Na březích jezera Turkana žije nejmenší africký kmen El Molo. Jeho původním jazykem mluví již pouze jeden 84letý muž. V závodě s časem se místní učitel snaží tento jazyk zachránit dřív, než onen starý muž zemře.
TAJEMNÍ JEZERNÍ LIDÉ
  Místní učitel zapisuje řeč El Molo podle vyprávění čtyřiaosmdesátiletého Matiase, posledního muže, jenž si jazyk předků pamatuje. |
Na vyprahlé poušti na břehu jezera Turkana, onoho mytického “Nefritového moře” na hranicích mezi Keňou a Etiopií, žije nejmenší kmen Afriky – El Molo.
Malé mírumilovné společenství čítá dnes jen něco kolem stovky lidí, kteří se živí výhradně rybolovem. Brzy zcela splynou s mocnými okolními kmeny Turkana a Samburu.
“Beze slov a bez kultury je národ mrtev,” vysvětluje učitel Michael Basili, který se před dvaceti lety ujal téměř beznadějného úkolu zachovat jazyk svých předků. Od roku 1978 sbíral neúnavně informace od starších svého kmene a vše přepisoval svým úhledným písmem do školních sešitů.
Dnes si jazyk předků pamatuje již pouze jediný příslušník kmene – Matias Sebi Lekulo, 84letý muž s ochabující pamětí. Michael ví, že jeho závod s časem brzy skončí, a proto Matiase navštěvuje co možná nejčastěji. V pozdním odpoledni, když je horko trochu snesitelnější, sedí oba v podřepu před chýší starého muže.
Před šesti lety měl Michael Basili informátory dva. Potom Lengutuk Lewochii ve věku 89 let zemřel. Matias Lekulo, sám již velmi starý, je tak jediný, koho může Michael Basili vyzpovídat, jediný, kdo ještě jazykem el molo mluví.
Slunce a vítr Turkany si vybraly svou daň a připravily starého muže o zrak. Přítomnost Michaela Basiliho vnímá pouze podle šustění stránek jeho sešitu. Z hlubin své paměti pro něj Matias Sebi Lekulo loví jednotlivé úryvky jazyka el molo, které je schopen si vybavit. Na vyprahlém břehu Nefritového jezera se oba muži, přihrbeni mezi černými skalami, pokoušejí zachránit téměř zapomenutý jazyk nejmenšího kmene Afriky.
Tato malá komunita mírumilovných rybářů, dětí vodního živlu usídlených na východních březích jezera, postupně vymírá v důsledku splývání s okolními silnými kmeny, jako jsou Samburu nebo Turkana. V průběhu několika posledních generací rodiče přestali učit děti řeči svých předků a dali přednost jazyku kmene Turkana.
“Dokonce již moje matka i otec náš společný jazyk zapomněli,” vzpomíná Matias. “Já jsem se jej naučil od prarodičů jako malý chlapec. Důrazně mi připomínali, abych poslouchal, když by něco nařizovali.”
“Esi (dědečku), jak se říká větru, který vane v noci od jihovýchodu?” ptá se Michael.
“Yiew, ano… říká se mu yiew,” mumlá Matias.
Ještě před šesti měsíci se dělil o chýši z palmových listů, žvýkací tabák a o sítě sušených tilapií s Lengutukem Lewochiim.
“Někdy spolu mluvili v el molo jako nějakým tajným kódem pro sdělování důvěrných informací,” říká Michael pobaveně. Ale Lengutuk zemřel. Dnes si Matias notuje Seur, posvátnou píseň doprovázející tradiční lov na hrocha, bez něj – mladí se k němu sice přidávají, ale příliš nerozumějí.
Gura pawa neboli “jezerní lidé”, tak se El Molové sami pojmenovali. Dlabané kánoe, voda, ryby, harpuna…, přežívá jen každodenní slovník související s rybolovem. Dokonce i děti říkají síti na ryby kirit místo turkanského epute.
Ve své typologii světových jazyků klasifikuje UNESCO el molo jako “zaniklý jazyk”. Michael Basili žije v oáze Loyangalani, stejně jako mnoho dalších příslušníků kmene. Tam přidává ke své hromadě sešitů hustě popsaných a pokreslených drobným písmem a náčrtky co možná nejvíce dalších informací, dokud ještě Matias žije a jeho jazyk s ním.
