“Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžeme uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudeme moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo,” napsal Ota Pavel, když putoval vzpomínkami k Berounce. Ten kraj pod Křivoklátem přirostl Otovi k srdci. Zde čerpal inspiraci, životní sílu, nacházel základní životní hodnoty. Prožil tady nejšťastnější okamžiky svého života. Letos by se jeden z našich největších spisovatelů, básník píšící prózou, dožil sedmdesátky. To je dobrá příležitost vydat se po jeho stopách hledat jeho poslední ráj.
 “Bylo to v ten čas, kdy umírá noc a probouzí se den. Ze zkušenosti jsem věděl, že tohle rozhraní a tenhle předěl je na ryby nejvýhodnější. Rozbřesk. Ryby jsou po noci malátné, ale už by horempádem žraly, zvlášť když jim to někdo naservíruje pod nos.” |
NEJKRÁSNĚJŠÍ PŘÍVOZ NA SVĚTĚ
“Pane Zýko, pane Zýko,” stojíme pod Čertovou skálou a snažíme se ze všech sil trojhlasně překonat to ticho rozsáhlého údolí, které si za tisíciletí prorazila řeka Berounka. Naše volání jako by řeka unesla snad až někam k Roztokám. Možná naše hlasy pohltily vysoké trávy na protějším břehu řeky. Jistě se nedonesly až ke Kouřimecké rybárně, protože její dveře zůstávají zavřené, jako by to stavení hluboce spalo. Ne, vlastně jen tiše podřimuje – chaloupka oddechuje z komína malý sloupec dýmu. “Musíme troubit, jinak nás neuslyší,” kývne rozhodně hlavou směrem k autu fotograf Milan Richtermoc a spisovatelka Jaroslava Pechová jen starostlivě přikyvuje: “Jen aby se mu něco nestalo, žije tam tak sám.” Pechová s Richtermocem se už nějaký čas toulají tímto krajem, sbírají materiál ke knize o Otu Pavlovi a jeho kraji. Nabídli mi, že mě vezmou do “posledního ráje Oty Pavla”, kde dodnes kraluje Jan Zýka. Jeho bratr Jaroslav byl Otovi společníkem v těch nejkrásnějších chvílích podzimu jeho nelehkého života.
“A co bylo nejkrásnější…,” píše Ota Pavel 9. 10. 1970 svému bratru Hugovi o pobytu v Kouřimecké rybárně, “…společník Jaroslav Zýka. Řekne dvě věty za den a nikdy mě za celou dobu nekritizoval, nic mi nevytýkal, měl jsem poprvé v životě absolutní svobodu, myl jsem se, kdy jsem chtěl, jedl jsem, co jsem chtěl (pstruhy, hlemýždě). Dá se říci, že poprvé v životě jsem naplno šťasten celých šest neděl… A pak jsem poznal jedno, stal jsem se součástí zvířat, vody a trávy, byl jsem jedním z nich.”
“Túúúúú, túúúú,” rozléhá se klakson údolím tak, že to musely slyšet srnky na zřícenině Týřova i ryby pod Branovem. Už si svlékám boty a chci tu ledově chladnou jarní řeku přeplavat. Tu se otevřou dveře a v nich se objeví postava v hnědých montérkách, zastrčených do vysokých černých gumovek, modrém svršku a se sněhobílými prořídlými vlasy, které si hned na zápraží přikrývá kšiltovkou, aby mu neofouklo vysoké čelo. “To je pan Zýka,” vykřikne radostně Pechová s Richtermocem a mohutným mácháním paží jej zdraví přes řeku. Po chvilce zaváhání se muž rozběhne po louce, jako by mu bylo o dobrých čtyřicet méně. Odváže loď a svými svalnatými pažemi se opře do vesel. Ty zdědil po svém bratru Jaroslavovi.
“Dvacet let zde převozničil, až jednou, za velké jarní vody, ho opustilo převoznické štěstí,” vysvětluje smutně Pechová. “Řeka jeho tělo vydala až u Nezabudického mlýna za nekonečných třicet dnů.”
“Přestože jsem projel málem celý svět, nikde mi nebylo tak dobře jako na rybárně a jako s ním… svým způsobem byl božský člověk… mezera po něm se nezaplní,” kondoloval tehdy Ota Pavel Janu Zýkovi.
