Na Rocky Manovi se mi líbí hlavně to, že se vždycky strašně trápím, je mi zle, bliju, usínám za jízdy, stojí mě to asi tři tisíce na startovném, žrádle a benzinu, a když vzdám, tak se mi všichni do poloviny prosince posmívají. Je to zkrátka ideální příležitost udělat ze sebe nehybnou a hodně pitomou trosku. Proto jsem se přihlásil i letos.
Pavel Pekárek
“Vypadáš čerstvě. Ještě je dorazíš…,” srší vtipy na Jardu Rygla, který se převléká do běžeckého. Ví, že ztrátu nedožene. Kolo zahodil. Zvítězila u něj stejně jako u ostatních prostá a vcelku přirozená nenávist vůči chladné příčině svého utrpení. Jeden po druhém pak vyrážejí do terénu na horský orientační běh. No vyrážejí…
…pomalu prošel branou do úvodního kola závěrečného běhu další borec. Trochu se motá. Odhad síly se pohybuje v červených číslech, zmizelo nadšení a mozek produkuje jenom nejasné povely k samovolnému kroku. Ten za několik okamžiků přejde v poklus.
ASPI Rocky Man je extrémní duatlon. Orientační jízda na horském kole a orientační běh s cílem tentokrát v Hutích pod Třemšínem. Na cestě do Hutí bylo potřeba jen málo: za prvé proběhnout asi 6,5kilometrový okruh ve Slivenci na okraji Prahy, za druhé projet úsek dlouhý přes 160 kilometrů na horském kole podle mapy a za třetí proběhnout 10 kilometrů závěrečného horského běhu. Nic víc, nic míň.
PROČ?
Asi se jim to líbí. Soudě alespoň podle účasti na již čtvrtém ročníku, který se letos konal v červenci. Celý podnik si vymyslel šedovlasý Zdeněk Laciga. Systémem “Laciga sobě”, aby sebe i ostatní pobavil, vymyslel narozeninový dárek v podobě duatlonu.
Hned první ročník vybavil na místní poměry nebývalou odměnou. Sto padesát tisíc korun pro vítěze. Svůj účel to ovšem splnilo. Závod vešel do povědomí, a tak se rok co rok účastní celá česká elita.
Trať letošního ročníku vymyslel stejně jako ty minulé Kamil Arnošt. Příprava zabere několik měsíců shánění speciálních i normálních map a potom projíždění vymyšlené trasy. Na vlastní nohy, ruce a oči. “Většinou zjistím různé nesrovnalosti. Někde nějaká cesta v mapě přebývá, jinde zase není. Takže se to musí retušovat nebo pozměňovat trať,” říká Kamil Arnošt.
Čtyřicet osm kontrol mají před předním kolem všichni na startu. Ale nestačí je pouze projet, nýbrž také dodržet pořadí. Když se vám to nepodaří, přichází diskvalifikace.
SLIVENEC 7.10 HODIN
Není teplo, ale zatím neprší. V malém lesíku vyběhl houf třiceti mužů na tři “zahřívací kolečka” v celkové délce šesti a půl kilometru. “Účelem je roztrhat startovní pole,” upozorňuje mě Kamil Arnošt v úloze moderátora.
“Scheisse…,” nadává host ze zahraničí s číslem dvacet osm. Pád a naražený sval, takže končí. “Máš bráchu kousek před sebou,” povzbuzuje někdo z houfu zpoceného závodníka probíhajícího prostranstvím okolo startu. “To jo, ale on má dvě kola náskok,” opáčí oslovený.
Mapy prvního jízdního úseku se houpou zavěšené kolíčky na prádlo na dlouhé šňůře. Pro každého jedna. Převléknout, na záda hodit “camelback” s vodou a stoupnout do pedálů. Michaela Novotná z organizačního týmu nás upozorňuje: “Vyfoťte si je. Oni potom skapou…”
ČERNOLICE 9.10 HODIN
Všichni jedou podle stejné mapy. Všichni mají shodné navigační vybavení. Busolu a tužku. Nikdo nepřijede ze stejného směru jako ostatní… Na první veřejné kontrole v Černolicích rozložily doprovodné týmy po karimatkách jídlo pro své chráněnce: banány, salátky, polívčičky i rohlíčky se salámem. Pořadatelé pro změnu další mapičky…
Je ještě brzo a málokdo jí. Odstupuje jedenáctka – Pavel Pekárek. Zápěstí bolí i po obstřiku, a tak kamarádsky půjčuje již bývalému soupeři s píchlým kolem samonafukovací bombičku. Bohužel, ani jeden z nich neví, jak ji použít. Takže po pěti minutách mu nezbývá než soupeři půjčit celé zadní kolo. Ještě stále se vtipkuje…
KYTÍN 10.15 HODIN
Před oranžovo-bílým označníkem, pod kterým visí na dlouhém provázku kontrolní kleště, do sebe téměř najeli čtyři závodníci. Přijíždějí po prašné cestě z vesnice. Do dálky se táhne zelený pruh smíšených lesů.
Špička jede na doraz. Od startu je dělí tři hodiny a pět minut.
“Kde je můj soukromý doprovod, který tady není,” rozčiluje se trochu jeden z bikerů. Ještě pořád s humorem…
DOBŘÍŠ 11.07 HODIN
Před dobříšským zámkem vyrostla gumová brána, převezená ze Slivence. I když se takhle silně obsazený závod v Dobříši nejede každý den, návštěvnost je nulová. Doslova.
Různé značky aut jednotlivých týmů se pomalu sjíždějí a připravují občerstvení. Neoficiální a nikým nevypsaný orientační závod řidičů probíhá paralelně s hlavní soutěží. Nešťastníci bloudí po vesnicích s nosy nalepenými na čelním skle. Vždycky najdou.
Čelo pelotonu se trhá, ale jména zůstávají stejná. V tomhle ospalém městečku proběhne první čistka startovního pole. Diskvalifikace pro každého, kdo nedojede do půl druhé. Prší.
HOUPAČKA 13.20 HODIN
Parkoviště s drobnými kaménky nabízí okamžik odpočinku. Zablácená těla usedají na zem a cpou do sebe energetické tyčinky. Také párečky. Pokračuje se “scorelauf” – každý si vytvoří vlastní trasu a systém projetí jednotlivých kontrol. Fixy dřou do navlhlých map nejvhodnější cestu. Někteří už jsou trochu mimo. Radost mizí…
BOHUTÍN 15.13 HODIN
Komunikace se zvrhla v jednoslovné povely. “Slaninu,” poroučí si jeden z bikerů a ta je mu vkládána přímo do úst. Už je toho dost. Naštěstí přestalo pršet. Vypadá to na klidný dojezd.
HUTĚ POD TŘEMŠÍNEM
Závodníci běží a do toho co chvíli leje. V areálu kempu se postupně sjíždějí všichni, kdo se okolo závodu pohybovali. Vyhrál v čase deset hodin, čtyřicet minut a patnáct vteřin Ctibor Podrábský z Liberce. Potlesk několika desítek rukou a finanční odměna oceňují výkon na hranici, nebo spíš lehce za hranicí možností normálního člověka. Nečekají tu davy fanynek ani agenti se smlouvami. Spíš manželky a přítelkyně. V soutěži, kde opravdu jede každý sám za sebe, kde není jasné, kdo je největším soupeřem…
