Jezdí, protože má pocit, že den, který stráví venku, mu přinese tolik, co měsíc doma. Míří na východ a na jih – hledá místa, která ještě nejsou převálcovaná civilizací. “Po první expedici jsem pochopil, že není čas na normální věci, že je potřeba stihnout co nejvíce. Seriózní věci mohou přijít později!”
…Ruda Šváříček je lehce zarostlý a dost osmahlý třicátník, jemuž je Evropa malá. Jeho kancelář CK Livingstone v Brně (shoda jména se slavným cestovatelem není náhodná) je vyzdobená luky, šípy, fotografiemi, tropickými helmami a vůbec všemi atributy cestovatelskými. Říká, že touhu po cestování měl odmalička a poprvé ji uspokojil, když jel v osmé třídě se spolužáky stopem kolem republiky. Pak mu už naše země nestačila. Při jeho vyprávění těkáme z jednoho místa zeměkoule na druhé a ze všech jeho slov ‘čouhají’ živí lidé.
Úplně první byla expedice se psím spřežením: čtyři Češi, dva Rusové a devět psů cestovalo k ústí řeky Ob do Severního moře.
“Bylo úžasné, jak mladá Eskymačka, fešanda celá zabalená v kožešinách, vezla malého kojence 60 kilometrů na saních pro cukr a pak zpátky do svého čumu – to je jejich zvláštní stan z kožešin. Byla tam pravá ruská zima a my tehdy snili o vaně s teplou vodou. Proto také naše další výpravy už byly většinou za teplem. “
V devadesátém a jedenadevadesátém roce tedy cestoval do Singapuru a zpět, v roce následujícím vyrazil na expedici Marco Polo ’92. Cesta byla inspirována renesančním cestovatelem a vedla na východ, do Asie. Ruda a jeho společníci byli jedněmi z prvních cizinců, kteří vkročili do právě oficiálně otevřeného Tibetu.
Tibeťané jsou národem velkých dětí, ač je velice drsné, co s nimi provádí Čína. Jejich kultura je přervaná, přehoblovaná, jenom klášterů je na 6000 poničeno. Od té doby také říkám, že skutečné bohatství národa je vzdělání. Tibeťané nemají možnost se vzdělávat a je to vidět v běžném životě. Ať je to hospoda či jakékoli místo, kde se něco odehrává, všechno mají v rukou Číňané.”
Válku na vlastní kůži poznal v Kambodži, státě poznamenaném sociálním inženýrstvím. Tam žádní turisté nejezdí. Na svůj výpad do tohoto státu vzpomíná Ruda s dobrodružnými plamínky v očích.
“V Kambodži jsme prožili téměř dva měsíce v době, kdy tam byly operace OSN, tenkrát jsme tam asi 13x letěli jejich vrtulníky do oblastí, kde před námi údajně nebyla bílá noha. Já nejsem žádný veliký válečný hrdina, naopak se velice bojím každé pušky a patrony. Dostali jsme se tam do palby, slyšel jsem, jak rachotí těžký kulomet, jak létají pancéřové pěsti. Leželi jsme na zemi v kabině náklaďáku a byli jsme strašně malincí. Kambodža je stát, který nemá budoucnost. Je zničený válkou, Pol-Potem… Ovšem dnes se mi zdá, že na obyvatelích zemí, které jsou na tom absolutně nejhůř z hlediska vyhlídek do budoucnosti, to není vůbec znát. Vypadají překvapivě spokojeně, stále se smějí. Ovšem válka je tam krutě patrná. Kambodžané, stejně jako Vietnamci, jsou úžasně pracovití. I v těch nejchudších oblastech mají stále co jíst – rýži, nějaké rybičky, pulce nebo žabičky a něco bylin k tomu.
Laos je další tajemná a uzavřená země. Když se řekne – Laos, Ruda dodává – opium.
