Mikrobus šplhá po křivolakých uličkách až na kraj Potosí, kde žije většina hornických rodin. Z okénka sledujeme ruch na ulicích. Všichni spěchají na trh a ve velkých koších nesou pečivo, právě poražený dobytek, zeleninu… Vše, co se dá prodat. To je hlavně jídlo. Santos dává pokyn k zastavení a na jeho doporučení jdeme pro horníky nakoupit vhodné dárky. Je to jakási daň za to, že je můžeme rušit a fotit při práci. Santos nás neomylně vede nejdříve k prodavačce koky. Koka, kterou horníci žvýkají s křídou, dává zapomenout na hlad, žízeň a únavu. Díky tomu horníci vydrží pracovat v dolech v kuse i několik dní. Velký pytlík přijde na 1,5 dolaru, k tomu ještě ručně balené cigarety bez filtru a na zapití 96% alkohol v plastové láhvi. Posledním nákupem je dynamit s rozbuškou, který se dá pořídit také asi za 1,5 dolaru.
V PODZEMÍ
Po rozbité prašné cestě dojedeme až k místu, odkud budeme vcházet do hory. Náš průvodce Santos si v dolech vydělával pět let na studia. Nyní ovládá tři jazyky, má svou cestovku a provádí turisty podzemím. Teď nám rozdává nezbytné vybavení a lehce shrbeni vyrážíme do štoly. Pod nohama máme klouzavé bláto. V protisměru nás míjejí horníci, kteří nosí na povrch narubanou stříbrnou rudu. Pytel přes rameno váží až 50 kilo a během osmi hodin jich odnosí tak čtrnáct. My už jdeme skoro v podřepu nebo rovnou po kolenou. Nacházíme se v nadmořské výšce asi 4200 metrů, Potosí se svou horou Cerro Rico (v překladu Bohatá hora) je jedním z nejvýše položených měst na světě. Vzduch je tu řídký, navíc promíšený s různými podzemními plyny. Na stropě vidíme žíly stříbrné rudy. Vedou ve směru sever-jih podle magnetismu a bývají široké od 5 centimetrů až do pěti metrů. Santos věcně podotkne: „Pozor, díra napravo…,“ a my míjíme propast vedoucí do bezedné hlubiny.
Každý horník pracuje sám na vlastní pěst nebo má jenom pár pomocníků, většinou děti ve věku 15 let. Jeden z nich už tři hodiny ručně vysekává díru na dynamit hlubokou přes metr. Pracuje ve zkroucené poloze a přikývnutím nám děkuje za věci, které tam necháváme ležet. Další horník ručně pomocí dlátka a kladiva odsekává žílu stříbrné rudy. Můžeme si nářadí půjčit a vyzkoušet, jakou to dá práci. Kusy rudy pak horník skládá do plátěných pytlů. Máme pocit, jako bychom se vrátili zpět o čtyři století. Od dob Španělů se změnilo jen to, že provoz je menší a zisky nižší.
ŠPANĚLSKÁ POKLADNICE
Podle staré indiánské legendy znali tajemství stříbrné hory už Inkové. Incký vládce Huyana Capac se chtěl zmocnit bohatství hory a vyslal k ní své lidi. Pověst vypráví, že sotva se indiáni dotkli svahu, ozval se z nitra hory hlas: „Bůh střeží poklady hory pro někoho, kdo přijde později…“ Silně věřící Inkové se od té doby neodvážili do hory zasahovat a nazvali ji: Potojsi – Hlas. Brzy po vpádu do incké říše zatoužili získat její poklady i Španělé. Cesta do nehostinné pustiny vysoko na bolivijském Altiplanu nebyla snadná, ale vidina stříbra jim dodávala sílu. V Potosí je však čekalo zklamání, stříbro nemohli najít. Všude dokola byl jenom šedivý kámen. Chamtiví Španělé netušili, že z této rudy se dá teplem získat vytoužený kov. Už se chystali na cestu zpět, když je oslovil indiánský chlapec. Pásl na svazích hory své stádo a jedna ovce se mu zatoulala. Hledal ji celou noc a chlad ho donutil rozdělat si oheň. Ráno pak našel mezi uhlíky lesklý kov, který se žárem vytavil z šedé rudy. Chlapec ukázal Španělům v dlani stříbro a jeho „objev“ změnil zdejší historii. Na místo přijelo zanedlouho prvních 200 Španělů s 3000 indiánskými otroky a na úpatí hory, kterou překřtili na Bohatou horu, založili roku 1544 hornické město Potosí (pojmenované podle původního jména hory). Stříbrné doly z něj udělaly jedno z nejbohatších a největších měst světa. Ale stříbro z Potosí přineslo bohatství i Španělsku. Na španělský dvůr bylo například během druhé poloviny 16. století z Potosí dovezeno přes 7000 tun stříbra. Za bohatství však zaplatily svými životy miliony indiánských a později i černošských horníků, kteří tu byli nuceni pracovat bez nároku na odpočinek a jídlo nepřetržitě až 60 hodin. Byli najímáni na pět let, ale 80 % z nich umíralo již během prvního roku.
Pro španělskou ekonomiku měla těžba stříbra asi stejnou důležitost jako dnes těžba ropy. Jenže na počátku 19. století se ukázalo, že ložiska nejsou bezedná. Zisky byly stále nižší, až těžba téměř ustala. Nebylo stříbro, nebyly peníze a město začalo chátrat. Teprve počátek 20. století spolu s válkou přinesl nový rozmach. Tentokrát to byl cín, po kterém prahnul svět, a v hlušině potosijských dolů byly tohoto kovu tuny. Nastalo druhé zrození města.
