ŽELEZNICÍ NAPŘÍČ PRALESEM
Queensland, jenž byl pro mě kdysi první vstupní branou do tohoto kontinentu, má i dnes vyšší počet původních obyvatel než kterýkoli jiný stát Austrálie. Do země Tjapukaiů mě navíc lákala ještě jedna skutečnost. Z města Cairns – centra severní části Queenslandu – byla před několika desítkami let vybudována unikátní železnice, která prochází queenslandským pralesem, sleduje tok řeky Barron a pak končí v obci Kuranda na náhorní rovině.
Kuranda je dnes jakýmsi “hlavním městem” země Tjapukaiů. V této pralesem obklíčené osadě se totiž potkávají Tjapukaiové ze všech sídlišť jejich země.
Cesta queenslandskou pralesní železnicí z Cairnsu do Kurandy je vskutku nádherná. Prales je zelený, a kam dokáže proniknout intenzivní australské slunce, jakoby zlatý. Z bujné vegetace mi až přechází zrak. A přímo při trati je řeka Barron a její velkolepé vodopády.
Kurandské nádražíčko vyhlíží jako z rytin z 19. století. Přímo za stanicí ale vidím hnědé pralesní vody. Všude kolem nádraží pozoruji palmy, liány a v květináčích zavěšených nad nástupišti kvetou dokonce nespočetné nádherné místní orchideje.
V ZEMI TJAPUKAIŮ
 Australský domorodec – příslušník kmene Tjapukai. |
Kuranda je skutečně dnes hlavním městem tohoto domorodého kmene. Na severu pak sahá jeho území až ke queenslandskému přímořskému městečku Port Douglas. Západní hranici území kmene Tjapukaiů tvoří hranice deštného lesa mezi Tolgou a Mount Molloy.
Když v roce 1952 zcela vymřel s Tjapukaii sousedící pobřežní kmen Irukandži, přisvojili si Tjapukaiové jejich území a stali se tak nejen “pralesním”, ale i “pobřežním” národem. Srdcem pobřežní části země Tjapukaiů je pak okolí města Cairns.
Pralesní a přímořská vlast Tjapukaiů je velká asi 800 km2. (Rozkládá se zhruba tam, kde se kříží 145. stupeň východní délky a 16. stupeň jižní šířky.) Jejich nejbližšími sousedy – nyní, když vymřeli Irukandžiové – jsou pralesní Buluwaiové, sídlící severně od osady Kuranda. Jejich severními sousedy na pobřeží jsou pak příslušníci kmene Koko Kulungur, obývající (a částečně i kočující) oblast na sever od Port Douglasu. Konečně na jih od Cairnsu s nimi sousedí lidé Kokandži.
Když jsem poprvé před třiceti lety přijel do Queenslandu, existovalo zde třináct domorodých rezervací, v nichž směli sídlit výlučně jen původní obyvatelé Austrálie a kam byl ostatním lidem vstup přísně zapovězen. O tyto rezervace pečovala a finančně je podporovala buď vláda státu Queensland, nebo jednotlivé církve, nejčastěji anglikáni a presbyteriáni. V jedné z těchto rezervací tehdy misionáři zřídili leprosárium pro domorodce trpící malomocenstvím.
Já jsem při své první cestě do Austrálie získal po určitém úsilí povolení k návštěvě a pobytu v jedné z rezervací, zřízené na queenslandském ostrově Yarrabah. Rezervace Yarrabah měla tehdy rozlohu 54 800 akrů a obývalo ji asi 1000 domorodců.
Queenslandské rezervace byly totiž různě velké. Například Weira, o kterou pečovali presbyteriáni, měla tehdy rozlohu více než 1 600 000 akrů, ale pouhých 151 obyvatel! Naproti tomu rezervace Mona Mona měla pouhých 318 akrů a zcela stejný počet obyvatel.
Domorodí obyvatelé queenslandských rezervací žili a žijí zcela po svém. V letech druhé světové války, kdy velice chyběly pracovní síly, a to především na místních plantážích, však vláda Queenslandu povolala 500 domorodců na práce mimo rezervace – zejména na sklizeň burských oříšků. Vláda také zřídila v Murgonu pro domorodce školní farmu, kde ti, kteří projevili zájem, byli vzděláváni v základech moderního zemědělství.
