Napsal JIŘÍ MARGOLIUS
Co je nejdůležitější pro brankáře? Ing. Modrý, muž s tváří filmového herce, ve své době nejlepší brankář úplně celého světa, se nad novinářovou otázkou nerozmýšlel. „ Do poslední chvíle stát pevně na nohou. Brankář, který padne na kolena, je mrtev.” Neuplyne dlouhá doba a Boža Modrý se dočká nečekaně porážky, aniž by se svým slovům zpronevěřil. Góly padnou mimo led, nikdo v té době nepozná střelce, po ruce nebude ani rozhodčí, který by ho označil. Budou to góly zákeřné, nechytatelné, vymykající se pravidlům, o zákonech ani nemluvě. Protesty nebudou mít cenu. Výsledky přece platí, natož pak ty, které jsou dosaženy mimo kluziště, v ledově chladném prostředí soudní síň. Hokejisté Československa, mistři světa z let 1947 a 1949, miláčkové národa, byli postaveni mimo hru. Poslední buly pak už vhazoval soudce. Jmenoval se Kruk. Na seznamu hokejových rozhodčích té doby byste ho marně hledali. Jeho hřištěm byla pankrácká soudní síň.
Legendárního rozhlasového reportéra Josefa Laufra jsme navštívili v jeho bytě v pražské Řeznické ulici. Zbývalo mu pár měsíců života. Věděl, že je těžce nemocen, nemusel si brát servítky, čekali jsme, že řekne, jak to tenkrát bylo, i kdybychom si poznámky ještě na pár let museli strčit do šuplíku. Byla ještě holt taková doba, určité věci pořád v ofsajdu. Povídali jsme si o prvním rozhlasovém přenosu, tuším, že hrála Slavia s Ferencvárosem, jak zaskočil za onemocnělého kolegu a už u mikrofonu nadosmrti zůstal. Taky o válce, kdy nesměl mezi lidi, k mikrofonu už vůbec ne, z okna od známých se díval na sparťanský trávník, koukal potajmu na fotbal a modlil se aby už byl konec toho velkého zápasu jménem VÁLKA a všechna klání se odbývala jen na zeleném pažitu. Pak jsme se zeptali, jak to bylo tenkrát, v tom padesátém, s hokejisty. Jak to, že je zavřeli. Josef Laufer byl na začátku téhle podivné historie. Od něho se začala odvíjet podivná nit justiční vraždy československého hokeje. Ten člověk na pokraji smrti se ohlédl, ztišil beztak již sotva slyšitelný hlas, jemuž jsme u rádia vždy tak nábožně naslouchali, pak řekl: „Nechte si to pro sebe. O tom, že se do Londýna nepoletí, bylo rozhodnuto už dávno před plávovaným odletem. Jako výmluvu v prvním dějství téhle tragédie použili moji osobu. Vůbec se mnou niko nemluvil. Dočetl jsem se všechno v novinách.” Když jsme se zajímali o jeho názor, kdo mohl hokejisty udat, rozhostilo se malým bytem zprvu ticho. Teprve po chvíli jsme si mohli vrýt do paměti poslední slova Josefa Laufra, která jsme od něj slyšeli: „Myslíte ,šéfa´? Těžko. Víte proč? Celá akce byla už dávno pečlivě připravena na nejvyšších místech.” Záhy Josef Laufer zemřel. Pokud věděl něco, co nám neřekl, odnesl si s sebou tajemství do hrobu. Nastal čas, kdy jsme mohli začít skládat mozaiku ze střípku, které se zdály být nenávratně zaváty prachem času. Byl to případ, který by mohl ztvárnit snad Franz Kafka, a jsme na pochybách, zda by mu někdo uvěřil. Koneckonců Kafka nebyl autorem literatury faktu.
To, co vám předkládáme, je skutečnost neuvěřitelná, nicméně nejskutečnější. SPIS TS L./VL.-47/50: PROLOG.
