Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš
Na první pohled je národní park Korup na západě Kamerunu perfektně připraven na turisty. Značení, mosty, vysekané cesty a založené kempy s jednoduchými chatami. Ostatně, jak hlásá velká dřevěná tabule, jedním z významných návštěvníků byl i samotný princ Charles. Bohužel park má v současnosti i své skryté problémy. K poodhalení stačil podvečerní okamžik, kdy jsem pozoroval baterkou svítící očička sladkovodních krabů a raků, kteří číhali na svůj úlovek v průzračně čistém potoce. Jakmile to uviděli strážci parku a průvodci, ihned se vrhli do potoka a všechny živočichy vylovili. Nechápal jsem, jak může ranger lovit zvířata v parku, a to ještě před turisty?
Strážci se chvíli ošívali, vymlouvali se, že to jsou jen lovecké instinkty. Prý byl v minulosti každý strážce pytlákem a pár krabů parku neublíží. Pravdou zůstává, že strážci, kteří byli v minulosti lovci, jsou opravdovým pokladem, protože znají dokonale terén a i různé finty pytláků. Nakonec ale promluvil můj průvodce a ranger v jedné osobě – Elias: „Mrzí nás to, ale jinak to nejde. Prostě jíst musíme, tak jako ty. Od vlády jsme nedostali už více jak dva roky výplatu. Nic jiného nám nezbývá. Co by jsi dělal ty? Přežíváme, všichni jsme žili prací pro park, jenže jakmile odešli běloši, kteří započali projekt, přestalo to fungovat. Kamerunský stát už národní park nezajímá!“ Začínal jsem chápat, že z rangerů se vcelku jednoduše mohou stát opět pytláci. Tak křehká je ve zdejším parku rovnováha. Na rovinu mě s problémem seznámil i kmenový náčelník a šéf servisní organizace Kreol Kogan Nwese Adolf Eki. Z titulu své funkce má na starosti servis pro turisty. „Jednou strážcům nezbude než začít znovu pytlačit,“ řekl. Jak se dozvídám, park má dvě sekce. Jedna se zabývá ochranou, tam spadají strážci, druhá má na starosti kontakt s turisty. Ta nemá problémy, protože žije z peněz návštěvníků, které se vyberou v hotovosti.
Slibné začátky Původně park založil Světový fond na ochranu přírody (WWD) ve spojení s donátory v roce 1982 jako první národní park v Kamerunu. Před ním tu byla pouze rezervace. Na území parku dodnes žijí lidé ve dvaceti devíti vesnicích, šest z nich leží přímo uprostřed. Původní idea vystěhovat obyvatele za hranice parku se úplně nepodařila. Už proto, že vystěhování probíhalo klasicky po africku, tedy bez přemýšlení o dalším osudu původních obyvatel mimo hranice parku a možnostech jejich obživy. Projekt si vytýčil hlavní prioritu v ochraně pralesa a byl pojat jako nastartování národního parku a ekoturistiky. Součástí bylo vzdělávání a vysvětlování obyvatelstvu, proč je vlastně potřeba národní park udržovat. Dokonce se uvažovalo o přerozdělování finančních prostředků mezi bývalé lovce, aby se nalezla rovnováha mezi turistikou a místními obyvateli, protože ti by měli z turistiky částečné výnosy. Do rozběhnutí celého systému byly investovány poměrně vysoké částky s tím, že jde o projekt pouze dočasný a v budoucnu už si budou Kameruňané spravovat svůj park sami. Bohužel, fungovalo to jen krátkou chvíli. Stát zatím nejeví přílišný zájem o turistiku, která je tu ještě v plenkách, a přírodní bohatství není prozatím jeho prioritou.
