Jaká jsi, Ukrajino, sedm let po odtržení od bývalého SSSR? Obilnice Evropy s výstavními městy a bohatstvím kulturních památek, tak jsme se to učili ve škole a ti šťastnější to viděli na vlastní oči z okna vlaku Družby. Jak se žije více než padesáti milionům lidí tohoto houževnatého a pracovitého národa v době již dvouleté hospodářské krize? Co všechno asi uvidím v časech, kdy se nemusím podřizovat soudruhy naplánované trase pobytu?” honilo se mi hlavou, čím východněji jsme se vzdalovali od rodného s tředohoří. Naším cílem bylo přístavní město u Černého moře – Oděsa.
ZDRÁVSTVUJ, UKRAJINA!
Ukrajinská celnice v Užhorodu nás vrátila nejméně o deset let zpátky. Komplex ošklivě monumentálních betonových budov byl v noci osvícen několika vysokými lampami, vjezd do země oddělovaly mohutné závory. A protože to bylo jediné místo, kudy se dalo na Ukrajinu (a dříve do Sovětského svazu) ze Slovenska dostat, byla celnice podél hranice obehnána dvojitým drátěným plotem. Jako koncentrační tábor. Po tříhodinovém čekání, až se místní celníci dodívají na finále letošního mistrovství světa ve fotbale, a zaplacení několika nestandardních poplatků jsme za naprosté tmy vyjeli směrem na Vysočinu, jak se nazývalo rozsáhlé území na severu země.
Bum! Prásk! Rozhoupal se do rytmu rozbité silnice celý autobus. Díky za přivítání, “daragája daróga”! Asi šedesátkou jsme se plahočili cestou necestou podél Užhorodu. Kousek za jeho hranicemi nás předjel žigulik. Banditi, nebo milicionáři? Čekali jsme s napětím. “Odkud jste? Kam jedete? Kolik vás je? Co tam budete dělat?” ptali se místní strážci zákona. “Teď nikam nejezděte, není tu bezpečno. Minulý měsíc tady bandité přepadli a vyloupili jeden italský autobus. Následujte nás, my vám najdeme bezpečnější místo k přespání. Cesta dál – neexistuje,” nekompromisně nás vzali do vleku. Přenocovali jsme na trávníku u benzinové pumpy. Ráno nám asi čtyřicetiletý pumpař barvitě vyprávěl, kolik vlaků už bylo za hranicemi vyloupeno organizovanými bandity. “Za staví vlak mezi stanicemi, vlítnou do vagonů a chtějí dolary. Když nedáte, podříznou vás. Takhle sprovodili ze světa jednoho cizince, který jim tvrdil, že žádné nemá. Vítám vás na Ukrajině! Ať se vám tady líbí!”
NA BŘEHU MOŘE
Do Oděsy jsme se vzhledem k nočním uzavřeným hranicím města nemohli dostat. Dojeli jsme alespoň na jednu z pláží za městem. Mořské vlny naštěstí rychle spláchly naše rozladění. Nešli jsme vůbec spát a s dětskou radostí pozorovali východ slunce. Jeho paprsky nám posvítily na vedle spící turisty snad ze všech koutů Ukrajiny a Ruska. Někteří se kroutili ve stařičkých oprýskaných autech, jiní leželi na zemi přikrytí vyšívanými dekami, další spali ve starých stanech. Všude se povalovaly odpadky, okolní c esty byly posety lidskými a psími lejny, ve vzduchu smrděly “záchody” – díry do země o průměru patnáct centimetrů. Nic pro naše západoslovanské cítění. Sbalili jsme si proto saky paky a obsadili jinou pláž poblíž centra města, těsně u léčebných sanatorií a nočních podniků.
NOVÝ ČERNOBYL
“Chcete nějaká děvčata?” zeptal se nás mladý ukrajinský barman na jedné z největších diskoték u hotelu Arkadia. “Padesát dolarů na jednu noc. Máme tady černé, bílé i rusovlasé. Samé krasavice,” dodal, ještě než jsme si stačili objednat. Nechali jsme si aspoň natočit český Gambrinus, který tu přišel na tři dolary. Za to bychom si v normálním obchodě koupili celou láhev vodky.