“Tak vy jste přijeli na návštěvu, a já nemám nic, čím bych vás pohostil,” omlouvá se Jan Zýka a galantně podává ruku, abychom mohli suchou nohou nastoupit do pramice. Ta už brzy s plnou zátěží stoupá napříč řekou proti proudu, směrem na druhý břeh. “To vám ale dá zabrat, pane Zýko,” pozorujeme v tichém úžasu osmdesátiletého muže, jak se s neomylnou dokonalostí opírá vesly o vodu. Cítí každý vír, každou peřej. Za ta léta se s řekou dokonale sžil. “Jsem na to zvyklý. Téměř každý den vesluji přes Berounku, abych na kole dojel na nákup do Týřovic,” usměje se směrem k několikakilometrovému stoupání, které dá zabrat i trénovanému cyklistovi. Loďka se lehce zaboří do jílu. Jsme na druhé straně řeky. Jako bychom přepluli oceán – začíná tu jiný svět.
TRAMVAJ CIVILIZACE
“Támhle se každé ráno chodí pást lesní zvěř,” ukazuje Zýka a vede nás přes louku ke svému stavení. Rybárna zde stávala už ve čtrnáctém století. Její obyvatelé měli dohlížet na řeku a rybolov. Zároveň zde byl přívoz, přes který jezdila křivoklátská knížata na hrad Týřov a na lov do zdejších hlubokých lesů. Dnes sem nikdo nejezdí, a tak je tu klid. “Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám a najednou si uvědomuji, že tu nehoukají auta, abych uhnul, a nedrnčí tramvaje, abych couvnul. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jdu na štiky,” psal Ota Pavel.
“Není mi tu smutno, i když jsem v chalupě většinou sám, je mi tady dobře,” zve nás k sobě dál jeden z posledních českých poustevníků. “Bože, žehnej nám a naší práci,” vítá nás nápis v zádveří. Vstupujeme do přítmí světnice. Ta nás přivítá svou teplou náručí vůně dřeva, kterým Zýka přikládá do kamen. Trochu zarašpluje, oheň se rozhoří a dřevo brzy naplní světnici svým charakteristickým praskotem. Na očouzeném stropě není jediná elektrická lampa. Jen u dveří do pokoje, kde bydlel Ota Pavel, se krčí malá petrolejka. Místo vodovodu je za chalupou studna, není tu telefon ani televize. Jenom pendlovky, postel, stará skříň, pár židlí a věšák se sadou kabátů a čepic. Zýka zmizí v pokoji a po chvíli se objeví s pečlivě uschovanou lahví Becherovky. “Alespoň si se mnou připijete, když jsem pro vás nic neuvařil,” nalévá štamprlata bylinným likérem. A když si dáme ještě do druhé nohy, sedneme si k pevnému dřevěnému stolku u okna, za kterým je louka, hluboké křivoklátské lesy, Čertova skála a pod ní teče Berounka. Už už se chci jako “správný” novinář začít rýpat v osudu Jana Zýky, jeho bratra a jejich vztahu k Otovi. Ale jak se dívám do těch hlubokých očí, které v zamyšlení zpoza tlustých brýlí hledí na milovanou řeku tím malým okénkem, pochopím, že by bylo lepší se raději neptat, řečeno s Otou Pavlem, “protože v takových chvílích se má mlčet, ty jsou tak slavnostní jako první pusa anebo první svatba.” Řeka za oknem se mi jevila jako zvláštní hranice mezi civilizací tam a přírodou tady, kde stála rybárna. Chtěl jsem se podle toho chovat. “Člověk často žvanil v přírodě o malichernostech a blbostech, zatímco příroda mluvila přímou a jasnou řečí jen o kráse, lásce, nenávisti, potravě, smrti. Jako by to nepodstatné v přírodě někdo vyškrtal,” poznamenal si jednou Ota Pavel.
Vzpomínám, jak jsem si v roce 1992 četl článek v časopisu Time “Uvnitř posledního ráje na zemi – cesta na místo, které žádná lidská bytost nikdy nespatřila”. Tehdy jsem si myslel, že ráj je ukryt někde v odlehlé džungli nebo na rajském ostrově s palmami obtěžkanými kokosovými ořechy, s bílou pláží a průzračným mořem, krásnými ženami, které nosí pouze orchidej za uchem. Jak jsem tak seděl za tím okénkem v Kouřimecké rybárně, pochopil jsem, že ráj je něco velmi osobního, co se odehrává hluboko uvnitř člověka. Není to snad zvláštní pocit štěstí bez vazby na konkrétní místo? Co vlastně představuje to štěstí? I Ota Pavel potřeboval dlouhý čas, než na to sám přišel. I já jsem musel proto putovat dál po jeho stopách.