Úpadek započal nezájmem a pokračuje ztrátou peněz na výplaty, které, jak tvrdí někteří úředníci, se asi ztratily cestou nebo je jednoduše někdo dobře uložil. Dokonce i ministři vlády jednohlasně tvrdí: „Problém už byl vyřešen, my jsme hrdí na náš národní park.“ Bohužel, když se podíváte blíže na infrastrukturu pro turisty nebo na vybavení parku, tak zjistíte, že chátrá. Do parku nikdo neinvestuje ani frank. Každopádně tedy strážci dosud výplaty nedostali. Pomáhají jim příbuzní a občas si přivydělávají jako průvodci, protože turisté platí hotově. A všichni doufají v brzkou změnu a vyřešení problémů, které nikdo neřeší. Těsně před mým odjezdem zemřel jeden ze třiadvaceti strážců na malárii, protože jednoduše on ani jeho kolegové neměli peníze na léky. Park bez ochrany Díky této nezvyklé situaci dnes národní park Korup nikdo nechrání. Strážci se snaží uživit, jak se dá, berou jakoukoliv práci, a les nikdo nehlídá. Stačí vyrazit do jeho okolí a uvidíte, jak tu kvete obchod s ulovenými zvířaty, kůžemi nebo také s vzácným dřevem. Hned u prvního stánku za Mundembou, posledním místem, kde se ještě v několika obchodech dají zakoupit potraviny, a tady je také informační kancelář národního parku, mají plný hrnec uvařeného masa z divočiny. Poměrně nedávno probíhalo několik kampaní, a to i v našich zoologických zahradách, proti „bushmeat“, doslovně přeloženo masu z divočiny. Nešlo v ní přitom jen o hrnec masa, ale i tristní podmínky, ve kterých žijí ulovená zvířata. Lovci jsou často kvůli masu schopni díky moderním zbraním vylovit často i celé oblasti a pak už jen nastupuje zkáza způsobená narušením rovnováhy. Například v oblasti Mount Kamerunu pytláci jednoduše v suchém období zapálí trávu v kruhu a pak číhají na utíkající zvířata. To, že plameny pozřou mnohem více, a někdy i samotné lovce, už nikoho netrápí. Požáry spolknou všechno a zůstávají jen oharky uprostřed rezervace. Když se trochu poptáte nedaleko Korupu, sami prodejci chvástavě prozradí původ masa, v parku je prý nejlepší.
Pro úplnost musím dodat, že lov mimo chráněná území je povolen. A tak se můžete setkat na mnoha trzích s prodejem přísně chráněných druhů zvířat nebo jejich masem a kůžemi. Pověstný tímto rozvinutým obchodem je hlavně východ země u hranic se Středoafrickou republikou. Proslavený je také každodenní vlakový spoj z Ngaoundéré do hlavního města Yaoundé. Tady narazíte na pašovaná zvířata nebo tašky plné gorilích rukou, případně na slonovinu. Policie sice pořádá občasné kontroly a zabavuje chráněná zvířata, ale to prozatím nestačí. Na mnoha nádražích běží také kampaň ve formě plakátů, které radí cestujícím, co by dělat a převážet neměli, ale to se víceméně míjí účinkem. Viník? Korupce Důležitým viníkem problémů v Kamerunu je korupce, která je na denním pořádku. Bez ní by bylo všechno snazší. Nejkřiklavějším případem jsou jinak milí policisté. Touží zkasírovat každého a s každým se také dohodnou. Za peníze tu zařídíte opravdu vše. A když takový strážce parku nemá z čeho žít, přivře oči stejně jako policista. A to je ještě navíc taková malá korupce, na nejnižším stupínku, kterou se ani nikdo netají. Přesto tu na první pohled nenarazíte na vyslovenou chudobu, země je poměrně bohatá. Mnohé plodiny pro obživu rostou v oblasti nad rovníkem skoro jako z vody, čistě životní problémy zde tedy nejsou až tak alarmující jako jinde v Africe. Druhým problémem je naprostá nekompetentnost úředníků a lidí, kteří mají rozhodovat. Vzdělání není hlavním měřítkem. Důležité je, koho znáte, koho jste uplatili, kdo je vám zavázán nebo čí potomek jste. Pak se není čemu divit, když se úředník nebo šéf nedokáže správně rozhodnout, protože přece přišel na vyhřáté místečko kvůli výdělku, případně možnosti přiživit se na něčem dalším, ne kvůli rozhodování. Jako ostrůvky Možná si někdo myslí, že okolí parku musí být protkáno hlubokými pralesy, jak ostatně ukazuje řada map. Ale už během cesty autem sem z Kumby jsem pochopil, že lesy v okolí jsou spíše ostrůvky na nepřístupných místech. Všude zemědělci vypalují kolem vesnic les, aby měli půdu na jednoduché přežití. Tu dostupnější už totiž dávno obsadily nadnárodní firmy se svými plantážemi. Park Korup měl vlastně štěstí díky tomu, že tu pomyslnou hranici vytvořila řeka a státní hranice s nedalekou Nigérií. Důkladnější obrázek si ostatně každý udělá, když nad Kamerunem letí letadlem. Už na první pohled jsou patrné velké rozlohy, kde les už vykáceli nebo vypálili. Stačí jen přeletět hranici například do Středoafrické republiky, a uvidíte hluboký prales. V Kamerunu je sice dostatek lesů, ale výkon dřevařských firem s moderní technikou stále roste. A poptávka bohatých zemí po vzácném a kvalitním dřevu i přes různá omezení neustále stoupá. Viděl jsem například, co všechno