KDO ZPÍVÁ HYMNU DOMORODCŮ?
Ve více než deseti rezervacích žili queenslandští domorodci i před třiceti roky. Další skupiny původních obyvatel tohoto světadílu sídlily a sídlí i mimo tato území vyhrazená jen jim. Těchto skupin a skupinek australských aboriginů bych i dnes, na konci druhého tisíciletí, napočítal několik set. Tradiční způsob života jednotlivých australských skupin se přitom od sebe vzájemně příliš neliší. Výrazněji ho ovlivňují jen přírodní podmínky oblastí, které obývají. Proč jsem si tedy i pro letošní cestu vybral právě Tjapukaie?
Tjapukaiové, více než kterákoli jiná domorodá skupina, se pokusili postavit most mezi svými tradicemi, svou minulostí a mezi dneškem a zítřkem. Chtějí – stejně jako významné severoamerické indiánské skupiny (například Navahové) – zůstat věrni svému původu a odkazu svých předků, ale zároveň chtějí přijmout i všechno nové, co přináší dnešek a co jim předvádí svět jejich bělošských spoluobčanů. Nechtějí se však v tomto “bílém moři” utopit.
Bezprostřední podnět k cestě za Tjapukaii mi dal malý folklorní festival, společné vystoupení několika pěveckých skupin australských domorodých kmenů, které jsem navštívil v Sydney. Na závěr tohoto koncertu všichni tmaví Australané společně anglicky zazpívali píseň, kterou si pro sebe složili právě Tjapukaiové. Celý chór s nadšením vyzpěvoval refrén písně, jenž říká: “Tjapukai will never die,” – tedy “Tjapukaiové nikdy nezemřou.”
Tuto píseň jsem pak mnohokrát slyšel zpívat i příslušníky jiných skupin australských domorodců. Postupně jsem dokonce nabyl dojmu, jako by se tato novodobá tjapukaiská “hymna” stala “Internacionálou” či “Marseillaisou” všech původních obyvatel kontinentu.
Přemýšlel jsem, co to je za kmen, který dokáže inspirovat, rozezpívat celý kontinent? A jak asi opravdu žije? Jak svoje rozhodnutí “nikdy nepodlehnout” naplňuje činy? Vydal jsem se do queenslandské Kurandy, abych si tyto otázky zodpověděl.
V KURANDĚ A ZA KURANDOU
Prvního Tjapukaie jsem potkal přímo na kurandské železniční stanici. Ty další hned vedle ní, v nádražní hospodě. Přítomní domorodci zde s velkou chutí popíjeli jedno pivo za druhým. Pivo je totiž bohužel “ohnivou vodou” Austrálie. Mnoha aboriginům neskonale chutná. A mnozí z nich jsou ochotni za sklenicí piva jít do hospody desítky kilometrů. Domorodé ženy se dříve bílým mužům dokonce nabízely za jednu jedinou láhev piva. Dnes je situace díky bohu už mnohem lepší, ale přesto jsou mnozí aboriginové na tomto u nás tak běžném nápoji závislí jak na silné droze. Přitom v posledních letech díky neustále stoupající velkorysé pomoci australské federální vlády i vlád jednotlivých států vlastně netrpí výrazným nedostatkem peněz.
PIVO, ČI DIVADELNÍ MÚZA?
Na okraji Kurandy jsem ale potkal úplně jiné Tjapukaie. Ne už opilce závislé na své denní dávce těžkého ležáku, ale dynamické, převážně mladé lidi, kteří své heslo, že jejich kmen nikdy nezemře, realizují velice podivuhodným způsobem. Založili si mytologické divadlo, soubor, který diváka uvádí do podivuhodného světa tjapukaiských mýtů. Do dávných časů, jimž Tjapukaiové i ostatní domorodci říkají “čas snů”. Do doby, v níž hrály hlavní roli zvláštní mytické bytosti, například Duhový had.
Tjapukaiské “divadlo bájí” jsem spatřil už při svých dvou předcházejících návštěvách Queenslandu. Hned napoprvé mě velice zaujalo. Na celém světě jsem se vlastně jen jednou – a to na Aljašce u Indiánů kmene Tlingit – setkal s podobnou domorodou mytologickou divadelní společností.
