Mezi poutníky je často možno spatřit i rodiny s nejmenšími dětmi. Stává se, že se otec v modlitbách zaváže vykonat SE SVOU RODINOU pouť k jeskyni Amarnath, pakliže mu bůh Šiva daruje potomka.”Tohle nejsou žádní svatí muži, ale prachobyčejní vyžírkové a krkouni,” nevzrušeným hlasem utrousí Sítarám. Moc toho dneska nesnědl, a tak není divu, že nemá zrovna dvakrát dobrou náladu. Sedíme spolu u vchodu do posvátné jeskyně Amarnath v Kašmíru. Sítarám je Francouz a své pravé jméno mi neprozradil. Se svou minulostí nechce mít nic společného. V Indii žije už pátým rokem a jako správný sádhu se živí pouze žebráním.Ostatní svatí muži jsou na tom lépe. Jsou rozděleni do několika band, které obsazují strategická místa u vchodu a východu do jeskyně. Zde jsou poutníci nejštědřejší. Chudák Sítarám je v hindštině prosí o kus kokosu z posvěcené obětiny (prasád), ale bez úspěchu. Je to opravdu pech, že si umínil jíst jenom ovoce. Jinak je tu totiž jídla a pití, co hrdlo ráčí, a všechno úplně zadarmo.
ZLATO A PLODNOST
 Ani sádhuové nezapomínají na svůj zevnějšek. Po očistné koupeli v ledové horské bystřině si potřou těla blátem či popelem jako výraz přísné askeze. |
Jeskyně Amarnath leží v Kašmírském údolí asi 140 km východně od Šrínagaru. Legenda tvrdí, že tu před mnoha lety potkal muslimský pasáček ovcí Buta Malik svatého muže, který mu daroval pytel uhlí. Když přišel Buta domů, s překvapením zjistil, že v pytli je místo uhlí zlato. Celý dojatý běžel zpět, aby poděkoval štědrému dárci, ale po něm jako by se zem slehla. Na místě, kde se s ním předtím setkal, objevil jeskyni s obrovským ledovým krápníkem ve tvaru lingamu – posvátného symbolu plodnosti boha Šivy. Buta okamžitě pochopil, s kým měl tu čest se potkat, a pověst o jeskyni se rychle rozšířila. Každý rok během měsíce sávan (23. červenec-22. srpen) k ní proudí desetitisíce věřících. I dnes je část peněz, které poutníci darují během návštěvy svatého místa, věnována potomkům pastýře Malika.
Hinduisté věří, že právě v této jeskyni vyjevil bůh Šiva své manželce Párvatí tajemství zrození. To je důvod, proč lze mezi poutníky často potkat i nejmenší děti. Stává se totiž, že se otec v modlitbách zaváže, že vykoná se svou rodinou pouť k jeskyni Amarnath, pakliže mu bůh Šiva daruje potomka.
KAŠMÍŘANÉ MAJÍ VZTEK
Ibrahim posedává u cesty a chladným pohledem sleduje skupinky poutníků.
“Džus, mangový džus,” křikne na ně občas.
Je horko, slunce pálí, ale poutníci ho netečně míjejí. Ibrahim na ně volá spíše ze zvyku. Ví totiž moc dobře, že nic neprodá. Kdo by taky vyhazoval deset rupií za krabičku džusu, když ji může mít o kus dál úplně zadarmo?
Ibrahim neskrývá rozhořčení. “Chtějí nás úplně odrovnat. Když se jim to nedaří takhle…,” máchne rukou ke skupině indických vojáků, “…tak to zkoušejí jinak,” vylévá si zlost. “Loni jsem tu měl pět stanů, každý pro deset lidí. Za jednu noc jsem vybíral od každého sto rupií a celou dobu jsem měl narváno. Teď mám stany tři a jeden nabízím za stovku. Rozumíš, celý stan za sto rupií, a stejně to nikoho nezajímá!”
V duchu počítám – musím přiznat, že přijít o pět tisíc rupií za den je opravdu k vzteku. Vztek ale nemá jenom Ibrahim. Situace v Kašmíru je vyhrocená. Naprostá většina muslimských obyvatel má pocit, že je Indové (rozuměj hinduisté) odírají, jak jen mohou. Indické vojáky považují za okupanty. A jejich názor na únos pěti turistů militantní skupinou usilující o nezávislost Kašmíru?
(Pozn. V létě roku 1995 unesla militantní skupina al-Faran pět zahraničních turistů. Únosci požadovali propuštění svých druhů z vězení. Jejich požadavkům ale indická vláda nevyhověla. Asi o měsíc později byla nalezena mrtvola jednoho z unesených – Nora Hanse Christiana Ostroa. Na těle zavražděného byl vyryt nápis “al-Faran”. Ostatní cizinci jsou nadále nezvěstní, s největší pravděpodobností mrtví.)
