Je kolem poledne, polovina srpna 2000. Ve společnosti desítky družných Arabů přejíždíme místním minibusem řeku Jordán a přibližujeme se těsně k izraelské hranici. Po krátké zastávce na zběžnou kontrolu dokladů se už definitivně ocitáme na území židovského státu.
 Palestinci provokující izraelské vojáky v obléhaném Netzarimu. Napětí je vysoké, protože obě strany se navzájem obviňují za nedávné boje a upouštějí od mírových rozhovorů. (8. října 2000) |
Zvenčí na první pohled téměř totéž jako před hranicí, ale s prvním krokem do rozlehlé haly pohraniční stráže jako byste se přenesli někam úplně jinam. Uvnitř totiž nenajdete pupkaté čtyřicátníky v ošoupaných uniformách, s tlustými cigáry a unuděným výrazem, kteří na špinavé přepážce jediným letitým razítkem označkují váš cestovní pas. Uvidíte tam tým mladých lidí do pětadvaceti let, s účesy a oblečením podle izraelské verze poslední euroamerické módy. Přinejmenším z polovičky jsou to ženy, či spíš dívky, protože v Izraeli platí vojenská služba a výcvik se zbraní pro všechny bez rozdílu. V uších mají sluchátka a v rukou samopaly, dívají se do monitorů počítačů, pracují efektivně, koncentrovaně a naprosto profesionálně. Z jejich postojů, těkavých pohledů a celého chování vyzařuje neustálá připravenost na cokoliv. Cítí to i procházející Arabové a nedokáží v tomhle cizím a nepřátelském prostředí potlačit stísněnost.
ŽIDÉ VOLNO, ARABOVÉ STOP!
Do Palestiny se konečně dostáváme po několika dnech strávených na severu Izraele v Galileji a oblasti Golanských výšin. Coby hraniční území se Sýrií, tedy stále ještě formálně nepřátelskou zemí, mají Golany díky své poloze a nadmořské výšce strategický význam. Minová pásma a vojenské základny se střídají s poloprázdnými osadami, jen zvolna se plnícími novými, převážně ruskými imigranty. Potkat tam Araba je mnohem méně pravděpodobné než třeba v Praze. Naproti tomu hustě zalidněná Palestina pulzuje arabským živlem, o přelidněném pásmu Gazy vůbec nemluvě.
 Palestinci reagují na raketový útok bojových helikoptér u policejní stanice v Ramallahu. Útok byl proveden jako rychlá odplata za smrt dvou izraelských vojáků ubitých davem na západním břehu Ramallahu. (12. října 2000) |
Od Šestidenní války v roce 1967 zůstává území levého břehu Jordánu – tedy dnešní Palestina – vojensky obsazeno Izraelem. Vždy proto bylo určitým státem ve státě a o to víc od doby, kdy získalo částečnou autonomii. Hranici Palestiny lemuje řada kontrolních stanovišť s izraelskou vojenskou posádkou a každá spojnice s okolním územím je ostražitě střežena. Vzezření checkpointu nenechá nikoho na pochybách, že se počítá se vším. Malá plechová strážnice je ze všech stran obklopena masivními betonovými bloky a obsazena zhruba desítkou vojáků s nezbytnými samopaly. Opodál stojí ještě několik armádních vozidel. Silnice je zde zúžena a vychýlena z přímého směru – to aby nepřicházel v úvahu pokus o násilný průjezd.
V okamžiku, kdy se postavíme na kraj silnice, stáváme se středem pozornosti. Jeden z vojáků k nám zamíří sledován ostatními, ruku ostražitě položenou na hlavni zbraně. “What do you want here? Smuggling drugs?” Jeho tón napovídá, že žertovat není radno, a tak se horempádem dušujeme, že s drogami nemáme nic společného, že jen stopujeme. Naše trochu povadlé vzezření je totiž výsledkem bezmála týdne stráveného bez střechy nad hlavou. “Sure? No drugs?” ujišťuje se ještě, zatímco nám rýpe hlavní do zavazadel. Zůstáváme v klidu a brzy si můžeme ulehčeně vydechnout.
Máme tak ideální příležitost sledovat, jak provoz na hranici funguje. Brzy je zřejmé, že tu víceméně existuje volnost pohybu, ovšem pozor: pouze pro naprostou většinu automobilů se žlutými značkami, které označují židovsko-izraelské majitele. Ty jen zpomalí a pokračují bez problémů dál. Jakmile se však objeví vůz se zelenou palestinskou značkou, nastávají potíže. Řidič nejen že musí zastavit a ukázat doklady, ale ve většině případů se také podrobit zběžné prohlídce sebe i vozidla. Není-li navíc nějaký oprávněný důvod, proč z Palestiny ven, odkazuje jej posádka bez váhání zpět. Nic nepomáhá palestinskému taxikáři ani fakt, že si ho prokazatelně najal cizí turista, aby jej odvezl kamsi mimo okupované území. Hlasité protesty a nadávky utiší až několik namířených hlavní. Proti tomu lze argumentovat jen těžko. Z tuctu Palestinců, kteří se za onu hodinu pokusili o průjezd, uspěli snad jen dva či tři. Diskriminace je to jasná a nijak nezastíraná, což je zřejmě v téhle zemi vypjatých emocí běžným jevem.
