Stát se humanitárním pracovníkem není těžké – stačí si domluvit schůzku, zaujmout při osobním pohovoru, znát anglicky a rusky, projít psychotesty, prokázat manažerské schopnosti, pak počkat, než se na misi uvolní místo, a jedete. A tak jsem se najednou ocitl mezi lidmi, kteří žili jako my, a teď jsou bez domova, práce a perspektivy a každý den čelí následkům zkorumpované války. V Čečensku a Ingušsku jsem s nimi prožil 18 měsíců…
DOMOV V NAZRANU
Nazran v Ingušsku byl dříve spíše velká vesnice. Pak přišla válka a s ní i nápor běženců. První vlny obsadily opuštěné továrny, zemědělská družstva, poté začaly vyrůstat stanové tábory. Jen ti bohatší si mohou dovolit pronajmout místnost u někoho v domě. Prvotní vlnu solidarity s Čečeny vystřídalo reálnější a praktičtější uvažování. Dnes jsou v Nazranu dvě banky, mnoho barů, restaurací, saun, kulečníků a bezpočet uprchlíků. „Tak co si dáš?“ přerušuje mé úvahy Patrik. Kručí mi už v žaludku. „Kotlet.“ Jak se vzápětí ukazuje, nejde o kotletu, ale o karbanátek, a tak mlsně koukám do talíře Patrikovi, protože jeho guláš je opravdu guláš. Zkušenost se nezapře. Patrik už tady končí a já ho vlastně střídám. Můj domov bude v části města Targim, je to vlastně jedna ulice za místním rybníkem, z obou stran obestavěná vilkami v evropském stylu. Celou čtvrť postavila slovenská firma, takže nedaleko je i restaurace Nitra. Je to jedno z prestižních míst, kde má svůj dům i Aušev, momentální ingušský prezident, nachází se zde většina humanitárních organizací a agentur OSN. A jedno z mála míst, kde funguje celý den elektřina, obyčejně teče voda, vyváží se odpad a vzhledem k ozbrojené ochraně před každou druhou vilou je tu i bezpečno. V přízemí vily je kuchyňka, odpočinková místnost s televizorem, kde se od rána do večera válí naše ochranka, a kancelář se čtyřmi počítači. První patro se třemi místnostmi slouží jako obytná část, kam nemají naši místní pracovníci přístup. Docela luxus, říkám si. V představách jsem spával ve spacáku, ranní hygienu prováděl v potoce za domem a stravoval se v táboře spolu s uprchlíky. Po týdnu jsem rád, že po šestnácti hodinách strávených na jednáních, poradách a za počítačem se můžu osprchovat a praštit sebou do postele. Ostatně makáme všichni. Petr, vedoucí české mise, Tomáš, který zodpovídá za stanové školy v Ingušsku, zájmové kroužky na grozenských školách a psychosociální program, Dagmar, náš finanční mág, a já, který má na starosti potravinovou pomoc v Čečensku a rekonstrukce zničených škol. K tomu, aby vše mohlo fungovat, je samozřejmě zapotřebí mnoha místních zaměstnanců.
ROZDÍLNÁ KULTURA
Zvykat si musíme na naprosto rozdílnou kulturu. Ingušsko i Čečensko jsou muslimské země, jako ostatně téměř celý severní Kavkaz. Je samozřejmostí, že se ženami se člověk musí bavit s co největším odstupem, nepřípustné je podat při představení dívce ruku a jakkoliv s ní koketovat. Dodržování tradic je otázkou cti, která zde má pro nás nepochopitelnou důležitost. Během války zemřelo nemálo Čečenů jen proto, že se při palbě odmítali krýt a krčit se, vždyť jsou přeci ve své zemi. Dech nám bere příběh z dětské čítanky: skupina dětí si hraje, skáče přes oheň, když tu si jeden z chlapců nechtěně uprdne. Ostuda je natolik velká, že chlapec druhý den spáchá sebevraždu. Francouzský novinář líčil, jak během prvních bojů o Groznyj zanechal u řidiče taxi svoje osobní věci, notebook a satelitní telefon a vyrazil do terénu. Jelikož se mezitím pohnula fronta, nemohl se vrátit zpět. Řidič ubránil před ruskou armádou novinářovu techniku, dva dny jezdil po městě a majitele hledal, aby se mu poté omluvil za dvě tyčinky Snickers a jablko, které mu snědl. I takovou podobu má čečenská čest.
Muž nesmí ukázat, že se něčeho bojí, dávat najevo své city. Jeden z našich řidičů se těžce zranil, když se večer procházel se svojí dívkou a některý z kolemjdoucích mladíků pronesl jakousi neuctivou poznámku. V nastalé šarvátce utržil několik bodných ran, přežil jen se štěstím, ale obhájil dívčinu čest. Ti, kteří nemají potřebné fyzické předpoklady, jsou samozřejmě v nevýhodě, ale vše může zastoupit vliv rodiny. Do dnešní doby na Kavkaze platí krevní msta, a jak se místní obyvatelstvo shoduje, je to opravdu nejlepší a v rodovém uspořádání jediná možnost, jak zajistit klid zbraní. Každý si je dobře vědom, že pokud překročí nepsaný zákon, postaví proti svému rodu druhý rod a oběti budou na obou stranách.
Rodina za každých okolností drží při sobě. Nikdo neodmítne pomoc svému příbuznému, ať už se jedná jen o příspěvek na potravu, o pomoc při stavbě domu, peníze na synovo studium či hledání práce. Zajistit členům rodiny relativně lukrativní a hlavně stabilní práci u humanitární organizace, pokud to jde, patří mezi samozřejmost. Jakmile se u nás nějaký zaměstnanec uchytil, na volná pracovní místa se nám hned snažil nabízet své příbuzné. Ono i pro nás to má své výhody – ten, kdo někoho do práce doporučí, nese za něj morální zodpovědnost. A přijatý je svému příbuznému nesmírně zavázán a jedná tak, aby svého dobrodince neočernil. Jeho vděčnost však bývá někdy na škodu, jelikož nově příchozí se v nepsané hierarchii automaticky stává podřízeným a to samozřejmě není vždy žádoucí.
Jestli je člověk porjadočnij, což je jedna z obecně uznávaných vlastností, se může poznat podle dvou věcí, auta a bot. Boty, vždy černé mokasíny, se musí lesknout. Nejeden z našich nových zaměstnanců, poté co dostal po letech zase svoji první výplatu, si ihned běžel koupit boty. Totéž platí o autě, které se za každého počasí musí skvět čistotou. „Co to je?“ dívá se Ibragim nevěřícně na moji zablácenou Nivu. „S tím chceš někam jet?“ „Podívej, pro mne je to kus plechu, který mne má někam odvézt. A pokud je zablácený, znamená to, že nejsem žádný víkendový řidič, kterému to pořád stojí v garáži, ale že máme s tím autem taky něco za sebou,“ snažím se nějak vylhat, proč jsem tu kraksnu zase nedal umýt. Ale asi jsem ho nepřesvědčil a zase jsem zůstal jen tím Evropanem. Ostatně, boty nosím semišové.