“Tak vy už zase jdete, to je ale škoda, že se nezdržíte déle,” vyprovází nás Zýka k lodi. Teprve teď se rozmluvil, jako by mu určitý čas trvalo, než si na nás zvykl. Převáží nás zpět na břeh civilizace a vrací se do domova v přírodě. “Tak rád by předal rybárnu svému synovi, aby se o ni staral, a udržoval tak rodinnou tradici,” krčí rameny Pechová a smutně dodává: “Jenže jeho syn nemá zájem a Zýka to nikomu cizímu tady nechat nechce. Už mu za rybárnu s tou krásnou loukou nabízeli miliony. Odmítl. Pro něj má toto místo zcela jinou hodnotu, a ta se v penězích vyjádřit nedá.”
INDOČÍNSKÝ ROZVĚDČÍK
Jen co by od Kouřimecké rybárny kamenem dohodil a ještě kousek došel, se vlévá do Berounky Skřivaňský potok. “Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap Jarka Franěk se svou ženou,” zvěčnil toto místo v knize Jak jsem potkal ryby Ota Pavel. “Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho na hnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restauraci U Rozvědčíka.” Ta tu stojí dodnes a stále tu mají výtečnou polévku a báječný guláš, čepují rakovnické pivo, které každý může zazdít panákem rumu. Každé jaro se návštěvníci stěhují na zahradu. Sedí tu čundráci, vodáci, trempové, výletníci, skauti, kovbojčíci, kolaři i rybáři a vůbec všichni, kteří mají rádi Berounku. Sedí u dřevěných stolů, a zatímco na ně chumelí z odkvétajících jabloní, zpívají a hrají na bendža, na kytary a foukací harmoniky. Toto místo je nabito zvláštní energií. Za domem zpívá potok a od řeky vane svěží vánek. Nikomu se odsud nechce. Všichni zůstávají, kvílejí, baví se a zpívají dlouho do noci. “Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější je žít na řece Yukonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové,” vzpomíná Pavel v povídce Smrt krásných srnců. “Po jedné takové bouřlivé noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu, a tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod Branovem, kde se říkalo V Luhu.”
LUH POD BRANOVEM
“V chalupě byla právě pec na chleba, ve sklepě mlíko a máslo a pod ním podmáslí a v chlívě kráva a na stráni brambory a v lese hřiby a ve vodě, na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb. Byl to ráj…” popisuje Pavel místo, kde je dnes jeho pamětní síň. Dříve tady bydlel ještě Karel Prošek, kterého měl Pavel za svého nevlastního strýce a jemuž přezdíval král rybářů a pytláků. Právě u něj našel Ota ráj svého dětství, v chalupě “gramofon ODEON vyhrával TISÍC MIL a dělalo se srnčí na smetaně s knedlíky a všechna ta místní branovská jídla… ježišmarjá, to byly dobroty. A najednou to všechno skončilo…” smutně vzpomíná Pavel. Přišel totiž Hitler, vyhlásil protektorát a všem Židům dal hvězdu s nápisem JUDE. Davidovu hvězdu dostal i jeho tatínek Leo, mistr světa v prodávání vysavačů značky Elektrolux. Už nesměl na Křivoklát. Už nejezdil v americkém buicku, ale šlapal podél škarpy na rozvrzaném kole. Leo tajně dojel do Luhu pod Branovem, kde synům Jiřímu a Hugovi ulovil srnce. “Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti…” Do Terezína odešel i otec Leo. Pavel nastoupil na šachtu v Dubí u Kladna. To srnčí maso z Luhu jim dost možná zachránilo život. Nechali se také přejmenovat – už se nejmenovali Popperovi, ale Pavlovi. Po válce se Ota na Branov vrátil – přijel na pohřeb strýčka Proška. “Na břehu vyhrávala kapela píseň o věrném převozníku a jeho dávali ve velké černé rakvi na jeho nejstarší loď, na které převezl na nezabudickou stranu desítky mrtvých kamarádů. Měl jsem už ze všeho rozum a brečel jsem jako nikdy v životě… byl jsem už tak starý, že jsem věděl, že nepohřbívám jenom strejdu Proška, ale celé své dětství a všechno, co s ním souviselo,” uzavřel Pavel kapitolu o Branově, kde našel bezstarostný ráj svého dětství.