PALESTINSKÁ “POLICIE” A HRÁTKY S KOKAINEM
 Palestinští příznivci hnutí Hamas v Gaze zvedají zbraně na protest proti rozhodnutí Jásira Arafata zúčastnit se krizového summitu v Egyptě. Ten má zastavit stupňující se násilí na Středním Východě. (Pondělí, 16. října 2000) |
Přes tisíciletou židovskou historii je dnes Jericho téměř čistě arabským městem, které má vedle rozpadlých ruin starověkého osídlení a jednoho muslimského paláce jen málo co nabídnout svým návštěvníkům. Pořádek tu udržují ony známé a tolik diskutované palestinské samosprávné jednotky, jejichž podobu jsme měli brzy poznat na vlastní oči. Jedno z jejich stanovišť se nachází na přístupové cestě ke zmiňovanému paláci, takže jej pěší cestovatelé jako my mohou jen stěží minout. Překvapeně si prohlížíme omšelý domek velikosti české čekárny na autobus. Před ním sedí kolem jednoduchého dřevěného stolu asi půl desítky mladíků okolo 20 let. Popíjejí kávu, hlasitou zábavou zahánějí nudu a přitom – jak jinak – šermují všudypřítomnými samopaly.
Sotva zpozorují zájem, naznačují nám přátelským máváním, abychom se připojili a pomohli rozptýlit denní nudu. Arabská pohostinnost, jež dodnes přežívá v každém jednotlivci všech generací, se dá jen těžko odmítnout. Zkušenosti, které jsme dosud nasbírali, navíc radí, že nemusíme mít strach. S tradičním pozdravem “as-salám ‘alajkum” přisedáme ke stolu. Znalost základních frází vyvolá u mladých ozbrojenců pobavené uznání, které přerůstá téměř v nadšení, sotva se ukáže, že jsme dokonce schopni arabsky komunikovat. K prvním povinnostem patří obstarat hostům občerstvení, a to je zároveň příležitost se trochu vytáhnout. Jak se hned dozvídáme, je ve strážnici talládža (lednička), takže si můžeme dopřát opravdový luxus a popít v okolním čtyřicetistupňovém parnu ledovou vodu.
Pokusy o debatu se po představení brzy stáčejí k věcem zvláštního zájmu. Vzhledem k přísné islámské morálce je většina Arabů přirozeně zvědavá na naše vztahy mezi muži a ženami. Když přiznáme, že máme doma přítelkyně, naši ozbrojení společníci trochu závistivě pokyvují. Něco podobného je v arabské společnosti téměř nemyslitelné. Jako cizinci musíme mít určitě zkušenosti i s dalším velkým tématem, a to drogami. “Kouřím marihuanu a jednou jsem zkusil kokain,” svěřuje se Ahmed. “Byla to paráda.” Jak absurdně zní takové přiznání z úst člena rádoby policejního útvaru, by pravděpodobně nepochopil. A tak se jen neutrálně usmíváme.
Zkusíme využít příležitosti a zavést hovor na horké téma: Izrael. Dozvídáme se jen obvyklé patetické fráze, dál se bavit nechtějí. Jsou příliš mladí na vlastní názor, ale i kdyby nebyli, přijali by zřejmě pohled většiny. Usilovat o vyhnání Izraelců je povinností každého Palestince a je to přímo součást národní definice. Když hovor znovu uvázne, přistrčí nám Zajd, další z mladíků, hrdě svou zbraň. Musíme si ji vzít do ruky a pochválit její kvalitu. Znovu nelze nemyslet na to, jak by tihle naivní, bezstarostní, naprosto nezkušení a neukáznění chlapci dopadli při střetu s profesionální izraelskou armádou. Závěr je jasný: Palestinci by neměli nejmenší šanci na úspěch, a to zřejmě ani s dnes nepravděpodobnou podporou sousedních arabských zemí.
Setkání s hlídkou se nám vrývá natrvalo do paměti, ale očekávají nás další zážitky. Tentokráte přímo v centru dění, onom příslovečném jablku sváru. Řeč je samozřejmě o Jeruzalémě, posvátném městě tří (tedy vlastně všech) světových monoteistických náboženství. Vítá nás podivným způsobem. Jakmile ze severu objedeme Olivetskou horu a v dohledu se zjeví svahy stoupající k branám Starého města, objevuje se v podobě izraelské patroly první potíž. Voják, který zastavuje náš vůz, je zjevně nervózní a působí dojmem duševně vyšinutého. “Vystup,” vyštěkne anglicky na arabského řidiče a se samopalem pevně sevřeným v dlaních ho odvádí k nedaleké armádní dodávce. Znervózníme, netušíme, co bude následovat. Zadním okénkem můžeme sledovat, jak se řidič legitimuje, a vzrušenou výměnu názorů doprovázenou prudkými gesty. Je vidět, že zatímco Arab slovní potyčku po chvíli vzdá, vojáci trvají s urputnými výrazy na svém. Šofér se posléze vrací s předstíraným úsměvem a v tónu několika slov prohozených se spolujezdcem pociťujeme zřetelné pohrdání. Prudce otáčí vůz a objíždí uzavřenou oblast neuvěřitelně strmými a úzkými uličkami přes hluboké Kidronské údolí. Pět minut nato se už ocitáme v hustém provozu před Damašskou branou, srdcem turistické části Starého města.