MOCNÍ DONOŘI
Jak tedy taková humanitární práce vypadá? Za veškerou pomocí stojí donoři, tedy jednotlivé státy či organizace, jako jsou OSN, Evropská unie, fondy založené a financované přímo jednotlivými zeměmi či z nevládních zdrojů, mohou to být sbírky, jako námi vyhlášená sbírka SOS Čečna atp. Tito donoři znají více či méně své cíle, co v dané oblasti chtějí konkrétně dosáhnout. O tom všem se samozřejmě mohutně diskutuje a plánuje se to. Mimo jiné se každý rok připravuje „Consolidation Appeal“, obecná strategie pro danou oblast, dělenou po jednotlivých sektorech. Organizace a agentury, které se zajímají o problém vzdělávání, tedy posoudí s místními ministerstvy a jinými odpovědnými úřady, co je přibližně potřeba udělat, jestli není dost učebnic, míst ve školách, jestli je problém s vodou či elektřinou, jaké nestandardní potřeby v poválečném období vznikly. Na základě těchto informací jednotliví donoři osloví humanitární organizace, NGO (Non Government Organization – nevládní organizace), které dle zadání připraví a předloží své projekty. A na donorovi je poté jejich posouzení, nakolik jsou reálné, nakolik je daná organizace známá a spolehlivá, kolik bude projekt stát, kolik z toho jsou přímé náklady, kolik chce NGO na svůj provoz, či naopak, kolik ze svých vlastních zdrojů na projekt přidá. Veškeré finanční otázky jsou pak zahrnuty do rozpočtu, kde donor jasně vydělí, kolik může být použito na platy zaměstnancům, kolik na materiál, kolik na daně, kolik na benzin, kolik na… Druhou fází, pro mne zábavnější a zároveň složitější, je vlastní implementace projektu – najít vhodné lidi, vhodný prostor, zmonitorovat situaci a rozdat bojové úkoly. A poté kontrolovat a vylepšovat. V průběhu toho všeho a zejména pak na konci projektu je nutno sepsat tisíce papírů, vypracovat finanční zprávy, zprávy o průběhu i zakončení projektu, jakých výsledků bylo dosaženo atd., což pro změnu všichni nesnášíme. A pokud se to vše povede a donor je spokojen, je šance dostat další projekt.
OSN v dané oblasti působila jako největší donor. Jednotlivé agentury jsou vždy zodpovědné za určitou oblast a nám se nakonec podařilo stát se partnerem všech z nich. Možná neuškodí je pro představu ve stručnosti popsat: WFP – World Food Program – Světový potravinový program; WHO – World Health Organization – Světová zdravotnická organizace; UNHCR – United Nations High Commissioner for Refugees – Úřad vysoké komisařky OSN pro uprchlíky – zajištění běženců, ubytování, návraty, jejich bezpečnost atd.; UNICEF – United Nations Children’s Fund – Dětský fond OSN – školství a vzdělávání; FAO – Food and Agriculture Organization – Organizace OSN pro výživu a zemědělství – podpora zemědělství; UNDP – United Nations Development Programme – Rozvojový program OSN – podpora průmyslu; OCHA – Office for Coordination of Humaniterian Affairs – Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí – má na starosti sladit chod jednotlivých agentur a obecné strategie v oblasti; UNSECORD – The UN Security Coordinator – Kancelář hlavního koordinátora pro bezpečnost – zajištění bezpečnosti pracovníků.
Jako vše i tato organizace je přímo závislá na lidech, kteří v ní pracují, takže funkčnost jednotlivých agentur se během mého působení změnila i o 180 stupňů. Bohužel kariérní řád vede pracovníky zejména k tomu, aby se nedopustili chyby, ta by mohla zabrzdit jejich další růst. Takže je lepší nic nedělat a nic nezkazit. I systém schvalování jednotlivých projektů je zoufale zdlouhavý a nepružný. Než je schválen všemi potřebnými orgány, uplyne už polovina času, po který měl působit. Jídlo do škol se tak schvaluje v polovině školního roku, rozvojová agentura v půlce roku zjistí, že už by nestihla udělat finanční zprávy, a tak raději peníze nepoužije. Vzhledem ke zdlouhavým pravidlům při nákupu dostáváme zimní oděvy pro děti v dubnu a materiál na střechy téměř s ročním zpožděním. Ale i přes tyto nedostatky jsou tím hlavním, kdo tolik potřebné finance do oblasti přináší, jsou tím, kdo má mezinárodní hlas a před jehož očima je potřeba dodržovat alespoň nějaká pravidla. Koordinace jednotlivých organizací a jejich činností by bez nich byla téměř nemyslitelná.
BĚŽENCI V INGUŠSKU
V současné době je jen v Ingušsku asi 80 000 čečenských běženců. Žijí různě, ti s nějakým příjmem, schopní zaplatit několik set měsíčně, jsou na tom relativně dobře. „Už jsem nesouložil, ani nepamatuju,“ svěřuje se mi postarší doktor. Spolu se ženou a šesti dětmi žije již třetím rokem v jedné místnosti. Jako lékař si měsíčně vydělá 3000 rublů, což odpovídá stejné částce v korunách. Ti méně šťastní obsadili nadivoko nějakou rozpadlou opuštěnou stodolu a továrnu, ostatní žijí v organizovaných stanových táborech. Několik let. Bez peněz, bez práce, bez perspektivy. Alespoň to základní se snaží poskytnout humanitární organizace.
S volbami, které proběhly v Ingušsku v roce 2003 a v nichž zvítězil generál FSB Murat Zjazikov, se běžencům situace ještě více zkomplikovala. Rusko chce dostat uprchlíky zpět do Čečenska. Kde nejsou běženci, není problém a situaci je možné prohlásit za vyřešenou. Metody jsou různé, přes uzavírání plynu či rušení celých táborů na obecních pozemcích. Málo jsou platné protesty ze zahraničí i od organizací bojujících za lidská práva. Psychickým nátlakem a také sliby jsou lidé každodenně nuceni podepisovat „dobrovolný návrat“. Nelidský křik přilákal jednoho večera policisty do nedaleké vojenské posádky. Vojáci se bavili mučením náhodně sebraných kluků z vedlejšího tábora. Bití, elektřina. Na druhý den to ví celé Ingušsko a běženci tak mohou popřemýšlet, kde je tedy bezpečněji.
Sedíme v koordinačním centru OSN (OCHA), probírá se zde pomoc těm, kteří se rozhodli vrátit. Jsme u stavebního materiálu, probírají se TACi, hromadná ubytovací centra v Grozném. Diskutuje se o potravinové podpoře. Na závěr si bere slovo muž z místní organizace, už ani nevím, které. Celou dobu jen poslouchal, nyní mluví, tiše a jistě, oči upřené k zemi: „Nepotřebujeme vaši mouku a cihly. Potřebujeme bezpečnost, pak už si nějak poradíme. Jsme Čečeni a dokážeme se o sebe postarat, stejně jako po vyhnanství či po první válce. Potřebujeme jen bezpečnost.“ Je dlouhé ticho. Každému se honí hlavou vlastní myšlenky, ale jak zde zajistit tuto základní lidskou potřebu, to asi opravdu nevíme nikdo. Tak snad přeci jen ty cihly?
