V druhé polovině minulého roku začaly do světa pronikat zprávy o převratných archeologických objevech. Prestižní světové deníky jako New York Times nebo Herald Tribune informovaly, že tým odborníků prý učinil v západní Austrálii archeologické nálezy, které mohou zcela změnit pohled na prehistorii tohoto kontinentu.
Dosud panuje přesvědčení, že člověk vstoupil na australskou pevninu před 60 tisíci lety. Nové nálezy mohou toto číslo přinejmenším zdvojnásobit. A nejen to mohou být impulsem k přehodnocení teorie, podle níž pochází dnešní člověk z Afriky. Někteří odborníci varují, že u předešlých archeologických objevů kupříkladu jeskynních maleb se později ukázalo, že jde o podvrhy nebo nepřesné datace. Tým australských archeologů ovšem nepřichází s žádným náhodným objevem. Předkládá výsledky několikaleté práce. Tyto výsledky byly dlouho uchovávány v tajnosti právě proto, aby mohly být pečlivě ověřeny. K nejpodstatnějším nálezům došlo na místě zvaném Jinmium, jež je vzdáleno asi hodinu cesty autem od západněji položeného městečka Kununurra a nachází se na Kimberleyské náhorní plošině. Tuto oblast vnitrozemí důvěrně znají domorodci, kteří ji obývají, pro bílé Australany ale představuje téměř neznámé území. Pokud turisté zamíří do Kununurry, udělají to proto, aby se odtud vydali na západ a prohlédli si neumělé kresby a rytiny leguánů, krokodýlů, postav duchů i dalších prehistorických motivů, jimiž jsou tyto končiny proslulé. Dr. Richard Fullagar, který prováděl v okolí archeologický průzkum již od roku 1987, se 31. května 1992 rozhodl kopat na široké planině porostlé řídkým tropickým lesem, poblíž záhadných skalisek, jimž domorodci říkají Jinmium. “Nedalo se nijak určit, kde by bylo nejlepší kopat. Měl jsem jenom silné tušení založené na archeologických instinktech,” vzpomínal později. V jámě, kterou vykopal, objevil dr. Fullagar prehistorické artefakty. Na základě termoluminescence určil, že jsou staré 60 tisíc let. Vrátil se proto na místo s kolegy dr. Lesley Headovou a Davidem Pricem, vědeckými pracovníky z Wollongong University, aby se za pomoci zdejších domorodců pokusili odhalit, co skalní bloky Jinmium ještě skrývají. PRAVĚKÉ “TAPETOVÁNÍ” Největší pískovcové skalisko je 40 metrů vysoké. Obklopují ho menší pískovcové útvary několikametrové výše. Mezi domorodci se o nich vyprávějí různé tajemné příběhy, které je pokládají za zkamenělé bytosti dávnověku. Tým archeologů objevil na řadě převisů tisíce kroužků vytesaných v pískovci. Měly tak dokonalý tvar, že žádný z nich se co do rozměrů či hloubky nelišil od ostatních o více než pár milimetrů. Tato pravidelnost utvrzuje archeology v přesvědčení, že jde o umělecký výtvor a nikoli dílo přírody. Na jednom malém kousku pískovcové stěny napočítali těchto kulatých vrypů tři a půl tisíce. Na další stěně o pár metrů dále dospěli k číslu 3200. “Ve společnosti, kde lidé denně bojovali o přežití, muselo mít takové dílo nesmírný kulturní význam,” říká dr. Fullagar. “Podle našich výpočtů mohlo vytesání jednoho kroužku trvat nejméně hodinu. Kdyby tedy jeden člověk pracoval na tomto úkolu osm hodin denně, vyzdobit zmíněné dvě stěny by mu trvalo asi dva a půl roku.” Možná šlo pouze o dekoraci skalních úkrytů a o ohraničení těchto primitivních přístřeší. “Velmi zjednodušeně lze říci, že je to skoro cosi na způsob tapet,” říká Paul Tacon, antropolog Australského muzea, který se na projektu rovněž podílí. “Rozhodně však mají také něco společného s navigací,” dodává. Jak z průzkumů vyplývá, kulaté vrypy pravděpodobně sloužily několika účelům najednou. Podle jedné z dalších hypotéz se jednalo o primitivní kalendář každý kroužek by pak označoval den, měsíční cyklus či jiný přirozený rytmus.
 skalní přístřešek v Jinmiu |
Převážná část skalních masivů se nachází pod zemí jde vlastně o jakési pískovcové ledovce, kdy nad zem vyčnívají jen jejich vrcholky proto se rozšířený tým archeologů pustil do odstraňování okolní hlíny. Jak postupovali hlouběji, zjistili, že skalní stěny jsou i nadále posety kroužky. Když odstranili asi tři čtvrtě metru sedimentu, našli důkaz, že na tomto místě žili lidé. Nejprve objevili stopy okru, barviva vyrobeného člověkem, a poté kamenné nástroje. Na některých artefaktech byly stopy škrobu, dokládající, že před 60 tisíci lety zpracovávali lidé rostlinnou potravu. Zhruba metr hluboko ve vrstvě, jejíž stáří nyní přibližně určují na 58 až 75 tisíc let narazili na kámen, který pokládají za nejstarší spolehlivě datovaný exemplář kamenného umění. Tento kus se podle nich odštípl ze skalní stěny a byl posléze zakryt vrstvou usazenin. Kdyby nebyl pohřben pod zemí, archeologové by nemohli na základě termoluminescence určit jeho stáří tak přesně. Doposud byly nejstarším mezinárodně uznávaným případem kamenného umění podrobně opracované kamenné stěny z francouzských jeskyní Chauvet a Cosquer, staré 32 tisíc let. PŘEVRATNÝ NÁLEZ Nejstarší nález měl ovšem teprve přijít: metr a čtvrt pod zemí vykopali archeologové neznámý kamenný nástroj, který podle nich pochází přinejmenším z doby před 75 tisíci lety, možná však i před 176 tisíci lety. Ve vrstvě staré 176 tisíc let dosáhl tým “sterilní” půdy, v níž se již nevyskytovaly žádné známky lidské přítomnosti. Jestliže by se prokázalo, že stáří kamenných nástrojů a skalního umění je správné, byli bychom nuceni opravit teorie o vývoji Homo sapiens z Homo erectus. Dnes existují v postatě dva názory. Podle jednoho pochází dnešní člověk z Afriky. Například podle The Cambridge Encyclopedia of Human Evolution, jedné z nejautoritativnějších publikací o lidské prehistorii, plně moderní Homo sapiens se v Africe poprvé objevil před přibližně 130 tisíci lety a neopustil tento kontinent dříve než před 100 tisíci lety. “Jakmile se mu to podařilo, rychle pronikal do všech končin světa,” praví se v textu. Druhá teorie tvrdí, že v různých částech světa probíhaly ze stadia Homo erectus lokální evoluce. Na území Austrálie mohl původně žít “archaický” a dnes již vyhynulý druh člověka, který byl buď potlačen novými vlnami lidského osídlení, nebo se vyvíjel nezávisle, říká jinmiumský tým ve zprávě otištěné v prosincovém vydání prestižního britského archeologického časopisu Antiquity. Bude-li pravost kamenného nástroje potvrzena, znamená to, že před 176 000 lety se archaický hominid dopravil z Dálného východu do Austrálie. Tak obtížná věc jako stavba lodi a plavba přes oceán vyžaduje schopnost komunikovat. Archeologické nálezy v oblasti Jinmium se tedy mohou stát nepřímým důkazem toho, že lidé již v této době uměli mluvit. ROZPORY AUSTRALSKÉ PREHISTORIE Jinmiumské balvany se v mnoha ohledech podobají slavnému Stonehenge. “Stonehenge je jedním z řady kamenných uskupení, vytvořených jedinou kulturní skupinou na rozsáhlejším prostoru. Zde se setkáváme s něčím podobným v tom směru, že jedno kulturní společenství opracovalo obrovské monolity, nacházející se na stejně rozsáhlém území,” říká dr. Paul Tacon. V článku pro Sydney Morning Herald hovoří tým odborníků o svých objevech následovně: “Kde to bylo možné, kontrolovali jsme své údaje pomocí jiných metod. V horních vrstvách usazenin, kde lze určovat stáří na základě radioaktivního izotopu 14C, se výsledky této metody shodují s výsledky termoluminescence. Datace skalních výtvorů odpovídají nezávislé analýze stratigrafie různých forem tohoto umění. Když jsme své výzkumy připravovali ke zveřejnění, konzultovali jsme je s odborníky na určování stáří, geomorfologii, vývoj lidstva, skalní kresby a změny hladiny moře. Naši práci anonymně kriticky pročetli nejméně dva přední odborníci, a potom také vydavatel časopisu Antiquity. Nikdo z nich nutně nesdílí všechny závěry, které z výsledků vyvozujeme, všichni však souhlasili, že práce je připravena k publikaci, a pomohli nám naše hypotézy upravit do co nejlogičtější a nejsouvislejší podoby a s ohledem na výsledky předchozích výzkumů.” “Naše výsledky jsou v rozporu se současným obrazem australské prehistorie, věříme však, že je lepší je uveřejnit a diskutovat o nich. Je nám zřejmé, že možná potrvá roky, než dospějeme k jednoznačnému řešení,” konstatuje dr. Fullagar. A dodává: “Všechny vědecké výsledky jsou nakonec provizorní. Představují stav poznání v době jejich otištění. Publikování v odborné literatuře pro nás znamená počátek, a nikoli konec věřejného přezkoumávání a diskuse.”