Na osmi tanečních parketech s tobogany a bazény tu noc tancovala spousta krásných holek. Místní zbohatlíci, plejbojové, kteří přijeli v nejnovějších mercedesech, do nich nalévali panáky a dívky se pak polonahé vrhaly do vyhřátých bazénků. Někteří z naší výpravy tvrdili, že tolik krásných stvoření pohromadě ještě nikdy v životě neviděli. Že je každá druhá prostitutka, netušili, a kolik z nich je nakaženo virem HIV už vůbec ne.
Šíření epidemie AIDS v přístavním městě Oděsa označují zástupci OSN za nový Černobyl. Bohužel, ještě s většími následky pro lidi. Předpokládají, že se tu tímto smrtelně nebezpečným virem nakazí více než pět set lidí měsíčně. Jestliže do roku 1994 bylo známo 65 případů nakažení v celé jižní oblasti Ukrajiny, nyní jich může být na deset tisíc. V Oděse se šíří HIV infekce nejrychleji ze všech měst východní i západní Evropy. Žije tu totiž kolem čtyřiceti tisíc narkomanů a tisíce prostitutek. Ukrajina je také na špici co do vývozu sexuálních pracovnic do světa. Jen za posledních sedm let jich opustilo zemi více než pět set tisíc. Proti moru konce dvacátého století tady nedokáží bojovat.
SILNICE PRO HAZARDÉRY
Autem se v Oděse musí jezdit velmi opatrně. Bez znalostí místních poměrů se řízení může stát malým hazardem. Silnice sice na první pohled vypadají jako kterékoli jiné v evropských městech, ale s trochou více cyklistů, opilců a autovraků. Přednost v jízdě tu mají autobusy a tramvaje městské hromadné dopravy, ostatní se řídí pravidlem silnějšího a většího automobilu.
Přestože je Ukrajina zemí, která netoleruje alkohol v krvi řidiče, mnozí klidně usedají za volant přiopilí. Riskují, že budou lapeni dopravní policií a patřičně potrestáni. Zajímavé je, že ukrajinští policisté nepoužívají žádné skleněné trubičky nebo jiné “luxusní” metody dechových zkoušek. Když se jim zdá někdo přiopilý, řeknou jen: “Dýchněte na mne!” Dopraváci tak mohou řidiče zadržet jen na základě toho, že cítili z jeho úst alkohol.
BIGBÍT S OBUŠKY
Kulikovo pole, velké jako Staroměstské náměstí, je místem, kde se každý víkend scházejí mladí Oděsané. Na jedné straně pravoslavný kostel, uprostřed socha Lenina v nadživotní velikosti a na dalším konci nevelké pódium. Každý víkend tu hrají ukrajinské nezávislé kapely. “Na všechny koncerty je vstup zdarma. Blíží se totiž volby hlavy města – nového guvernéra, a tak si všichni najednou vzpomněli na mládež. Jediné, oč jim jde, jsou samozřejmě jejich hlasy. Ale aspoň se tu něco děje a je nějaká legrace, ” řekla mi potetovaná krasavice s motorkářským šátkem a černými brýlemi na očích, držící v náručí tříleté děcko.
Pobavit se na Kulikovo pole přijde o víkendu každý večer asi tři sta až pět set výrostků. Od žáků základních škol, přes náctileté punkery a skinheady, až po starší máničky. Všichni pijí pivo, víno, vodku a samohonku. “Nechcete koupit marihuanu? Krabičku od sirek za deset dolarů,” nabízí mi asi sedmnáctiletý skin. “Nemáte LSD? Vyměním za konopí,” snaží se. A proč bych vůbec trávu kupoval, když tu všude roste? Na hranicích u celnice, i v samotném centru Oděsy!
Od sedmi večer s úžasem zírám na produkce kapel. Za čtyři hodiny se jich vystřídalo na pódiu šest. Během svých setů zahráli na první pohled drsní rockeři alespoň tři “ploužáky”. Prý je tam musí zařadit, jestli vůbec chtějí vystupovat. Jak v zlaté éře socialismu. Asi půl hodiny před jedenáctou večer dohraje poslední kapela, diskžokej Sergej pustí několik postarších hitů, dokud neudeří jedenáctá… V tu ránu se z okolních křovin vynoří oddíl milicionářů, asi stejně starých kluků jako ti, co ještě před chvílí na Kulikově poli hráli a tancovali. “Idítě damój,” rozhánějí opozdilce. Těm, kterým se příliš nechce, přidají pár ran obuškem. Cizince nebijí. “Češskije bratja, gou houm!” Nadmíru jasné rozloučení. “Proč jste ty lidi vyháněli obušky?” nedá mi to se nezeptat. “Dostali jsme rozkaz, který jsme uposlechli.” Bigbít mu prý nevadil. S ukrajinsko-českou partou holek a kluků odcházím na pláž.