ČEČENI A RUSOVÉ
„Nikdy jsme žádnou nezávislost nechtěli,“ řekne bez ostychu většina lidí i dnes. „Prostě přišel Dudajev, na nic se nikoho neptal, zdálo se, že to není problém, když myslí, že to bude lepší.“ Samozřejmě se po rozpadu Sovětského svazu objevila vlna nacionalismu a mnoho místních sporů bylo řešeno stylem Rusové – Čečeni. Mnozí si stěžovali, že se rázem stali obyvateli druhé kategorie, na úřadech se mluvilo čečensky a k ruštině se nikdo neměl. Mnoho Rusů hned zpočátku opustilo jak Čečensko, tak i Ingušsko. Pokud se ale bavíte s lidmi dnes, každý vzpomíná na své sousedy, byli to normální lidé, Rusové, žili jsme vedle nich spoustu let. Ostatně mnoho Čečenů dnes žije v Moskvě, mnoho jich v Rusku studovalo, mnoho jich má někde příbuzné.
Na druhé straně dnes těžko hledat rodinu, která neztratila někoho ze svých nejbližších, lidé přišli o domov, střechu nad hlavou, majetek. Za vším stojí Rusové. Leckdy člověk zaznamená i jízlivé poznámky na ruskou morálku, promiskuitu, alkoholismus, vztah k rodině, to vše jsou věci, které Vajnach nepřijme.
„Kavkaz, tam žádný Moskvan ani nepáchne,“ vypráví mi jeden Moskvan cestou ve vlaku. „Vždyť to jsou cikáni, akorát krást a zabíjet,“ ulevuje si moje abchazská známá. „Už nám ti tmaví lezou i sem,“ slyším na Kamčatce. Zprávy o „pogromech“ na Čečeny přicházejí z různých míst, zejména po událostech, jakou byl teroristický útok na moskevské divadlo.
Ruslan z naší ochranky má problémy se zády. Po dlouhém odhodlávání se rozhoduje odjet do nedalekého města Mineraľnyje Vody. Já tam byl již několikrát, on neopustil Čečensko už mnoho let. Bere si volno na několik dní, loučíme se. Druhý den večer, když sedíme s hosty u večeře, se Ruslan mlčky objevuje. Sedá si za stůl, dlouho mu není do hovoru, pak se rozpovídá: „Kontrolovali mě na každém postu, otázky, prohlídka. Zadrželi mě hned, jak jsem vystoupil na autobusáku, doprovodili mě do hotelu. Pak si mne přišli zkontrolovat jednou, pak se ještě v noci přišli na něco optat… Sbalil jsem se a ještě v noci jsem odjel.“
Na jednom z našich distribučních míst nám zůstává zkažená mouka. „Mysleli jsme, že to dáme do JZD, ať tím nakrmí dobytek,“ vysvětluje Petr Bimovi, nepálskému představiteli WFP pro Rusko. „Hmm, nebo byste to mohli dát do ZOO,“ trochu nevystihuje místní situaci Bim. „Tak jsem slyšel, že tu máte ZOO,“ zkouším nějak uvést vtípek naší grozenské ochrance. Jen kýve hlavou, nic neříká, dojíždíme k jednomu z vojenských postů. „Tak tohle je naše ZOO,“ se vší vážností pronese Ruslan.
GROZNYJ
První cesta do Grozného. S Ibragimem to šviháme na Kavkaz post, což je oficiální název kontrolního postu na čečensko-
-ingušské hranici. Do Grozného je to necelých sto kilometrů, je sychravo, chladno. Vojáci na postu nám kontrolují doklady, k cestě do Čečenska je potřeba získat tzv. maršrutnyj list, který vydává vojenské velení, podepisuje je sám vojenský velitel pro Čečensko. Na to je potřeba tisíce povolení a registrací, plánů práce i povolení FSB (Feděrálnaja slúžba bezopásnosti – Federální služba ochrany, je to tajná služba). Silnice je rozbitá, samá díra. První, co mne překvapuje, jsou sapjory – minéři. Středem silnice pomalu jede obrněný transportér, okolo desítky vojáků s minohledačkami a psy. Na konci kolony náklaďák s rychlopalným dělem na korbě. „Hledají miny,“ vysvětluje mi Ibragim. „Přes noc nastraží partyzáni nálože podél silnice a pak čekají, až kolem pojede nějaký papaláš nebo někdo, na koho dostanou tip. A pak to dálkově odpálí. Jestli Rusové něco najdou, spustí palbu směrem do lesa, třeba tam někdo je.“ Jak se během svého působení mohu přesvědčit, k výbuchům dochází často, občas kousek před námi, jindy pár minut za námi. Všechna předjíždějící auta musí zpomalit, nervózní ruští vojáci se bojí „ostřelů“. Z rychle projíždějícího vozu občas někdo spustil palbu, a než se vojáci vzpamatovali, byl pryč.
Na cestě do Grozného pak míjíme ještě několik „blokpostů“, ale my je projíždíme v podstatě bez zastavení. Naše auto i ochranku všichni znají, takže obyčejně postačí průkazka přes sklo. Jinak jsou na tom civilisté. Na každém postu, někdy i několikrát, musejí vystoupit z vozu, odkrýt kapotu, odevzdat povinný bakšiš. Někteří vojáci se chovají profesionálně a klidně, najde se ovšem i nemálo těch, kteří si zde dokazují svoji moc a sílu, lidi urážejí a šikanují. A horkokrevným, hrdým Čečenům leckdy stačí málo. „Asi před týdnem jim na Kavkaze nechali namísto peněz tašku s jídlem, jen pod něj šikovně strčili nálož,“ říká Ibragim.
