Filmová produkční skupina Galiny Šustové GAGA se rozhodla natočit třináctidílný seriál o přežití v různých částech světa, který by pomohl lidem v řešení mezních situací. Autorem projektu je Jiří Zeman. Na podzim roku 2002 byla v dunajské deltě provedena přípravná lokace prostředí a ověření kolektivu, který by se měl natáčení zúčastnit. Jak tedy můžete zcela bez prostředků přežít v dunajské deltě?

Bez informací a fantazie nemůžete – když se dostanete do kritických podmínek – přežít. Dunajská delta neustále mění svůj tvar. Žádná přesná mapa neexistuje. Nekonečný labyrint vodních ramen, kanálů, jezer, tůní, lagun, rákosové džungle, zbytků lužních pralesů a písečných přesypů připomínajících pouště. Země nekonečné vody, kde není žádná pitná voda. Vodní plochy jsou často zcela zarostlé vodními rostlinami: vystoupíte z lodi na nádhernou travičku k nocování, ta se pod vámi zhoupne a jste pod vodou – zaparkovali jste na plovoucím ostrově, pluaru. Jedete po proudu, mávnete pádlem, a jedete proti proudu. Dunajská delta je země přírodních paradoxů, sevřená do hranic Dunaje, Černého moře a vyprahlé nehostinné Dobrudže. Ideální prostředí na přežití. Konec konců už několik staletí tam její sporadičtí obyvatelé nic jiného nedělají.

VODA PITNÁ NEPITNÁ
Jednou nás Rumuni pozvali do Gorgovy na diskotéku, která začne ráno v deset hodin, což bylo u nich běžné, neboť ke kravám vstávali ve čtyři ráno. Již v devět pro nás přijeli tradičním deltovým člunem, který se nezměnil od dob, kdy byl v deltě římský přístav a vojenské hraniční město. Kanálem nás provezli skrz zbytky lužní džungle k ohromné hrázi kanálu Suliny, pod níž byl po levé straně kravín, po pravé provozovna na zpracování ryb. Naši hostitelé vyhnali krávy z kravína do kanálu a ty v něm blaženě stály po břicha a v jednom kuse vypouštěly kravince a vydatně zvyšovaly hladinu vody močí. Z druhé strany pořád do kalného konce ramene pleskaly zbytky a odpadky z rybí provozovny, včetně lidských výkalů.
Rybáři přinesli ohromný magnetofon, všichni byli oblečeni v gumácích, chlapi jen v trenkách, ženské si hadříky zakrývaly nad gumáky jen to nejnutnější, ale nepřeháněly to, móda je drahá.
Atmosféra a litry malinového likéru udělaly své a brzy jsme byli jeden vřící guláš. Slunce rozpálilo kravín doběla a žízeň byla ukrutná. Naštěstí jeden z místních, Mihail, běhal neustále pro nové zásoby vody, které nosil v butylkách, a přitom neustále křičel: „Ape naturale, ape minerale!“ My jsme se na vodu vrhali a mocnými doušky ji sáli chamtivě až do dna. Pak nadešla ta chvíle, kdy jsem musel. Zeptal jsem se Mihaila, kam s tím. Zavedl mě ke kraji kanálu, do něhož stádo krav konalo nepřetržitě všechny své potřeby, kterých bylo schopné, a z rybí továrničky tam padaly v jednom kuse rybí vnitřnosti a všechno, co lidé už nepotřebují. Mihail uvolněně močil vedle mne do vody a náramně se divil, že já otálím. Pak si napůl zapnul poklopec, sehnul se a na místě, kde ještě graciézně plavaly nažloutlé bublinky jeho moči, nabral do butylek vodu a s výkřiky „ape naturale, ape minerale“ běžel do sálu, kde ji tanečníci lačně vypili, a Mihail běžel znovu.
„Tohle pijem?“ zeptal jsem se ho trochu tupě, neb jsme to pili už několik hodin. „To se nám nic nestane?“
„Klid, chlapče, řasy to vyčistí.“ A měl pravdu, nebylo nám nic, dokonce jsme neměli ani kocovinu, protože když člověk žije zdravě na zdravém vzduchu, střeva si poradí se vším.
