Pro fotografa je setkání s Fidelem Castrem něčím tak mimořádným, jako chůze po Měsíci. Naše vnitřní vzrušení vzrůstá s dobou, po kterou ček áme na ten velký okamžik. A tak, abychom si ukrátili čas, rozhodujeme se prohlédnout si Havanu. Noční život tohoto města, popisovaný takovými spisovateli jako byl Hemingway, ztratil trochu ze své sladké a opojné atmosféry, tvořené hudbou, tancem, rumem a sexem. Město je zahalené hustými oblaky kouře z doutníků. Ale slavnostní opar je iluzí: od té doby, co bylo placení dolary legalizováno, jsou ti, co mají dostatek americké měny na utrácení, novými vládci města. Například evropští a mexičtí turisté jsou vytouženými zákazníky pro havanské krásky noci.
Pro ostatní obyvatele je život jedním dlouhým řetězcem problémů: prázdné police v potravinářských prodejnách a lékárnách, výpadky v dodávkách vody a elektřiny. Tisíce Kubánců si zvolilo cestu do exilu, riskujíce své životy na chatrných vorech, zatím co ti, kteří zůstali, neztratili nic ze své štědrosti a vřelosti. · · · Je noc, stejná jako jiné havanské noci, pro všechny, mimo nás…
O půlnoci přichází dychtivě očekávaný vzkaz. Očekává nás v Paláci revoluce. Přes svých 68 let je Fidel stále pozoruhodně impozantní osobností, jak svou postavou a hrd ým držením těla, tak svým projevem. Během hodiny jsme probrali většinu nejpalčivějších otázek, na které „Velký vůdce” odpověděl svým dobře známým způsobem. Odmítá, aby Kuba byla hodnocena dle svého hospodářského nezdaru. „Revoluce přinesla úžasné výhody.” Na nedávný mohutný exodus je možno pohlížet jako na část rozsáhlé vlny emigrace: „Přirozený přesun z chudých zemí do bohatých, podobný jako je emigrace Mexičanů do Spojených států nebo příliv obyvatel severní Afriky do Francie.” Pokud se týká dalších sporných otázek, Kuba nemá žádné politické vězně: „Kontrarevolucionář ve vězení není politickým vězněm”, ani neexistuje mučení v místních věznicích. Změna režimu nepřichází v úvahu… ačkoli Fidel Castro připouští, že „Kuba udělala určité chyby”, obzvláště tím, že země žila dlouhá léta nad poměry, díky sovětské pomoci.
Pokud se týká jeho osobní budoucnosti, je trochu více rezervovaný. „Nikdo nežije věčně. Já sám osobně nejsem nijak důležitý… Revolucionář nikdy neodchází na odpočinek, já bych ale nyní chtěl mít čas na četbu, psaní, na věci, které jsem až doposud nemohl dělat…” Ale Castro ještě neskončil. Trvá na tom, abychom se příští den zúčastnili jeho návštěvy v renovované čtvrti Havany. „Přijďte o půl čtvrté odpoledne, nezapomeňte!” Castro přijíždí v otevřeném džípu s nepočetnou osobní ochranou. Od poslední kubánské krize už neužívá konvoj obrněných mercedesů a znovu začal užívat titul velitel. Dav, jenž čeká, aby ho pozdravil, ho vítá před tím, než Castro vykoná „prohlídku” nově zřízených sálů muzea, zastavuje se místy, aby prohodil pár slov s pracovníky muzea. O půl šesté odpoledne jsme připraveni udělat ten slavný portrét na skalním útesu. Kupodivu tento proslulý muž připouští svou ostýchavost: „Vždy jsem odmítal pózovat fotografům – pociťuji strach z kamery!” Za půl hodiny jsme hotovi a Fidel Castro nás zve na sklenku do Paláce revoluce.
Hovoří zvláště o svém nedávném rozhodnutí rozdat tisíce darů, které obdržel během minulých 35 let – s dvěma vyjímkami: „Chystali se také odnést sošku bohyně hojnosti, darovanou indiány Chivos, ale v tu chvíli mne napadlo, že vzhledem k situaci v naší zemi bude lépe, když zůstane v mé kanceláři. Ponechal jsem si také obrázek Panny Marie, dárek od Matky Terezy, které jsem poslal kubánské jeptišky…” Když jsme se dostali k náboženství, Castro pokračuje v hovoru o papeži: „Statečný muž, ale fundamentalista. ” Jednou z věcí, která ho trápí: „Proč líbá zemi všude, kam jen přijede? Země je všude stejná, jak v Římě, tak v Africe nebo Americe… A je to nehygienické líbat zemi, po kter é před chvílí přešli čety vojáků!” Změna námětu rozhovoru: Fidel je dychtivý čtenář – právě čte knihu o životním prostředí napsanou Al Gorem a Paměti Lady Thatcherové. Jeho oblíbenými spisovateli jsou Neruda, García Márquez, a samozřejmě jeho přítel Hemingway. Když nám umožnil pohled do svého soukromí, Castro končí rozhovor jakýmsi epitafem: „Nepochybně se dostanu do pekla. Ale společníky mi tam budou Marx, Engels a Lenin… a vy, kapitalisti, přijdete také do pekla, obzvláště takoví, jako vy, kteří užívají života plnými doušky!”