PŘÍLIŠ MNOHO KONTRASTŮ
 Palestinský voják křičí na pohřbu 27letého Musbaha Abdelgadra Abu Atiga, který byl den předtím zabit izraelskými vojáky v Gaze. Už jen málo Palestinců věří v blízký mír. (17. října 2000) |
Jeruzalém má mnoho tváří, které svým vzájemným prolínáním vytvářejí jeho nezaměnitelný charakter. Každý nově příchozí se nejdřív setká s tou obrácenou vstříc masám turistů, plnou hotelů, restaurantů a bezcenných suvenýrů. Za tím se přirozeně skrývá snaha co nejvíce vydělat, v čemž jsou zvláště Arabové se svými nesčetnými trhy opravdoví mistři. Podobná situace vládne na některých židovsko-křesťanských svatých místech, kde vás na “dobrovolném vstupném” zase neváhají obrat židovští činovníci. Z tohoto pohledu se tedy Svaté město jen sotva odlišuje od běžných turistických center. Stačí ovšem trocha vnímavosti, abyste tu nebo tam vycítili jedinečnou atmosféru tajemného věkovitého kouzla. Hned poznáte, že Jeruzalém není izraelská obdoba Las Vegas, ale místo s vlastním autentickým duchem, které se po tisíce let podílí na dějinách velké části lidstva.
Druhou stranou mince je město poznamenané každodenním životem svých obyvatel. I v tomto ohledu se al-Quds, jak se arabsky Jeruzalém nazývá, vymyká běžným představám. Mezi oběma národy, které tu den co den přicházejí navzájem do styku, by totiž šla nakreslit ostrá dělicí čára. Když půjdete po širokých ulicích západní části města, sotva poznáte, že nejste v Evropě. Uvidíte moderní budovy, budou vás míjet evropská auta a autobusy, můžete zajít do běžných obchodů, potkat naprosto normální lidi. Ale čím blíž ke starému městu nebo ortodoxní čtvrti Mea She’arim, tím víc uvidíte černě oděných pravověrných Židů se širokými klobouky a charakteristickými “pejzy”. To vám vedle hebrejských nápisů připomene, kde se nacházíte.
Arabské čtvrti proti tomu vypadají jako chudý příbuzný, jelikož mají jen sotva užitek z investic dravé ekonomiky židovského státu. Ulice jsou užší a křivolaké, domy často o mnoho starší, obchodů jen velmi omezené spektrum, takže celé město vypadá tak nějak schouleně. To ale neplatí o atmosféře, která tu panuje: množství lidí v ulicích, ruch, zmatek a ovzduší typicky arabské mezilidské blízkosti a srdečnosti. Žije se otevřeněji a společenštěji, ovšem v pevných mezích islámské morálky, jak na pohled dokládají ženy s vlasy skrytými pod šátky. Obě etnika se liší snad vším, čím se lišit mohou – tedy náboženstvím, zvyky, mentalitou, způsobem života, světonázorem atd., takže vůbec nedochází k vzájemnému míšení. Vám z tohoto ryze arabského ruchu stačí jen pár kroků k návratu do lehce upjaté osamělosti moderního židovského města.
JEDEN VRŠEK A STARÁ ZEĎ DŮVODEM STALETÉHO SPORU?
Nelze se divit, že prudké kontrasty spolu s pocitem utrpěných křivd vyvolávají neustálou hrozbu konfliktu. Těžce ozbrojené izraelské hlídky jsou proto pravidlem a zejména ve starém městě ostražitě sledují situaci doslova na každém rohu. Nejvíce střežená je samozřejmě oblast kolem Zdi nářků. Rozlehlé prostranství pod Chrámovou horou je přístupné čtyřmi vstupy opatřenými detektory kovů a nezbytnou vojenskou ochranou. “Máte u sebe zbraň, nůž, nebezpečné předměty?” ptá se bez zájmu ozbrojenec, zatímco systematicky prohrabává můj batoh. Náhle si vzpomenu na kapesní nůž – no prý se nedá nic dělat, musím přijít příště. Prostor před Zdí zaplňují hluční turisté z celého světa, zvlášť nápadné jsou skupiny Japonců nepřetržitě pózujících pro svoje zamilované skupinové fotografie. Židé tu vykonávají své modlitby za pomoci zvláštních kývavých pohybů, občas se zpěvem skupinově vynášejí ze sklepení tóru a později ji znovu vnášejí.
Když se rozhlédnete, dojem z návštěvy nejsvětějšího místa se znepokojivě naruší. Vojáci jsou všudypřítomní. Také na přilehlém parkovišti stojí tři policejní vozy s nepřetržitě nastartovaným motorem, jejich řidiči sedí ostražitě uvnitř a poslouchají instrukce z vysílačky. Hrozba je reálná: už zhruba za měsíc tady začnou pršet kameny shazované muslimy po páteční modlitbě z vrchu al-Harám aš-Šaríf (tedy Chrámové hory). Právě tam se nyní se zástupem dalších turistů chystáme. Od zdi vede totiž jediný vchod otevřený pro nemuslimy, takže se před branou tvoří dlouhé fronty ve čtyřstupu. “Dnes konec,” oznamuje náhle velitel početné hlídky. Zklamaní se snažíme vyzvědět proč: “Je to pro vaši bezpečnost,” nechává se slyšet voják a ignoruje další pokusy o komunikaci. Totéž nastává zítra – přes pevně stanovené turistické přístupové hodiny je Chrámová hora bez udání důvodu uzavřena.