Je 11. března 1950. Na starém ruzyňském letišti čeká hokejová reprezentace na linku do Londýna. Spolu s hráči a vedením i rozhlasoví reportéři. Do odletu zbývá patn áct minut, když kdosi z vedení výpravy přichází od telefonního aparátu. Hlásí, že víza pro rozhlasové reportéry ještě nejsou. Už na tom nesejde, jestli dotyčný, jehož jméno neznáme, někam vůbec volal, či hrál ochotnickou roli ve frašce, která se záhy znění v tragédii. Jedno je jisté: lhal. Naše vyslanectví ve Velké Británii oznamuje ministerstvu zahraničí v Praze, že víza byla v Londýně udělena. Anglická ambasáda v Praze o tom ví už od večera 10. března. Za nimi dostává depeši deset minut před plánovaným odletem. Ale anglická ambasáda musela naše úřady přece o udělení víz zpravit. Proč si je nikdo nešel vyzvednout? Hráči čekají. Netuší, že místo do Londýna poputují záhy do mnohem nehostinnějších míst. Jinak by si dávali pozor: Kobranov by nelouskal anglickou učebnici (soud to označí jako důkaz o přípravě emigrace), Macelis z Českých Budějovic by nepokřikoval „Kluci, za tu dobu, co tady tvrdneme, už bychom byli v Americe!” (Macelis chtěl uprchnout do USA, o čemž svědčí jeho výrok na letišti). Už je odpoledne a kdekomu je jasné, že hokejisté neodletí. Rozhlas pohotově troubí do éteru bláboly o solidaritě našich hokejistů, kteří na protest proti neudělení víz odmítají odletět bez reportérů.
POSLEDNÍ PIVO Kousek od zadního vchodu do Národního divadla je hospoda U Herclíků. Tady se hokejisté scházejí po návratu z letiště. Jsou zde štamgasty. Podniku říkají Zlatá hospůdka. Šéfuje jí Mojmír Ujčík. Jeho bratr Zdeněk je obráncem Sparty. Všichni reprezentanti zde nejsou. Někteří, hlavně mimopražští, odjeli domů. Není tady ani Vladimír Záborský, i když to sem nemá daleko; bydlí na Letné. Je jediným, kdo nebude zatčen a odsouzen. Někteří hráči jsou v náladě. Popíjejí, vyprávějí vtipy, zpívají. Několikrát opakují tu svou Červenobílý, to se mně líbí. Ani tahle písnička neujde pozornosti soudu. Náhle vstoupí dva muži. Objednají si pivo. Jen usrknou a osloví brankáře Červeného. Nechtějí si přiťuknout: vyzvou ho, pak i ostatní, aby šli s nimi. Jsme v hospodě, není tedy divu, že přijde ke slovu rvačka. Koho by takový vtip nenamíchl! Roziňák dětinsky pokřikuje: „Kdo jste? Na vás se můžeme akorát”. Jeden z mužů zapíská. Po zvuku píšťalky jsou hokejisté zvyklí přerušit hru. I teď se přestanou prát. Rozhlížejí se.
Hospoda je najednou plná podivných mužů. Cvakají pouta. Zlatko Červený ještě stačí jednoho praštit do nosu. Nádavkem dostane paragraf útoku na veřejného činitele. Hospodskému teprve teď bleskne hlavou vzpomínka na dva nenápadné pány, kteří už brzy odpoledne, dávno předtím, než hokejist é odjeli z letiště, špacírovali sem a tam po protějším chodníku. Občas nakoukli do hospody. Ujčíkovi říkali, že čekají na zubaře z protějšího domu. Večer v Bartolomějské je zuby přestaly bolet. Jeden z nich vytáhl pistoli: „Když se hneš, vysypu to do tebe!” Ráno: fotografování delikventů. Otisky prstů. Výslechy. Zdá se, že jde do tuhého, i když otázky jsou nav ýsost groteskní. Kdy jste začal s hokejem? Kdo první mluvil o emigraci? Nic nevědí. Kroutí hlavou. Ale kruh je uzavřen, smyčka utažena. Však se přiznáte! Znáte kapitána Boweho? Co víte o bývalém hráči LTC Praha Batesoví? Ne, na hráčích nebylo použito fyzického nátlaku. Vše se děje zdánlivě korektně, v mezích zákona. Sem tam trochu řevu, výhrůžky. Ta to asi chodí všude na světě. Ale nikde nezavírají pro nic za nic hokejisty! V zápisu o zatčení Zlatka Červeného čteme: doličné věci – kufr s prádlem, dvě tužky, plnící pero, tlumok, hokejové chrániče. Zatčeného prohlédl: 3700. V přítomnosti:386. Ano, na všechno jsou svědci. A kde nebudou, tam si je soudci vymyslí. Ještě se o tom přesvědčíme.
