Před několika lety jsem navštívil chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. V chrámovém labyrintu jsem nalezl obraz, u kterého začíná vyprávění o tajemném klášteře ukrytém daleko v poušti severní Etiopie. Procházel jsem se po terase střechy chrámu Božího hrobu a zcela náhodou jsem nalezl kapličku patřící etiopské monofyzitní církvi. Byla na střeše nalepená jako vlaštovčí hnízdo. Uvnitř jsem si nemohl nepovšimnout ikony, na níž byl vyobrazen jednoduchý mystický výjev: hora ve tvaru cylindru se stromem na vrcholu, na jehož kmeni se držel had, vytahující svým dlouhým tělem na horu mnicha. Obraz mě svou ikonografií nesmírně zaujal. Později jsem zjistil, že šlo o symbolické vyobrazení možná nejdůležitějšího kláštera v Etiopii, který sehrál významnou roli v dějinách této země. Byl to klášter Debra Damo.
PĚŠKY PUSTINOU
Při mém putování Etiopií byla návštěva tohoto svatého místa jednou z mých nejdůležitějších priorit. Najít však konkrétní oblast, kde se stolová hora s klášterem na vrcholu nachází, nebylo snadné. I pro samotné Etiopany bylo obtížné toto místo specifikovat. Ukázat bod na mapě bylo pro ně v podstatě nemožné, protože tento kus papíru viděli poprvé v životě, a tak jsem byl odkázán na nejasné zprávy a informace. Věděl jsem pouze, že Debra Damo leží kdesi na sever od starověkého města Aksúm. Proto jsem se vydal po jediné severní cestě, vedoucí z města Ádígrat na sever k Ásmeře v Eritreji. Cesta to byla prašná a nefrekventovaná, ačkoli jsem čekal, že na ní bude alespoň nějaký provoz, protože se zdála být jedinou spojnicí mezi Etiopií a Eritreou. Mýlil jsem se. Čekal jsem tři dny, než se objevil první náklaďák, a i ten mne odvezl pouze do další vesnice, kam jsem přitom mohl dojít sám za pouhých pár hodin… Nezbylo mi tedy, než ve strašném vedru hodit svůj batoh na záda a jít nazdařbůh, v podstatě naslepo pěšky. Chůze byla velmi namáhavá, protože se cesta kroutila v horách s velmi slušným převýšením. V průběhu dvou dnů jsem nepotkal ani človíčka. Až třetí den jsem narazil na stavení, které bych v této pustině opravdu nečekal. Byla to škola. V mžiku, když mě žáčci zpozorovali, nechali výuky, vyběhli ze třídy a s nadšením se na mě vrhli. Měl jsem co dělat, aby mě „neroztrhali“. Po chvíli mi konečně pomohl učitel. Odehnal je a dal se se mnou do řeči. Měl zvídavý pohled, byl velmi ochotný, a tak jsem se ho hned zeptal na klášter. Odpověděl mi, že je dost těžké vysvětlit jeho polohu, když jdu pěšky. Po silnici bych si prý velmi, velmi zašel, a tak že se mnou pošle malého kloučka, který mi cestu ukáže a při té příležitosti zanese do kláštera psaní.
S pozoruhodným učitelem jsem strávil celý večer. Pili jsme místní kalné teplé pivo, dali si ingeru, povídali si o Haile Selassiem a pozdě večer šli spát. Pověděl mi, že jsem první běloch, se kterým má možnost mluvit, protože jediní běloši, kteří se zde občas objeví, jezdí uzavřeni za černými skly v terénních autech. Prý jde hlavně o bohaté turisty z Ameriky.
Ráno jsme se s mým malým průvodcem vydali na cestu. Po pár metrech jsme sešli ze silnice a pokračovali dál divokou přírodou, která, ač dosti nehostinná, vynikala neobyčejnou krásou. Všude kolem se vypínaly vysoké hory a pod nimi se otevíraly kaňony a rozlehlá údolí. Litoval jsem, jako už mnohokrát, že nemám víc času zůstat tu déle. Druhý den se před námi na obzoru ukázala jedna ze stolových hor, na kterou klouček ukázal se slovy: „Debra Damo.“ Trvalo však ještě celý den, než jsme se ke klášteru přiblížili. Až během této obtížné cesty jsem pochopil, proč měla tato hora tak strategický význam.