Je zbytečné kazit vodu v deltě přípravky, jako jsou pantocit, phar X aqua a mnoho dalších tablet čistících vodu, které ji především neuvěřitelně chuťově zkazí, a případných jedů a chemikálií ji stejně nezbaví. Je lepší vodu převařovat, když už máte obavy o své zdraví, ale mohu vám garantovat, že voda ze zarostlých mělkých kanálů, ve kterých vidíte až na dno a z nichž trčí trsy vodních rostlin jako třeba žabnik, je stejně chutně pitná jako voda z jezer či z dunajského ramene svatého Jiří. Domorodci nabírají vodu přímo z lodi dřevěnými naběračkami, které jim zároveň slouží jako šálek na pití. Často ředí vodu také vodkou či rakií a to je další způsob, jak zabránit střevním potížím ze sporné vody, ale i nezvykle či neobvykle zkažené stravy. Ostatně alkoholem se dezinfikovala voda vždy a všude, stejně jako octem či jinými kyselinami. V Římě se chuďasům prodávala octová voda. V cizinecké legii začali používat coby desinfekci vody a prevenci pohlavních nemocí absint, kterým se s takovou chutí ve Francii upíjeli umělci všeho druhu.
Vodu můžete také čistit nebo jí zlepšovat chuť právě například po použití chemických čisticích prostředků tím, že do ní rozmačkáte listy šťovíků, kterých je v deltě plno, či šťavele nebo jiných rostlin obsahujících kyseliny. Můžete ji vyčistit i pelyňkem, ale pak je hořká. Choulostiví zbabělci, kteří se bojí o své zdraví, potenci a krásu, když nemají chemické čisticí bobule, mohou vykopat na krajích kanálů filtrovací sedimentační studánky nebo si vyrobit z větví a látky filtr. Navrch tráva, pod ní vymytý písek a na dně dřevěné uhlí, které bez problému vyrobíte.
Vodu můžete dezinfikovat také tak, že do ní rozmačkáte mravence nebo do ní přimícháte zadečky se žihadly a jedy vos, sršňů, včel či čmeláků.NEHUBTE ŠKŮDCE – SNĚZTE JE!
Larvy, které Lipované a místní Turci jedí, obsahují vysoké procento bílkovin. Dají se smažit v tuku a chutnají podobně jako sádlo a škvarky. Skutečně nemají špatnou chuť a jsou velmi výživné. Nebo je jedí s mamaligou, což je název pro rumunskou polentu, a praženými houbami, především palčivými ryzci, které praží na slanině nebo právě na tučných sršních larvách. únor 2003
Stejně jako larvy sršňů se jedí larvy všeho ostatního společenského hmyzu, a to nejen v nouzi, ale často jako místní lahůdka. V dunajské deltě, stejně jako v Jižní Americe, například smaží rybáři či kočovní Romové čmeláky na oleji v těstíčku z mouky a soli a dělají z nich kořalku. Navíc hmyzím larvám se připisuje i schopnost udělat z mužů muže ještě větší, některé z nich si označení afrodiziaka skutečně zaslouží.
Při přežití v dunajské deltě můžete kromě zmíněného jíst především dřevokazný hmyz, který bohatě napadá vrby, olše a topoly kolem kanálů. Dřevokazný hmyz patří mezi nejchutnější a nejkonzumovanější po celém světě. Je známo čtyřiadvacet čeledí jedlých brouků. Zvlášť mezi tesaříky a chrobáky jsou pěkní mackové. Jedlé larvy těchto brouků žijí ve dřevě živých i padlých stromů. Na jednom stromě může žít i více druhů brouků. To se vám s ovocem nestane. Jejich larvy účinně přeměňují pro člověka nestravitelnou celulózu na stravitelný tuk. V deltě si můžete být jistí tím, že na každém stromě najdete tolik hmyzu, že vám bohatě pokryje celodenní dávku živin, potřebnou k zachování vynikající fyzické i psychické kondice.
