Hana Zejdová je dnes u nás jediným pilotem, který drží světové rekordy a ovládá nejmodernější větroně o rozpětí křídel 26,5 metrů s klouzavostí 1:60. Větroň NIMBUS 4DM, na němž dosáhla řadu světových rekordů včetně překonání bájné hranice 1000 km, poprvé získané pro Českou republiku, váží s plnou vodní zátěží téměř jednu tunu. Rekordní let se uskutečnil 4. ledna 1997 v Austrálii. Trenér Ingo Renner, čtyřnásobný mistr světa a dvojnásobný světový rekordman, jedna z nejvýraznějších postav světového bezmotorového létání, představil Hanu svému reprezentačnímu kolegovi slovy: “Je to taková útlá dívenka, která tu létá největší větroně, na které si troufnou jen silní chlapi jako já.”
PROČ ZROVNA AUSTRÁLIE
Expedice KANGAROO (klokan), jejímž hlavním cílem je klokaním skokem dohnat, co jsme za 40 let ve východní Evropě ne vlastní vinou v závodním bezmotorovém létání zameškali, nevznikla náhodou. V poválečné době, kdy naše sportovní letectví bylo na světové úrovni a letecký průmysl mu dodával prvotřídní letadla, naši piloti, předvádějící motorová letadla, nás v Austrálii upozornili na vynikající meteorologické podmínky pro bezmotorové létání, s nimiž se tam setkali. Silné stoupavé proudy, dosahující za vysokých teplot výšek několika kilometrů, pohnou srdcem každého plachtaře, jenž sní o velkých dálkových letech.
Ale australský kontinent má i svá úskalí, která odrazují. Patří k nim rozsáhlé nehostinné načervenalé pouště a buše, jímž se lidská noha vyhýbá. Ani původní obyvatelé, uvyklí za desetitisíce let na tvrdý přírodní život, tyto oblasti nikdy nevyhledávali. Není tam voda, což je pro plachtaře, který musí počítat s nouzovým přistáním, těžko řešitelný problém. Navíc silně zvrásněný povrch pouští i buše takové přistání téměř vylučuje.
JAK PŘEKONAT PŘÍRODU
Za základnu jsme si vybrali největší leteckou školu SPORTAVIA SOARING CENTRE v Tocumwalu, ve státě New South Wales, přibližně 250 km severně od Melbourne. Potřebovali jsme si ověřit kusé informace, které jsme získali před naší první cestou do Austrálie roku 1990. Chtěli jsme sami na sobě vyzkoušet, jak se na pilotovi projeví zejména dlouhé lety na ostrém slunci, jaká bude jeho psychika při letech nad nehostinným terénem a jaké budou následky případného nouzového přistání. V Austrálii je mnohem čistší vzduch než v Evropě. Sluneční záření má proto mnohem větší účinek. V pilotní kabině je sice při pozemních teplotách 40 až 42 stupňů Celsia o něco méně, ale ostré slunce způsobuje velkou dehydrataci. Pilot s sebou musí mít během 10 až 11hodinového letu nejméně pět litrů vody a každou půlhodinu se musí napít. Na jídlo není zpravidla pomyšlení a omezuje se na několik sušenek nebo jablko. Jablka, která Hana nesnědla, přivezla do hněda uvařená a stejně tak i banány. Po jedné sérii čtyř letových dnů, kdy nalétala 36 hodin a tři tisíce kilometrů, ztratila ze své váhy 48 kg rovných 6 kg.
PŘÍPRAVA K LETU
K velkým plachtařským výkonům je zapotřebí dobře vycvičená posádka. Některé lety vyžadují dvojí obsazení. Při pokusu o let přes 1500 km bude mít coopilot či coopilotka přesně vymezenou činnost.
Pro Hanu Zejdovou – jako hlavní pilotku EXPEDICE KANGAROO – svědčily mimořádné závodní i rekordní výsledky, kterých dosáhla v evropských podmínkách. Jeden australský sportovec se vyjádřil, že by chtěl mít pět procent odvahy a houževnatosti, jakou má Hana. Snáší velkou zátěž při časově dlouhých letech a umí se snadno vypořádat s nenadálými situacemi. Osmkrát obdržela na Mistrovství Evropy a na mezinárodních závodech diplom za dosažení nejvyšší rychlosti. Na mezinárodních závodech v Polsku dosáhla na pětisetkilometrové trojúhelníkové trati fantastické rychlosti 113 km/hod a byla lepší než dvojnásobný mistr světa Polák Janusz Centka. K výčtu úspěchů je nutno připojit její bronz při premiérové účasti na Mistrovství Evropy roku 1989, který získala jako nejmladší účastnice na nejstarším větroni ASW 19. V roce 1990 se umísťuje na Mistrovství ČSFR na druhém místě mezi muži. Republikový mistrovský titul získává v roce 1992 a o rok později suverénně vítězí na Mistrovství Evropy. Mezi 118 nejlepšími muži světa je téhož roku ve Švédsku jedinou ženou a v celé historii bezmotorového létání čtvrtou účastnicí mužského mistrovství světa. Zdálo by se, že získat coopilotku pro takovou pilotku nebude nic složitého. Opak je pravdou. Pro muže i ženy je to naprosto stejný problém. Místo na zadním sedadle rekordního větroně má neblahý vliv na coopilotův žaludek. Z deseti coopilotek, které Hana vyzkoušela, jich polovina zátěž nesnesla.