VYSOKO NAD ZEMÍ POHANŮ
Hora se nachází přesně na místě, kudy museli v 1. tisíciletí př. n. l. procházet první semitské kmeny z Arábie do oblastí severní Etiopie. Byli to obchodníci ze států, které již existovaly několik set let. Šlo v první řadě o říši Sabejskou, Minejskou a Katabánskou. Na africkou půdu je lákala možnost získat kontrolu nad územím bohatým na vonná dřeva, slonovinu a kůže. Tito přistěhovalci se mísili s původními kúšitskými kmeny a později se stali základem pro vznik první civilizace ve východní Africe. Tato civilizace je spojována s existencí protoaksúmské říše (4. stol. př. n. l.-1. stol. n. l.).
Kolem 1. stol. n. l. vzniká stát Aksúm s hlavním městem stejného jména. Začíná se velmi dynamicky rozvíjet a to se projevuje také v jeho mocenském vlivu. Záhy ovládá obchod v Rudém moři a jeho lodě se vydávají i daleko na Indický oceán. Ve 4. až 6. stol. ovládl Aksúm dokonce i některé části jižní Arábie. Na západě expandoval legendární král Ezena (320-350 n. l.), aby vyvrátil memorejský stát.V souvislosti s klášterem Debra Damo je důležité, že již ve 4. stol. tento aksúmský panovník přijímá jako oficiální státní náboženství křesťanství, které o sto let později vykrystalizovalo v takzvaný monofyzitní směr. Náboženské představy teologů této víry rozvíjely učení alexandrijského patriarchy Kyrillose ( 444), který prohlašoval, že Kristus je „pouze“ Bohem, který sestoupil na zem – nikoliv Bohem i člověkem, jak je tomu u římskokatolické církve.
Podle legendy přišlo do oblasti Debra Damo v 5. stol. n. l. devět mnichů. Měli za úkol rozšířit v této části Afriky křesťanství. Je možné, že důvodem této události byla snaha aksúmského krále sjednotit prostřednictvím jednotného náboženství svoji říši. Jelikož udržoval přátelské a obchodní styky s Byzancí i Egyptem, nebylo obtížné požádat své partnery o spolupráci. Věří se, že jeden z oněch devíti evangelistů, řeholník Abune Aregawi, založil na nepřístupné hoře vysoko nad zemí pohanů klášter Debra Damo, který se po několik století stal důležitým náboženským centrem budoucí Habeše. Sám Aregawi se stal patronem tohoto kláštera.
Klášter byl záhy podporován aksúmskými králi, kteří si velmi dobře uvědomovali úlohu, jakou hraje církev v upevňování domácí moci, ale i v udržování zahraničních styků. Pro svou polohu na nepřístupném místě se klášter stával i vítaným útočištěm králů v dobách přechodného nebezpečí. V této souvislosti je možné srovnat ho s naším Karlštejnem. V dobách největšího rozmachu Aksúmu vyjížděli jeho vládcové na vojenské výpravy na území jižní Arábie. Klášter Debra Damo byl pravděpodobně vždy jejich mezistanicí. Tak tomu bylo i při slavném tažení v 6. století. Tehdy aksúmští bojovníci potrestali v hrdinské bitvě židovského krále, který vpadl do Arábie a zmasakroval zde křesťany v karavanovém městě Najran.
Debra Damo přežil i Aksúmskou říši, která koncem 6. stol. začala v důsledku perských výbojů ztrácet vliv nad svými državami i kontrolovat námořní cesty v Indickém oceánu. Klášter sehrával důležitou roli i později, kdy jednotlivé dynastie mezi sebou bojovaly o moc nad Habeší. Bylo tomu tak proto, že se mniši těšili velké vážnosti u obyvatel země. I když se v důsledku arabských výbojů z Eritrey centrum státu posunulo dál na jih do Lasty, nebyl klášter Debra Damo nikdy zničen. Bylo tomu tak nejen proto, že byl pokládán za nedobytný. Hlavním důvodem byl fakt, že se Aksúm stal za života proroka Muhammada podvakráte útočištěm jeho stoupenců. Sám prorok pak nechal tuto zemi vyškrtnout ze seznamu těch, proti nimž se má svatá válka vést. Severní habešské kláštery se tedy staly ostrovy křesťanství uprostřed islámu. Na druhou stranu nikdy nepřestaly mít přímý vliv na okolní teritoria, což se později projevovalo v opětovném pokřesťanšťování severních území.
