněla a jeden pes zemřel na následky zranění při lovu, druhého roztrhali v noci lvi. Zbytek smečky se hladově potuloval krajem. Někdy se jim podařilo ulovit králíka, kterého v několika okamžicích v šíleném chvatu sežrali. Se supy zápasili o zbytky mršin. V očích se jim zračilo šílenství a žízeň po krvi. V noci se pokoušeli hledat potravu i v zadní části auta.
Jednou odpoledne, když smečka odpočívala ve stínu ojedinělého velkého stromu, doprovodná skupina zjistila, že schází malá fena. Po několika hodinách bezvýsledného pátrání byla fena nalezena zcela vyčerpaná. Pohybovala se nejistým krokem. V marném úsilí najít smečku kráčela vstříc smrti. Když uslyšela džíp, zvedla hlavu a se zbytkem posledních sil se přiblížila. Byl to žalostný pohled. Fena dostala mléko a obsah konzervy. Víc s sebou nikdo neměl. Pomocí nahraného hlasu psů se ji snažili přinutit k následování. Pobízeli ji téměř metr po metru. Často bylo nutné zastavit a dát feně napít, když už nemohla dál. Každý krok byl pro ni bolestivý.
Trvalo několik hodin, než se přiblížili k místu, kde smečka spala. Když psi skupinu uslyšeli, vstali. Vítali fenu pronikavým, uši drásajícím vytím. Psi nebyli schopni učinit jakýkoli pohyb, byli příliš vyčerpaní. Malá fena se k nim pomalu blížila. Vydávala podivné zvuky – směsici radosti a utrpení.
SMUTNÝ KONEC
Po několika dnech za úsvitu psi zmizeli. Jejich stopy nebylo možné najít a na přijímači se jejich signály neozývaly. Smečku se podařilo najít až po deseti dnech. Zbyli jen čtyři psi. Vůdce smečky s vysílačkou v obojku mezi nimi nebyl. Nepřežila ani malá fena. Po třech měsících nezbyl v Etoše ani jeden divoký pes. Od té doby nebyl tento “pokus” opakován.