ZAVOLEJ MI
Ta holka se jmenovala Nataša, bylo jí asi osmnáct let a byla docela hezká. Žádná stopa po líčidlech, na sobě rifle a svetr, studentka umění, se kterou byla radost si celou noc povídat. O městě, zemi, lidech, prostě o životě. K ránu mi dala telefon, ať jí brnknu do práce, mohla by mě provést po městě.Druhý den jsem se vydal hledat telefonní automaty. Našel jsem jich celou řadu, ale z patnácti jich jen dva byly na místní hovory. Ze zbylých přístrojů šlo volat jen meziměsto. Nechtělo se mi kupovat kvůli jednomu hovoru kartu, tak jsem si šel rozměnit papírové hrivny na kopijky. Zašel jsem do “magazínu” zjistit, kolik stojí místní hovor. “Čtyřicet kopijek.” Koupil jsem si pistolku na vodu a vrátil se k automatu. Drobné, jak jsem pozdě zjistil, tam vůbec do telefonů nepoužívali. Musím si prý pořídit žetony. Sehnal jsem je po patnácti minutách ve vrátnici nedalekého hotelu. Čtyři slitinové kusy plechu naštěstí ležely přímo u vchodu na podšálkovém talířku. Koupil jsem je hned všechny a šel se učit telefonovat.
Vložit žeton do otvoru, přidržet jej, vytočit číslo, a když se někdo ozve, tak ho pustit. Ani napočtvrté se mi nepodařilo tímto způsobem se dovolat. Byl jsem o čtyři kusy plechu lehčí. Nakonec mi musel pomoci místní mladík, který mi v hotelovém automatu vytočil číslo, v pravou chvíli vhodil žeton, a světe div se, na druhém konci byla Nataša!
VODA JE ŽIVOT
Vyslovíte-li pozpátku Odessa, zní to foneticky jako ve francouzštině dostatek vody. Nataša tvrdí, že tato slovní hříčka znamená, že je město dokola obklopeno mořskou vodou. V Oděse, která měla být krásnější než Paříž, je dnes voda vzácností. “Od jara do podzimu nám zavírají teplou, studená teče přes léto jen od dvanácti do šesti večer a od půlnoci do šesti ráno,” říká zřejmě otužilá Nataša, která se ráda denně koupe. Toto opatření se nevyhne ani nejluxusnějším hotelům ve městě. V hotelu Londonskaja, kde jedna noc přijde bratru na sto čtyřicet dva dolarů (sedminásobek průměrného ukrajinského důchodu), také v době naší návštěvy netekla.
PRIVOZ MARKET
Oděský Privoz je jedno z největších tržišť na světě, srovnatelné snad jen s tržišti v Istanbulu nebo Mexico City. Říká se, že se tu dá sehnat úplně všechno, včetně součástek na výrobu jaderných pum. Stovky uliček s tisíci stánky a deseti tisíci prodavači. Vše je podřízeno jedinému cíli – prodat za každou cenu zboží. Prodejci se proto snaží upoutat na sebe za každou cenu pozornost. Za pulty stánků, na korbě gruzaviků nebo jen tak na zemi pokřikují, gestikulují, zvláště když ve vás vycítí dolarového t uristu. “Odkud jste? Pojďte sem! Odkud jste? Pojďte si k nám vybrat,” halekají prodavači sýrů v hangáru velikém jako zimní stadion. Ve druhém takovém se nabízejí salámy a domácí klobásky, také další potraviny, zelenina, ovoce, mořské ryby, raci a místní fast food speciality, jako pirohy s desítkami náplní, šašliky, pelmeně a boršč. Nesmí tam samozřejmě chybět vodka. V místě, kde se prodává všechno, a koupí se toho mimo potravin ve skutečnosti velmi málo, je alkohol jediným tutově odbytovým zbožím.