Trůn krále se tedy přemístil na jih. S touto změnou se i mění nová nesemitská linie králů nazývaná dynastií Zagwe. Šlo o potomky kúšického kmene Agauů. Za jejich vlády však docházelo k častým etnickým rozbrojům. Proto se do nekončících šarvátek vložila církev, kterou zastupovali kněží nejmocnějšího kláštera v zemi Debra Damo. Aby zabránili celkovému rozkladu země, rozhodli se, že svojí politikou podpoří starou, takzvanou šalamounskou dynastii králů, představovanou elitní aristokracií kmene Amharů. Ti odvozovali svůj původ od krále Šalamouna. Podle známé biblické legendy došlo k milostnému sblížení izraelského krále Šalamouna s královnou ze Sáby (království Sába – dnešní západní Jemen). Jak jsem se už zmínil, byli Sabejci jedním z kmenů, které kolonizovaly Habeš, a proto je možné, že se od počátků vzniku státu podíleli na vládě nad jeho územím. Tím, komu pomohla církev dostat se na trůn, byl Jekun Amlak. Tomu se nakonec podařilo svrhnout dynastii Zagwe a odměnou za podporu svého boje o moc se rozhodl, že pomůže i křesťanským klášterům a bude je finančně podporovat. Proto obnovil vyplácení dočasných územních dotací gult, které jeho předchůdci často opomíjeli a možná i proto se dostávali tak často do rozporů s opaty z Debra Damo. Tyto částky samozřejmě představovaly určitou výhodu rovněž pro krále, protože si jejich prostřednictvím mohl v jistém slova smyslu udržovat nad kláštery mocenský vliv.
NA VRCHOLU STOLOVÉ HORY
Během své cesty jsem si nemohl nevšimnout mytické fascinace, které se v Etiopii těší Starý zákon a šalamounská tradice. Svědčí o tom rozhovory, ze kterých vyplývá hrdost nad tím, že v krvi Etiopanů koluje židovská krev. Vzpomínám si na debatu s jedním rastou (Ras Tefary – jméno Haile Selassieho), který byl pobouřen nad tím, že do detailu neznám legendu šalamounské dynastie. Díval se na mě s opovržením, když vyšlo najevo, že nemám tušení o tom, jaké divy a zázraky provázely život milovaného císaře Haile Selassieho.
Je pozoruhodné, kolik izraelských zvyků v sobě skrývá etiopský křesťanský rituál a jak úzce je spjata architektura křesťanského chrámu se synagogou.
Když jsem se tedy konečně přiblížil k ohromné stolové hoře, ukrývající na svém vrcholu Debra Damo, nejstarší klášter v Etiopii, nemohl jsem odtrhnout zrak od svatého místa, které jsem do té chvíle neměl možnost vidět ani na obrázku. Byl jsem nesmírně napjatý, jak klášter na hoře vypadá. Stoupali jsme po příkrém srázu. Obešli dokola celou horu. Na její druhé straně pod skalní stěnou stála malá vesnička, z níž už bylo možné zahlédnout „bránu“ posazenou vysoko na skále. Hořel jsem nedočkavostí. Proto jsem si jen smočil hlavu rozpálenou od odpoledního slunce a pokračoval dál na vrchol. Cesta k úpatí hory byla už jen krátká. Podél ní rostly vysoké kaktusy podobné stromům. Stál jsem už tak blízko, že bylo možné zahlédnout tři lana spuštěná z „brány“. Modlil jsem se, aby mi byl umožněn přístup do kláštera. Jednu zásadní podmínku jsem splňoval. Byl jsem muž. Ženy totiž na vrchol nemají přístup. Zbývala už jen otázka, zda přesvědčím „strážce brány“, neovládajícího jiný jazyk než amharik, aby mi vstup umožnil. Nakonec jsem měl štěstí. Přimluvil se za mě můj malý průvodce, který mnichům nahoře vysvětlil, že jsem pěší poutník, jenž před několika dny dokonce navštívil chrámy v Lalibele a navíc že vlastním z Lalibely kříž. K mé radosti mi bylo navrženo, abych k jednomu lanu přivázal své zavazadlo a k lanu druhému vlastní tělo (šlo spíše o dlouhou navazovanou kůži připomínající požární hadici nebo hadí tělo). Tímto lanem jsem byl zajišťován proti pádu. Třetí lano mi sloužilo ke šplhu. Samotný akt nebyl příliš namáhavý. Na skalní stěně se nacházela spousta výstupků a prohlubní. Po celou dobu svého postupu jsem byl mocnými tahy mužů nahoře nadnášen. Když jsem konečně prolezl branou, přivítaly mě úsměvy mnichů poplácávajících mě po zádech. Z jejich nadšeného chování jsem měl dojem, že jsem málem zdolal Mount Everest. Dokonce mi nabídli, že mě při zpáteční cestě vyfotí.