 Izraelští vojáci hlídají osadníky modlící se u vojenské základny v Gaze. (19. října 2000) |
Třetí den konečně slavíme úspěch a ráno pronikáme na al-Harám, samozřejmě po zaplacení tučného vstupného. Vzhledem k denní době je na návrší klid, proto si lze jen stěží představit páteční poledne, kdy je celý prostor zaplněn muslimskými věřícími. Zouváme se a vstupujeme do krásného Skalního dómu (Qubbat as-Sachra) se zlatou kopulí, která skrývá posvátnou skálu. Z ní se měl prorok Muhammad vypravit na svou legendární cestu do Nebes, zvanou mi’rádž. Ani zde nechybějí hlídky, které jsou ovšem v tomto případě arabské a mají na starosti především kontrolu vstupenek, případně nalézání skrytých fotoaparátů, pro něž platí uvnitř mešity zákaz.
Jen několik kroků od dómu se nachází malé Palestinské muzeum, které vedle několika desítek předmětů z bližší či vzdálenější minulosti uchovává památku na poslední konflikt v prostoru Chrámové hory. Okolo krví nasáklého cáru oblečení s otvory po kulkách je rozvěšeno asi půl tuctu portrétů. “To jsou šahídové,” vysvětluje dozorčí muzea, “mučedníci, kteří přispěli ke slávě boží.” Přes nepochybnou tragičnost tehdejších událostí působí malá výstavka svými fanatickými doprovodnými texty značně nepřesvědčivě. Nyní také ještě netušíme, že podobných exponátů tu bude zanedlouho k mání mnohem více.
Konečně se vydáváme k největší stavbě na al-Harámu. Tou je mešita al-Aqsá, jež má pro muslimy nejen náboženský, ale i historický význam jako důležité centrum středověké vzdělanosti. Stavba v tradičním “mešitovém” stylu není vysoká, zato velice rozlehlá a plochá, schopná pojmout tisíce věřících. Tiše procházíme velkou prostorou k mihrábu, modlitebnímu výklenku orientovanému na Mekku. Jakmile unaveně usedáme na koberec, mává na nás hněvivě místní uklízeč: “No sit, muslims only!” Víme dobře, že takový zákaz islám nezná, nicméně nemá smysl odporovat. Podráždění proti Izraelcům se často rozšiřuje i proti dotěrným turistům.
Ačkoli islám přikazuje modlitbu (salát) pětkrát denně, má ta o pátečním poledni zvláštní význam. Muslimové se nemodlí v soukromí, ale shromažďují se při ní do velkých mešit, jako je tahle, kde si vyslechnou kázání chatíba (kazatele). To se často vztahuje k aktuálním politickým tématům. Právě taková ohnivá slova zavdají počátkem října příčinu k vypuknutí nové vlny hnutí občanského odporu, jež podle této mešity ponese název Intifádat al-Aqsá. V ten páteční den začnou také na hlavy Židů u Zdi nářků poprvé dopadat zmíněné kameny.
ROZBUŠKA BEZ POJISTKY
Hébron, neboli arabsky al-Chalíl, leží pár desítek kilometrů jižně od Jeruzaléma a představuje další krok k poznání Palestiny “naostro”. Je to docela obyčejné město, až na několik maličkostí. Tak především zde žije 40 000 Arabů ve společnosti zhruba 400 ortodoxních židovských osadníků, od nichž je odděluje kolem 10 000 izraelských vojáků! Ve čtyřicátých letech odtud vymizeli původní Židé, poté co byli v živelných arabských nepokojích částečně zmasakrováni a částečně nuceni odejít. S o to větším zadostiučiněním se sem vrátili po Šestidenní válce v roce 1968 a začali s novým osidlováním za podpory izraelské vlády.
V čem vlastně tkví příčina násilné snahy o znovupožidovštění města? Ve městě se totiž nachází Abrahamova mešita, další z nejsvětějších míst monoteistů. Je postavena nad velkou jeskyní Machpelah, ve které údajně spočívají ostatky patriarchy Abrahama, Izáka, Jákoba a jejich žen. Abrahama považují za svého praotce muslimové i Židé, a tak ani jedni nehodlají zápas vzdát. Přijíždím do města vmáčknut do malého mikrobusu s desítkou dalších Arabů. Na první pohled vypadá Hébron jako většina jiných palestinských osad: má vesměs nedobře udržované domy a centrum s živelným, přelidněným súqem (trhem). Když se jím však prodírám směrem k mešitě, scéna se pomalu mění. Obyvatel ubývá, zatímco na ulicích naopak přibývají plechové budkovité střílny, betonové bloky proti nájezdům a kulomety opatřená armádní auta plně obsazená vojenskou posádkou.