SLYŠET PADAT PODZIMNÍ LISTÍ
Po válce se Ota staví na vlastní nohy – stává se z něj sportovní redaktor v Československém rozhlasu, trénuje žáky hokejové A. C. Sparty a začíná psát. Už jeho první kniha “S Duklou mezi mrakodrapy” má velký úspěch. V únoru 1964 je na olympiádě v Innsbrucku stižen záchvatem maniodepresivní psychózy. “Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu.” Pět let zůstal Ota v psychiatrické léčebně. “Nemohu tvrdit, že jsem zkoušel jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře, i když o tom často vypráví a píše. Vím jenom, že jsem zkoušel strašně, nejde to ani vypovědět,” svěřoval se Pavel. “Jednou jsme spolu s Otou měli schůzku na Karláku,” vzpomíná jeho nejlepší životní přítel spisovatel Arnošt Lustig, “seděl u Černé věže a pálil si dlaň cigaretou. Proboha, proč to děláš, chtěl jsem vědět. Chci dokázat, že duševní bolest je horší než tělesná.”
Když bylo Otovi líp, chodil ze svého zamřížovaného pokoje ve svých myšlenkách znovu k potokům, řekám, rybníkům a přehradám na ryby. Uvědomil si, že právě to bylo to nejkrásnější, co v životě prožil. To Otu drželo nad vodou – jak tvrdil jeho ošetřující lékař Grof, potřeboval mít v životě taková světlá místa, aby se měl v depresích na co těšit, aby je lépe překonával. Svůj poslední ráj našel na Kouřimecké rybárně, kam se vypravil, když ho pustili z ústavu. A když v léčebně opět musel být, jeho ráj byl s ním, byl uvnitř jeho duše, dával mu sílu, smysl bytí, naději, držel ho při životě.
V roce 1967 se poprvé svěřuje bratru Hugovi: “Mé nejtajnější přání je napsat o normálním životě.” Zbývá šest let života. Tehdy, v ukrutných bolestech, začal velmi pomalu psát. Jeho utrpení mu umožnilo chápat věci v nových souvislostech, viděl do života i lidských duší hlouběji, měl mimořádně citlivé oko pozorovatele, obrovský talent a především neuvěřitelně silnou vůli. Napsal tehdy vůbec nejlepší povídky svého života. Když mu vyšla ta první – Smrt krásných srnců – bylo to jeho obrovské životní vítězství. Většina lidí jej už dávno odepsala. Překonal svou nemoc i sám sebe. “Jako bych vylezl na Mount Everest,” svěřil se svému bratru Hugovi, se kterým si začal z léčebny intenzivně dopisovat.
BUFÁK
Nejstarší bratr Oty Hugo – svým bratrem přezdívaný Bufák – mě vlídně pozve dál do své chaty v Újezdě nad Zbečnem, což je jen jedna stanice vlakem a několik kilometrů pěšky od přívozu v Luhu pod Branovem. “Je to jenom letní chata, ale já zde žiji pořád. Každou zimu přečkám tady v jedné místnosti, kde utěsním každou škvíru. Letos poprvé budu zimu trávit se ženou na Kladně. To zdraví…,” posteskne si Hugo a hned se mu ovšem vrátí úsměv na tvář a se zvláštní hrdostí mě vede do malého obývacího pokoje. Vypadá to tu jako v rybářském muzeu – stěny jsou zaplněny těmi nejúžasnějšími trofejemi, které si dovede každý rybář vysnít. Hugo Pavel má také velkou knihovnu plnou povídání o rybách – o jejich kráse ve vodě i na talíři. “Parmy už nechytám, protože ty jsem chytal s Otou. Když se mi zachytí na háčku, jen si s ní popovídám a opět ji pustím.” Hugo Pavel už rybaří víc jak sedmdesát let a za tu dobu se z něj stal opravdový pan rybář s velkým “R”. Má své přesné zásady: “Když nechytím minimálně pět ryb, tak úlovek pustím jen tak pro potěšení zpět do řeky.”