Dál mě čekala už jen nepříliš strmá skalní římsa, z vnější strany vyzděná a opatřená nízkou zídkou. Konečně jsem se ocitl nahoře.
Klášterní komplex byl dosti rozsáhlý, a jak se dalo očekávat – prostý. Většinu budov tvořila nízká stavení, někdy doplněná ohradou. Vše bylo vystavěno z volně nakladených kamenů, které občas vytvářely nad překladem dveří jednoduchý trojúhelníkový ornament. Ve středu areálu stál pro Etiopii typický, dosti velký kostel centrálního typu. Na zelenkavé střeše ověšené stovkami malých cinkajících zvonečků se tyčil lesknoucí se kříž. Kolem kostela se rozkládaly budovy sloužící mnichům pravděpodobně ke studijním účelům. Debra Damo byl totiž již od dob krále Ezena centrem učenosti. Jeho kněží se zasloužili o rozšíření a znalost písma. Zásadně se podíleli na vzniku staré etiopštiny ge’ez, která se vyvinula z jazyka jihoarabského kmene Ag’azján. Do tohoto archaického jazyka byla přeložena bible, nejrůznější náboženské spisy, bajky a mýty. Vznik vlastního jazyka, ale i osobitého monofyzitního křesťanství měla pro sebevědomí a pocit národní svébytnosti Etiopanů obrovský význam. Stala se výrazem národní hrdosti, i když stoupenci této víry nikdy neměli snadné postavení v kontextu ostatního křesťanského světa. Jejich christologické učení bylo na chalcedonském koncilu (r. 451) odmítnuto. Tento fakt vedl později k odštěpení některých velkých národních společenství. Z jednoho z nich vznikla později i etiopská monofyzitní církev.
Je až s podivem, jak jsou tyto dávné události v Etiopii dodnes živé. V rozhovorech s mnichy jsem pociťoval nepatrný stín opovržení ve vztahu ke katolické církvi. Pocit izolace se určitě promítá i do jejich uzavřenosti. I přes tyto nepatrné bariéry v komunikaci jsem získal pozoruhodné informace týkající se místních legend. Jedna z nich vypovídá o tom, že mniši, kteří prožijí celý život v čistotě na této posvátné hoře, jsou po smrti pohřbeni do některých speciálních štol na vrcholku hory. S naprostou jistotou se prý stává, že do druhého dne tělo světce z jeskyně zmizí. Tyto skalní štoly jsou tedy možná v jistém slova smyslu „branou do ráje“. Kdo ví?
Projdete-li se po plošině hory, nemůžete si těchto jeskyní nevšimnout. Celá hora je doslova „prošpikovaná“ jeskyněmi a štolami. Některé z nich mají světský účel – slouží jako cisterny k zadržování dešťové vody. Naprostá většina z nich je však využívána k duchovním záležitostem. Jak jsem se již zmínil, některé štoly slouží k odpočinku mrtvým, jiné (především ty na skalních stěnách) poskytují útočiště asketům.
Stále dokola jsem si procházel klášter Debra Damo, podobný spíš vesnici, nebo ještě lépe – obrovskému orlímu hnízdu. K večeru jsem si sedl na hranu stolové hory. Pozoroval jsem, jak pode mnou ve vstupu do jeskyně jeden z asketů vytahuje na provaze kalabasu s vodou. Na těle měl otrhané cáry. Za ním stála o skálu opřená hůl, která byla pravděpodobně jeho jediným majetkem. Nad překrásnou, do ruda zbarvenou pouští se vznášelo hejno dravců. Na obzoru bránilo několik obrovských hor, podobných titánským homolím, slunci, aby za ně zapadlo. Po celodenním vypětí se mi konečně podařilo plně si tohoto místa užít.
Jiří Černický
Vystudoval AVU, specializuje se na intermediální a konceptuální tvorbu, vystavuje doma i v zahraničí. V souvislosti s tím začal cestovat, pěšky a stopem procestoval 16 afrických států. Je držitelem Sorosovy ceny (1996) a Ceny Jindřicha Chalupeckého (1998).