Je nutné si ovšem uvědomit jednu věc – vzhledem k tomu, že nejbližší příbuzní hmyzu jsou humři a krevety, stejně jako oni při tepelné úpravě mění barvu. Při vaření se z původní barvy hnědé, šedé, modré či bílé změní na přitažlivě červenou. Naopak svítivě červený či žlutý hmyz je nechutný, často jedovatý a jeho barvy to hlásají do světa. Ten nesbírejte!
Co se týče speciálně dřevokazných larev, jelikož jsou velmi tučné, nezpracujeme-li je hned po sběru, jejich tuk při styku s kyslíkem zoxiduje a zčerná. Ovšem neděste se, na jejich chuti a výživnosti to nic nezmění.
Povím vám recept na nejběžnější jídlo, které si můžete v deltě udělat při pádlování na každém metru. Vybereme si z lodi strom, na kterém roste několikakilový trs choroše sýrového, a proklepeme strom jako datel. Pod kůrou, kterou odloupeme nožem, vysbíráme larvy dřevokazů. Na břehu nasbíráme jitrocel. Houby pokrájíme a i s larvami je osmažíme, tuk není zapotřebí, nakonec přidáme jitrocel a můžeme opepřit rdesnem peprníkem, které roste všude.
Larvy se dají rovněž zabít vhozením do horké vody, navléct na nit či stéblo trávy a vyudit. Takto jsou velmi chutné a můžete je nosit na krku jako partyzáni v Jižní Americe patrony a uždibovat během cesty.
Nic není pro člověka zdravější a ideálnější potrava než právě hmyz. Tvrdí to alespoň většina lékařů a vědců, kteří se zabývají výživou. Jsou přesvědčeni o tom, že právě v pojídání hmyzu je záchrana budoucího lidstva před hladem. Každopádně díky hmyzu přežijete v jakékoliv situaci kdekoli na světě. Patří mezi nejvýživnější a nejspolehlivější zdroj potravy v krizové situaci. V extrémních podmínkách se vaše síly, rychlost, postřeh a vnímání rychle snižují. Nemáte tedy, pokud nevlastníte nějakou účinnou zbraň, možnost ulovit nějakého většího živočicha. Jste odkázáni především na sběr rostlin, trhání bobulí a chytání hmyzu. Ten vám vleze do pusy sám, když víte jak na to. Stačí mít jen trochu trpělivosti, pusu dokořán a včas polknout.
Na rozdíl od rostlin nám hmyz poskytuje cenné bílkoviny, ale i vitaminy A, C, D, E, B-komplex, dále vápník, zinek a hořčík, což vysvětluje, proč se skoro všechen hmyz, strava nebo přípravky z něj považují za afrodiziakum.
Bez bílkovin neexistují žádné známé formy života. Bílkoviny jsou organické sloučeniny tvořené aminokyselinami. Tvoří stavební tvárnici lidského těla. Pokud nebudeme brát na zřetel vodu (v podstatě jsme vodníci), máme 33 procent bílkovin ve svalech, 20 v kostech a chrupavkách, 10 v kůži a 37 v ostatních tkáních, krvi a tělesných tekutinách. Bílkoviny, které potřebujeme, vytváříme z potravy.
Hmyz nám poskytuje kompletní bílkoviny, které obsahují velké množství všech devíti esenciálních aminokyselin. Navíc po jeho strávení nezbude téměř žádný odpad. Hmyz má navíc ještě stravitelné tuky, uhlovodíky a přírodní cukry. Tyto věci jsou nesmírně důležité pro výrobu energie. Hmyz se běžně konzumuje ve 113 zemích světa a v poslední době se hrne i na stoly společenské smetánky. Velké množství hmyzích skupin nepřenáší cizopasníky ani mikroby či viry.