Posadíme se ke stolu a nad Hugem visí jeho fotografie, kde sedí jako malý kluk na vysavači firmy, která dala tomuto přístroji jméno. “Ta reklama se používá dodnes,” říká muž, který se vlastně takto stal nesmrtelným. Opět polykám otázku na jeho bratra. Napadá mě, že vlastně žije v jeho stínu. Mnoho lidí jej navštěvuje jen proto, že je bratrem slavného Oty. Ten jednou napsal: “Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.” Hugo je jedním z nich – hrdě střeží odkaz svého bratra. Jezdí do škol a dělá o Otovi přednášky a besedy. O sobě příliš nehovoří. I já jsem za ním původně přijel jen kvůli jeho bratrovi. Až teď mi došlo, že on je neméně zajímavý člověk – i on má své ideály i svůj ráj. Jen málokdo o něm ví, že sám píše prózu a básně. Bojí se ovšem kritiky a srovnávání s Otou. Sedíme u okna, za nímž je malá zahrádka, a tam dole v údolí teče Berounka. U řeky je Hugovi určitě lépe než ve městě. “To příroda je čistší, upřímnější, nelže, je přímočará… škoda jen, že té úplně krásné přírody je stále méně, všude se roztahuje člověk, auto, stan,” napsal Hugovi bratr Ota v roce 1967. “Je mi smutno mezi lidmi a někdy i z lidí samotných,” svěřuje se Hugo. “Okolo mě jsou stovky lidí, ale skuteční přátelé se dají spočítat na prstech jedné ruky. Lidé mi tady závidí moje rybářské štěstí, a tak se mi tu radost u řeky snaží znepříjemnit,” říká a myslí na svoji pověst rybáře, který téměř vždy uloví mnohem více než všichni ostatní rybáři z okolí. “Jednu loď mi zničili a druhou ukradli.” Hodně se tady u Berounky změnilo – vyrostly chaty, které svou architekturou zničily údolí, venku leží chataři s puštěnými tranzistory. V řece už neplavou štiky jako krokodýlové a na mělčinách se v řasách už nepřevalují tloušti a parmy jako polena. Ryb je mnohem méně než v dobách, kdy před válkou hledal Hugův tatínek tento kraj po čuchu. Chalupáři objevili ráj, našli to fantastické místo pod hradem Křivoklátem, ale nevstoupilo do jejich srdcí jako rodině Pavlových, a proto ráj začali ničit. “Kdo z těchto lidí udělal něco pro tento kraj?” ptal se Ota roku 1970. Už tehdy věděl, že kraj jeho dětství je především rájem v jeho srdci, ve skutečnosti je to ráj mizející.
“U řeky jsem se svlékl a plaval jsem, abych se očistil jako hříšní v té indické řece Ganze. Na všechno jsem přestal myslet. Protože řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění,” vzpomněl jsem si na Otova slova, ke kterým spisovatelka Jaroslava Pechová dodala: “Řeka se valí jako milosrdný čas, který odnese bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni.” Hugo na svého bratra nikdy nezapomněl – drží se jeho odkazu a podle toho žije ve svém ráji.
SVOBODA
“Konečně jsem došel k tomu pravému slovu: svoboda. Rybařina je především svoboda. Jít celé kilometry za pstruhy, pít vodu ze studánek, být sám a svobodný aspoň na hodinu, na dny anebo dokonce na týdny a měsíce. Svobodný od televize, novin, rádia a civilizace,” uzavírá své dílo i život Ota Pavel. Po jeho stopách se vracím k řece, která líně plyne a kouzlí tu zvláštní pohádkovou náladu. Vstupuji do živého obrazu Oty Pavla, ve kterém popisoval, jak Berounku viděl, cítil a miloval. “Korytem řeky teklo v slunci stříbro, řeka jako by něco slavila. Klekl jsem si do trávy a naklonil se k ní a ucítil jsem, jak mi voda teče mezi rty. Políbil jsem ji a pokřižoval jsem se. A pak jsem nahodil splávek do krásné podlouhlé tůňky, a ona tam byla. Splávek zmizel. Zase jsem myslel na to, že to bude moje největší životní ryba, má obluda Lochness. Chvěl jsem se, už dávno jsem nezasekával rybu. Když jsem ji vytáhl, nebyla veliká, ale byla krásná.”