REKORD NA SPADNUTÍ
Cílevědomě se připravujeme na rekordní let. Ke světovému rekordu se Hana již několikrát přiblížila. Když byla na hranici tisíce kilometrů, musela se z bezpečnostních důvodů vrátit na letiště vzdálené 50 km. Dosahuje vzdálenosti 986 km. Hana nacvičuje velké větroně, které u nás nejsou k dispozici. Postupně zvládá všechny typy od ASH-25, ASW 22, Nimbus 3 a Nimbus 4DM pod vedením plachtařského fenoména Ingo Rennera, který v období australského léta působí jako trenér ve Sportavii v Tocumwalu. Jeho zásluhou se Hana stává u nás nejkvalifikovanějším pilotem plachtařem. V letecké škole v Tocumwalu se scházejí sportovci z celého světa. Naši činnost studují zejména Japonci a začíná se hovořit o “české škole”. Vždyť letošní úspěch – jedenadvacet výkonů lepších současných světových rekordů, vytvořených během tří dnů, a k tomu dalších 32 během jedenapůl měsíce, a první ženská tisícovka na australském kontinentu, to nepamatuje celá historie bezmotorového létání.
ÚTOK NA BÁJNOU HRANICI
Cyklus počasí, měnící se v Austrálii po čtyřech dnech, nás koncem prosince minulého roku zklamal. Čekáme na další cyklus. Hana letí 2. ledna s Japonkou Masako Ishikawa trojúhelník 500 km fantastickou rychlostí 135,38 km/hod a překonávají rekord německé pilotky Katrin Keim o 21,5 km/hod. Další den letím s Hanou jako coopilot a na trojúhelníkové trati 300 km dosahujeme ještě větší rychlost, než děvčata předchozího dne výkonem 151,67 km/hod. Kdyby letěla čistě ženská posádka, mohl být další “světák”.
Přichází 4. leden. Meteorologická předpověď nevypadá nejlépe. Východně od Austrálie se vytváří tropický cyklon “DRENA”, ovlivňující počasí severně od nás. Je tam oblačno s deštěm. V našem prostoru je silná výšková inverze, kterou stoupavé proudy prorazí až za hodně vysokých teplot kolem 36 stupňů. To nejsou příliš lákavé podmínky.
Rozhodujeme se pro cílový let s návratem na vzdálenost 862 km, což by znamenalo překonání současného světového rekordu ve smíšené kategorii, jehož držitelkou je Hana výkonem 809 km. Otočným bodem, který musí naše pilotka vyfotografovat, je silo na železniční stanici v Pinnaroo západním směrem. Letělo se přes dva australské státy – New South Wales a Victoria a v South Australia byl otočný bod. Posledních 150 km byl přelet přes poušť a pravou australskou buš. Ostatní sportovci vyčkávají až do odpoledne na lety nejvýše 750 km.
Hana startuje s přetíženým Nimbem 4DM VH-ZBY s vodní zátěží, která se používá do silných termických podmínek ke zvětšení pronikavosti a zvýšení rychlosti až o 30 km. Větroň se za motorovým letadlem jen stěží odlepuje od země. Je 10 hodin 59 minut. V tisíci metrech nad letištěm se odpoutává od vlečného letadla a nasazuje na trať západním směrem. Po chvíli ji vidíme kroužit až kdesi v dálce, těsně nad horizontem. Stoupání jsou slabá, kolem půl metru, někdy jen čtvrt metru za vteřinu. Začátek letu s maximální vodní zátěží a vahou větroně téměř jedné tuny je náročný. Hana bude mít večer na rukou otlaky, jak zápasila s řízením. Po devadesáti minutách je teprve na 63. kilometru, což vůbec neodpovídá pokusu o rekord. Po 150 minutách je sice na 134. kilometru, ale navazuje na zlepšené podmínky. Teplota již dosáhla potřebné hodnoty a výška letu se z přízemních výšek skokem mění na 2500 metrů. Otočný bod dosahuje v 15 hod. 49 minut ve výšce 1800 metrů. Průměrná rychlost za poslední dvě hodiny je 150 km/hod, což je nadějné. Cesta zpět má podobný průběh. Hana ždímá z Nimbu maximum. Letí rychlostí až 240 km/hod a nad námi se hlásí k pořízení dokumentačního snímku v 19 hodin a jednu minutu ve výšce tisíc metrů. Obloha je již bez mráčku, termika zeslábla. Hana se rozhoduje pro let na sever do 162 km vzdáleného Leetonu a k útoku na “tisícovku”. Mám však obavy z dalšího letu, protože vidím Nimbus nízko nad horizontem. Hlásí nejvýše jeden metr stoupání, potrvá přes půl hodiny, než se dostane do takové výšky, aby mohla zodpovědně s tak drahým větroněm postupovat dopředu, kde je již terén příhodnější na přistání. Jednotlivé farmy jsou od sebe vzdáleny několik desítek kilometrů a s tím se musí počítat. S napětím vyhodnocuji každý údaj Hany a sleduji její trpělivost k získání výšky. Teprve ve 20 hodin 30 minut, když ohlásí výšku 7900 stop, což je asi 2400 metrů, a je 70 km od Leetonu, nabývám přesvědčení, že rekordní vzdálenost tisíce kilometrů bude poprvé zdolána ženou na australském kontinentu. To se skutečně stává po deseti hodinách letu za teploty 36 až 40 stupňů Celsia. Posílám ihned fax našemu sponzorovi, bez jehož pomoci by se nikdy světový rekord neuskutečnil.