V deltě jsme často jedli vosy, mravence, larvy vážek a potápníků. Chuť hmyzu je rozmanitá. Vosy chutnají jako pražená borovicová semena a pistácie, mravenci jako nakyslý sladký oříšek, larvy vodního hmyzu jako ryba nebo kaviár. Dalším jídlem, které v deltě hojně seženete, jsou sarančata, cvrčci a kobylky s jemnou chutí, která všechno překryje, proto se hojně přidávají jako surovina do těst, pečení, čalamád, mletých mas, omáček či polévek a vyrábí se z nich různé zálivky připomínající maggi.
My jsme je jedli většinou pražené na žhavém popelu, kameni nebo na trošce tuku. Často jsem si je také udil, tak mi chutnají asi nejvíc. Je dobré, dříve než se do nich pustíte, ulámat jim hlavičky a ty nožičky, s kterými hrají na pilu, protože pokud nejsou dobře upražení, mohli by vám poranit mandle nebo vás roztomile škrábat v krku a rozkašlat.
Doktor Greg Higginns je vedoucím výzkumného programu alternativní výživy v Austrálii. Se svými lidmi jí všemožný hmyz už celá léta. Kromě toho, že se cpou k prasknutí zadarmo, jsou za to ještě tučně placeni. Když zjistil, že jedu dělat expedici Přežití do dunajské delty, nadšeně mi poslal nekonečný seznam brouků, kteří jsou tam k jídlu, s poznámkou, ať tam neztloustnu.
Několik nezbytných rad ke sběru brouků v deltě či kdekoliv jinde. Uvědomte si, že během dne není hmyz většinou aktivní. Nenechte se mýlit tím, že ho všude kolem sebe vidíte. V noci, když ho nevidíte, je ho stokrát tolik. Vylézá ven také za deště, aby nasbíral vláhu, proto když hodně prší a rozvodní se potoky a řeky, jsou jejich hladiny pokryté hmyzem jako ubrusem. Hledejte ho v koutech a skulinkách domů, pod kameny, pod tlejícím listím, na rostlinách a v semenných tobolkách, strhávejte odchlíplou kůru tlejících nebo odumřelých stromů, tam bývají přímo hmyzí velkořeznictví. Housenky najdete na velkých šťavnatých listech, které jsou už zpravidla okousané a děravé, protože hmyz se nedokáže ve své žravosti ovládat, stejně jako většina lidí. Rostliny, které tak rády okousávají housenky, jsou obyčejně chutné a jedlé i pro lidi.
Hmyz je lépe chytat ve velkém v noci na světlo. Seberte pouze živé exempláře, nesbírejte nehybné či zapáchající, nebo když vám způsobují při doteku svědění, nepříjemný pocit nebo vyrážku. Nesbírejte hmyz, který pojídá mršiny a výkaly! Výrazně barevný hmyz včetně housenek je obvykle nechutný či jedovatý. Nesbírejte larvy, které se přichytávají na spodní straně listů. Vylučují většinou jedovaté tekutiny. Nejezte ani zapáchající a na omak slizké larvy. Můžete je ale použít na lov ryb a ptáků.
Vyhýbejte se také příliš velkým broukům s velkými kusadly – divili byste se, co s nimi dokáží!
Při hledání hmyzu nejednejte bezhlavě. V jeho úkrytech mohou být také nebezpeční škorpioni a hadi. Při přípravě hmyzu k jídlu hlavně brouky neomývejte, to je to nejhorší, co by vás mohlo napadnout. Jenom hmyz zbavte lístečků, hlíny, větviček či trávy, a tepelně ho upravte. Mytím byste ho totiž zbavili feromonů, které mu dodávají většinu jeho chutí a vůní. Ve svém exoskeletu vyrábí hmyz antibiotické látky, které vylučují přítomnost mnoha patogenních mikroorganismů. Ale i tak všechny zárodky zahynou, když hmyz protáhnete teplotou 230 stupňů Celsia, což se vám na ohni podaří, i když nebudete chtít.
  Je dobré nechat hmyz 4 až 24 hodin vyhladovět. Hmyz se může totiž napást hořkých rostlin, které by vám mohly pokazit požitek z jeho konzumace. Je proto lepší mu dát čas na vyprázdnění trávicího systému. A pozor, kdo je alergický na humry, langusty, krevety a kraby, nesmí jíst hmyz! Zrovna tak je alergikům nebezpečný hmyz se žihadly.