NÁRODNÍ DROGA
Čím dále se člověk vzdaluje Západu, tím méně lidé pijí víno a pivo. O to více si však dopřávají destilátů. Na Ukrajině patří mezi nejoblíbenější vodka, koňak a samohonka, kterou místní lidé dokáží vypálit snad úplně ze všeho. Vodka se pije z velkých sklenic a odlévá se po gramech do velikých stakanů, podobných duritkám. Dá se koupit skoro všude. V typických obchodech s potravinami a smíšeným zbožím slouží třetina prodejny jako nálevna. Barový pult bez stoliček, u kterého se v nikdy nekončící frontě střídají zákazníci. Sto gramů vodky a trochu džusu na zapití. Zaplatit, kopnout to do sebe a jít si po svých. Pijí mladí i staří, ženy i muži.
Nikdo to ale nesmí přehnat. Opilce, který se klátí ze strany na stranu, podpíraje se přitom o okolní zdi a sloupy, policajti neseberou. Jdou jak stín pomalu za ním. Běda mu však, když to neustojí a upadne na zem. V tu ránu se na něj sesypou jako vosy, dají mu nakládačku a odvezou ho pryč.
“Když jim stát sebere peníze přičemž nejlevnější ,jídlo? je vodka, stanou se z nich prasata,” řekl mi Saša na dotaz, co s lidmi moře vypité vodky dělá. “Ještě před deseti lety byla Oděsa krásné čisté město. Na zemi se neválel jediný papírek, přestože město bylo plné lidí dlouho po setmění. Tančilo se tu a hrálo až do rána. Dnes tu zbyly jen kurvy, podělaný záchody a cholera. To už není město humoru jako kdysi,” dodal. Ukrajinec, žijící již několik let v Čechách, vidí věci, které normální turista na první pohled nevidí. Faktem je, že za poslední léta krize rapidně vzrostla kriminalita a agresivita, ve městě se před rokem nakazilo pár lidí cholerou a na náš vkus ani zdejší pitná voda není příliš pitná.
ZÁSTUPY NAKAŽENÝCH
“Až se nás po návratu zeptají, co jsme si přivezli z Ukrajiny, tak odpovíme: choleru,” vtipkovali jsme před odjezdem domů. A to už si asi dvacet z nás prodělalo očistec endiaronovou dietou. Většinu totiž střevní problémy postihly po požití vody nebo bůhvíjakých domácích, někdo tvrdil psích, salámů a klobásek. Ani voda vydávaná za pitnou nemusí být úplně nezávadná. Stejně jako se nedoporučuje pít alkohol z neokolkovaných láhví, tak by zahraniční (rozuměj Ukrajině západní) návštěvníci měli pít pouze v odu z obchodů prodávanou v uzavřených plastikových láhvích. Ostatní voda by se minimálně deset minut před požitím měla převařit, a zbavit tak bakterií. Pozor na to, že například teplé nápoje v restauracích mohou být připraveny z kontaminované vody.
“V Oděse je třicetitisícové sídliště s lidmi nakaženými cholerou. Od okolního světa je odříznuto armádou, která brání styku s normálním světem. Oficiálně jsou tito lidé léčeni, ale ve skutečnosti…” Nikdo nevěděl, zda má této informaci věřit. Bylo to takové “jedna paní povídala”. Jak bychom se jinak dostali do města? To vloni, když se tu pár lidí v moři cholerou nakazilo, tak se hned před turisty uzavřely pláže i město. Další povedený vtip obyvatele z města smíchu. Zatím jsme nic nechytli.
ČERNÍ TAXIKÁŘI
To už je snadnější stopnout si večer ve městě auto. Potřebovali jsme se jednou k ránu dostat na pláž, místo našeho pobytu v Oděse, a věděli jsme, že jsme od ní vzdáleni asi hodinu pěšky. Zbytečně jsme si s tím lámali hlavu. Nataša s kamarádkou vběhly do silnice a stopovaly projíždějící auta. Zastavil nám hned druhý řidič. “Hodíte nás na Francouzský bulvár?” “Za čtyři hrivny,” řekl chlapík za volantem. “To jste se snad zbláznil, dáme vám tak dvě,” začala diskuse o ceně. Domluvili jsme se na třech a v cuku letu byli doma.
V Oděse dosud takto jezdí takzvaní černí taxikáři. Řidiči, kteří mají místo v autě, nabírají stopaře jedoucí stejným směrem. Na ceně se dohodnou, samozřejmostí je smlouvání. Ve dne je možné jezdit po městě tramvají, minibusy a autobusy. Tramvajová doprava je městem dotovaná, jízdné se neplatí. Tento ekologický komunismus si samozřejmě všichni pochvalují.