“Ptal jsem se starších kmene a sebral jsem asi tisíc frází, které jsem musel přepsat foneticky, protože el molo je mluvený idiomatický jazyk,” vysvětluje sedmačtyřicetiletý učitel. Na svém malém mechanickém psacím stroji Olivetti popsal tucty archů papíru, na které podrobně zachytil všechny obřady a zvyky kmene.
“Jedna žena, která tímto jazykem plynně mluvila, zemřela v roce 1988. Díky ní jsem mohl zaznamenat pravidla gramatiky a spoustu slovíček. Začal jsem s touto prací asi před dvaceti lety. Uvědomil jsem si, že jazyk mých bohů, k němuž jsem byl i já sám netečný, je ohrožen.”
“Proč však lidé kmene El Molo jazyk svých předků opustili?”
“Je nepravděpodobné, že by se dnes někomu podařilo vnést do tohoto tajemství světlo. Tito lidé tak malého počtu, tak bezbranní, obklopení ze všech stran mnohem silnějšími bojovnými kmeny patrně usoudili, že bude moudřejší a praktičtější splynout s těmito mnohem důležitějšími komunitami. Ovšem já vím, že beze slov a bez kultury přestává národ existovat.”
Britští cestovatelé, kteří šli na počátku minulého století ve stopách uherského hraběte Samuela Telekiho, objevitele jezera (to on dal jezeru v roce 1888 jméno Rudolfovo), byli první, kteří se s lidmi kmene El Molo setkali. Už ani oni nedávali přílišnou naději na přežití lidem, jimž jejich masajští průvodci říkali “ubozí ďáblové” a kteří se jako vychrtlé a stínům podobné postavy toulali nehostinnou pouští.
V článku poskytnutém londýnskému Zeměpisnému časopisu (Geographic Journal) v roce 1913 sir Geoffrey Archer napsal: “Lidé El Molo jsou podivní a politováníhodní tvorové přeživší minulost. Jsou to potomci rybářů od Rudolfova jezera, velmi odlišní od kmene Samburu.” V roce 1934 byl v britském koloniálním archivu zaznamenán jejich počet číslem 75 s poznámkou, že “jejich původ zůstává tajemstvím”.
Jejich jazyk vykazuje určitou podobnost s jazyky kmenů Dasenech a Arbore, jejichž příslušníci, jak se předpokládá, jsou potomky kmenů, které ve dvanáctém a třináctém století pronikly z Habeše na území severní Keni. Podle hypotézy opírající se o jazykovou podobnost, kterou se ovšem dosud nikdo nepokusil ověřit, jsou El Molové potomky těchto starověkých migrujících kmenů. V Nairobi je v oficiální nomenklatuře jazyk el molo řazen mezi kúšitské jazyky, jako jsou somálština, afarština nebo oromština, které vznikly na území Couch. To jsou africká území patřící kdysi do faraonské říše.
ÚTĚKY PŘED VÁLKOU
 Kočovný způsob života už lidé El Molo opustili, nyní je živí lov tilapií a nilských okounů. |
El Molové zjevně opustili kočovný způsob života a chov dobytka a přeorientovali se na lov tilapií a nilského okouna, což jsou druhy hojné v těchto vodách. Velmi záhy se také – a nikdo neví proč – zřekli agrese, která řeší konflikty nekonečnými boji.
“Pamatuji si na útok Samburů, když mi bylo asi šest let,” vzpomíná Matias a žvýká svůj žvanec tabáku. “Vesnice ležela 150 km dále na sever. Bylo zabito 20 lidí. V důsledku toho se starší rozhodli odejít. Nikdy jsem v jejich ruce neviděl zbraň. Někteří tvrdí, že naši předkové vyráběli otrávené šípy, které se Sambury směňovali za hroší kůže, avšak nevím, je-li to vůbec pravda.”
Dnes je jejich jedinou obranou a také jediným zdrojem obživy jezero. Když hrozí nebezpečí, rozprostřou po zemi rybářské sítě s ostrými rybími kostmi.
“Kosti poraní nohy útočníků, což nám poskytne čas nasednout do člunů a uniknout na ostrov,” vysvětluje William Basili, Michaelův bratr a zároveň náčelník. Ostrovem se míní pás pusté země docela blízko břehu.