UMĚT SE RADOVAT
“Ale já se Ti teď – po všem, co jsem prožil – už smrti nebojím, jen někdy… začal jsem věřit v posmrtný život,” píše Ota Pavel svému bratru Hugovi 17. 5. 1967, “představuji si to, že po cestě tady se člověk odebere na nějakou planetu, kterých jsou miliony, vybere si tu, kterou bude chtít – já si vezmu rybářskou – a tam budu rybařit a teprve žít.”
“Jako již mnohokrát předtím, vezl jsem Otího z jeho bytu na Vinohradech do Bohnic. Tentokrát to bylo po šestnácté. Věděl, že musí jet… převlékli ho do ústavního obleku,” vzpomíná Otův bratr Jiří Pavel. “Políbili jsme se, tak jako vždycky předtím. ‘Opatruj se,’ řekl mi naposled… odpoledne zazvonil telefon. Ošetřující lékař z ústavu v Bohnicích mně oznámil, že můj bratr, Ota Pavel, dnes odpoledne, 31. března 1973, zemřel. Svět se zřítil, jako by v tu chvíli můj život skončil s jeho životem. Dnes, po mnoha letech, vím, teď už bezpečně vím, že žije dál. Ve své práci, v srdcích svých čtenářů, ve svých knížkách, kterými dával a dává radost těm, kteří ho mají rádi. A také vím, že nikdy nebyl jenom můj, že opravdu teď patří všem.”
“Kde že je ten poslední ráj?” zopakuje po mně otázku Hugo Pavel a podívá se s neznatelným úsměvem směrem k Berounce: “Ten si přeci musí každý najít sám pro sebe.” Na rozloučenou mi dá několik rybích receptů a jeden životní recept bratra Oty, který mu v únoru 1968 napsal: “Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.”
HAMŤAVÉ DROBTY Hugo Pavel nejraději vypráví o rybách, rybaření. Z rukávu tahá jeden recept za druhým – je opravdový kuchařských přeborník, rybí specialista. O kyselých rybách a hamťavých drobtech, tak se jmenuje jeden z jeho nejvděčnějších receptů. Okoukal ho jako malý kluk od maminky, tatínka a strejdy Proška. “Nachytáme ryby, nebo je koupíme, nebo je od dobrého přítele dostaneme. Pokud možno co nejvíc,” zdůrazňuje Hugo Pavel. “Nejlépe se hodí drobné ryby: plotice, proudníci, tloušti, padoustve, cejni velcí i malí. Dají se naložit i ostatní druhy ryb, neproleží se už tak dobře jako droboť. Menší ryby naporcujeme, necháme celé, nebo rozřízneme po délce. Očištěné, vykuchané, zbavené ploutví vypereme – dobře, necháme okapat, osolíme. Obalíme v mouce, vajíčku, strouhance, upečeme na oleji do zlatova, necháme vystydnout. Mezitím si oloupeme a nakrájíme cibuli na kolečka. Uvaříme lák: 1 díl octa, dva až dva a půl dílu vody, podle toho, jak chceme mít ryby kyselé a brzy uležené. Lžíci soli, pár lístků bobkového listu, několik kuliček pepře a nového koření. Necháme přejít varem, odstavíme a necháme úplně vychladnout. Dávka stačí na 3-5litrovou láhev naložených ryb. Do velkých sklenic nebo hliněné nádoby skládáme studené řízky z ryb, prokládáme kolečky syrové cibule. Naplníme celou nádobu a zalijeme studeným lákem. Uložíme do studena. Asi za týden až deset dní kosti změknou. Pokud ryby nesníme, protože chutnají velice, vydrží ve studenu v lednici měsíc i déle. To se však málokdy podaří,” uzavírá Hugo Pavel a přeje dobrou chuť. Jeho bratr Ota popsal tuto rybí pochoutku, kterou mívali v chalupě v Luhu u převozníka Karla Proška, v knize Smrt krásných srnců: “Ve sklepě stály kamenné hrnce s naloženými rybami v octě a cibuli, a když je človíček vzal, tekla mu šťáva mezi prsty a padaly z toho hamťavé drobty, dělalo se mu mdlo před očima a za očima, jak to bylo dobrý.”