  V deltě, kdybyste se měli živit čistě jenom hmyzem a už ničím jiným, byste rozhodně nezchudli ani o deko. Americký vědec A. Thomson jednou prohlásil: „Proč máme vynakládat tolik peněz na hubení škůdců našich polí, proč bychom je nemohli sníst?“

ŽIVÉ CHLUPATÉ KONZERVY
V dunajské deltě je pochopitelně kromě hmyzu, ptáků, ryb a rostlin také velké množství rozličných zvířat, která jsou vhodná k jídlu, protože představují veliký kus pobíhajícího masa, živé chlupaté konzervy. Především jsou to divoká prasata, která se shromažďují do pěkných partiček od pěti až do padesáti kusů.
Pochopitelně nás okamžitě napadlo, že kance ulovíme a bude bašta veliká. Nápad skvělý, realizace téměř nemožná. Při přežití vám pochopitelně ubývají síly a s tím i patřičné reakce a zdravé uvažování. Při lovu se lidé dostávají do adrenalinové euforie a jsou často nebezpečnější než lovená zvěř, především sami sobě. Na to je dobré si dávat pozor. Jednou jsem lovil sele – a neulovil. Bylo to na břehu ramene svatého Jiří. Obklíčili jsme malé prase a hvězda švédského cirkusu Eva Másílková na mne prasečího teenagera nahnala. Skočil jsem po něm a objal ho rukama. Brzy jsem propadl zoufalství, protože prase napjalo svaly, změnilo se v pulzující kámen, a čím víc jsem se ho snažil sevřít a udržet, tím víc se mi ruce smekaly po jeho kluzké srsti. Nakonec mi uteklo a ještě mě na rozloučenou nakoplo do čela, prakticky se odrazilo ke svobodě a dlouhému životu od mé hlavy jako od skokanského můstku.
Poslední prase, které jsme v deltě při expedicích přežití ulovili, jsme zabili klasickým způsobem do tlučky, protože jsme týden byli na jednom tábořišti, a tudíž jsme měli čas stavět velkou past. Pasti na zvířata se při přežití vyplatí vyrábět, jen když máte dostatek času nebo se budete vracet zpět stejnou cestou. Ovšem pokud chcete přežít a ulovíte nějaké větší zvíře, ať už je to divoké prase, liška, toulavý pes, kočka nebo zdivočelý bezprizorní dobytek, kterého je v deltě plno, nejdřív se dobře podívejte, zda nemá nějaké cizopasníky, což velmi často má. Zcela určitě je lepší umřít hlady než na svalovce nebo motolici.
Jednou jsem takhle trhal u břehu oddenky stulíku, které jsou sice hořké za syrova, ale po vylouhování a tepelném zpracování vás zasytí jako kynuté knedlíky, když připlaval prám a z něho vyskočil malý nenápadný človíček s velkou mačetou. A v tu ránu podřízl krávě, která ukusovala pár metrů ode mne chutné mladé vrbové větve, krk. Za necelou půlhodinu krávu rozporcoval, maso naházel do jutových pytlů a na loď. Kosti, paznehty a střeva naházel do řeky. Na louce zůstala ležet ohromná játra. Vylezl jsem z vody a slintavě na ně koukal. Uviděl mě a varovně zavrtěl mačetou. Pak je rozřízl na půl, byla celá vycpána motolicí, která připomíná dýňová semínka.