Sama Abrahamova mešita se navenek podobá obrovské neforemné krychli s hranatým minaretem. Dříve byla bez rozdílu přístupná následovníkům obou náboženství, než do ní roku 1994 vtrhl nepříčetný Baruch Goldstein a postřílel při modlitbě téměř tři desítky muslimů klečících zády k němu. Od této tragédie mešitu rozdělili na dvě části spojené pouze výhledem na impozantní patriarchův náhrobek. Okolo tradiční vojenské hlídky a přes detektor kovů vcházím dovnitř muslimským vchodem. Nůž naštěstí smím tentokrát nechat u vchodu. Hned se mě ujímá místní unuděný hadži (islámský učenec), který s nadšením kvituje mou ochotu rozmlouvat po arabsku. “Tady je vchod do posvátné jeskyně,” ukazuje mi miniaturní otvor v podlaze zakrytý ozdobným příklopem. “Nevěřícím je ale vstup zakázán,” dodává ještě a mně se nechce ho přesvědčovat, že starozákonní postavy patří stejně tak Židům, jako křesťanům.
Než stačím dokončit prohlídku, vchází dovnitř v doprovodu dvou mladých Palestinců odbarvený mladík s náušnicí v uchu. Jak se brzy dozvídám, jmenuje se Thomas, pochází z Anglie a cestuje po těchto místech sám, bez znalosti arabštiny. Skupinku potkávám znovu před mešitou. Thomas se očividně snaží zjistit, co znamenají nepřehlédnutelné policejní oddíly v okolí stavby, ale jeho průvodci umí anglicky tak, že vůbec. Jsem ochoten jim přispět na pomoc. “Řekni mu,” naklání se ke mně Chálid, jeden z Palestinců, kterého předtím vojáci z nějakých důvodů vůbec nevpustili do mešity. “Řekni mu, že oni tu jsou neprávem,” říká s jiskrou v očích, “že dokud tu budou, my budeme bojovat… až dokonce.” Zajíkavě překládám větu do angličtiny a pozoruji strnulý výraz v Thomasově obličeji.
Zpátky se vydávám ne přes střed města, ale po dlouhé třídě oddělující židovskou čtvrť od zbytku Hébronu. Tady už si připadám téměř jako ve válce – těžko uvěřit, že tucty vojáků, betonové zátarasy a těžká výzbroj jsou každodenním obrazem. V bezpečném dosahu izraelských zbraní se ostentativně procházejí malé skupinky Židů sledovány tvrdým pohledem přítomných Palestinců. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Každý den bez konfliktu je tu vlastně zázrak, který má za měsíc nadlouho pominout. Pak tu budou přestřelky na běžném pořadu dne. Lehce otřesen se raději vracím do Jeruzaléma, v tuto dobu ještě relativně bezpečného.
PROLOMIT ZAČAROVANÝ KRUH
 Izraelští osadníci v Gaze se starají o svou jednoroční dceru v novém domově. (Středa, 25. října 2000) |
Jeruzalém a s ním i celý Západní břeh – malé území, které dnes spoluurčuje mezinárodní politiku velmocí – opouštíme směrem na jih k Mrtvému moři. Vzhledem k izraelské vysoké ekonomické produktivitě jsou vysoké i všechny ceny, včetně nákladů na dopravu. Logickou volbou se proto stává autostop. Ven z Palestiny se dostáváme relativně snadno, dál už však nastávají potíže, to znamená hodiny čekání na smilování některého z řidičů. Ti izraelští nezastavují, protože mají strach. A to z teroristů, z Arabů i z cizinců obecně. Tragické a v jejich očích nesmyslné útoky Palestinců je nutí trvat pevně na svých stanoviscích, což jejich protivníkům zavdává opětovně příčinu k dalším marným excesům. V začarovaném kruhu zbývá na straně Palestinců bezmoc a zášť, na straně Izraelců strach a odhodlání užít k vlastní ochraně vší síly.
K Mrtvému moři nakonec dorážíme téměř symbolicky: část cesty s postarším mimopalestinským Arabem a část s židovským mladíkem, kteří se oba zdají oproštěni od emocí sporu. Přes všechny kontrasty jsme si Palestinu zamilovali, naučili se chápat její obyvatele a porozuměli alespoň částečně oběma protikladným hlediskům. Na fatální válečné řešení dnes nemá ani jedna ze stran dost sil a těžko se dá věřit, že by vyhrocená situace trvala donekonečna. Dřív nebo později se tedy mírový proces dočká svého pokojného řešení. Otázkou zůstává, kolik mužů, žen a dětí odnese průtahy zdravím či životem…
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ SPORNÉ BODY MÍROVÉHO PROCESU
- Problém Jeruzaléma a Chrámové hory: Obě etnika jsou rozhodnuta mít Jeruzalém za své hlavní město a vyžadují neomezený bezpečný přístup ke všem svým svatým místům.
- Otázka židovského osídlení na územích většinově obydlených Palestinci: Z největší části se jedná o ortodoxní židovské osadníky, kteří považují trvalou kolonizaci všech oblastí Izraele za svoji náboženskou povinnost. Vedle menších osad je dobrým příkladem město Hébron, kde žijí stovky osadníků oddělených od desetitisíců Arabů tisíci izraelskými vojáky. Bez opuštění převážné části židovských osad nebude vznik homogenního a stabilního palestinského státu možný.