MĚSTO DVOU TVÁŘÍ
Dnes je Potosí městem dvou tváří. Jedna z nich je dole v údolí. Ještě dnes jsou tu k vidění výstavné domy postavené v koloniálním stylu, kterým dominuje komplex bývalé královské mincovny Casa Moneda. Bohatě zdobené balkony a okna svědčí o rozmařilosti španělských conquistadorů. Několik velkých katedrál dnes ani není dostatečně využito. Buď chátrají, anebo jsou transformovány např. na kina. Centrum města dnes žije z turistického ruchu, hlavně peněz movitějších návštěvníků. Upravené parky, banky, restaurace a obchody jsou zde pro cizince a místní elitu samozřejmostí. Život tu plyne pomalu až nudně. O to větší událostí je potom každá fiesta. Jednou z nejpozoruhodnějších, která zaplní ulice historického města, je Chutillos, velké oslavy svátku místního patrona svatého Bartoloměje. Ten podle legendy kdysi vyhnal zlé duchy z jeskyně za městem. Přibližně dva týdny před srpnovou oslavou pořádají folklorní taneční průvody městem dokonce i zdejší mateřské školky. Jejich průvody představují dokonale zmenšenou variantu průvodů při oslavách dospělých a jsou názornou ukázkou bohatého bolivijského folkloru. Mezi oblíbené tance patří třeba Morenada, která představuje alegorii vzpoury černých otroků proti zlému dozorci, z něhož si vlastně tímto tancem dělají legraci. Zesměšňovaná autorita tu vystupuje v přebohatém kostýmu, většinou s kloboukem ozdobeným barevnými péry a v černé masce se zvýrazněnými ústy, vousy a nosem. Ostatně aktéři se na slavnost také dlouho a pečlivě připravují. Učitelky musí s dětmi nacvičit taneční sestavu a zároveň malým tanečníkům a tanečnicím vymyslet co nejnápaditější a nejpestřejší kostýmy. Ty se pak nechávají šít najednou pro celou třídu a každému dítěti jeho kostým platí rodiče, třebaže to často nebývá levná záležitost. O hudební doprovod k tanci se s dechovkou postarají starší žáci ze škol. Karneval začíná ráno na náměstí Plaza Simon Bolívar a po několik hodin se vine ulicemi směrem k centrálnímu náměstí Plaza 10 de Noviembre.
ŽIVOT HORNÍKŮ
Bolivijští horníci si něco takového nemohou dovolit. Jejich svět tvoří druhou tvář Potosí. Žijí v okolí centra, spíše na úpatí hory. Jejich malé domky jsou postavené z cihel z nepálené hlíny, některé mají místo oken díru ve zdi zakrytou vlajícím igelitem. Horníci si u některé ze 45 zdejších těžařských společností pronajmou část štoly. To, co vytěží, pak prodají zpět společnosti. Mají-li štěstí a narazí na bohatou žílu, mohou si dovolit i pronájem pneumatické vrtačky. Jinak se vše dělá ručně jako za koloniálních časů. Dnes se v Potosí, kde je proraženo asi 5000 tunelů o délce 200 km, těží opět hlavně stříbro, avšak druhojakostní, a musí se dále upravovat v továrnách. Průměrný horník vytěží za 2 týdny asi 8 tun stříbrné rudy, ze které lze získat 8 kg čistého kovu. Za tuto práci si vydělá 50 US dolarů. Výdělek to není vysoký, ale stále je dvakrát vyšší než v jiných profesích. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se stále těží a horníci dnes už dobrovolně chodí do dolů tvrdě pracovat.
Jejich ženy v sutinách na svazích hory Cerro Rico ve svých širokých nabíraných sukních se zástěrou a vlastnoručně pleteném svetru sedí na zemi, před sebou mají jeden velký kámen a na něm roztloukají pomocí druhého kamene nebo dlátka hlušinu ze sutin hory. Trpělivě vybírají stříbrnou rudu a oddělují ji od kamene. Stejná práce den co den. Husté, dlouhé černé vlasy mají přitom spletené do dvou copů, a aby copy nepřekážely při práci, svazují je k sobě a zatíží důmyslným závažím ze šňůrek. Jejich výdělek je mnohem nižší než u mužů, protože to, co ve štole trvá vytěžit dva týdny, na povrchu zvládnou ženy za dva měsíce. Ty, které měly více štěstí, pracují spíše jako svačinářky a zajišťují horníkům proviant nebo se starají o jejich pracovní nářadí. V neděli mají volno. Tento den je totiž vyhrazen na praní prádla. Svahy hory osiří a ruch se přesune k potoku nebo k nejbližší tekoucí strouze. Všechno se pere ručně, ženy stojí po kotníky ve vodě a máchají prádlo. Sušení probíhá na okolních kamenech nebo keřích. Blízkost prašné cesty dává tušit, že prádlo asi dlouho čisté nezůstane.
Ženy se vdávají brzo a mívají čtyři i více dětí. Miminko není překážkou v práci. Stačí je dát do látkové loktuše na záda a nést ho jako batoh. Větší děti pak pobíhají kolem nebo se starají o mladší sourozence. Běžný denní život v Potosí, stejně jako v celé Bolívii, se odehrává přímo na ulici. Tam se nakupuje, vaří, pere, vychovávají se děti a společensky se konverzuje. Uličky města jsou plné bez ohledu na počasí. Stačí jenom nasadit mikrotenový sáček na klobouček a nejcennější část garderoby je uchráněna.