Nejzajímavější byl oficiální opiový trh, na který obyčejné ženy z okolních kmenů v sobotu a v neděli přinášeli svoje taštičky s opiem. Během dopoledne se tam objevilo několik moc stovek kilogramů opia. Na tom trhu jsem natáčel pro českou televizi a nikomu to nevadilo. Vláda se to samozřejmě snaží řešit, ale zatím pro své obyvatele nemá, co by jim místo pěstování opia nabídla k obživě. A opium je všudypřítomné. Potkali jsme v kluka, kterého v rýžovišti uštkl had. Měl ošklivě oteklou ruku a my jsme se domorodců ptali, co mu dávají. A oni že na ruku opium, do něj opium a čekají, jak to dopadne. Jestli zemře, nebo nezemře. Tenkrát jsme měli u sebe nějaké léky a chlapec to přežil. Tak jsme se stali velkými mágy.”
MÁGOVÉ, ŠAMANI A KOUZLA
Asi všude ve světě se provozují více či méně vážně braná kouzla a magie. Pro Rudu Šváříčka jsou takové zážitky něčím, co se těžko vypráví, co však ve středoevropské duši zanechává pochybnosti o tom, že svět je pochopitelný. S kouzly se setkal jak v Africe, tak i na opačném koutě světa. V Asii často platí – co kmen, to vlastní magie.
“Díky našemu ‘zázračnému’ vyléčení uštknutého chlapce v Laoských horách nás po čase vzali do vesničky, kde umíral nemocný. Zdejší šaman provozoval kejkle se zabitými samci zvířat – kozlem, beranem, psem, kohoutem, pašíkem a podobně. Úžasné byly jeho kejkle taneční: měl velkou mačetu a tou se sekal po rukách a po nohách. Mačeta byla ostrá, ale jemu krev netekla. My jsme z toho byli vykulení, ale náš laoský průvodce, který studoval etnografii v Praze, nás ujistil, že to nic není. Jejich šaman v horách vyhazuje obrovské pláty kamene do vzduchu a rozbíjí je hlavou.
S duchy, náboženstvím a animismem se Ruda setkával takřka na každém kroku při svých cestách po Africe.
“Kuriózní bylo třeba setkání se spolužákem z vysoké školy v Beninu, kde pracuje na ministerstvu. V té oblasti má každý své duchy Džu-džu. Nebylo nám dost jasné, je-li jediný nebo je jich milion. Přítel mi hned svých konkrétních sedmnáct duchů vyjmenoval: prvního potřebuji,když jdu do práce, dalšího,když jdu za milenkou, když jdu za manželkou, když jdu sportovat, k zubaři…Náboženské obřady jsou vůbec ohromně zajímavé. Když se lidé pomocí tamtamů dostanou do extáze a ve finále jsou úplně v tranzu, svíjí se na zemi, válejí sudy.
Byli jsme ve vesnici, kde tamější šaman holčičce, která umírala, dal na přirození zvoneček – kouzlo Gri-gri…holčička se zachránila.”
K obyvatelům černé džungle je nutné připočítat ještě misionáře. Z Rudova vyprávění je zřejmé, že od časů Kolumbových se toho alespoň v Africe příliš nezměnilo.
Největšími hrdiny jsou misionáři v Zairu. Odtamtud v roce 1959 odcházela Belgie a tím pádem spadla klec, zavřela se voda. Všechno, co tam tehdy Belgičané vybudovali, už jenom chátrá, z těch několika velkých měst jsou rozvaliny, trosky. A největší bojovníci jsou právě misionáři. Faráři, kteří vedou krušný život v džungli, aby šířili víru. Jsou to skutečně jediní ‘vyhnanci’ civilizace. Jediné bílé tváře, které tam žijí. Jsou obdivuhodní. Jenom kolik infekcí mají za sebou, parazity, kolik mají za sebou návratů malárie! Jeden mi vyprávěl, jak je tam vyvražďovali, když odcházela Belgie a Kongo se rozhodlo, že skončí s civilizací – ničili vybudované věci, vydali zákaz používání evropských oděvů, vraceli si svoje původní jména a vznikl tam až obrácený rasismus.
Takže činnost misionářů už dnes pronikla i do rovníkových oblastí Afriky. Ovšem to ostatní, co zůstalo, to vytváří dojem tajemna, krásna…
ŽIVÁ AFRIKA 94
Z dlouhé cesty Hedvábnou stezkou se Ruda Šváříček vrátil v prosinci roku 1993 a už v dubnu následujícího roku vyrazil na expedici Živá Afrika, se kterou projel 16 zemí černého kontinentu.
Na této expedici jsem byl takový styčný důstojník, který vyjednává, domlouvá, zajišťuje, jedná s policií, s celníky, s úřady. Je to často náročné i legrační zároveň.
Expedice trvala osm měsíců a kromě Rudy na ni odjíždělo ještě sedm dalších dobrodruhů, kteří s kopřivnickou Tatrou najeli něco kolem 33 000 km a v džípu dokonce 42 000 kmn napříč tajemným světadílem. Domů se jich vrátilo jenom šest a Ruda dvěma svým kamarádům, kteří se zabili na rogalu při pokusu přeletět Kilimandžáro, věnoval svoji knihu Africký deník.
S Tatrou přejeli i nejzajímavější střední Afriku, chudou, tajemnou, divokou a většině cestovatelů neznámou. Není obrovský náklaďák v takové divočině poněkud rušivým prvkem?
“My jsme se dostali v obrovské bílé Tatře na místa, kde jsme nutně museli hrát roli bohatých amerických strýčků a proto mezi námi a domorodci byla často jistá bariéra. Oni žili chudým životem a my jsme tam přijížděli autem jako velcí boháči. Takže na téhle výpravě styk a komunikace s domorodci bohužel nebyly až takové. My jsme se často ocitali za clonou, hradbou vytvořenou naší přepychovou Tatrou. Ovšem díky Tatře a perfektnímu vybavení jsme měli možnost přejet střední Afriku, místa, na která bych se jindy nedostal. Technika nám pomáhala, motorová pila, hup-cuky a navijáky nás dostávaly z džungle ven.
Jeli jsme přes 60 mostů, které jsme museli sami stavět, nebo je opravovat. Káceli jsme stromy na pilíře a bylo nám jasné, že jediný pád by zároveň znamenal pád poslední. Z druhé strany – třeba pygmejové nemají žádné nádoby, my jsme od nich mohli získat za prázdnou plechovku nebo láhev od rumu třeba kuře nebo sele. Pro ně je jakákoli keramika, nádoba, talíř, sklenice něčím obrovsky cenným a drahým.”
Divočina je nádherná věc a Ruda Šváříček taková místa na zeměkouli vyhledává. Na druhou stranu ví, že ‘návštěva civilizace’ může být pro takové území zkázonosná. Byl to i nepříjemný pocit, když jsme večeřeli a děti se couraly kolem nás, dívaly se a čekaly, jak to dopadne. Zbytky jídel a konzervy jsme zahrabávali, ale pak jsme zjistili, že oni to okamžitě vyhrabou a pak se o to poperou. Byl to nepříjemný pocit člověka, který tam přiváží civilizaci, který na sobě nese nejen to dobré, ale také cejch bohatého přivadrovalce, který si může dopřávat náš kvalitní český lanšmít.
…
DAŇ Z BÍLÉ HUBY
Nejednou při svých cestách po Africe Ruda narazil na ‘obrácený rasismus’. Charakterizuje to jako pocit Afriky, že jí my běloši musíme platit. Platit za všechno.
“Pokud jste bílí, často se od vás především v Zairu očekává to nejhorší. Je to daň z bílý huby. To, co v Asii řeší nějaké všimné, nějaký dolárek, nějaký bakšišek, tady nevyřeší desítky dolarů.”
Povídáme si už hodně dlouho, o pygmejích, o Sibiři, o lezení v ruských velehorách a Himalájích, o potápění v Japonském moři, o džunglích a jejich obyvatelích, těkáme z jednoho místa Země na druhé a jedno je zřejmé – všechny cesty Rudolfa Šváříčka vedou na východ. Proč? “Určitě i v Americe jsou zajímavé věci, ale myslím si, že civilizační proces je strašně rychlý a dokud se ještě dá stihnout vidět místa, která jsou jím nepřeválcovaná, dokud tam ještě nějaká šťáva je, chtěl bych z atmosféry těchto oblastí vidět a zažít co nejvíce.
Cestovku máme na to, abychom se podělili o to krásné z cestování, o to neopakovatelné, co jsme objevili, i s ostatními. Protože pak se třeba najdou lidi, kteří říkají:”Doposavad to byla nuda, štvaní se životem, ale teď jsem objevil něco naprosto nového, jiného. Svět může být výrazně odlišný a dá se žít i pro něco úplně jiného než jsou hmotné statky. “
Září 1996