- Vodní zdroje na palestinských územích: Jsou v palestinských podmínkách značně omezené a představují určující faktor praktické životaschopnosti nezávislého státu. Izraelské návrhy donedávna zaručovaly jen sotva dostačující vodní kapacitu, což by mohlo vést k přímé závislosti samostatné Palestiny na sousedním Izraeli.
- Problém palestinských uprchlíků: Datuje se už od vzniku Izraele v roce 1948, kdy arabské obyvatelstvo masově opouštělo palestinská města v částečně oprávněném strachu z radikálních židovských milicí (Irgun, Hagana). Do vypuknutí 1. arabsko-izraelské války uprchlo ze svých domovů přes půl milionu původních obyvatel. Během bojů a po vyhlášení Izraele se k nim přidal zhruba stejný počet, který v dalších letech a dekádách dále narůstal (zejm. statisíce po válce roku 1967). Dnes se celkový počet exilových Palestinců odhaduje na několik milionů. Specifikem jejich situace je dlouhodobý status uprchlíků, nikoli tedy plnoprávných občanů azylového státu. Nutnost žít ve zpravidla nuzných podmínkách polních lágrů navíc neustále přiživuje vášnivou touhu po návratu do zaslíbené země. Dnešní realita je taková, že návrat většiny uprchlíků by s jistotou znamenal ekonomickou katastrofu nejen pro Palestinu. Nedávným rozhodnutím Ligy arabských států prohlásit právo na návrat za svaté se otázka nadále komplikuje.
- Izraelská vojenská strategie: Palestinci ve shodě s představiteli arabských zemí po dlouhá léta považovali za svůj cíl likvidaci židovského státu a zahnání jeho obyvatel na západ “do moře”. Aby izraelská armáda tomuto ne zcela nereálnému nebezpečí čelila, je rozhodnuta udržet si strategické kontrolní body co nejdál od středomořského pobřeží.
ZKRATKA DĚJINAMI ARABSKO-IZRAELSKÝCH VZTAHŮ
VE 20. STOLETÍ
PŘEDEHRA K VYTVOŘENÍ IZRAELE
Dějiny novodobého návratu Židů do Palestiny jsou spjaty s ideologií “praktického sionismu” Rakušana Theodora Herzla a jeho knihou Židovský stát (1896). Úsilí o vytvoření židovského státu vždy provázela snaha získat na svou stranu politiku koloniálních velmocí. Výsledkem byla tzv. Balfourova deklarace zaslaná r. 1917 Lionelu Rotschildovi, která vyjadřovala myšlence sionismu podporu britské vlády pod podmínkou, že nebudou narušena práva arabských obyvatel.
Do 1. světové války narostl počet židovských obyvatel Palestiny asi na 80 tisíc, v meziválečném období pak stoupl až na zhruba 500 000 v porovnání s necelým milionem Arabů. V letech 1936-39 proběhlo krvavé protižidovské povstání. Ve stínu válečných událostí vydali Angličané tzv. Bílou knihu, která rušila příslib rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby a měla zablokovat sionistické přistěhovalectví. Tento záměr nakonec vzhledem k drastickým osudům evropských Židů nezdařil, a imigrace pokračovala.
Doba po 2. světové válce byla časem obnovených jednání o vytvoření státu Izraele. V Palestině zároveň začaly působit židovské militantní nacionalistické organizace (Irgun, Stern, Hagana), které měly na svědomí rovněž rapidní zhoršení vztahů s britskou mandátní správou. Po rozhodnutí o jejím zrušení byla roku 1947 přijata rezoluce OSN č. 181, která počítala s rozdělením Palestiny na dva státy – židovský a arabský. Proti ní se ostře postavila de facto znevýhodněná palestinská strana. Nastává období teroru, ve kterém převzali iniciativu spíše Židé, jejichž organizace přímo či nepřímo způsobily útěk nejméně 100 000 Arabů.
NEZÁVISLÝ STÁT DO VYPUKNUTÍ TŘETÍ, TZV. “ŠESTIDENNÍ” VÁLKY
Dne 14. 5. 1948 britská vláda oficiálně oznámila zrušení mandátní správy a začala evakuovat své jednotky. Téhož dne vyhlásila Židovská národní rada zřízení státu Izrael v čele s prezidentem Chaimem Weizmannem a předsedou vlády Davidem BenGurionem. Stát byl vzápětí uznán USA i SSSR. O den později společně zaútočily na Izrael všechny velké země arabského východu. Počáteční arabskou iniciativu brzy vyvážila kvalita izraelských sil přecházejících do protiútoku. V arabském táboře se projevila nejednota a rivalita, takže boje mohly být oficiálně ukončeny v lednu 1949 a do konce roku podepsány separátní dohody. Izrael zvětšil své území asi o čtvrtinu a vyhlásil Jeruzalém hlavním městem. Ze země během války uprchlo přes půl milionu Palestinců. Následovala doba neskrývaného nepřátelství.
Druhá válka vypukla po znárodnění Suezského průplavu 26. 7. 1956 egyptským prezidentem Gamálem Abd an-Násirem. Vznikla utajovaná aliance Izraele s Británií a Francií, které se cítily znárodněním poškozeny. Jako preventivní krok proti arabským přípravám na jeho likvidaci zaútočil Izrael na podzim 1956 na Egypt. O několik dní později jej následovaly britsko-francouzské síly obsazením Suezského kanálu. V důsledku nečekaného sovětského ultimata a odmítavých reakcí mnoha dalších států byla aliance donucena stáhnout na konci roku své síly z Egypta. Obě evropské velmoci utrpěly v suezské krizi velkou diplomatickou porážku, nezískal ani Izrael. Na Suez byly po konfliktu rozmístěny mezinárodní jednotky OSN.
Období do Šestidenní války bylo ve znamení otevřeného zbrojení a příprav na další konflikt. V lednu 1964 padlo na arabské konferenci v Alexandrii rozhodnutí utvořit Organizaci pro osvobození Palestiny, která byla téhož roku ustavena Palestinským národním kongresem z dosavadních bojových skupin. Přijata byla ostře protiizraelská Palestinská národní charta, v čele Výkonného výboru OOP stanul Jásir Arafat. V následujících letech došlo ke zformování palestinského hnutí odporu, jež zahrnovalo i extremistické organizace mimo OOP.
FENOMENÁLNÍ VOJENSKÝ ÚSPĚCH A REAKCE
Třetí arabsko-izraelská válka (Šestidenní) byla vyvrcholením drobnějších konfliktů podél izraelské hranice a příprav arabských zemí vést “totální válku”. V květnu 1967 dostala izraelská vláda od parlamentu plnou moc k nutným bojovým operacím a počátkem června Izrael brilantně zaútočil na sousední země, když zlikvidoval téměř veškeré jejich letectvo ještě na zemi. Po šesti dnech válka skončila vítězstvím Izraele se ztrátami v poměru přibližně 1:20, židovský stát navíc obsadil Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. Reakcí na výsledek války byla rezoluce OSN č. 242 požadující stažení izraelských vojsk, řešení problému uprchlíků, zřízení demilitarizovaných pásem. Konflikt vedl k dalšímu znásobení uprchlických vln, i přes nabídku Izraele na bezpečný návrat. Důsledkem bylo také egyptské rozhodnutí uzavřít po dobu okupace svých území Suez.
Další vývoj ovlivnilo několik významných událostí: 1) V roce 1968 byla Arafatova OOP posílena vstupem militantních skupin v čele s al-Fatah. 2) Během “černého září” 1970 vykázal jordánský král Husajn ze země příslušníky sílícího Hnutí palestinského odporu, jejichž jádro se usadilo v Libanonu. 3) V září 1970 zemřel egyptský prezident Gamál Abd an-Násir a nastoupil Anvar as-Sádát. Jednání o mírovém řešení napjaté situace ztroskotávala přes diplomatickou aktivitu OSN na rozdílných požadavcích, Izrael se odmítal vzdát dobytých území. Léta před další válkou proslula protiizraelským terorem (přepadení Izraelců na olympiádě v Mnichově roku 1972) a mohutným zbrojením obou stran – v Egyptě za vydatné podpory SSSR.
POSLEDNÍ VELKÁ VÁLKA A BOJE V LIBANONU
Předehrou ke čtvrté válce se stala propalestinská rezoluce OSN navrhovaná osmi neutrálními zeměmi, jejíž přijetí vetovaly USA. Egyptsko-syrsko-palestinský útok začal dne 6. 10. 1973 novou válku, které se podle židovského svátku říká jóm-kippurská nebo také ramadánová. Díky momentu překvapení se arabským silám podařilo téměř zničit izraelské stíhací letectvo, které však bylo brzy obnoveno dodávkou z USA. Židovská armáda se přednostně věnovala zastavení těžkého syrského náporu a jeho zahnání daleko za hranice. Egyptské vojsko proto proniklo až za Suezský průplav, kde však rychlý izraelský protiúder vzápětí vytvořil na egyptském břehu předmostí ohrožující samotnou Káhiru. Arabské země reagovaly na zvrat snížením těžby ropy, svět zažil ropný šok. Nadále se vyhrocující události skončily 25. října 1973 zásahem supervelmocí a přijetím tří rezolucí OSN.
Po konfliktu byly do některých oblastí nasazeny mírové síly OSN (Suez). Diplomatické úsilí pokračovalo mírovou konferencí v Ženevě ještě roku 1973, kde však veškerá jednání ztroskotala na neústupnosti Izraele opustit území okupovaná od roku 1967. Od podzimu 1977 došlo k výraznému sblížení Egypta s Izraelem, které vyvrcholilo v polovině září 1978 podpisem přelomových mírových smluv v Camp Davidu, podle nichž navázaly obě země standardní vztahy a Izrael vyklidil Sinajský poloostrov. Zároveň státníci stanovili zásady pro další postup v otázce Palestinců.