jsou dřevorubci schopni udělat pro získání jediného mahagonového stromu. Aby byl poražen, pokácejí v okolí zbytečně řadu dalších stromů. Jednou jsem napočítal dokonce třicet velikánů. A když si stoupnete na hlavní silnici mezi Yaoundé a přístavem Douala, můžete v klidu počítat auta naložená ohromnými kmeny. Budete překvapeni neuvěřitelným číslem. Velká část je ovšem přivážena z donedávna nepřístupných oblastí severního Konga, kde je lepší dřevo a kam bohužel usnadnily přístup nové silnice. Tato oblast Konga byla totiž dostupná z hlavního města Brazzaville pouze letecky nebo po vodě a po bídné bahnité cestě, na které se jede i více jak dva týdny. Ale nová komunikace s napojením na přístav Douala je pravým rájem pro dřevařské firmy. Navíc si tu kácí každý, co chce. Severní Kongo je od hlavního města daleko a státní správa tu funguje velice sporadicky. Jak dlouho ale bude při současném tempu trvat, než lidé zlikvidují i poslední zbytky původního pralesa a vyhubí poslední živočichy, kteří jsou na tomto ekosystému závislí? Možná si někdo myslí, že je to jen zbytečným strašením, ale podle statistik za posledních dvacet let klesly stavy zvěře často na čtvrtinu nebo v některých případech dokonce na desetinu původních hodnot. Korup je diamant I přes všechno, co se kolem parku děje, stojí jeho návštěva za to. Snad každý někdy zatoužil poznat krásu deštného pralesa a vydat se do hlubin lesních velikánů objevovat tajemné obyvatele, tak jako to dělali před námi slavní cestovatelé. Deštné pralesy jsou spolu s oceány jedněmi z posledních míst, která mohou odhalit další nepoznané druhy zvířat i rostlin zatím ukryté lidskému zraku. Korup je jedním z těchto klenotů. Je považován za jeden z nejstarších a nejbohatších ekosystémů v Africe. Vcelku jednoduše se tady dá poznat to, co v Evropě nemáme. A strastiplná cesta po rozbitých silnicích z hlavního ekonomického města Douala, kam létá většina leteckých společností, která se sem musí podstoupit, stojí za to.
V Douale se nejprve musí počkat, až se naplní autobus do města Kumba. Někdy to může trvat i půl dne, ale je to seznámení s realitou Afriky. Člověk si musí zvyknout na to, že tady čas není rozhodující. Jak říkají Afričané: „Vy v Evropě máte hodinky a my v Africe zase čas!“ Zbývajících sto dvacet pět kilometrů z Kumby do Mundemby, vstupní brány do parku, obstarávají obstarožní dvoudveřová auta, která u nás nenajdeme už ani na vrakovišti. Dovnitř se přesto prodává sedm jízdenek a k tomu se připočítává řidič. A cestou si šofér ještě přivydělává tím, že jednoduše vecpe mezi pasažéry další dva až tři lidi. A střecha praskající pod nákladem banánů přivítá ještě pár koz a vyhublou starou paní, kterou přikurtuje spolu s kozami. Prašná cesta je plná výmolů a děr, místy připomíná tankodrom v Doupovských horách, ale konečný čas jízdy jsou pouze čtyři a půl hodiny. A to ještě řidič drze projížděl kontrolní body policie a armády. Když jsem se ho ptal, jestli ho nebudou pronásledovat, jednoduše prohodil: „Nemají čím a signál tu není.“ V Mundembě pak už jen stačí najmout si průvodce a nosiče. Proč i nosiče? To rychle pochopí i ten největší vytrvalec, jakmile vstoupí do pralesa. Ostatně do něj je to ještě z Mundemby osm kilometrů. Jaký je Cestu až k hraniční řece, která odděluje park od okolních plantáží, lemují palmy pěstované pro žádaný palmový olej. Kam oko dohlédne, ani kus jiného stromu, jen pečlivě udržované řady palem, mezi kterými občas procházejí dělníci a sečou mačetami zarůstající trávu. Velkolepý visutý most, přes který se pro jistotu chodí nad dravou řekou, i když je téměř vyschlá, se pěkně houpe. Ten je i symbolem parku a mnozí na něj nechodí rádi. Ale vzápětí vás pohltí vegetace a klenba pralesa a obstoupí vás neskonalá úcta k lesu, který přežil miliony let, k ekosystému, který funguje dokonale bez zásahu člověka. Největším pokladem však jsou stromy. Je jich tu nepřeberně, počínaje dřevinami, jejichž kořeny ční i více jak dva metry nad zemí, a konče velikány, které by neobjalo ani deset lidí. Je tu možné vidět i vzácné dřeviny, jejichž kůra slouží k výrobě léků, nebo žádaný mahagon. To vše doplňují různé liány a popínavé rostliny, které velice rychle obsazují cesty, kudy se příliš nechodí. Vidět v období sucha zvířata vyžaduje notnou dávku štěstí. V období sucha se většina ukrývá a ta, co hledají potravu, se převážně pohybují v horních patrech stromů. Vyplatí se ale ráno si přivstat a mít dobrého průvodce, který dokonale zná les a jeho obyvatele. A pak už můžete sledovat opice mandrily, paviány, nebo dokonce šimpanze. Pralesní sloni v té době zůstávají ukryti v hloubi lesa. Podle mého průvodce Eliase jsme měli mimořádné štěstí, když se brzy ráno při pochodu okolo řeky mihl během mžiku před námi obrovský stín.