UŽ ZASE ZASADILI BRAMBORY
Ukrajinci zakoušejí v posledních letech také odvrácenou tvář samostatnosti. Oslavy svobody s láhví vodky skončily, rychle přišlo vystřízlivění. Místní obyvatelé říkají, že taková krize, jaká je zde dnes, nebyla v žádné zemi po rozpadu SSSR.
“Žít zde je velmi těžké. Můj muž bral důchod sto čtyřicet dva rublů, teď má brát jen čtyřicet sedm. To už je rozdíl. Já mám dostávat osmatřicet, ale už půl roku jsme žádné peníze neviděli. Celý život jsme pracovali, teď máme právo si odpočinout, ale musíme se o sebe sami postarat,” vypráví sedmdesátiletá žena, pasoucí za městem dvě krávy. Ty prý starouškům stačí. Prodávají mléko, něco si vypěstují na zahrádce. “Dříve byla práce, brambory stály osm kopijek a nikdo je nesázel. Teď, když stojí od třice ti do padesáti, je zase všichni pěstují. Dnes je lepší žít na vesnici, protože tam je alespoň chléb a zrno,” dodává.
Jediné dobré, co si lidé z krize vzali, je, že se naučili starat sami o sebe. Oděské obchody a krámy mají otevřeno celou sobotu, pouliční prodavači prodávají pro nás neprodejné zboží s úsměvem. Mnohdy ovšem kradené nebo pašované. Tento způsob prodeje tvoří jen špičku ledovce bandity a zkorumpovanými úředníky ovládaného obchodu. Chcete nejnovější nahrávky světových skupin týden před oficiálním uvedením na světový trh? Na Ukrajině je seženete za čtvrtinovou cenu! Starost o sebe si mnozí vyložili po svém: v zemi řádí bandité, roste kriminalita, prostituce, počet žebráků.
PROMIŇTE MI
 Za sovětské éry by na ulici neležel jediný papírek, natož pak žebrák. Viděli jsme žebrat muže s dětmi v náručí, válečné veterány, staré ženy i malé děti… |
“Promiňte mi! Jsem hluchý člověk. Žít ve světě zvuků – je štěstí. Já ho nemám. Neznám, co to je hudba nebo hlas rodičů, milujících lidí a přátel. Neslyším, nemám hlas, nemluvím. Vy, dobrý člověče, kupte si tuto azbuku hluchých a suvenýr pouze za tři hrivny. Děkuji vám.” S malým kusem potištěného papírku, do kterého byla propiskou dopsaná cena, k nám přistoupila mladá dívka. Zrovna jsme si pochutnávali na šašliku v jedné z lepších oděských restaurací. Přestože náš průvodce tvrdil, že mnoho lidí vůbec hluchoněmých není a jen útočí na city, neodolali jsme a umělohmotný přívěsek na klíče si koupili. Viděli jsme žebrat muže s dítětem v náručí, válečné veterány, staré ženy i malé děti. Když si chcete žebrajícího vyfotografovat, počítejte s tím, že si řekne o pěknou sumu peněz. Samozřejmě v dolarech.
JEDNOU BUDE LÍP
Nejběžnějším lékem proti krizi je tradičně vodka a náboženství. Na Ukrajině se pilo vždycky, své kořeny tu ještě před komunistickou ideologií měla víra v Boha. Nejsilnější je zde ortodoxní pravoslavná církev, ke které se znovu obrací zraky staré i mladé generace. Působí tu římskokatolická a řeckokatolická církev, mládež s oblibou vzývá satana. Hodně lidí stále věří v komunismus nebo jsou ateisté. Nejnovějším a nejrozšířenějším “náboženstvím” je však víra v peníze. Nejde něco zařídit? Máš-li dolary, možné je všechno. Vedle pravoslavných chrámů dnes lidé s nábožnou úctou vzhlížejí k budově bank a městských směnáren.
Kdo vyvede tuto zemi z marasmu a krize? Současná vláda? Političtí představitelé země? Ti jsou dnes asi jedinými, komu obyčejný člověk vůbec nevěří.
“Lidé jsou tu pracovití, ale není práce. A naše vláda se o prostého občana nezajímá. Na jedné straně je tu pár milionářů, kteří si v posledních letech nahrabali. Ti už ale na normálního člověka dávno zapomněli,” říká prodavač starých šroubků, těsnění a matiček na privozském tržišti. “Jednou snad bude lépe, ne za téhle, ani za příští vlády,” nepřestává však doufat.