DRAMA DOMORODÝCH BÁJÍ
Neškolení tjapukaiští herci postupně dokázali proměnit svůj mytologický divadelní soubor ve velice aktivní a zároveň svébytné dramatické těleso. Dokáží vyprávět příběhy tjapukaiských bájí neuvěřitelně expresivním a zároveň vysoce uměleckým způsobem. Navíc se tito Tjapukaiové nebojí moderních dramatických postupů a ani moderní techniky.
A tak když svou, nyní už trvalou divadelní scénu přestěhovali z Kurandy níž k moři, používají v ní počítače a jiné ultramoderní pomocníky. To bych u lidí, kteří ještě před pouhými dvěma stoletími žili na úrovni doby kamenné, přirozeně vůbec nečekal.
Pro svou novou scénu si Tjapukaiové vybudovali velice moderní komplex budov. Narodilo se tu tak asi první skutečné “národní divadlo” jednoho australského kmene. Jejich “divadlo bájí” navíc na sebe nabaluje četné aktivity, které dávají obživu dalším a dalším příslušníkům kmene. Hosty přijíždějící do divadla ze všech koutů Austrálie (a některé, jako jsem byl já, dokonce ze zámoří) je třeba ubytovat a nasytit. V Kurandě i v okolí začínají také příslušníci kmene poskytovat tyto služby.
Zcela nedávno se pak Tjapukaiové rozhodli, že si v sousedství divadla vybudují živý památník své tradiční kultury. A tak tu návštěvníkům předvádějí své tradiční dovednosti. Ukazují jim, jak tvoří svá pozoruhodná výtvarná díla, jak a z čeho si připravují stravu, či seznamují návštěvníky se svou tradiční medicínou a s bylinami, které v domorodém léčitelství užívají.
PLUJÍ NAD PRALESEM
Při své letošní návštěvě jsem u Tjapukaiů uviděl opět něco nového. A to mi skoro vyrazilo dech. Protože si Tjapukaiové přáli představit svým hostům nejen sebe, ale i to, jak vyhlíží jejich pralesní vlast, vybudovali mnohakilometrovou lanovou dráhu. V její gondole jsem se pak vznášel nad queenslandským pralesem.
Nad pralesy jsem v různých částech světa létal v letadle i vrtulníku mnohokrát. Avšak plout jen několik metrů, a někdy dokonce jen několik desítek centimetrů nad zelenou klenbou pralesa – to je skutečně velice zvláštní pohled i pocit! Lanovka je opravdu dlouhá. Stoupá od nové budovy tjapukaiského divadla na vysočinu a končí až v srdci země Tjapukaiů, u Kurandy.
VČERA BUMERANG, DNESKA POČÍTAČE
Stavba zvláštní vzdušné cesty nad pralesem byla pro mne obrazem toho, jaké smělé plány jsou už některé australské domorodé skupiny schopny uskutečnit. Zároveň mě ale přesvědčila i o tom, že Tjapukaiové musí být dobří a obezřetní hospodáři. Výstavba lanové dráhy musela být velice nákladná. Tjapukaiové tedy zřejmě dokázali svými četnými aktivitami vyprodukovat i velké množství finančních prostředků. Ti, kteří včera vyráběli bumerang, staví dnes ultramoderní divadla a mnohakilometrové lanové dráhy. A zítra? Co všechno dokáží Tjapukaiové zítra? Co dokáží ve třetím tisíciletí, které bude jistě i jejich tisíciletím? Protože: “Tjapukai will never die.” Tjapukaiové nikdy nezahynou… červenec – srpen 1999
Oblast, do které směřuji, území obývané příslušníky domorodého “kmene” Tjapukai, se co do svých přírodních podmínek od ostatních částí Austrálie výrazně liší. Zatímco všude jinde chybí domorodcům ze všeho nejvíce voda, tady, v severovýchodní části australského státu Queensland, je jí naopak naprostý nadbytek. Tjapukaiové totiž žijí v největším deštném pralese Austrálie. Navíc kromě vody ze srážek je tu i hodně řek a říček.
Jakousi osou země Tjapukaiů je řeka Barron, která se mi zdála být až neuvěřitelně krásná. Na této hlavní řece země Tjapukaiů jsem spatřil i největší vodopády celé Austrálie – velkolepé Barron River Falls.