Každopádně nejvhodnějším okamžikem pro pozorování zvířat tedy bývá období dešťů, kdy většina slézá z horních pater a hledá si potravu dole pod stromy. Les se promění ve velkou jídelnu, kdy je dostatek ovoce a plodů pro každého. Bohužel prales je v té době často zalit vodou, takže se člověk musí brodit a cesta do lesa se stává opravdu strastiplným dobrodružstvím. Nejzávažnější skutečností v té chvíli ale je, že nastává absolutní kolaps dopravy. Místní prý znají i případy, kdy se jelo z Doualy více jak týden.
Trocha o Kamerunu
Kamerun najdete v západní Africe při pobřeží Atlantiku. Země se řadí do střední Afriky, rozloha činí 475 440 km2.
Samostatnou republikou se země stala v roce 1960, kdy se dohromady spojil bývalý Francouzský protektorát a překvapivě část sousedící s dnešní Nigérií, kterou měli zahrnutu ke svým koloniím Britové.
Ani sami Kameruňané nevědí příliš moc o době před vyloděním Portugalců v roce 1472. Od této doby tu probíhal obchod s otroky přesně jako v celé západní Africe. Severní části země však byly pod kontrolou velké říše Kanen-Bornu a později království Fulani. Jinak na celém území vládli drobní feudálové.
Prvními kolonizátory, kteří byli velice aktivní, se stali Němci. Za svoje centrum si vybrali město Buea s příhodným klimatem pod Mount Kamerunem. Byli tu až do prohrané první světové války, kdy si Kamerun jako protektorát OSN mezi sebou rozdělili Francie a Britové.
Počet obyvatel se uvádí 16,5 milionu a je složen z mnoha kmenů, z nichž žádný nemá majoritu. Převážná část země mluví francouzsky, i když významná je anglofonní menšina, která žije převážně na západě Kamerunu. Úředním jazykem je francouzština a angličtina, přesto se s oběma jazyky setkáte spíš u vzdělanějších vrstev.
V zemi je uváděno podle vyznání 50 procent křesťanů, asi 30 procent aministů a přibližně 20 procent muslimů žijících převážně na severu. Tipy na cestu
Ke vstupu do Kamerunu je třeba vízum, musíte se pro ně vydat nebo pokusit korespondenčně ho vyřídit v Moskvě, Bonnu, Essenu, Haagu, Paříži nebo Londýně.
Připravte se na byrokracii, je dobré začít s velkým předstihem. Většinou budou ambasády chtít zpáteční letenku, výpis z účtu, pojištění na cestu a kopii mezinárodního očkovacího průkazu s platným očkováním žluté zimnice.
Vízum stojí podle místa vyřízení asi 90 eur.
Do Kamerunu létá několik leteckých společností – Air France, Swiss, KLM, Brusells Airlines nebo Air Marocco. Běžná cena letenky je asi 20 000 Kč bez poplatků. Nejlevnější bývají do přístavu Douala. O něco dražší a méně časté jsou cesty do hlavního města Yaoundé.
Doprava už není problémem. Mezi velkými městy jezdí velké autobusy nebo dodávky předělané na převoz osob. Nevýhodou je časté čekání na zaplnění, výhodou maximální kontakt s lidmi.
V Kamerunu jezdí také vlak, především na severu mezi Doualou – Yaoundé – Ngaoundéré.
V zemi není vůbec draho, i když ve velkých městech jsou ceny za ubytování překvapivě vysoké i za velice špatný hotýlek. Ceny potravin jsou nižší než u nás, vše závisí na smlouvací otrlosti, převážně na tržišti.
V Kamerunu je oblíbeným nápojem pivo, které tu doslova teče proudem, je značně oblíbené, v ceně od 30 Kč za 0,7 litru.