DĚKUJI PŘEDEM. Hokejisté ve vojenské službě jsou vězněni vojenskými orgány v proslulém „domečku” na Hradčanech. Vládne v něm zrůda jménem Pergl, známá pod přízviskem Suchá lípa. Vojín Josef Jirka, nástupce Boži Modrého v brance, píše 28. Červa 1950 úpěnlivý dopis. Adres átem je ministr Václav Kopecký, dobrý přítel sportovců, prostě lidumil. Drželi jsme ten dopis po letech v ruce, byl přiložen ke spisu. Nikdy nedošel k adresátovi. Je ulo- žen ve žluté obálce, na modté dvoukorunov é známce je Švabinského portrét Julia Fučíka. Červená tuž- ka načmárala na dopis: Přiložit ke spisům! „Vážený pane ministře, prosím vás, zdali byste mi mohl pomoci. Jsem syn chudé české mámy která nás vychovala a dala všem dětem řemeslo. Úpím čtyři měsíce v kobce, kam jsem se dostal úplně nevinně”. Pane ministře, hrozí mi zde tuberkulóza. Tímto končím a děkuji předem”. Čtyři měsíce v kobce. Syn české mámy Josef Jirka dostane šest let.
VÁCLAV KOPECKÝ „TO NIC, HOŠI!” Rozsudky jsou nečekané. Ing. Modrý 15 let, Bubník 14 let, Konopásek 12 let, Kobranov 10 let, Jirka 6 let, Červený 3 roky, Ujčík 3 roky, Macelis 2 roky, Hajný 1 rok, Španinger a Stock po 8 měsících. Drtivá většina je zbavena občanských práv. Soud přihodí i konfiskaci majetku a peněžité tresty. Veřejnost nemá k přelíčení přístup. Prý by mohly být poškozeny zájmy státu. Vrátný příbuzným oznámí u brány, že je zavřeno. Dovnitř se nepouští. Hlavně se nepouští ven. Stanislav Konopásek nám po letech řekne, že už se nemohl udržet a zeptal se prokurátora dr. Bureše, proč není vyslýchán Vladimír Zábrodský. Prokurátor zahřímá: „Mlčte, odpovídejte na otázky!” V prosinci 1948 hrál LTC Praha na Spenglerově poháru v Davosu, Zábrodský oznámil, že má v případě emigrace pro celé mužstvo nabídku hrát v anglické profesionální lize. Někdo souhlasil, jiní byli proti. Spíš to brali jako recesi. Hlasovali. Výsledek ukázal směrovku – jede se domů! Po návratu přece jen dostali strach, a tak šli za ministrem Kopeckým. Celou klukovinu mu vysypali. Soudruh ministr se smál: „To nic, hoši, hlavně že jste tady. Už o tom nebudeme mluvit!” Soud připomíná grotesku. Roziňák je obviněn, že přemlouval novice Stocka k emigraci výrokem: „Jsi z nás nejmladší, ne abys tam zůstal!” Ing. Bohumil Modrý, který neměl nikam letět a nebyl ani ve Zlaté hospůdce, je obviněn ze styků s Kokošíkem. Kdo je Kokošík? Nikdo o něm jakživ neslyšel. To ale nevadí. Modrý měl téhle imaginární postavě dát v roce 1949 pět tisíc Kč, aby ho převedla přes hranice! Modrý, který mohl při nesčetných dalších výjezdech zůstat venku, jak a kdy se mu zachtělo! Kokošík se za celou dobu odnikud nevynoří! Konopáska navštívili před časem dva muži a nabízeli mu možnost ilegáln ího opuštění země. Konopásek nebyl padlý na hlavu a vše hlásil Bezpečnosti. U soudu se vynořila jen první část příběhu: dva neznámí muži!