Zajíždíme na jedno z našich distribučních míst, kde rozdáváme potraviny. Lidé vědí, kdy sem přijít, na co mají nárok. Máme stálé zaměstnance, kteří potraviny zváží a každému dají jeho díl: 10 kg mouky, litr oleje, kilo cukru, něco soli. Na člověka na měsíc. Někteří mají jen to. Vedoucí punktu, drobný stařík, nás zve na čaj. Těžko odhadnout jeho věk, tady vypadají všichni starší. „Přišel o jediného syna,“ vysvětluje mi Patrik česky nad šálkem čaje, ke kterému neodmyslitelně patří sušenky, kus masa a spousta chleba. „Vyšel takhle po silnici k trafice koupit si cigarety. Přijeli vojáci a všechny u stánku zabili. Prý omyl, prohlásili později.“
Náměstí Minutka v centru je totálně srovnané se zemí. V ostatních částech města ční k nebi alespoň torza paneláků, tady nic. Jen hromady suti a panelů, to je osud původně půlmilionového města. A všude špína a bláto, občas někde trčí roura, ze které uniká zapálený plyn. Zdejší osvětlení. Za městem stoupá dým ze zapálených ropných věží, těžko říct, kdo a proč je nyní zapálil. Čtvrť Kalinina, kde máme místní kancelář, je podstatně příjemnější čtvrtí rodinných domků a stromů. Dům s velkým dvorem slouží hlavně našim místním pracovníkům jako místo schůzek. Mimochodem vedle naší kanceláře je mateřská školka občanského sdružení Berkat, kterou založila Petra Procházková a dnes ji provozuje Česká katolická charita. Před pár týdny se nám podařil malý zázrak, a to získat telefonní linku. Tak to nemají ani některá ministerstva. Bez telefonu to bylo utrpení. Několik set zaměstnanců jsme řídili vzkazy předávanými po šoférech a lidech z naší ochranky, kteří vyrazili do terénu a pokusili se daného člověka najít, případně mu doma nechat vzkaz. Řešení problémů se tak neuvěřitelně táhlo a samostatně fungující zaměstnanec byl k nezaplacení.
Teď tedy sedíme v Grozném za stolem a začíná první kolo seznamování, schůzek, vysvětlování, dohadování. A večer zase zpět. Nocovat v Grozném je zakázáno pravidly OSN i FSB. Po setmění je zde zákaz vycházení, ruští vojáci střílejí bez varování, do ulic vyrazí pochybná individua, dochází k únosům a loupežím.
NAŠE BEZPEČNOST
Všechny humanitární organizace sídlí přinejmenším v ingušském Nazranu, některým ani to jejich bezpečnostní politika nedovoluje a nacházejí se ještě dále od Čečenska, ve Vladikavkazu, Naľčiku, Stavropoli. OSN má svět rozdělený z hlediska bezpečnosti na 5 kategorií. 1 – bezpečno, 5 – totální evakuace. Čečensko má 5, Ingušsko 4, celý zbytek Kavkazu číslo 2. Jelikož používáme prostředky OSN a spolupracujeme s nimi, musíme dodržovat i jejich bezpečnostní pravidla. Přiznávám, že to není úplně možné a nacházíme určitý kompromis, který považujeme za dostatečný a příslušní pracovníci OSN ho buď tolerují, nebo o něm nevědí. V Ingušsku to znamená pohybovat se vždy alespoň s jedním ochranikem, alespoň jeden se vždy musí nacházet i v kanceláři, ve dne v noci. Nebudu popisovat pravidla OSN, ta odpovídají spíše válečnému stavu. V Čečensku je pak naším způsobem ochrany zejména nenápadnost, oproti po zuby ozbrojené eskortě a znakům na vozidlech jsme raději neviděni a neslyšeni. Dva ochranici, běžné nenápadné auto, které pravidelně měníme, nikdo nesmí vědět, kdy přijedeme a kam pojedeme.
Nebezpečí se dají rozdělit na dvě – obecná a ta cílená. Obecným nebezpečím mám na mysli náhodnou přestřelku, nálož, nešťastný výstřel. Možnosti předejít těmto nebezpečím jsou omezené, základním bezpečnostním pravidlem je nepohybovat se v nebezpečných oblastech během státních svátků či různých výročí, vyhýbat se velkým shromážděním. Důležité mohou být i informace získané od našich spolupracovníků, někteří z nich mají své kontakty a informace, něco se jen tak šušká. Jistému nebezpečí člověk nakonec přivykne a přestane ho vnímat, místní obyvatelstvo žije ve zdejších podmínkách stále, děti chodí do školy, lidé do práce.
Co se týká cílených útoků, zde jsou nejdůležitější informace. UNSECORD, což je organizace OSN zabývající se bezpečností, neustále monitoruje situaci, má své méně či více důvěryhodné zdroje a na jejich základě vydává doporučení či zákazy. Někdy je tento kanál využíván spíše jako manipulace s humanitárci, pokud někde něco nemají vidět, stačí, aby FSB pustila zaručenou informaci, že se něco chystá.
Během našeho pobytu došlo k únosu ruské pracovnice organizace Družba, kterou se podařilo asi po půl roce, nejspíše za výkupné, vysvobodit. Po celou dobu byla držena v žalostných podmínkách, přivázaná za nohu v díře a byl zázrak, že přežila. Méně štěstí má prozatím mladý Holanďan Arjan Enkel z organizace Lékaři bez hranic, který byl unesen v Dagestánu a v zajetí se nachází více než rok. Po těchto únosech došlo na nějaký čas k zastavení veškeré humanitární práce v oblasti, částečně jako výraz solidarity i jako nátlak na místní struktury, ale viditelný výsledek to nepřineslo. Asi se nikdo nepokusí unést pracovníka OSN obklopeného po zuby ozbrojenou ochrankou, v našem případě by to však bylo o něco jednodušší. Utvrzením pro nás byl únos našeho ochranika Ibragima, kterého jsem výše několikrát citoval. Ten byl při odjezdu z Grozného zastaven skupinou lidí, která se legitimovala, poté se po něm slehla země. Marná jsou prozatím veškerá pátrání, která po něm jeho velice vlivná rodina vede.
ZAČISTKY
Místní obyvatelé jsou na tom s bezpečností jinak. Mají samozřejmě podstatně vyšší pravděpodobnost, že se budou nacházet v nesprávný čas na nesprávném místě, navíc jsou i při obyčejných kontrolách vystaveni napospas ruským vojákům. Obrana je v podstatě nulová, jakékoliv známky protestu či odporu mohou vést k zatčení či zastřelení. Spíše než potrestání se vojáci mohou bát odvety v podobě granátu, kterým se odvděčí příbuzní mrtvého. Opilí vojáci se „proslavili“ i mnoha dopravními nehodami, kdy bezohledně najedou na obsazený autobus, smetou „omylem“ několik chodců atd.
Druhou akcí jsou začistky, vojenské operace, kdy se uzavře určitá oblast a vojsko zde pátrá po partyzánech či zbraních. Leckdy vynervovaní vojáci si dovolí cokoliv, dochází k rabování, vraždám, o znásilnění se tu nemluví. Pokud někdo nemá v pořádku doklady či se prostě nelíbí, může být zatčen a skončí ve filtračním táboře. O hrůzách, které tam lidé zažívají, se snad ani nedá psát. I v Ingušsku se mi kluci bojí říct svá osobní data, která například potřebuji na pracovní smlouvu, jsou stále přesvědčeni, že to může vést k jejich zatčení. Obecně platí, že ohrožen je každý mladý muž v odpovídajícím věku – od 15 let výše. Slyšel jsem o zastřelení kluka v Čečen-Aulu, ke kterému došlo jen proto, že vyšel během začistek a dal si ruce v bok. Tento výraz nepoddajnosti a vzdoru ho stál život. Ale vše má řešení a poplatky za propuštění z rukou armády patří ve srovnání s jinými únosci k těm nižším. Zaplať. Většina z vojáků dnes přichází dobrovolně s jediným cílem – vydělat si. Nijak se s tím netají a s každým jejich vystřídáním následuje několik týdnů dohadování, kolik se jim bude platit. Ano, platí se i za průjezd humanitární pomoci, i když to je mezi organizacemi jakýmsi veřejným tajemstvím. Peníze stojí za touto válkou a při začistkách se lidé často ukrývali v domech nejhledanějších osob, jelikož těm se kontrola vždy zázrakem vyhnula.
