Napsala Olga Šilhová, vyfotografoval Václav Šilha
Lvi se lidem obvykle raději vyhnou. Vede je k tomu přirozený respekt, který pochází už z dob, kdy vzal člověk do rukou poprvé zbraň. Někdy se ale stane, že zvířata hranici vzájemného respektu překročí. Mají lví útoky obdobný scénář, či k nim přispívají shodné okolnosti? Proč se zvíře, které se až dosud živilo přirozenou kořistí, náhle stane lidožroutem? Jsou v chování lvích zabijáků stále ještě záhady, které dosud nebyly uspokojivě vysvětleny? Svahilské „simba hula watu“ lze přeložit jako „lev žere lidi“. A na mnoha místech Afriky tato slova stále ještě platí… Žádná oficiální statistika počtu lidí, kteří jsou ročně zabiti lvy, neexistuje. K dispozici jsou pouze dílčí údaje poskytované buď jednotlivými zeměmi, nebo oblastmi s výskytem lvů. Například Krugerův národní park v Jihoafrické republice udává jako roční průměr dvanáct obětí. V drtivé většině případů jde o běžence, kteří se snaží územím parku přejít do Jihoafrické republiky. Naprostá většina zabití připadá na noční hodiny, které sice nelegálním přistěhovalcům poskytují větší ochranu před odhalením, ale kdy jsou také šelmy nejaktivnější a loví. Tanzanie uvádí 65 lidí ročně, což je číslo poměrně hrozivé, ale i tak je třeba si uvědomit, že za ním nestojí 65 „lidského masa chtivých“ šelem, ale spíše pár jedinců, kteří obvykle řádí v jedné oblasti, kde mají na svědomí více lidských životů. Je přitom velmi důležité upřesnit, že ne za všemi lvími útoky na člověka stojí snaha jej sežrat. V řadě případů se lvi jen brání a pokud svého protivníka usmrtí, nejeví už o mrtvolu žádný zájem. Svou roli zde může sehrát i nešťastná náhoda – člověk se jednoduše ocitne v nepravý čas na nesprávném místě. Lvice, která vodí mláďata, bude své potomky s největší pravděpodobností bránit. Známý je i případ zkušeného strážce zvěře, kterému se splašil kůň a shodil jej na zem v blízkosti smečky lvů. Takovým nešťastným shodám okolností zřejmě nelze zabránit, ale za většinou dalších útoků, které nemají lidožravý podtext, stojí často lidská hloupost a naprostý nedostatek respektu k divokým zvířatům. Nejkřiklavější ukázkou takového chování je případ japonského turisty, který se před několika lety odehrál v Jihoafrické republice. Skupinka zahraničních návštěvníků tehdy na safari narazila na smečku spících lvů. Když se ani po delší době zvířata neměla k žádné akci, zmíněný Japonec otevřel dveře vozu a na jednoho ze lvů si sáhl. Byl to poslední dotyk v jeho životě a videonahrávka, kterou tehdy, zřejmě v šoku, pořídil jeden z jeho společníků, po nějakou dobu kolovala světem.
Je to extrém, ale v průběhu našich cest Afrikou jsme na známky podobně riskantního a především hloupého chování narazili už mnohokrát. Zdá se, že si někteří návštěvníci ani uprostřed africké divočiny neuvědomují, že nejen lvi, ale i další zdejší nebezpečná zvířata rozhodně nepatří k domácím mazlíčkům. Poblíž Sekanini Gate – jedné ze vstupních bran do keňské rezervace Masai Mara – jsme narazili na hrob britského důstojníka, pro nějž dovolená v Africe skončila právě zde. Přes varování manželky i strážců tábora se časně ráno vydal s kamerou na vycházku do buše… Až potkal samotářského sloního samce. Každý soudný člověk by se v takové situaci opatrně stáhnul do pozadí, ale dotyčný Brit zřejmě natolik toužil po zajímavém prázdninovém videu, že na slona naopak začal pokřikovat a mávat. Přesná příčina a důsledky sloního útoku byly i v tomto případě (později už jen ve zvukové podobě) zachyceny na kameru, kterou už nešťastník nestačil vypnout.Ztuhlé žirafy Bylo pravé poledne, kdy náš džíp několikrát zaškytal a vypověděl službu. Horší čas a místo pro poruchu jsme si nemohli vybrat. Uvízli jsme uprostřed nekonečných plání rezervace Masai Mara právě v době, kdy se naprostá většina turistů, o které zde jinak není nouze, přesouvá na oběd na základny. Většina návštěvníků má na programu pak až podvečerní safari. Ke vší smůle nám ještě vypověděla službu vysílačka. Zkusili jsme tedy mobil – marně. Všudypřítomní operátoři mobilních sítí už dnes sice z velké části pokrývají i tuto odlehlou oblast, ale funkční signál je obyčejně nutné aktivně hledat. Často stačí popojít třeba jen pár desítek metrů, ale to jsme si v dané situaci nemohli dovolit. Pomoc jsme nemohli hledat ani v blízké safari základně, přestože byla na dohled. Vysoká nazlátlá tráva savany sice na první pohled připomínala obilné lány někde u Budějovic, ale jít pěšky rezervací plnou divokých zvířat by nutně zavánělo pokusem o sebevraždu. Nezbývalo než se držet poblíž vozu, který mezitím žhnoucí slunce proměnilo v horkem sálající past. Netrvalo dlouho a přišli jsme i o tuto výsadu. Skupinka žiraf, která se poklidně popásala opodál, náhle jak na povel strnula a zadívala se upřeně jedním směrem. Jejich nehybnou pozici okamžitě zaznamenal náš průvodce a když se na ní ani po dlouhých minutách nic nezměnilo, nekompromisně zavelel k nástupu do vozu. Někde ve směru pohledu žiraf se pravděpodobně ukrývala nějaká šelma. Žirafy se obvykle dávají útěk, až když je nebezpečí skutečně reálné, ale zarazilo nás, že se ani nepokusily přesunout se na jiné místo, kde by mohly nerušeně pokračovat v pastvě. O tom, že ve své strnulosti dokáží žirafy vydržet i hodiny, jsme se pak sami přesvědčili během našeho čekání na pomoc. Horký vzduch tetelící se nad nehybnou savanou, kde v těchto hodinách chyběl i závan sebemenšího větru, náš nepojízdný vůz a strnulé žirafy, to vše připomínalo zakleté království…
Když nás pozdě odpoledne konečně vysvobodila posádka jednoho z vozů, která k nám dopravila mechanika z nedaleké základny, neodolali jsme a vydali se po směru žirafího pohledu. Jen o pár desítek metrů dál se pod jedním z keřů ukrývala lvice, jejíž zkrvavená morda vypovídala o tom, že se zde muselo odehrát nějaké drama. Hned za keřem jsme pak objevili čtyři mrtvé pakoně. Mršiny byly téměř netknuté a jejich počet svědčil o tom, že lovkyně zřejmě není na místě sama. A pak se v savaně vydejte na procházku…Zrod lidožroutů V historii se bohužel už mnohokrát stalo, že se lvi stali zabijáky z přímé vůle lidí. Stačí si jen vzpomenout na jámy lvové nebo na hry v římských amfiteátrech. V poslední době se v této souvislosti uvádí i Saddámův syn Udaj, jehož někteří odpůrci prý údajně také skončili ve lvích klecích. Člověk ale rozhodně není běžnou součástí lvího jídelníčku a už samo jeho vzezření šelmám žádným způsobem nepřipomíná obvyklou kořist. Čím to, že se některá zvířata stávají lidožrouty?
Pro všechny lidožravé šelmy je typická ztráta přirozeného respektu z člověka. I to má příčinu. Často jde o stará, nemocná či jinak handicapovaná zvířata, která už nejsou schopna obstarat si potravu normálním způsobem. Pokud jsou poblíž lidské příbytky, začnou hledat zdroj své obživy právě zde. Nejprve to bývá dobytek a pak už může být pouze dílem náhody, kdy se jejich obětí stane i člověk. Pasáček koz, který se hladovému lvu připlete do cesty, může být první zkušeností, která šelmě přinese poznání, že lidé mohou být dobrou a především snadno dosažitelnou kořistí. Lidožravý lev, který před lety v Tanzanii zabil více než třicet pět lidí, byl typickým představitelem souhry výše popsaných okolností. Když se jej konečně podařilo zastřelit, zjistilo se, že trpěl vleklým zánětem zubů, který mu znemožňoval normální lov. Ke zrodu budoucího lidožrouta však často přispěje i lidská neopatrnost. Opilý vesničan, který se v noci vydá do sousední vesnice, nebo unavený rolník, který večer usne na poli, mohou být neodolatelným lákadlem i pro zcela zdravé a až doposud normálně lovící zvíře.Příležitost dělá zloděje Snad nejznámější případ lidožravých lvů v historii se odehrál v Tsavo, kde na přelomu devatenáctého a dvacátého století probíhala stavba železnice mezi Mombasou a Ugandou. Dva lvi zde soustavně přepadali indické dělníky, až to nakonec vedlo k jejich hromadné dezerci a dokonce k dočasnému zastavení celé stavby. Lvi prokazatelně zabili nejméně třicet osm osob, ale celkový počet jejich obětí byl zřejmě mnohem vyšší. Ve stejné době zmizelo ze stavby na sto čtyřicet lidí, jejichž ostatky se sice nikdy nenašly, ale lze důvodně předpokládat, že se i oni stali oběťmi lidožroutů. Řádění lvů se podařilo ukončit až v prosinci roku 1898, kdy byla obě zvířata v rozmezí tří týdnů zastřelena. Jen o necelé dva roky později začal na jiném úseku železnice řádit další lev, známý jako lidožrout ze stanice Kima, který se vyznačoval neuvěřitelnou drzostí. V Železničním muzeu v Nairobi je dodnes k vidění telegram, kterým obsluha v Kima naléhavě žádá o pomoc, protože se lev dobývá přímo do budovy stanice. Nejznámějším „kouskem“ tohoto lva bylo zabití policejního inspektora Charlese Ryalla, který na něj se dvěma svými společníky číhal v odstaveném železničním vagonu. Během své hlídky Ryall usnul a lev se dostal přímo dovnitř vozu, kde za ním zapadla západka dveří. Poradil si však i s touto situací a Ryalla před zraky dvou bezmocných svědků vyvlekl oknem. Ostatky se našly až následující den, necelého půl kilometru od místa tragédie. Překvapivě malý a stísněný železniční vagon, ve kterém se toto drama odehrálo, je dnes také součástí Železničního muzea v Nairobi.
Když byl lidožrout z Kima konečně zastřelen, přineslo ohledání jeho těla úplně stejný výsledek jako v případě lvů z Tsavo. Všechna zvířata byla zdravá a ve výborné kondici (v případě tsavských lvů šlo dokonce o dva nadprůměrně velké jedince). Nic zvláštního nepřineslo ani pátrání v místech, kde se útoky odehrávaly. Všude byl dostatek zvěře, a tak na první pohled neexistoval žádný zřejmý důvod pro jejich lidožravé chování. Určité vysvětlení však nabízí historie této oblasti. Trasa železnice totiž prakticky kopírovala otrokářskou stezku, kterou byli do Mombasy přiváděni otroci z Ugandy. Dlouhá cesta divočinou, špatné zacházení a nemoci si mezi otroky často vyžádaly oběti na životech. Mrtvoly zůstávaly nepohřbené a požírání lidských ostatků, které se tak samozřejmě nabízely, nastartovalo u zdejších lvů ztrátu respektu z člověka (zvykli si na lidský pach). V některých případech byli podél trasy karavany zanecháni dokonce živí lidé, kteří už nemohli kvůli vysílení nebo nemoci pokračovat dál. Při stavbě železnice se pak tento problém ještě prohloubil. I zde umíraly v důsledku nemocí či zranění stovky dělníků, o jejichž řádný pohřeb se už ale málokdo postaral.Záhada lvů z Njombe V posledních letech k útokům na člověka přispívá také stále se rozšiřující lidské osídlení. Mizí přirozená lví kořist. Někdy nemají šelmy jednoduše kam ustoupit, jindy na místě zůstávají kvůli vzrůstajícímu počtu prasat bradavičnatých, která se na obdělávané plochy stahují kvůli potravě. Lví a lidská teritoria se pak na mnoha místech prolínají natolik, že to nevyhnutelně vede ke střetům. Typickou ukázkou je Tanzanie, kde v posledních letech prudce vzrostl počet lvích útoků. Nejčastějšími oběťmi jsou drobní rolníci, kteří pracují na polích. S každým povedeným útokem navíc drzost lidožroutů narůstá. Již mnohokrát se stalo, že svou oběť vyvlekli z provizorních přístřešků, které rolníkům slouží k odpočinku, nebo se odvážili zaútočit dokonce přímo ve vesnicích. O ztrátě respektu z člověka hovoří také to, že se lvi čím dál tím častěji odvažují pustit se do své oběti jen pár metrů od lidských obydlí nebo přímo na místě činu. Ačkoliv se příčiny naprosté většiny lidožravých útoků daří uspokojivě vysvětlit, dodnes existují případy, u kterých si to můžeme pouze domýšlet. Patří k nim i řádění lidožravé smečky, které roku 1932 postihlo okolí tanzanského města Njombe. Přibližně patnáctičlenná smečka lvů zde po celých patnáct let napadala lidi a nejméně čtyřicet jich usmrtila. Ačkoliv byly na lvy pořádány pravidelné trestné výpravy, podařilo se posledního lidožrouta zastřelit až v roce 1947. Co se se zdejšími lvy stalo, nebylo nikdy uspokojivě objasněno. Všechna zvířata byla zdravá a silná, vliv člověka na krajinu v okolí Njombe byl jen minimální a byl zde tedy dostatek přirozené lví kořisti. Lze se tedy jen domnívat, že první oběť lví smečky musela být náhodná, a teprve poté následovala tragická řetězová reakce, ve které zřejmě sehrálo svou roli i takzvané zděděné lidožroutství.
Právě na příkladu smečky z Njombe je nejlépe vidět, proč musí být zvíře, které, byť jen jednou, zaútočí na člověka, rychle a nemilosrdně usmrceno. Lev, který v člověku objeví snadnou kořist, bude totiž své útoky s největší pravděpodobností opakovat. A pokud má takový lev navíc potomky, je pravděpodobnost, že jim předá svou loveckou strategii, téměř stoprocentní.Soužití se lvy
Těžko říci, čím to je, že nás zvířata, která mohou být člověku nebezpečná, fascinují více než jiná. V mořském akváriu celkem bez zájmu míjíme překrásné korálové ryby, abychom pak dlouhé minuty prostáli před nádrží se žralokem nebo jedovatým perutýnem. Také ten, kdo se vydává na africké safari, se obvykle v první řadě zajímá o velké šelmy. Adrenalin, který návštěvníky africké divočiny příjemně lechtá, když z bezpečí svého vozu pozorují lvy, ale obyčejně po několika dnech ztrácí na síle. Kousek po kousku z něj ubírají děti, které o kus dál pasou kozy, ženy, které jdou ke studni pro vodu, nebo honáci, kteří před sebou klidně ženou dobytek. Když si uvědomíme, v jak těsné blízkosti vedle sebe lvi a lidé již po staletí žijí a jak snadnou kořistí může být pro tyto šelmy neozbrojený člověk, je nakonec počet tragických střetů (aniž bychom chtěli tyto nešťastné události jakkoliv bagatelizovat) dokonce překvapivě malý. Ať už vyprávění o lvích zabijácích může působit jakkoliv děsivě, jeho cílem rozhodně není vykreslit lvy jako krvelačná monstra. V mnoha případech záleží totiž jen na nás, jak se k nám král zvířat zachová.
Zabili lvici a zohavili její mrtvolu – Lvice utekla z Queen Elizabeth National Park a zranila tři muže, z nichž jeden zemřel. Vesničané kopími, mačetami a klacky na lvici ukrývající se v křoví zaútočili, zabili ji, její mrtvolu zohavili a pro výstrahu odnesli do místního vězení. Stěžovali si na nedostatečnou reakci správy parku na žádost o pomoc. Ta událost označuje za nešťastné nedorozumění.
zdroj: allafrica.com – 11. 10. 2006
Lvi napadli o víkendu vesnice v Keni – Dvě smečky lvů se snažily dostat k dobytku do vesnice v oblastech Mogodashe, Bura a Garissa. Výsledkem jejich útoků jsou čtyři lidské oběti a větší množství dobytka. Vesničané se marně snažili lvy zahnat. Místní předáci obviňují Kenya Wildlife Service z nečinnosti a vesničané vyhrožují, že lvy otráví.
zdroj: The Standard – 24. 7. 2006
Musí umírat, aby přežili… – Setkání skupiny expertů svolané Mezinárodním svazem pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) došlo k závěru, že k ochraně lva může významnou měrou přispět přísně řízený trofejní lov. Peníze mohou pomoci budovat rezervace a podíl ze zisku má motivovat místní obyvatelstvo k větší ochraně přírody a kompenzovat rizika soužití se lvy a ztráty na uloveném dobytku.zdroj: aktualne.cz – 17. 1. 2006
