Napsal Michal Dvořák, vyfotografoval Marek Wágner Pokrok nelze zastavit! S každým vynálezem, s každou novou vymožeností se vzdalujeme od poctivých starých řemesel. Pak si ale jednou postaví technika hlavu, a jsme bezradní. Naštěstí jsou mezi námi lidé, kteří tradiční řemesla oprašují a do praxe uvádějí stroje a techniky, které byly před staletími naprosto běžné. Takovým je i Petr Růžička, jehož společnost Ars Tignaria si vytkla za cíl obnovovat a udržovat staré rukodělné technologie a historické řemeslo. A daří se jim. Loni spolu s projektantem Vítem Mlázovským sestrojili a na Pražském hradě světu představili celodřevěný jeřáb, který už teď pilně pracuje na opravách krovů na hradě Točníku. I po roce je světovým unikátem.
Předlohou pro rekonstrukci byla iluminace z Bible Václava IV. z konce čtrnáctého století, a tak se řemeslníci při jeho stavbě drželi opravdu jen středověkých technologických postupů. Od ručního kácení stromů až po konečné tesařské úpravy. Chtělo by se říci do posledního šroubku – ten ale v jeřábu nenajdeme ani jeden. Jediný na světě Petr Růžička zmiňuje další výjimečnosti stroje: „Ve světě existuje pár replik starých dřevěných jeřábů, ale ani jeden se nevyužívá přímo na stavbě. Jsou sice funkční, ale pouze se vystavují, případně testují. Náš jeřáb nejenže plně funguje, ale pracuje dokonce na hradě Václava IV., na jehož výstavbu byly jeřáby tohoto tvaru nejspíš opravdu použity. Takové historické souvislosti nám třeba kolegové z Ameriky velmi závidí.“ Závidět mohou i jinou souvislost – Točník kdysi nakrátko patřil Colloredo-Mansfeldům (než jej v roce 1923 za 2000 Kč odkoupil Klub československých turistů) a právě z jejich lesů teď na hrad míří stromy, které řemeslníci otesají a jeřáb je vytáhne vysoko do krovu královského paláce, kde budou použity při jeho opravě.
Středověký stroboskop Jeřáb má nosnost necelou tunu, ale lidé, kteří s ním pracují, věří, že rameno jeřábu by ještě půl tuny sneslo. „Motorem“ stroje je kruhová klec – poběžné kolo, ve kterém jako křečci šlapou lidé, jejichž hmotnost je převáděna na točivý moment. A kolik toho člověk pomocí jeřábu utáhne? „Malinké děti ušlápnou třísetkilové břemeno a navíc je to velmi baví. Do pěti set kilo to není ani trochu namáhavé pro dospělého – prostě jen chodíte. Nad půl tuny šlapete asi jako do mírného kopce,“ vysvětluje náročnost práce Petr Růžička. Zvládne to každý. Stačí si uvědomit mechaniku a podle ní se chovat. „Jediné, co může některým lidem v kleci dělat problémy, je výhled, protože podlahová prkna poběžného kola, tedy šprušle, se za chodu chovají jako stroboskop,“ říká Petr Růžička. Jeřáb našel uplatnění nejen na Točníku. Před rokem pomáhal i s výměnou soch na Staroměstské mostecké věži v Praze. Hlavním smyslem jeho existence ale nejsou konkrétní práce. Autoři projektu chtěli jednak postavit na základě několika málo pramenů autentický a funkční stroj, ale také dokázat, že úroveň středověké techniky byla vysoká a že je nasnadě zamýšlet se nad její reinkarnací. „Neustále zjišťuji, jaké mají středověké stroje dokonalé technické parametry. Dovedl bych si je představit v novodobých variacích, ale paradoxně pro ně ještě neuzrál čas. Bude chvíli trvat, než stavebníci pochopí jejich výhody,“ posteskl si Petr Růžička. Například jakýkoliv ze současných jeřábů by mohl při výměně soch na mostecké věži nadělat pěknou paseku. Kdežto dřevěný středověký jeřáb byl nejen instalován přímo na věži a nikomu nepřekážel, ale hlavně pracoval velmi citlivě. Díky citlivému přenosu lidské síly lze totiž s břemenem pohybovat plynule milimetr po milimetru, navíc bez dynamických rázů. Umožňuje tedy dokonalou regulaci, kterou v těchto náročných podmínkách běžné moderní zvedací stroje nenabízejí. A přitom pracuje ekologicky, relativně rychle a naprosto spolehlivě. Určitě přijdou další
Technickou dokonalostí jeřábu je překvapen i jeho zhotovitel Petr Růžička: „Sám jsem čekal, že se objeví nějaké potíže, například tření v ložisku. Čekám zatím marně, stroj šlape. Tím se opravdu prokazuje, že dříve lidé vyráběli věci jednoduše, s citem a na základě mnohaletých zkušeností.“ Pro opravu krovů na Točníku je to cesta opravdu ideální. Ostatně přesvědčit se můžete sami, jeřáb již naplno pracuje. A až opravu dokončí, přesune se dovnitř hradu, kde se stane jedním z exponátů. Pokud ale uvidíte poctivou a precizní řemeslnou práci tesařů na Točníku, tak vám bude hned jasno, že další z prastarých strojů, nad kterým budou odborníci i laici žasnout, na sebe nenechá dlouho čekat.