Pak zde ještě zůstává všudypřítomná FSB a místní kriminální skupiny. Zapomenout nemohu na jednu z nejvlivnějších, která v dnešní době ovládá v podstatě celé Čečensko a ve svých výpadech si troufá i do sousedních republik. Je to takzvaná „ochranka proruského prezidenta Kadirova“. Ta čítá několik tisíc ozbrojenců, leckdo zmiňuje i číslo sedm tisíc. Ti mají pod svojí kontrolou fakticky veškerou naftu, která opouští území či se zde prodává. Malí „podnikatelé“ platí výpalné, velké zdroje taktéž či jsou ovládány přímo. V noci, kdy jsou všechny silnice oficiálně uzavřeny, vyrážejí konvoje cisteren do Gruzie. Jádro skupiny tvoří oddaní lidé, většinou vrazi, únosci či partyzáni, kterým zajistil Kadirov propuštění z vězení a beztrestnost. S Jelcinem si potřásl rukou, jako velké gesto se v televizi předvedla amnestie a všichni propuštění si rovnou šli pro novou výzbroj. Není důležité, za koho, ale za kolik. I nadále mají prsty v mnoha únosech, plní zakázky FSB a mají naprostou svobodu při svém řádění. V Ingušsku při pokusu o únos dvou běženců neváhali hodit do obsazeného autobusu granát, po svém zatčení byli okamžitě propuštěni. Takových případů vám každý vyklopí z rukávu desítky. Kdo je tedy ohrožen? Každý, kdo je vidět, kdo nesouhlasí s promoskevskou politikou, kdo něco ví, kdo má peníze a může být zdrojem zisku.
Podobné vydírání je na běžném pořádku, a pokud se o někom ví, že pracuje pro cizince a dobře si vydělává, už to leckdy stačí. I mezi našimi zaměstnanci byli tací, kteří raději zaplatili. Obyčejně se pro svoji oběť přijíždí v noci. Několik vozů bez SPZ, muži v maskách naběhnou do domu, vše je záležitostí okamžiku. Většina obětí se již neobjeví, jiní jsou po měsících či letech prožitých v nepředstavitelných podmínkách propuštěni za nemalé výkupné. Asi není třeba vysvětlovat, v jakém psychickém stavu takovéto oběti této „války“ prožívají zbytek života. Naše ochranka v kanceláři spí s jedním okem otevřeným, každé šustnutí se musí prověřit, kalašnikov v ruce a granáty vždy na opasku, nikdo neví, kdy přijde jeho chvilka.
Starostka Alchan-Kaly Malika patřila k těm váženým a hrdinným Čečenům, kteří se nechtěli podílet na páchaném bezpráví. Odmítala podepsat dokumenty dosvědčující, že nedochází k porušování lidských práv při začistkách, které byly v této obci na denním pořádku. Na situaci si stěžovala i Helsinskému výboru pro lidská práva a patřila k lidem, jejichž hlas byl slyšet. Za mnou přišla poprosit o pomoc pro svoji vesnici, popili jsme čaj a poklábosili o beznadějnosti současné situace. Za týden se vrátil náš zaměstnanec Selim s tím, že Maliku zbavili funkce. Moc mne to neudivilo, spíše jsem se divil, že vydržela tak dlouho. Vydržela ještě následující měsíc, pak jednoho večera zabrzdilo před jejím domem auto, vyvedli ji před dům, přiložili pistoli k hlavě a zastřelili. Podle oficiálního tisku maskovaní banditi, podle neoficiálního vojáci.
PROPUŠTĚNÝ SAID
Jednou z méně příjemných činností, kterou je občas nutno provést, je uvolnění ze zaměstnání. Nikdo nepřijme své propuštění, nikdo si nepřizná nějakou chybu či to, že bychom prostě mohli chtít někoho jiného. Buď se prokáže nějaký závažný přestupek, nebo se ještě dá argumentovat tím, že na daný projekt nebudou finance. Propuštěný člověk musí mít vždy možnost nepříjemnou událost „okecat“ sobě i svému okolí. „Hrozně mě chtějí, ale bohužel nedostali na příští rok peníze na další stavební materiál. Ale hned jak se uvolní nějaké pracovní místo, mě určitě vezmou,“ říkají.
Prvním propuštěným je žena z našeho distribučního punktu. Právník OSN mi přišel oznámit, že si jedna běženka stěžovala, že místo ní dostal jídlo někdo jiný: „Dala to nějakému člověku, který tvrdil, že je příbuzný, a měl i kopii pasu oné běženky.“ Jenže pravidla jsou jasná, několikrát jsme varovali. Vystupuji z černé volhy, za mnou vyskakují dva kluci s automaty. Žena mě s úsměvem vítá, po čečensku se objímáme. Jdu hned na věc, ukazuji podepsanou darovací listinu a ptám se, jak to bylo. Bledne, vysvětluje mi to. Vím, že to myslela dobře, ale je nezbytné někoho potrestat, aby si ostatní dali konečně pozor a dodržovali pravidla. Oznamuji jí propuštění, po tváři jí tečou slzy, rodina stojí vedle a tiše přihlíží, je mi nanic, tlačím oči do země. Nastupuji do černé volhy, dva samopalníci za mnou, špatný film.
Said pro nás vedl program „jídlo za práci“. Při každém příjezdu do města mi připraví divadlo, všude podél příjezdové cesty stojí naši pracovníci, problémy nejsou. O těch se dozvídám až při svých kontrolách v terénu. Po několika odkladech se ho rozhodujeme propustit. Snažím se to udělat co nejtaktněji, Said to stejně nepřijímá. Několikrát měsíčně mě navštěvuje s teoriemi o nejrůznějších spiknutích proti jeho osobě, špehuje a donáší na nové pracovníky, i přes několik varování očerňuje naši práci před donory. Má i nemálo vlivných známých, a tak na mne vykonává nátlak místní administrace i grozenská radnice. Organizuje stávku za jídlo pracujících zaměstnanců, kteří mají jediný požadavek – vezměte Saida zpět do práce. Všichni kroutíme hlavou a nevěříme svým očím.
Asi po roce, kdy se dostal i k žalobám, zastavuje u domku bratrů Vachajevů auto. Mogamed pro nás pracuje jako kontrolor dva roky, Muslim, jeho bratr, je u nás půl roku. V autě jsou tři muži, jeden z nich se představuje jako bratranec Saida a vážnosti si dodává prohlášením, že je z ochranky Kadirova. „Postarej se, aby byl Said do týdne zpátky, jinak ti sejmeme rodinu,“ vyhrožuje. „Já lidi do práce neberu ani je nevyhazuju, já jen plním zadání, která dostanu.“ Mladíci se již chystají odjet, když tu jeden pronese urážlivou poznámku na adresu rodiny. Muslim ji oplatí, začali se rvát. Pak jeden přistoupil k Muslimovi, přiložil mu pistoli k hlavě a vystřelil. Kriminální policie vydala příkaz k zatčení viníka, každý ví, kde žije i kdo to je. Ale nic se neděje. Je to ochrana Kadirova, nikdo se neodváží zasáhnout.
VÁLKA JE BYZNYS
Někdy mám pocit, že není žádná síla, která by měla zájem situaci vyřešit, pro všechny zainteresované je vlastně výhodná. Armáda má dobře placený džob, ztrácejí se zde miliony určené na výplaty žoldáků, kšeftuje se s technikou i zbraněmi, v podstatě celá dudajevská armáda byla vyzbrojena rozprodanými ruskými zásobami. I obyčejný pěšák si vydělá v Rusku nadprůměrné peníze, k tomu úplatky od obyvatelstva. FSB má zvýšený rozpočet, upevňuje svoji moc, kterou samozřejmě každý využije k vlastnímu obohacení. Z ruského rozpočtu plynou na obnovu republiky miliardy, z nichž 40 % nikdy neopustí Moskvu a mizí v kapsách kremelských funkcionářů, dalších 40 % zůstane v kapsách těch čečenských. Organizace dostane zakázku na rekonstrukci školy, nic neudělá a po několika měsících údajně opravená škola vyletí do vzduchu. Prý plyn, partyzáni… I o prosincovém výbuchu, který srovnal se zemí úřad vlády v Grozném, se šušká, že se jednalo o likvidaci veškeré dokumentace před chystanou prověrkou. Ve vrtulníku sestřeleném „povstalci“ údajně seděl vysoký činitel armády, který měl prověřit stížnosti na nevyplacený žold. Těžko říct, nakolik se dá na tyto informace spolehnout, ale představit si, že auto plné výbušnin projede až k úřadu vlády, je směšné. Ve městě je kontrola na každém rohu a do každého náklaďáku vojáci minimálně nahlédnou.
Jednotlivá ministerstva se snaží přiživit na humanitární pomoci. Předáváme 7. grozenskou školu, zvu místní televizi, pracovníky radnice, vlády i ministerstva školství. S náměstkem ministerstva školství se dlouhou dobu dohaduji, než nakonec vleze před kameru a řekne pár slov díků. S dívkou ze zpravodajství jsem dohodnutý, a tak je ve večerních zprávách vše, jak má být. „Organizace Člověk v tísni předala rekonstruovanou…“ Druhý den běží na regionálním kanálu informace sestříhaná, o nás ani slovo. A ministerstvo může oficiálně tvrdit, že rekonstrukci provedlo samo či nám na ni alespoň přispělo materiálem, pracovníky.
„Dal jsem příkaz, aby každý ředitel školy, který přijme humanitární pomoc bez mého vědomí, byl okamžitě propuštěn,“ sděluje udiveným donorům náměstek školství při jejich návštěvě v Grozném. „Chci vědět o všem, jsem zodpovědný za školy a já budu rozhodovat, co kam půjde.“ A tak se rozdělí humanitární školní nábytek a ten, který se již nachází ve skladech, se může prodat.
Lidé, kteří dostali materiál na opravu domu, jsou navštěvováni pracovníky odpovědnými za vyplácení kompenzací za válkou zničený majetek. „Buď podepíšeš, že jsi dostal peníze od nás a dostaneš z toho půlku, nebo nedostaneš nikdy nic.“
Feděrlnaja direkcija pro vostanovlenije Čečny je úřad, který má na starosti výběrová řízení a rozdělení peněz z federálního rozpočtu. Popov, náčelník tohoto úřadu, se nedávno stal premiérem čečenské vlády. Navštěvuji zástupce náčelníka, chová se přezíravě, než pochopí, že by z nás mohlo něco kápnout. To se rozzáří a přisune mi krabičku čokoládových bonbonů. Všechny zakázky vyhrává moskevská firma InterBusiness-55, staví nové sídlo vlády, odstraňuje trosky, rekonstruuje kanalizaci. Setkávám se s jejím vedoucím, během několika prvních vět chápu, že se jedná jen o nastrčenou figurku.
ÚPLATKY
Dostat se k jakékoliv práci, dostat dítě do školy, být ošetřen, dostat občanský průkaz či pas, řidičský průkaz, státní zakázku, k tomu všemu vedou jen dvě cesty, známí, ideálně samozřejmě příbuzní, nebo úplatek. Nebo obojí. Ministr zaplatí svoji částku, jemu zaplatí za jmenování podřízení, jim jejich. Čas je omezený a investice se musí vrátit, a tak se musí snažit všichni. Večer objede policejní důstojník ve svém novém voze Toyota Landcruiser jednotlivé policejní posty a zabere si svůj díl. Po odevzdání příslušné částky si lze koupit univerzitní diplom. Jeden z našich ochraniků si ho jde slavnostně vyzvednout, právě se stal právníkem. Udiveně na něho civím, nepatří zrovna mezi génie a jak si mohl udělat „vejšku“ ještě při naší práci. Dívám se na hodnocení, skví se tam výtečná i za cizí jazyk. „Salmane, jaký ty znáš proboha zahraniční jazyk,“ ptáme se udiveně. „Asi anglicky nebo německy,“ nenechává se vyvést z klidu.
Samostatnou kapitolou je vymáhání úplatků policisty. „Dýchni tady do té krabičky,“ přikazuje policista a cpe mi jakýsi elektronický tester. Foukám s klidným svědomím, jsem abstinent, ale ejhle. „Vidíš, svítí zelená, tys pil,“ informuje mne nadšeně. Beru mu krabičku z ruky a na druhé straně nacházím červenou diodku. „Červená má svítit,“ kontruji. „Hmm, zná to, Tak mi dej aspoň stovku a jeď.“ Jako pracovník humanitární organizace také dostávám mnoho nabídek. „Tak hele, ty nám jako pomůžeš udělat tu dílnu, no a pak ti toho půlku nějak jako vrátím. A samozřejmě ti podepíšu všechno, co budeš potřebovat.“ „No, my ten chleba prodáváme za 6, ale píšeme 7 rublů. A jestli ho od nás budete kupovat jako humanitárku, tak máš z každýho bochníku taky provizi.“ „Dělali jsme špagety, já je prodával po 5 rublech, výrobní cena byla 3. A na papírech bylo, že je prodávám za 8. Jenže pak už měli všichni běženci nudlí dost a potřebovali peníze, takže jsem je přestal vyrábět a po 3 rublech jsem je zase skupoval,“ objasňuje mi ekonomické perpetum mobile jeden úspěšný podnikatel.
JAK TO PLYNULO
Je 18 měsíců mnoho či málo? Jak na co, jak kde. Určitě se nám zde podařilo udělat spoustu práce, rekonstruovali jsme 9 škol, 3 mateřské, 2 polikliniky, měsíčně dáváme práci 1200 lidem, kteří za ni dostávají jídlo, 50 000 lidí v Grozném dostává každý měsíc nezbytné minimum potravy, 6000 lidí má střechu nad hlavou. Dodáváme jídlo do škol i mateřských školek, provozujeme stanové školy pro běžence, máme rozvinutou síť psychosociální podpory, pořádáme osvětové akce, zájmové kroužky… Všichni na sobě pociťujeme obrovskou únavu. Jsme čtyři, zavření v jednom vězení. Pracovní doba se zkrátila ze 14 na 8 hodin denně. Cítím, že mi tečou nervy, jsem negativní a čím dál větší pesimista. Již potřetí se vystřídali vedoucí pracovníci na WFP a já opět musím čelit jejich nereálným nápadům. „Potřebujeme probudit v lidech nadšení, rodiče dětí mohou třeba bezplatně vařit a umývat nádobí,“ chrlí ze sebe Jonathan za souhlasného přikyvování několika zástupců humanitárních organizací, kteří již o Čečensku přečetli dvě knížky. „Ti lidé mají jiné problémy, nemají peníze, potřebují placenou práci,“ snažím se, ale jasně cítím, že právě tohle nikdo nechce slyšet. UNDP plánuje rozvojové projekty na další rok, ve většině zemí podporuje přímo státní instituce a vládu. „Jestli tady dáte něco vládě nebo ministerstvům, nezbude z toho nic,“ pěním nad tou naivitou a všímám si nevěřícího výrazu zástupce vlády, sedícího naproti mně. „Ale my jsme měli dobrý projekt s administrací, udělali jsme společně vodovod, my zaplatili materiál, oni lidi,“ snaží se dívka z jiné organizace. Jenže ten váš materiál si nechali zaplatit ze státního rozpočtu a skončil u nich v kapsách, říkám si v duchu a cítím, že je nejvyšší čas odjet. Je potřeba nová krev, nový optimismus, nové nápady.
Zařezávám berana, nakládám šašlik, stoly se prohýbají pod místními dobrotami. Od holek dostávám čečenský kroj, grozenští mi přivezli dlouhý tradiční kožich a chlupatou čepici papachu. Jiní se neskrývají tím, že jsou rádi, že si ode mne oddychnou. Lomali dopravil z Grozného zpěvačku čečenské filharmonie, tančí se lezginka, odcházíme se společně modlit, dlouho do noci se probírají nejrůznější témata, sedíme na dvoře, zní hlas muezzina, beran se peče a já si nedovedu představit, jak můžu bez tohohle všeho být…
HISTORIE KONFLIKTU
Původ Čečenů a Ingušů, tedy Vajnachů, jak sami sebe nazývají, není zcela jasný. Původně obyvatelé horských oblastí se jazykově i kulturně liší od svých sousedů, Dagestánců na východě a Osetů na západě. Mezi horskými Čečeny a těmi, kteří se časem usadili v nížině a byli více vystaveni vlivu kozáků a Rusů, jsou i dodnes nepatrné rozdíly. Historie rusko-čečenského konfliktu začíná expanzí ruské říše za vlády Petra Velikého. Ten roku 1722 přistál u břehů Dagestánu a započal s dobýváním Kavkazu. Založil dnešní Machačkalu a pokračoval dále do hor. V roce 1763 kozáci zbudovali pevnost Mozdog a v roce 1783 Vladikavkaz, nyní hlavní město Severní Osetie. Prvního velkého vítězství se Čečeni dočkali díky šejchu Mansúrovi, který v odvetě za vypálení čečenské vesnice Aldi téměř vyhladil celou ruskou jednotku a uštědřil tak Kateřině Veliké jednu z nejhorších porážek. Dokázal však vzdorovat jen 6 let, než byl sám zajat a v roce 1794 v zajetí zemřel. Na ruské straně se proslavil Alexej Jermolov, hrdina napoleonských válek, jmenovaný místodržícím Kavkazu. Se svým povýšeným postojem a tyranskými praktikami bezohledně dobýval nepodmaněná území, přičemž neváhal vyvražďovat celé rodiny včetně žen a dětí, pálit vesnice i lesy, v nichž se skrývaly čečenské oddíly. Roku 1827 byl nucen z politických důvodů Kavkaz opustit ke štěstí všeho místního obyvatelstva. Další z legend vzdoru vůči ruské imperiální politice se stal imám Šamil, urostlý muž s černým plnovousem. Dokázal sjednotit odboj a vypracovat partyzánskou válku k dokonalosti. Neomezoval se jen na akce v horách, ale na pečlivě vybraných a připravených koních podnikal dlouhé nájezdy do nížin. V polovině čtyřicátých let 19. století vybudoval státní jednotku s vlastním daňovým a právním systémem, velel armádě čítající 5600 jezdců, 8800 pěších a až 40 000 mužů v záloze. Dlouhá léta se ruská armáda, složená převážně z nevolníků, nemohla prosadit ani za použití metody spálené země. Až v roce 1859, po vybudování systému pevností a vymýcení části lesnatých porostů, se podařilo novou taktiku zúročit knížeti Alexandru Barjatinskému a 25. srpna zajmout samotného Šamila.
V době Říjnové revoluce a následující občanské války uvěřili Kavkazané slibům bolševiků a na jejich straně srdnatě bránili svá území proti bílým. V roce 1920 dobývají rudí Groznyj a začíná nová, komunistická éra. Již brzy se sovětská vláda za pomoc odměnila. Roku 1937 dal Stalin pobít asi 14 tisíc Vajnachů a roku 1944 se rozhodl jednou provždy skoncovat s celým národem. Během jednoho týdne bylo pod vedením Beriji, náčelníka NKVD, obyvatelstvo Ingušska a Čečenska deportováno do stepí severního Kazachstánu. Staří, malé děti či těhotné ženy, kteří nemohli sejít z hor na vlakové nádraží, byli na místě pobiti či zaživa upáleni v budovách. Z půl milionu vysídlenců nepřežilo děsivé podmínky transportu a prvních let sto tisíc. V pustých pláních je čekal třicetistupňový mráz a vystrašené obyvatelstvo, které bylo dopředu informováno, že přivážejí lidožrouty a vrahy. První zimu nezbylo nic jiného, než vykopat zemljanky a pokusit se přečkat. I poté zůstávali druhořadým obyvatelstvem, které se nesmělo bez povolení vydat ani na návštěvu k rodičům do sousední vesnice. To vše ještě více semklo národ, upevnilo tradice a nenávist vůči dobyvatelům. Až roku 1957, za vlády Chruščova, se dočkali rehabilitace a návratu domů. Tam je čekali noví přistěhovalci a obsazené domy. Na dalekou cestu se všichni vypravili s kostmi svých příbuzných, aby je mohli pochovat ve vlastní zemi. Oficiálním důvodem vysídlení byla údajná kolaborace s nacisty. Nutno dodat, že podobný osud stihl i jiné kavkazské i mimokavkazské národy. Jen stěží lze pochopit, kde se ve Stalinovi, který sám byl Gruzín, bralo tolik nenávisti vůči jiným národnostním menšinám.
Novodobá historie začíná rokem 1990, kdy se schází Kongres čečenského lidu. Jeho ústřední postavou je Džochar Dudajev, první čečenský generál v ruské armádě. Kongres zvolil Dudajeva do svého čela a přiměl Nejvyšší sovět Čečensko-Ingušska podepsat „Deklaraci nezávislosti“. O rok později dochází k revoluci a faktickému převzetí moci Dudajevem. Vojsko dislokované nedaleko Grozného dostává příkaz neútočit, nikdo neodporuje. Je to rozpad komunistického režimu v celém Sovětském svazu, Jelcin krátce předtím potlačil v Moskvě pučisty pokoušející se sesadit Gorbačova. V Grozném jsou obsazovány úřady, padne i budova KGB, kde se Dudajevovi lidé zmocní velkého množství zbraní. Právě roztržka s Moskvou ohledně obsazení budovy vedla během několika dní Dudajeva k vyhlášení mobilizace, jednalo se ale v podstatě jen o gesto vzdoru. Ještě v témže roce dochází k volbám, ve kterých s drtivou převahou vítězí Dudajev. Nejednotná opozice nebyla schopna se mu vážněji postavit a lidé obyčejně nevěděli, koho jiného volit. To již i Jelcin pochopil vážnost situace, ale následné vyhlášení výjimečného stavu naopak posílilo protiruské nálady a bylo k dobru dudajevovské politice, která zdaleka neměla většinovou podporu. V zemi nastala paradoxní situace, kdy obyvatelé formálně nezávislého státu dále používali rubly a ruské doklady. Z grozenského letiště mohli bez problému letět do Moskvy či na Blízký východ. Kromě afghánského Tálibánu však žádná země čečenskou nezávislost neuznala.
V následujících měsících se ukazuje i Dudajevova neschopnost řídit stát. Vše je umocněno ruskou blokádou a obecně rozpadem východního trhu. Nefungují závody, na úřadech bují korupce, ruské zákonodárství je nahrazeno islámským právem šaría. Zároveň se za tichého souhlasu Moskvy stává z Čečenska „zóna volného obchodu“, kudy je možné bezcelně přivážet cokoliv. Na grozenském trhu je možné volně koupit zbraně, obchodování s alkoholem či narkotiky je však přísně trestáno islámskými radikály vahhábovci. Moskva využívá oblast k nelegálním obchodům s naftou, na které bohatnou i místní vyvolení, státní rozpočet však zeje prázdnotou.
V roce 1994, kdy již začínala Moskvě docházet trpělivost, se mohlo chvíli zdát, že snad dojde ke schůzce mezi Jelcinem a Dudajevem. Namísto toho se ale Jelcin nechal přesvědčit svým okolím, aby se s nezákonně zvoleným prezidentem nesetkal, a ve stejnou dobu Dudajev jen o vlas unikl pokusu o atentát. Ruská protičečenská kampaň začala pomalu a nenápadně, podvrhy snímků s hlavami mrtvých Čečenů, kteří byli vydáváni za ruské policisty, únosem a následným výbuchem autobusu ve městě Mineraľnyje Vody, který byl připsán Čečenům. Následoval neúspěšný pokus o převrat, kdy Moskvou podporovaná opozice v čele s Avturchanovem zorganizovala neúspěšné obsazení Grozného. Všech 17 tanků bylo okamžitě zlikvidováno, aniž by způsobily jakoukoliv škodu.
Po tomto neúspěchu nezbylo moskevskému vedení, než situaci řešit vlastními silami a v prosinci 1994 dochází k ruskému pokusu o zjednání „pořádku“. Zpočátku se jednalo o naprostou katastrofu, nezkušení ruští vojáci v tancích nekrytí pěchotou se stali snadnou kořistí čečenských bojovníků. Ti využívali zejména vynikající znalosti prostředí, a tak se z první vlny stal masakr mladičkých ruských záklaďáků. V následujících dnech se na prezidentský palác, sídlo Dudajeva a náčelníka štábu Maschadova, valila jedna vlna útoků za druhou. Snaha o zkoordinování demoralizované ruské armády probíhala jen s obtížemi, mnoho vojáků bylo zabito vlastním dělostřelectvem a raketami Grad. Těžkou techniku opevnili na hřebenu severně od Grozného a za použití bombardérů nakonec v podstatě srovnali prezidentský palác se zemí. Došlo k použití tříštivých bomb naplněných malými kuličkami, které rozsévaly smrt v řadách civilistů. Dne 7. března, tedy necelé čtyři měsíce od začátku bojů, padly i poslední části Grozného. Zatímco se obránci stáhli i se svým velením do hor, ve městě začalo rabování, nesmyslné zabíjení a znásilňování ze strany ruských vojáků. Polozdivočelá armáda byla pánem všeho, mohli jednat naprosto beztrestně, vedení selhávalo ani nemělo žádný zájem udělat pořádek. Desetitisíce běženců hledaly záchranu v sousedním Dagestánu a Ingušsku.
V horách dál pokračovaly partyzánské jednotky v odporu a ruským vojskům se zde dařilo postupovat jen za cenu nemalých ztrát. Při jednom z telefonních rozhovorů prostřednictvím satelitního přístroje byl zabit Džochar Dudajev střelou navedenou na radiový signál. Do čela odporu se tak dostal Maschadov, který 6. srpna 1995 dokázal dostat Groznyj plně pod svou kontrolu. Neudržitelná situace přiměla Moskvu podepsat dohodu o stažení ozbrojených sil z Čečenska, ke kterému bezprostředně došlo.
Za záminku pro druhou válku v roce 1999 pak posloužila série pumových atentátů na moskevské obytné domy, která byla připsána čečenským teroristům, ačkoliv je dost možné, že to byly účelové akce FSB. Centrum Grozného je naprosto zničeno a ruská vojska jej obsazují. Desetitisíce lidí podruhé opouštějí své nedávno opravené domovy, odpor se opět stahuje do hor včetně prezidenta Maschadova, který je dodnes v čele mezinárodně neuznávané čečenské vlády, z pohledu Moskvy v čele terorismu. V mezinárodním společenství postupně převládal názor, že se jedná o vnitřní záležitost Ruska a nikdo nemá právo se do ní vměšovat. A po teroristických útocích v New Yorku došlo k výraznému posunu v oblasti mezinárodního práva. Pod pojmem „válka proti terorismu“ si světové velmoci uvolnily ruce ke skoncování se svými protivníky, ať již se nacházejí v Iráku, Koreji či Čečensku.