HADÍ POCHOUTKY
Mnohokrát jsme v deltě jedli také hady, kteří jsou tam všudypřítomní. Je tam neuvěřitelné množství užovek, především obojkových, kterým říkají domorodci v deltě kobra (Natrix natrix) a jež tam dorůstají úctyhodné délky až dvou metrů. Milují bažiny a rákos, které střídají s vyprahlými písky. Jejich velkým konkurentem co do množství je užovka podplamatá (Natrix tessellata), krasavice, která připomíná laikům zmiji. Tito něco přes metr dlouzí hadi jsou hnědí až černí se žlutými skvrnami. Neuvěřitelné množství je tam i užovek hladkých (Coronella austriaca), půlmetrových až sedmdesáticentimetrových macatých hadů. Setkáte se tam ovšem i s pro nás exotickými užovkami pardálími či stromovými, které mají dva metry, a s řadou štíhlovek. Často se vám při jejich lovu stane zvláštní věcička. Ulovíte hada, stáhnete ho z kůže a z břicha mu vypadne živá žába, která odskáče pryč. Jednou mi ze stažené užovky vylezla i malá užovka hladká. Hadí trávení chvíli trvá… Žije tu také nezanedbatelná parta zmijí, od naší domácí zmije obecné po krasavici zmiji Ursiniho (Vipera ursinii). Setkáte se tam i s tlustou zmijí růžkatou, která každého přežívače vyloženě potěší, stejně jako sedláka čtyřmetrákové prase.
Většina užovek a škrtičů menších, než jste sami, před vámi uteče, sotva vás zaregistruje. Když se k nim přiblížíte, okamžitě se stočí do preclíku, zaútočí a zuřivě opakovaně kousají. Není to nic příjemného, většinu lidí to vystraší a hada okamžitě pustí. Někdy se ale hadi zakousnou tak, že vám visí z ruky jako mokrý ručník. Když se jich dotknete nebo je čapnete za ocas, bleskurychle vás obtočí a opět koušou.
Zmije vás vnímá také a rovněž se stačí včas uklidit z cesty, ale když se začne cítit ohrožená, zaútočí. Kousne jenom jednou, ale obyčejně je to pořádně – dá vám slušnou dávku jedu. Nejjedovatější zmije je růžkatá, ale i po jejím uštknutí je šance na přežití. Pokud máte sérum, je lepší si ho píchnout. Ovšem paradoxně vás může ohrozit víc užovka (některé mají zadní jedové zuby). Kousnutí zubem, na kterém jsou zbytky staré potravy, může mít fatální následky kvůli zanesené infekci. Navíc některé užovky jsou jedovaté samy o sobě.
Zmije je nejlepší lovit brzy ráno nebo v přicházejícím soumraku, užovky je nejlepší chytat rovněž ráno – ve vodě nebo v trávě.
Hadí maso se hodí k jídlu stejně dobře jako každé jiné. Užovky v deltě mají trochu chuť po rybách, zmije chutnají spíš jako drůbež. Hadí maso můžete vařit, smažit, péct, sušit, udit. Vařený had mi chutná nejméně a musí se opravdu dlouho vařit, aby se maso pustilo kostí a bylo měkké. Zmijí maso změkne daleko dřív než maso užovek. Nejlepší je hady nakrájet na deseticentimetrové kousky a dobře je usmažit na kapce tuku nebo upéct na ohni. Na ohni můžeme péct hada obtočeného kolem rožně. Dobře upražený had se dá jíst i s kostmi.
Když hada ulovíte, nejdřív mu odsekněte hlavu a hoďte ji daleko z dosahu, mohla by vás ještě klidně pokousat. Hlavu ukrojte tak deset centimetrů pod „krkem“, pak kůži nařízněte a bez problémů ji stáhněte. Nejlepší je hada držet v puse zuby a kůži tahat dolů. Hada zvedejte vždycky za ocas – živého i mrtvého, protože reflexy fungují dlouho. Živá užovka se vám okamžitě obmotá kolem ruky a začne své hryzací staccato, zmije se bude snažit zvednout, leč těchto pokusů brzy zanechá a pokusí se k vám dostat kýváním. Proto to nezkoušejte se zmijemi delšími než vaše ruce. Zmiji držte vždy v natažené ruce a praštěte s ní o strom, kámen či tvrdou zem, pokud nemáte mačetu nebo jí nemáte zrovna čím uříznout hlavu. Hadi totiž často předstírají, že jsou mrtví.
Hadí kůže se dá použít místo provazu na různé smyčky či na rukojeti nožů, sekyrek nebo na kožené doplňky. Místo nože můžete použít škeble.