ODĚSA
Je hlavním městem Oděské oblasti Ukrajinské republiky a zároveň nejdůležitějším námořním přístavem severozápadního pobřeží Černého moře, ležícím 32 kilometrů od ústí řeky Dněstr. V současnosti zde žije přes 1 100 700 obyvatel. Název města je odvozen od starodávné sousední řecké kolonie, známé jako Odessos. Oděsa je kosmopolitním městem, ve kterém společně žijí Ukrajinci, etničtí Rusové, Židé a další národnosti.
Rozkládá se na terasovitých pahorcích, tyčících se nad Oděským zálivem, zátokou Černého moře, ideálním přírodním přístavem. Z centrální části města se k němu svažuje monumentální schodiště, proslavené sovětským filmem Křižník Potěmkin režiséra Sergeje Ejzenštejna o námořní vzpouře za revoluce roku 1905.
V okolí je poměrně teplé a suché klima. Průměrné lednové teploty jsou -2 stupně Celsia, červnové 22 stupňů. Každoročně zde spadne 351 mm srážek. Mírné podnebí a pobřežní laguny byly příhodným prostředím pro vznik přímořských sanatorií, slavných lázeňských domů, ve kterých se ročně léčí půl milionu pacientů.
Město bylo založeno v roce 1794 na místě tureckých osadníků, poté co armády Kateřiny II. získaly nad Turky kontrolu černomořského pobřeží. Oděsa rychle rostla, obzvláště v druhé polovině devatenáctého století, kdy z ní stavba železnice na jižní Ukrajině udělala pro Rusko hlavní přístav pro vývoz obilí. Po Říjnové revoluci se národní ekonomika uzavřela, a Oděsa stagnovala. Její vývoj zabrzdila také druhá světová válka, kdy padla do rukou německých a rumunských vojsk. Obyvatelé Oděsy kladli v roce 194 1 nepřátelům odpor celých šedesát devět dní. Schovávali se tehdy v podzemí v čtyřsetkilometrové síti katakomb. Ve skladech na pobřeží zahynulo po pádu města dvacet pět tisíc Ukrajinců a Židů. Okupanti nahnali zajatce do skladů a naházeli na ně granáty. Ti, které neusmrtily střepiny, byli odsouzeni k pomalému umírání. Po válce získala Oděsa označení “město hrdina”. Růst se znovu obnovil v šedesátých letech, kdy SSSR zvýšil význam zahraničního obchodu. Během sovětské éry se Oděsa stala jedním z předn ích zahraničně obchodních přístavů SSSR, dopravujících zboží do zemí Středozemí, Afriky, Dálného východu a Asie. Od roku 1991 je město předním mořským přístavem nezávislé Ukrajiny.
V Oděse se vyrábí široká škála strojů a zařízení včetně obráběcích strojů, zemědělských strojů, zařízení výtahů a zdviží, chladniček i chemikálií. Důležité pro zdejší ekonomiku jsou loděnice a nevelká ropná rafinerie. Potravinářská výroba s mlýny na mouku, ohradami pro dobytek, konzervárnami a rafineriemi na výrobu cukru je situována na okraj města blízko ukrajinským zemědělským podnikům.Oděsa je známá pro své kulturní tradice a překrásnou architekturu. Staré město se skládá z až dvě stě let starých výstavních domů, pravoslavných chrámů a kostelů. Žili zde mnozí velikáni evropské a světové vědy a kultury, například Isaak Babel, Nikolaj Gogol, Vasilij Kandinskij, Vladimír Majakovskij, Alexandr Puškin nebo Dmitrij Mendělejev. V tomto významném centru vzdělanosti sídlí Oděská státní univerzita (1865), Oděská polytechnická univerzita (1918) a Ukrajinský experimentální institut pro oční choroby a léčbu tkání.
Ve městě je řada muzeí (západního a orientálního umění, sovětského vojenského námořnictva, krásného umění, archeologie a další…), výstavních síní, vlastní opera (Oděské divadlo opery a baletu), činoherní divadlo.
Pro místní obyvatele je největším svátkem první duben, kdy všichni vyjdou do ulic a veselí se, tančí, zpívají a dělají mnoho legrace. Oděsa je proto také nazývána městem humoru.
