Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.
TEXT: PAVEL KUBÁT
Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.
V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.
JEN ZVÍŘE
V Mongolsku téměř neexistuje orná půda. Mongolové nejsou zemědělci a nemají ani možnost jimi být. Půdy jsou tu písčité a klima suché, s velkými teplotními výkyvy. Nic se nepěstuje a téměř nic tady neroste. Jedinou obživou místních je pastevectví, chov dobytka je však třeba chápat v tom tradičním slova smyslu, nikoliv v moderním, kdy je zvířatům „podstrojováno“. Stádo se tu o sebe stará téměř samo. Ráno ho Mongolové na koních vyženou někam, kde stihla dorůst tráva a ponechají ho svému osudu. Nejsou zde žádné ploty, ale protože se zvířata drží prakticky pořád spolu, je vzhledem k plochému rázu mongolské krajiny možné pouhým okem zjistit, kam se stádo přes den přesunulo, i kdyby to bylo v rámci několika kilometrů. Na konci dne pak pastevci naženou své stádo do blízkosti jurt, protože potulující se vlci jsou zde přítomni každou noc. Před nimi chrání zvířata ostražití psi, kterých má každá mongolská rodina několik. Psi tu mají velmi zvláštní postavení. Nejsou vnímáni jako domácí mazlíčci, ale jako strážci svých pánů a jejich majetku. Nikdo se s nimi nemazlí, nikdo je nebere na procházky. Přes den téměř pořád spí, protože v noci na to nemají čas.
VŠEOBJÍMAJÍCÍ NUDA
Co ale Mongolové dělají přes den? Ta otázka nám vrtala dlouho hlavou, dokud jsme neměli možnost okusit skutečný život těchto lidí. A odpověď je více než jednoduchá. Nedělají nic. Nebo, abych byl přesnější, dělají věci pomalu a rozvážně. Moc toho ale na práci není. Ženy vaří jednou za den teplé jídlo, připravují pokrmy z mléka, ať už sýry, smetanu či ochucené mléčné nápoje. Příprava je jednoduchá, ale zdlouhavá, a bez nutnosti se o proces starat. Je to jen okrajová činnost, která rozhodně nezabírá celý den. Muži mají za úkol vyhánět a naopak shánět stádo, případně se starat o různé opravy vozidel, které tu jsou nutností, protože vzdálenosti jsou velké a kvalita silnic nevalná. Ale co se tu děje po zbytek dne? Často se tady „čumí“, často se tu pije, často se tu kouří. Muži kouří neustále a jejich až „tuberácké“ pokašlávání je toho jasným důkazem. Alkohol zde má velice dlouhou tradici. Odnepaměti se vypaluje z koňského mléka, ze kterého pak vzniká osobitá a jemná dvacetiprocentní vodka. Měl jsem možnost tento nápoj ochutnat, a přestože vodku nepiji, dala se tahle varianta celkem bez problému konzumovat. Alkoholu se tu člověku dostává i v tradičním nápoji – koňském mléce. Kvašením koňského mléka vzniká etanol, a obvykle se tak nápoj podává i několikaprocentní. Výroba mongolské vodky je však drahá a zdlouhavá, z tohoto důvodu se během dvacátého století vyvinula jiná alternativa. Pije se tady pravá, čirá, většinou ruská vodka. Konzumuje se tu hodně a často. Během pobytu v jurtách jsem měl možnost si povšimnout každé ráno nové prázdné láhve buď v odpadcích, nebo na hromadách jejich „tříděného“ odpadu, což je vlastně jenom hromada flašek od vodky.
ČASU DOST
Zvláštní kratochvílí je pozorování. Muži často vysedávají před jurtami a koukají dalekohledem, co se kde děje. Není se čemu divit. V nejbližším okolí se nehne ani lísteček na stromě (zvlášť, když tu žádné stromy nejsou) a podnětů, jak zabavit mozek, je jako šafránu. Mongolové se často navštěvují. Ať už je to z důvodu společného popíjení a kouření, z nudy nebo proto, že si chtějí popovídat, návštěvy se tu konají i několikrát za den. Obvykle trvají hodinu až dvě. Z toho všeho tak pramení známá mongolská rozvláčnost. Času je moc a práce i zábavy málo. Řidič vám neřekne, za jak dlouho dorazíte do místa určení. Nepočítají čas jako my. Když je třeba něco zařídit, mají Mongolové vždycky spoustu času. Takový je svět, do kterého se narodili. Nejsou divocí jako v dobách Čingischána. Ve skutečnosti je jejich život tvořen rutinami v mnoha ohledech nudnějšími, než jsou ty naše. Má jasně daná pravidla, která nemají s divokostí nic společného. To, co dělá Mongolsko divokým, nejsou lidé, ale příroda. Ta je skutečně tím ryzím artiklem, který dělá tuto zemi jinou. Krajina je zametená, nikde žádný porost. Máte tak možnost vidět holé skály, nad kterými krouží orli, nekonečné širé pláně, po kterých vaše mysl bloudí sem a tam. V těch chvílích si uvědomujete, že ta nehostinnost je vlastně překrásná, divoká a ničím nelimitovaná.