Většina plazích vajec má jednu společnou vlastnost – kožovitou skořápku, přičemž bílek i při tepelné úpravě nikdy zcela neztuhne. Máte-li štěstí a narazíte na hadí hnízdo, můžete najít klidně i stovky vajec. Stejně tak brzy na jaře, přes zimu i koncem října můžete v deltě narazit na zimní noclehárny hadů, kde jich může být několik desítek, ale i stovek. Tam spolu se zmijemi všech druhů najdete různé užovky, ale i slepýše, ještěrky a obojživelníky.

ŽABÍ STEHÝNKA A KAVIÁR
Podobně jako hadi se dají jíst samozřejmě všechny ještěrky a obojživelníci. Obojživelníky chytíme snáze, ještěrky jsou bleskurychlé a chytají se těžko. Jsou také velmi kousavé a odpadávají jim ocásky a často i končetiny. Dají se chytat do smyček, na prut a na hmyz, stejně jako žáby. A stejně jako skokany, můžeme ještěrky chytat do sítěk na plankton nebo na motýly. Ale se síťkou či jiným nouzovým sakem musíte být rychlí. Moc rychlí.
Žáby naopak můžete chytat mnohem jednodušeji, buď je podebírat síťkou z nízkého břehu, nebo je chytat jako ryby na prut – ovšem v momentě, kdy žába skočí po kořisti, musíte hned zaseknout.
Žabí maso patří mezi nejchutnější, které znám, dá se upravovat všemi myslitelnými způsoby, ale při přežití vám bohatě postačí, když žábu usmažíte na pánvi nebo uvaříte. Nejvíc masa je pochopitelně na zadních nohou, ale do polévky žábu klidně jen stáhněte, vyvrhněte její vnitřnosti a hoďte ji tam celou. Stahuje se velmi lehce a najednou. Na uvaření či usmažení žabího masa vám stačí velmi málo času. Výborné jsou také žáby dušené v čemkoli a s čímkoli, ovšem nejlepší jsou samotné.
V dunajské deltě je neuvěřitelné množství všelijakých žab, včetně různých rosniček, kuněk, ropuch. Ale nás zajímají z hlediska stravy a přežití skokani. Těch je v deltě několik druhů a jejich množství přesahuje statisíce. Odjakživa také patřili k místní lidové stravě na přilepšenou. Komunisté kvůli turistice vysadili kolem jejich skanzenu Mile 23 do přírody i americké obří skokany volské (Rana catesbeiana), a to především kvůli žabím stehýnkům. Žabí obluda se v deltě rozmnožila, ale rozprchla se po celém území. Tahle žába může mít až 25 centimetrů a pak má zadní nohu dlouhou až třicet centimetrů. Žabí „vepř“ váží i přes půl kila. Své jméno získal kvůli žabímu bučení, které je slyšet v noci i pár kilometrů.
Vajíčka všech skokanů se mohou jíst syrová se solí jako kaviár, nebo se z nich dá vařit polévka, stejně se může vařit polévka z pulců. Žabí kaviár je v deltě považován za lahůdku a za mocné afrodiziakum. Výhodou sběru skokaních vajíček je to, že snůška je obyčejně ve velkých hroznech, které plavou jako u skokanů ostronosých na hladině a jejich sběr je v době páření skutečně snadný, nebo klesnou a dno pod kolonií skokanů je vajíčky zcela pokryto. To se v deltě odehrává už koncem března a v dubnu. Většina žab má minimální snůšku od l000 až k 20 000 vajíček. V deltě je běžný, až přemnožený deseticentimetrový skokan hnědý (Rana temporaria), který skáče do dálky až jednoho metru. O něco méně hojný je menší skokan ostronosý (Rana arvalis). Díky tomu, že má jiné nároky na prostředí, preferuje spíše menší jezírka, periodické tůně a malé vysychající zarostlé kanály. V deltě je pro přežívače na výběr neuvěřitelné množství vybraných lahůdek. V jezerech může chytat raky. Na síťku nebo kus nějaké propustné látky či plotovinu dáte večer zbytky nějakého masa a ráno ji prostě vyzvednete a raky hodíte do vařící vody. Když nemáte síťku ani vhodný materiál, můžete si vyrobit lapací klec nebo plotnu z větví či rákosu, ovšem rákos musíte něčím vhodným zatížit, aby klesl ke dnu.