SVĚDEK Z POVOLÁNÍ. Žádní svědci obhajoby nejsou připuštěni. Obžaloba si ale může vybírat. Má k dispozici i písemné svě- decké výpovědi. Jednu z nich podepsal Josef Vondráček 6. října 1950. Málem to nestihl – soud se konal 5.-6. října. Vondráček se ani neobtěžuje do Prahy, je totiž v base. Výpověď učinil v Hradci Králové. V cele v Bartolomějské prý poznal Konopáska, který mu okamžitě oznámil, že celé mužstvo chtělo zůstat v Anglii. Vondráček se dále ptá, zda hokejista nezná fotbalové(!) funkcionáře Fadrhonce a Valouška. Konopásek ovšem ani na okamžik nezaváhá: „Jistě ti dva nám pomáhali připravovat útěk!” V závěru Vondráček neopomene prohlásit, že podle rozhovoru se utvrdil v názoru, že jediný Zábrodský má pokrokové názory a nesympatizuje se Západem. Obhájce Karel Kupka žádá předvedení svědka Vondráčka. Soud návrhu nevyhoví. Po letech se o podivného svědka zajímáme, máme ale smůlu. Ústřední evidence obyvatel sděluje, že zemřel 30. května 1967. Vondráček totiž figuruje jako svědek i u procesu se Slánským a spol. Jeho jméno se objevuje i v jiných přelíčeních. Všude byl, vše znal, s každým hovořil. Svědek z profese, jinak nelze Vondráčka označit.
SOUDCE NIC NEVĚDĚL? Posudky z bydliště jsou statečné. Rozhodně obžalovaným nepřitěžují. Modrý měl velmi dobrou pověst, Stock oblíben pro přímou a poctivou povahu, Jirka je dělnického původu, čestný muž. Tohle ovšem předsedu senátu JUDr. Kruka zajímá asi jako stav dešťových srážek na Sahaře. Po letech nám ovšem říká: „Desítky let jsem se snažil soudit čestně a bez porušení zákona. Dnes vím, že se některé procesy připravovaly nečestně a podvodně. Jenže my dostali na stůl zpracovanou a hotovou věc. Soudilo se podle Vyšinského doktríny, přiznání byl důkaz. Dávám vám slovo, kdybych věděl, že je to zinscenov áno, dal bych ruce pryč. Víte, ti hokejisté byli velmi neklidní, veselí, musel jsem je napomínat”? Proč tohle dodává? Jako důkaz o vině? Nebo pro zasmání? Věru, málo bylo k smíchu v tomhle případě, bylo-li vůbec něco. Zajděme ke druhé straně. Co na to říkal Roziňákův obhájce JUDr. Vladimír Lindner? „Soudce Kruk byl znám svou přísností, často nepřipouštěl návrhy obhajoby, ani svědky. V procesu byly vyloženě lživé výpovědi provokatérů, ale jak jsme to měli dokázat, když senát naše skutkové a právní výhody Vůbec nebral v potaz? Ti hoši byli nevinní. Modrý do toho spadl proto, že byl inženýr.” JUDr. Lindner byl 4. června 1951 zatčen. Odhalil u soudu několik provokatérů. Pro hokejisty žádal zproštění viny. Za rok je následoval. Když jsme se loučili, řekl: „Máte mé slovo: rozsudky pro hokejisty byly napsány předem a podstrčeny do spisů.”