V této době se vyhrotily poměry v Libanonu, kde početná a nezvladatelná komunita palestinských emigrantů přivedla zemi svými pohraničními výpady proti Izraeli ke krvavé občanské válce. Izrael reagoval na další provokace hrozbou vojenského zásahu. Situace se dále stupňovala ve znamení oboustranného terorismu, který sérií útoků na izraelská zastupitelství zavdal příčinu k vypuknutí války. Dne 6. 6. 1982 napadly a obsadily židovské síly jižní Libanon s údajným cílem zaručit mír v oblasti. Během čtyř dnů stály před hlavním městem Bejrútem, kde předtím nalezlo útočiště jádro ozbrojených sil OOP. Během týdne bylo předměstí metropole se 600 000 zbylými obyvateli totálně obklíčeno a Izraelci zahájili jeho dlouhodobé ostřelování a bombardování.
Spor se přenesl i do diplomacie obou supervelmocí a hrozil přerůst v globální konflikt. Izraelská armáda zahájila 4. srpna frontální útok na obklíčené části města, které byly v jeho průběhu téměř zničeny. Pod tíhou nesnesitelných životních podmínek nakonec palestinské síly město opustily. Brzy po jejich odchodu se tábory civilních palestinských uprchlíků dočkaly masakrů prováděných roztrpčenými libanonskými obyvateli. Své návrhy na řešení krize předložily jak USA, tak i SSSR a arabské země, všechny však ztroskotaly. Dohoda o ukončení válečného stavu byla podepsána 17. května 1983 a na jejím základě si stažené izraelské síly ponechaly pod svou kontrolou jen bezpečnostní pásmo na jihu země. Do Libanonu se brzy poté začaly vracet palestinské jednotky, které byly definitivně odzbrojeny až roku 1990 s koncem občanské války. Ta si celkem vyžádala na 170 000 obětí.
OBDOBÍ INTIFÁDY A PRVNÍHO SBLIŽOVÁNÍ
Velení OOP se následně přestěhovalo do Tunisu, ale v řadách nejednotné organizace se brzy projevily silné rozpory mezi jednotlivými složkami. Oslabený Jásir Arafat musel v polovině 80. let pod tlakem opozice přerušit i nadějné tajné rozhovory s Izraelem v rámci tzv. Ammánské dohody. Nastalo další období palestinského teroru, které obecně podkopalo důvěru v OOP. Zlomem se stal rok 1987, kdy na protest proti údajnému brutálnímu chování izraelských vojáků vypukla na obsazených územích tzv. intifáda neboli neozbrojené lidové povstání. Proklamovaným cílem bylo vytvoření nezávislého státu v sousedství Izraele. OOP zároveň převzala od Jordánska formální svrchovanost nad palestinským územím a překvapivě vytvořila vlastní státní útvar v čele s prezidentem Arafatem.
Na Valném shromáždění OSN v Ženevě roku 1988 uznal Arafat poprvé právo všech stran žít v míru a odsoudil jménem OOP všechny formy terorismu. Ačkoli palestinský stát zatím de facto neexistoval a intifáda i zabíjení pokračovaly, stalo se prohlášení podkladem pro zahájení dialogu. Rostoucí prestiž OOP utrpěla citelnou ránu podporou Iráku během války v Perském zálivu. Proto přistoupila organizace na svoji účast v sérii mírových konferencí (Madrid, Washington, Moskva), které byly sice krokem kupředu, ovšem nezastavily nadále probíhající krvavé potyčky na palestinských územích. Ty pokračovaly i v dalších letech.
Po dílčích izraelských ústupcích oznámil v srpnu 1993 premiér Jicchak Rabin připravenost Izraele poskytnout autonomii pásmu Gazy a oblasti kolem Jericha na Západním břehu Jordánu. S OOP navázala vláda jednání na nejvyšší úrovni. Pokračující mírové rozhovory byly pravidelně narušovány útoky extremistických skupin a dalšími incidenty (masakr muslimů v hebronské mešitě), které však nezabránily konečnému podpisu dohody o autonomii 4. května 1994 v Káhiře. Přes nesporný význam palestinské samosprávy žilo mimo její území nadále na 6 milionů uprchlíků a řešení sporu o Jeruzalém bylo prozatím jen odloženo o dva roky. Velice slibné vyhlídky na další pokrok mírového procesu zmařila v listopadu 1995 tragická smrt Jicchaka Rabina rukou židovského extremisty. Rabinův konzervativní nástupce Benjamin Netanjahu zaujal k otázce rozšiřování palestinské samosprávy spíše negativní postoj, a tak mírová jednání uvázla na mrtvém bodě. Po intervenci Billa Clintona roku 1998 bylo sice přijato memorandum shrnující další plánované kroky, nicméně na lepší časy se blýsklo až s nástupem současného premiéra Ehuda Baraka. Množství nadějných návrhů na řešení problému dosud většinou ztroskotává na neporozumění obou stran ohledně několika sporných bodů, z nichž nejvýznamnější jsou: otázka Jeruzaléma a Chrámové hory, problém židovských osad, dostupnost vodních zdrojů a samozřejmě nejasná situace milionů Palestinců žijících v exilu. Bude mimořádně napínavé sledovat, jestli současní aktéři odolají tvrdé vnitřní i vnější opozici a dovedou mírový proces do šťastného konce, nebo alespoň k dalšímu pozitivnímu zlomu.