V deltě pravidelně jím při přežití škeble. Nehluboká hliněná dna kanálů jsou škeblemi často tak posetá, že připomínají dlažbu. Jsou tam jednak škeble rybničné (Anodonta cygnea) a jednak velevrubové, jako např velevrub nadmutý (Unio tumidus). Ze škeblí jsme vařili guláše, něco jako krémové bílé polévky, udili jsme je, přidávali jsme je do rizota, bramborových kaší a všech divoce rostoucích zelenin, o kterých bude řeč. Často jsme je také opékali na horkých kamenech nebo v popelu.
Můžete je stejně jako mořské škeble naházet do kotlíku bez vody a dát na oheň. Škeble pustí vodu, kterou dochutíte a přidáte do ní jen nějakou zeleň či kořínky, oddenky, a můžete jíst. U mořských škeblí je už polévka osolená, domorodci takto vzniklou polévku ještě dochucují octem. I kdybyste se měli živit jenom škeblemi, vrátíte se domů z přežití o deset kilo těžší.

KACHNY, HUSY, POTÁPKY A LABUTĚ
V deltě žije neuvěřitelné množství všech možných vodních i ostatních ptáků, je tím proslavená a kouzelná. Známá je především díky pelikánům, kteří si zde od jara do podzimu lebedí, svými zobákovými podběráky baští v jednom kuse ryby a po stovkách obléhají hladiny rákosových jezer. V deltě najdeme přes tři sta druhů ptáků. Ale udivující není ani tak množství druhů, jako množství jednotlivých ptáků vůbec a hnízdící ptačí kolonie o stovkách a tisících kusech. Kdybychom měli vyjmenovat všechny ptáky dunajské delty, potřebovali bychom na to celý ročník Koktejlu, ale to není smyslem tohoto článku.
Všichni ptáci, od těch nejdrobnějších až po ty největší, jsou pochopitelně jedlí. Čím větší opeřenec, tím více masa a tím menší hlad a víc síly i větší naděje na záchranu a přežití. Vodní ptáci jsou velice chutní a vydatní, hlavně kachny, husy, potápky, labutě. Ptáci typu volavek a racků či rybáků mají trochu rybí chuť, ale hlad je nejlepší kuchař. Ovšem jejich vejce nemají po rybině ani nádech. Všechna ptačí vejce jsou jedlá a výživná. Vejce vodních ptáků jsou navíc i velmi chutná. V deltě, ale i na Islandu, ve Skandinávii a jinde na jaře vybírají hnízda racků, rybáků a jiných příbuzných ptáků a pochutnávají si na jejich vejcích.
Není to problém, rackové mají svá hnízda v koloniích vedle sebe, ale sotva do kolonie vkročíte, zvednou se jich stovky k nebi a začnou kolem vás zběsile lítat a občas na vás i zaútočí. Na hnízdě vždycky půlku vajec nechte. Jakákoli ptačí vejce můžeme upravovat stejně jako vejce slepičí. Výborná jsou vejce vodních ptáků pečená v popelu, ale ten nesmí být příliš horký, jinak vám budou vybuchovat.
Kachny, husy a další vodní ptáky tohoto typu můžete chytat jako ryby na háček, do ok, do sklopců, střílet je prakem, házet na ně bolaso nebo je zasáhnout kameny či klacky. Můžete je také topit. Na vytipované místo nastražíte kastrol, který přivážete ke stromu nebo k nějakému kořenu, a ke druhému uchu přivážete silon či něco s háčkem, na který nastražíte mňamku. Tu nasypete bohatě i do kastrolu a kolem. Pták začne baštit, spolkne háček, začne se cukat, převrhne hrnec, ten se naplní vodou, stáhne ptáka pod hladinu, kde se utopí. