Head-Smashed-In Buffalo Jump (v češtině přibližně „skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“) je název proslulého bizoního skoku v kanadské provincii Alberta, asi 180 kilometrů od Calgary. Tento sráz byl dlouhou dobu používán indiánským kmenem Černonožců k lovu bizonů. Na severoamerických pláních jsou desítky podobných míst, avšak toto patří k největším, nejdéle používaným a nejlépe zachovalým. Proto bylo v roce 1981 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.
Bizoní skoky byly nejrozšířenější indiánskou metodou hromadného lovu těchto fascinujících zvířat. Šlo o tradiční podzimní hony, při kterých se indiáni zásobili masem na zimu. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z výšky do údolí. Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl a hatí, svazků větví zapíchaných do země. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu stále řidší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.
Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, bizoni se dají snadno vyplašit, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost.
Promyšlený plán
Obvykle si pár indiánů obléklo masky vlků. Ti měli za úkol bizony vyplašit. Další lovec byl použit jako návnada. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů a přes záda si přehodil bizoní kůži. Imitoval tak bizoní mládě. Jeho úkol byl nelehký – navést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej. Bizoní zrak je slabý, rozeznává pouze pohyb. Naproti tomu mají výborný čich, dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů a trávu ucítí pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, ve cvalu dosahují rychlosti až 50 kilometrů za hodinu. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Proto indián hrající návnadu nesměl stát ani příliš blízko. To by ho bizoni doběhli a ušlapali.
Jakmile dosáhlo stádo koridoru z mohyl a hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum. Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr, skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali oštěpy a plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Když první bizoni zjistili, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, zezadu se na ně tlačila další masa zvířat. Nebylo úniku, huňatí obři padali do jisté náruče smrti. Zvířený prach se smísil s pachem krve. Někteří umírali hned po pádu, jiní byli doráženi čekajícími muži. Lebeční kosti praskaly pod nárazy kamenných seker. Za pár minut leželo pod skálou několik desítek bezvládných těl. Všichni indiáni se okamžitě pustili do práce. Bylo třeba zvířata stáhnout z kůže, vyjmout vnitřnosti a jazyky. Pomocí ostrých kamenů se maso porcovalo, těla bizonů se pod rukama lovců rychle měnila v bílé kostry. Z každého týpí se v pozdním odpoledni linula vůně bizoní pečínky. Tradiční lov skončil, zbytky masa se usušily a tím byly přípravy na zimu završeny.
Hromadný hrob
Nejznámějším bizoním skokem je právě „Head-Smashed-In“. Sráz je široký asi tři sta metrů a v nejvyšším bodě jeho výška nad údolím, rozprostírajícím se pod srázem, dosahuje asi deseti metrů. Důležité je, že leží po směru větru. Bizony tak neznervózňoval pach smrti, který se odtamtud linul. Kořeny jeho využívání sahají do doby před šesti tisíci lety. Podle historiků zde tímto způsobem ukončilo svůj život několik desítek tisíc zvířat. Indiáni nechávali na úpatí srázu po krvavých jatkách ležet zbylé kosterní pozůstatky, které místy vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Bizoní skok jako techniku přestali indiáni používat někdy během 19. století poté, co získali koně a změnili způsob lovu.
Dnes jsou podobné lokality neocenitelným zdrojem pro archeologický průzkum, obzvláště proto, že vrhají světlo na vývoj výroby a používání tehdejších nástrojů. Výkladové centrum, skvěle zasazené do této římsy, vypráví příběh místa, které po několik tisíciletí k lovu bizonů sloužilo. Uvnitř centra jsou v sedmi patrech výborné expozice, které poskytují obsáhlý výklad technik používání skoku a jeho materiálního i duchovního významu. Z nejvyšší terasy budovy vede po vrcholu srázu stezka, z níž je krásný výhled na prérie na východě a na terén na západě, který lovci tak zkušeně využívali, aby stáda bizonů nahnali do zkázy.
I dnes se v okolí bizoního skoku pár set kusů pase. Indiáni z kmene Pieganů, což je jeden z černonožských kmenů, je už neloví. Místo toho provádějí turisty po návštěvnickém centru a vysvětlují historii kmene a způsob lovu. Sami tomuto místu říkají itsipa-sikkih kinih-kootsiya-opi, což znamená „místo, kde byla rozmačkána lebka“. Při jednom honu tu totiž došlo k tragédii, kdy padající bizon rozdrtil hlavu mladého bojovníka pod skálou.
