“Pročež vyskakujete, hory pahrbkovaté? Na této hoře zalíbilo se Bohu přebývati, jistě žeť na ní Hospodin na věky přebývati bude.”
Jedním z míst, kterému jsou připisována tato starozákonní slova, je druhá nejvyšší hora Egypta, Gabal Músa (2280 m) na Sinajském poloostrově. Snad právě tady bylo Bohem svěřeno Mojžíšovi desatero hliněných tabulek s přikázáními. Na úpatí hory leží ve výšce 1570 metrů nad mořem klášter svaté Kateřiny, kde je k vidění údajně autentický trnový keř, v jehož hořící podobě dal Bůh Mojžíšovi znamení.
NOČNÍM EGYPTEM
Řidič, kterého jsme si najali, je patrně šílený. Řítí se s námi černočernou tmou, ostře řeže zatáčky silničky klikatící se v horách. Dlouhé vteřiny se ženeme v protisměru, což oznamuje do ztichlé noci divokým troubením. Zdejší řidiči, nevím proč, jezdí s tlumenými nebo raději úplně zhasnutými světly, teprve když vás bezprostředně míjejí, napálí vám světlomety přímo do očí. Jiný kraj, jiný řidičský mrav.
Jak se ukázalo, ke spěchu nebyl nejmenší důvod. Z beduínského městečka Dahab na břehu Rudého moře jsme vyrazili půlhodinu před půlnocí, u cíle cesty – na úpatí Mojžíšovy hory – jsme před jednou hodinou v noci. Od svítání nás dělí ještě víc než pět hodin, přičemž výstup by neměl trvat déle než tři hodinky.
Sedm nás neklidně podřimuje ve stísněných prostorách kombíka: egyptský řidič, pár z Británie, Švédka, Belgičanka a dva Češi. Před třetí hodinou navlékáme vše, co máme s sebou, teplota se blíží nule, a po nezbytné policejní kontrole dokladů vyrážíme naznačeným směrem (rovně a za klášterem po cestě doleva). Nebude to zřejmě tak jednoduché, po několika desítkách kroků se v temnotě přerážíme o haldu písku navršenou přímo uprostřed cesty.
UMUČENÁ DOROTA
Spoře osvětlený klášter vypadá mysticky. Koneckonců má tajemnou historii. Je to nejmenší diecéze a nejstarší kontinuálně fungující křesťanský klášter na světě. První zmínky o něm jsou zaznamenány v Entychiově kronice z devátého století. Podle tohoto zdroje nechala v roce 330 Helena, matka císaře Konstantina, zřídit v těchto místech malou kapli zasvěcenou Panně Marii. Roku 530 dal císař Justinián kapli rozšířit v baziliku a obehnat vysokou zdí. Vzniklo tak opevnění, které umožnilo, aby i v sedmém století, po dobytí Egypta Araby, přežíval tento ostrůvek křesťanství uprostřed islámu.
Od středověku je za patronku kláštera považována svatořečená Kateřina, původním jménem Dorota, která se narodila na sklonku třetího století v bohaté alexandrijské rodině. Přijala za svou křesťanskou víru a přes mnohé strázně se jí nevzdala. Pět století po její mučednické smrti měli zdejší mniši zjevení, podle něhož andělé odnesli její tělo na vrchol nejvyšší hory, dnes pojmenované hora Svaté Kateřiny. Jejích 2639 metrů jsme si nechali na příště a rozhodli se pro méně náročný výstup na nižší vrchol, avšak opředený ještě známější legendou o desateru přikázání. I tak to byl prohřešek proti dekompresním tabulkám, jelikož jsme se ještě minulého dne potápěli v korálovém moři do třicetimetrových hloubek.
ZROZENÍ DNE NA MOJŽÍŠOVĚ HOŘE
 Ráno co ráno je vrchol Mojžíšovy hory v obležení. Desítky turistů klopýtají tmou, aby uvítali nový den a spatřili svítání nad Akabským zálivem. Přes den je pak hora téměř opuštěná, i zdejší obchodníci uzavírají své krámky, aby je otevřeli opět o příští půlnoci. |
Na Mojžíšovu horu vedou dvě cesty. Strmější po vytesaných schodech přímo horským masivem, nebo pozvolnější, kudy chodívají i velbloudi. Na ty jsme ostatně zanedlouho narazili. Jejich vysoké siluety, rýsující se proti hvězdné obloze, v nás probouzely pocity stísněnosti. Hlasy ze tmy nám nabízely svoje průvodcovské služby. Odmítli jsme, ale po pár stovkách metrů tápání se klopýtavě vracíme a najímáme přece jen průvodce, protože se na kamenitém chodníčku nehodláme přizabít. Mladík ale nabírá vražedné tempo. A pak že je spěch prokletím pouze západní civilizace…
Kolem čtvrté se nad monumentálním masivem hory Svaté Kateřiny vyhoupne stříbrný srpek měsíce. Doslova pluje v inkoustové černi, protože “leží” jako rozpláclé účko s cípy trčícími vzhůru. Hned je o poznání lépe vidět. Na jednom z odpočívadel nacházíme otevřený osvětlený krámek s nápoji a energetickými tyčinkami. Posilňujeme se z vlastních zásob a popoháněni netrpělivým egyptským klukem opět sprintujeme vzhůru za stříbrnou nebeskou loďkou.
Jak bylo od počátku zřejmé, veškerý ten spěch a kvap byl zbytečný, na vrcholu po strmém stoupání vytesanými schody se ocitáme skoro hodinu před východem slunce. Zdaleka ovšem nejsme první. Upocení rychle podléháme chladu, a tak si vypůjčíme dvě špinavé očividně zavšivené houně.
“Když si půjčíš dvě, dám ti libru slevu,” podbízí se obchodník smíšeným zbožím v horské chatrči. Smíšené pocity jsem měl já při placení, když si prodavač po dvou hodinách na smluvený “diskont” nepamatoval… Inu orient! Usedáme zabaleni do deky, hltáme poslední kapky “ohnivé vody” z placatky a upřeným pohledem se snažíme uspíšit kýžený východ slunce. Obzor sotva znatelně světlá, siluety začínají pozvolna získávat plasticitu, nad hlavou se nám rozehrává divadlo barev. Nad horizontem se už táhne zlatavá čára, která barví nebeskou klenbu do žluta, z oranžové přechází do téměř bílé, až dospívá přes blankyt k nachové a pak ještě temně fialové až do namodralé černě. Cítíme zhmotnělé napětí očekávání zlomku vteřiny, kdy se zrodí nový den. Na vrcholu Mojžíšovy hory už na tu chvíli čeká několik desítek párů očí. Jako by odkudsi zdáli zazněly fanfáry, rozeznívají se andělské šalmaje, tak slavnostní pocit to je, když se objeví první paprsek. Vidíme, jak se země otáčí kolem osy, protože slunce se nečekanou rychlostí vyhouplo nad obzor a s překvapivou intenzitou začíná hřát naše zkřehlé údy. Pohled a pocit, které se asi nabízely před staletími Mojžíšovi a jeho lidem.