Stejně jako na přelomu minulého století, kdy se jejich chýše v zátoce Allia stavěly, i dnes bydlí El Molové pouze na místě, kde mají ostrov na dohled.
“Minulý srpen jsme tam strávili celý měsíc,” pokračuje William. “Kmeny Turkana a Rendile spolu byly ve válce, tak jsme usoudili, že bude lepší klidit se jim z cesty. Podívejte, odtud je vidět dům, který tam užíváme.”
Během těchto pustošivých tažení jsou nejbližší policejní stanice či stanoviště keňské armády stovky kilometrů daleko. Velmi zřídka rozdělují správní orgány na obranu předpotopní zbraně a pár nábojů, a to pouze několika dospělým, které starší kmene vyberou.
“Dostali jsme dvě pušky před dlouhou dobou,” vzpomíná Michael se smutným úsměvem. “Ovšem munici jsme nikdy žádnou nedostali.”
Drsný život na jezeře, to, že jsou vydáni na milost a nemilost nájezdníkům, epidemie, rozmary počasí a vody, jednotvárná strava…, to jsou důvody, jež vedou mnoho lidí El Molo k přesídlení do oázy Loyangalani, která leží osm kilometrů jižně, také na břehu jezera Turkana. Paul Lekanepa je jedním z takových přesídlenců. Je mu 16 let, ale nevypadá na víc než na dvanáct:
“Život nahoře je strašný. Lidé trpí hladem. Jedí pouze ryby a pijí vodu z jezera, což není dobré. Dokončil jsem základní školu a doufám, že příští rok půjdu na střední v Marsabitu. Potom se porozhlédnu po nějakém zaměstnání v jiné části země.”
Nad zteplalým pivem před vchodem do modré chýše pojmenované “El Molo Bar” sedí jeho otec, klopí oči a pokračuje:
“Ženy a dívky musely chodit dlouhé kilometry, aby přinesly dříví a palmové listy. Často byly znásilněny, protože tuláci vědí, že jim nehrozí žádné riziko odplaty. Tady se cítíme bezpečněji, a když onemocníme, je zde katolická misie.”
Jednou za měsíc naloží rybáři kmene El Molo své dlabané kánoe tilapiemi a sítěmi naplněnými okouny sušenými na slunci a vydají se do Loyangalani.
“Konzervárna je vykupuje za cenu deset šilinků za kus,” říká William Basili pobouřeně. “To je skoro jen tolik, kolik nás stojí doprava ryb do Maralalu. Ale je to náš jediný příjem. Pokud máme nějaké peníze, koupíme si za ně ugali (kukuřičnou mouku) a tabák.”
LOV HROCHA
Rendileové na severu, Turkanové na jihu, ale také Luosové, velký kmen rybářů z jezera Viktoria, využívají okolní loviště pomocí mnohem modernějších metod. El Molové loví stále méně a méně ryb. Zdá se, že pro ně neexistuje žádná budoucnost.
“Psal jsem guvernérovi oblasti a žádal jej o telefonní linku. Ale nikdy jsem nedostal odpověď,” přibližuje bezvýchodnou situaci kmene William.
Nedávno však došlo k události, která znamená pro malého učitele Michaela paprsek naděje. Keňská správa ochrany přírody povolila vesničanům zabít hrocha.
“V době posledního tradičního lovu mi bylo čtrnáct,” vysvětluje Michael. “Hroši jsou pro El Molo tím, čím je pro Masaje lev. Za starých dob se celý život kmene točil kolem této události. Jeden člověk vyzbrojen nožem by mohl zabít krokodýla, ovšem k ulovení hrocha potřebujete něco mezi 20 až 45 lovci, jakož i notnou dávku odvahy a umu. Pokud dokážeme zorganizovat lov, bude to příležitost zazpívat písně a uspořádat oslavy, šance ke znovuzapálení ohňů naší kultury.”
V rámci příprav na lov hledal Michael po celé vesnici tradiční harpuny. Objevil ale pouze dva hroty, oba rezivějící mezi změtí věcí, které ženy uložily v naději, že by je snad mohl koupit některý z nemnoha turistů, již tímto krajem procházejí. Dřevěná část harpuny ležela pohozená na zemi poblíž ohrady pro kozy. Ti, kteří se již někdy lovu na “pána vod” v minulosti zúčastnili a mají potřebné zkušenosti, jsou dnes již příliš staří, a ti mladí vlastně nevědí, kde začít.
Jít na lov hrocha znamená především tři týdny pochodu po březích jezera. Rezervace Sibiloi totiž leží dvě stě kilometrů na sever. V učitelově pohledu je patrné vzrušení.
“Na cestu se vydají pouze ti starší, ovšem slavností před a po lovu se zúčastní všichni. Staré ženy budou učit ty mladé, jak uvařit maso. Znovu se objeví prastaré významy tradičních písní a dávno zapomenutých obřadů. Měl bych určitě najít nějaký způsob, jak to vše nafilmovat, aby se to uchovalo pro příští generaci.”
Děti sršící veselím sedí v kruhu kolem Matiase, který mává svou holí: “Tato ruka skolila víc než deset hrochů. Musíme předat umění lovu těm, kteří přijdou po nás. Je to duše lidu El Molo.”
Michael Basili zhotovuje nové harpuny. Vlévá tak mladým do žil nadšení, probouzí kmen k bdělosti a činnosti. Vždyť už celých dvacet let bojuje proti tomu, aby kmen upadl v zapomnění.
“To, co dnes potřebujeme, je pomoc vědce. Nějakého lingvisty či antropologa, jenž by pomohl vytvořit z mých poznámek příručku, která by se dala použít k výuce dětí. Matias je již příliš starý, a až odejde, bude konec.” Michael je při všem svém nadšení realista: “Mnoho věcí je již ztraceno. Ovšem jazyk, ať jakkoli nevýznamný, je pokladem lidstva. Nechá-li se zahynout, je to jako když vyhasne hvězda…”
Michael zavírá sešit, zdraví starší kmene a vydává se na cestu do Loyangalani. Matias sedí na bobku u své chýše, prozpěvuje si hlubokým hlasem rituální popěvek určený pro lov na hrocha, a jeho vyhaslé oči jsou obráceny k jezeru.
OSUDY JAZYKŮ
 V průběhu několika posledních generací rodiče přestali učit děti původnímu jazyku a dali přednost řeči Turkana. |
Podle existujících klasifikačních kritérií se dnes ve světě mluví 3000 až 6500 jazyky. Několik set z nich je však odsouzeno k tomu, že v krátké době zaniknou. UNESCO odhaduje, že v “Červené knize ohrožených jazyků” je jen na africkém kontinentě asi 200 dialektů nacházejících se v procesu zániku. V oblasti Zungur v Nigérii mluvilo podle studie provedené v roce 1971 jazyken kir pouze 360 lidí. Mezi těmito 360 mluvčími nebylo ani jedno dítě. Jazyk tagbu používaný na hranicích mezi Súdánem a Zaire byl znám před deseti lety pouze stovce dospělých.
V Evropě zaznamenalo UNESCO 77 původních jazyků, z toho 7 židovských nářečí. Sedmnáct z těchto jazyků se váže na území Francie, přičemž sem patří provensálské nářečí, jímž se mluví v oblasti Languedoc, gaskoňština, auvergnat, limousinský dialekt a shuadit, což je židovské nářečí, kterým se mluví v Provenci na jihu Francie.
“Z tisíce afrických bantuských jazyků jich zbude v jedenadvacátém století jen asi 15,” odhaduje Michel Malherbe, autor monumentální práce nazvané “Jazyky lidstva”. “Pokud by na světě panovala taková jazyková hustota jako v Evropě, existovalo by jich ne více než 400. Jen na samotné Nové Kaledonii existuje 32 kanackých jazyků. Je jasné, že nemají budoucnost. Myslím, že 100 až 200 jazyků je odsouzeno k zániku v průběhu několika dalších desetiletí.
Některé z nich, jako např. el molo, se prostě ztratí beze stopy. Ovšem např. bretaňské nářečí, kterým se dosud ještě mluví v Bretani ve Francii, by mohlo zaniknout jako jazyk běžně používaný, ovšem vždy bude zachováno pro lingvisty a v archivech, neboť jeho existence je doložena spoustou pramenů. Smrt nějakého jazyka je v prvé řadě a především otázkou působení ekonomických sil a vztahů…”listopad 2001