JIRKA SE ŽENÍ, ROZIŇÁK ŠEVCUJE .Dva dny před Štědrým dnem Nejvyšší soud zamítá odvolání. Hokejisté jsou rozváženi z Pankráce do různých věznic jako brambory z velkoskladu. Prokurátor nelení ani po procesu. Gustavu Bubníkovi zabavuje dopisy od rodiny, v nichž mu píše, jak dopadl tenisový turnaj na Štvanici a že Zátopek překonal světový rekord. Snoubenka brankáře Jirky je v osmém měsíci těhotenství. Přikládá potvrzení lékařky Marie Korbelové a 13. října 1950 žádá o povolení sňatku. Prezident soudu Volf postupuje žádost 2. prosince státnímu prokurátorovi. O pět dní později se prokuratura usnáší, že nemá námitek. Sňatek se musí konat ve věznici s vyloučením veřejnosti. Povolení dostává žadatelka 20. prosince. Koncem února 1951 je zamítnuta žádost o milost. Podali ji Macelis, Bubník. Konopásek a novomanžel Jirka. Macelisův otec, povoláním závozník, píše 7. ledna 1951 na předsednictvo vlády dopis, jenž je tam o dva dny registrován pod číslem 10 0298. Otec sděluje, že nevěří ve vinu svého syna, který v revoluci bojoval se zbraní v ruce. V závěru prosí, zda by mohl vidět rozsudek. Jiří Macelis, reprezentant, bojovník z Květnového povstání, bude podmínečně propuštěn 17. listopadu 1951. Předseda odvolacího senátu JUDr. Křepela se při potvrzení ortelu první instance zakoktával a potil. Na chodbě pak Roziňákovi a Bubníkovi šeptem řekl, že vše bylo předem připravené, nedalo se nic dělat, tresty jsou výsměchem spravedlnosti. Omlouvá se, ale hokejistům je to platné asi jako opalovací krém v Grónsku. Když jsme JUDr. Křepelu po letech vyhledali, řekl: „Měl jsem k těm klukům sympatie, byli to mistři světa, ale na stůl mi položili spis, kde stálo, že chtěli zůstat venku a ve Švýcarsku se tím netajili.” Ale vždyť to řekli Kopeckému. „To je novinka, nikdo o tom nemluvil. Rozsudky byly předem dané. Já se v roce 1957 zasazoval o rehabilitace, ministr spravedlnosti mně pak můj postup vytkl a o dva roky později jsem musel od soudu odejít.” Na Borech dostávali šedesát deka chleba na dva dny. Polévka k večeři se servírovala do ešusu a v půldruhé odpoledne. Bachaři nutili sportovce k desítkám dřepů. Roziňák se dostal na Mírov. Poznal protektorátní ministry, naučil se ševcovat. Mnozí se setkali v uranových dolech. Někteří už měli za sebou amnestii z roku 1951. Stála za to: předseda senátu dr. Rudý ubral Konopáskovi z dvanácti let jeden rok, Roziňákovi změnil trest z deseti let na devět, Bubníkovi ze čtrnácti na třináct!
PROKURÁTOR A VYŠETŘOVATEL. Od soudu brzy odešel i prokurátor dr. Bureš. Našli jsme ho po letech v ostravských dolech jako podnikového právníka. „Nebylo mi to celé po chuti. Už v roce 1952 jsem chtěl odejít, o rok později jsem žádal znovu, nechtěli mi vyhovět, nakonec ale se mnou zavedli disciplinární řízení a šel jsem. Pět let jsem pracoval v dolech, kopal jsem uhlí, teprve pak jem si polepšil.” O dr. Burešovi se říkalo, že hodně pil. Chtěl utišit svědomí? Jak se ale vlastně dostal k případu hokejistů? „Z příkazu nadřízeného, dr. Zieglera.” Kdo navrhoval rozsudky? To je přece věcí prokurátora! „Před vypracováním žaloby si mě zavolali na ÚV KSČ a tam mi dali najevo, že žádné ohledy nejsou na místě. Ptal jsem se, jestli by v případě mistrů světa přece jen nemohlo být bráno v úvahu mírnější hledisko, ale se zlou jsem se potázal. Mám žalovat a přísně soudit. A víte, kdo mi to řekl? Tehdejší tajemník Jiří Hendrych! ” Pátráme dál. V polovině stoupání Holečkovy ulice na Smíchově je menší podnik. Pracoval v něm někdejší hlavní vyšetřovatel hokejového případu J. Jandus. Víme o něm, že tuhle práci dělal všehovšudy dva roky. Když prý nechtěl užívat nezákonné metody, nazvali ho slabochem, Rok pak kopal uran v Jáchymově. „ Přijeli pro mne v noci do modřanského bytu. V Bartolomějské mi řekli, že povedu vyšetřování hokejistů. Hráči museli být sledováni operativou už dříve. V průběhu vyšetřování,kdy se začínalo jen hospodskou výtržností, jsem jako na běžícím pásu dostával materiály o tom, co kdo kdy dělal, s kým se stýkal, kam telefonoval. Boža Modrý? Ten byl předveden až později, když se objevilo jméno kapitána Boweho. Šéfové chtěli sebrat i Modrého ženu, dvě děti měly přijít do ústavu. Naštěstí se rodině nic nestalo. Paní Modré jsem během vyšetřování umožňoval s manželem krátké schůzky, o nichž nesměl nikdo vědět. Také Kobranovovi a jeho sestře. Kdo vlastně prahl po odsouzení hokejistů? Na ÚV KSČ jsme museli psát průběžné zprávy. Krajský náčelník byl volán k ministru Kopeckému. Když se vrátil, tlumočil jeho slova o tom, že musí padnout nejvyšší tresty. Když jsem se dozvěděl výši rozsudk ů, nevěřil jsem svým očím. Bylo to hrozné.” Kapitán reprezentace, velký šéf vyšel ze všeho bez škrábnutí” Osobně jsem Vladimíra Zábrodského vyslýchal. Vším prý byli vinni hráči. On je vedl k tomu, aby se ze Švýcarska vrátili domů. Oni tvrdili, že s nápadem zůstat venku přišel on. Nevím, co bych víc řekl. Neumím si vysvětlit, že se z toho beztrestně dostal.
EPILOG: BEZ HOKEJE NEMOHU ŽÍT. Otázek, na něž neumíme odpov ědět, zbývá i po tolika letech víc než dost. Kdo chtěl odstranit mistry světa z ledu za mříže? Proč vízová fraška na letišti? Proč byl hostinec hlídán dlouho před příchodem hráčů? Kdo věděl, že se tam sejdou? Pouze někdo z nich. Jak se do mlýnských kamenů dostal ing. Modrý? Nebyl na letišti, nebyl v hospodě, nebyl v nominaci. Proč soud nepřipustil jedinou zmínku o Zábrodském? Kdo vložil do spisu rozsudky dávno před skočením procesu? A také: proč se chtěla tehdejší moc zbavit jedné z mála chloub, která jim spadla po Únoru do klína – mistrů světa? Rozum zůstává stát nad nepochopitelným výsměchem: v poslední fázi vězení, poté, co je připravili o zdraví, dovolili žalářníci poslat hokejistům brusle, postříkat dvůr, postavit prkenné mantinely a zahrát si hokej! Nikdo z nich se už nestal mistrem světa. Ing. Bohumil Modrý, muž s tváří filmového herce, nejlepší brankář světa, umíral na leukémii z jáchymovských dolů. „Bez hokeje nemohu žít,” řekl přátelům, kteří ho přišli navštívit. Bylo jich málo. Mnozí se ještě báli. Občas zašel na „zimák” nebo na přírodní led, podívat se, jak válejí mladí kluci. Brankářům neopomněl poradit, aby do poslední chvíle stáli pevně na nohou. A brzy nato zemřel.