Muslim by prý nikdy něčeho takového nebyl schopen, nikdy by neznetvořil tělo oběti podobným způsobem jako v případě Hanse Ostroa. Všeobecně zde převládá názor, že celý únos byl jenom trik fingovaný indickou vládou, která tím chtěla vypudit z Kašmíru zahraniční turisty, a tím přiškrtit zdroj peněz, kterými jsou financovány guerilly usilující o nezávislost Kašmíru.
Ibrahim tvrdí, že to je přesně stejný důvod, proč je trasa pouti k jeskyni Amarnath lemována stanovými přístřešky, kde se každý může najíst a napít, co hrdlo ráčí. Navíc téměř každý poutník využívá možnosti předplatit si levné ubytování ve stanech postavených indickou vládou. To všechno je samozřejmě trnem v oku místním horalům.
HINDUISTÉ SE BOJÍ
Názor hinduistických poutníků je poněkud jiný.
“Je to trochu složitější,” vysvětluje Prakáš Sítápati. “Loni během pouti se náhle změnilo počasí a zčistajasna přišla sněhová vichřice. A co myslíš, že udělali naši muslimští přátelíčkové? Okamžitě zvedli ceny stanů, a když nemáš prachy, tak si třeba zmrzni. Lidi se v těch pár stanech mačkali jako dobytek. Nikdo přesně neví, kolik poutníků tu zůstalo ležet navěky, ale odhaduje se, že skoro tři sta. Vojáci později odklidili spoustu mrtvol – hlavně starší, nemohoucí lidi, co se nechávají vyvézt k jesk yni na koních pronajímaných od místních muslimů. Hodně zlé krve vzbudilo, že se nenašly zdechliny koní. Znamená to, že když se blížila bouře, poručili jim, aby sesedli, a sami pádili na svých koních do bezpečí. Divíš se, že se po celé Indii pořádaly peněžní sbírky, aby se něco takového letos neopakovalo? Stotisícové dary nebyly žádnou zvláštností. Jen se podívej, co tu všeho je, a nemusíš platit ani rupii.” Pohostinnost opravdu nezná mezí. Odmítnout je kolikrát značně obtížné, protože vlídní hostite lé neváhají použít i mírného násilí, aby přivlekli hosty do stanu s proviantem. Oproti předchozímu roku přišlo asi o 60 000 poutníků méně, a tak se strávníci musí činit. Navíc pouť za několik dní vrcholí a Kašmírské údolí se na rok zase uzavře. Je to v současné době v podstatě jediná příležitost, kdy je možné spatřit tolik opěvovanou krásu zdejší přírody. Zahraniční návštěvníci mají do Kašmírského údolí přístup pouze se speciálním povolením. I to je však vydáváno pouze na dobu pouti. Nehledě na to, že po zmíněném únosu pěti cizinců je zájem o toto povolení minimální. Hinduisté jsou na tom ještě hůř, ti se zde moho u cítit bezpečni pouze pod ochranou těžkých kulometů své armády, které lemují cestu k jeskyni.
ÓM NAMAH ŠIVÁJA
Duch pouti je opravdu fascinující. Skupiny lidí jsou roztroušené celé kilometry po himálajských úbočích. Trasa se pohybuje ve výškách kolem 4000 metrů s nejvyšším průsmykem ještě o pět set metrů výše.
Přestože cesta k jeskyni a zpět trvá přibližně pět dní, je možno mezi poutníky vidět stařičké kmety s osmi křížky na hřbetě i nejmenší kojence. Při pohledu na výkony věřících je nutno smeknout. Starci, které by i ti nejotrlejší z nás ochotně pustili sednout v tramvaji, se ztěžka opírají o hůl a opatrnými kroky zvolna postupují vpřed. Některé ženy nesou malá nemluvňata, pohled mají upřený do dálky a ztěžka oddechují. Zdatnější chodci zvesela vykřikují halasné pozdravy a hesla. V některých věřících je tichá pokora, v jiných hrdá odhodlanost.
Mnozí z poutníků kráčí bosi či jen v lehounkých žabkách. Pouze na krátkém ledovcovém úseku těsně před jeskyní si nasazují na nohy igelitové pytlíky. S takovou “obuví” dozajista riskují život. Ledovec na sluníčku přes den nataje a noční teploty pod bodem mrazu z něj udělají nevyzpytatelnou skluzavku.Starci a stařenky s obětavou pomocí ostatních poutníků podávají fantastické výkony a přes několik hrozivých uklouznutí se před nimi konečně otvírá pohled na posvátnou jeskyni. “Óm namah Šivája,” neubrání se mnozí z nich dojetí a s očima upřenýma k nebi děkují pánu veškerenstva, mocnému Šivovi, že se dočkali této chvíle.
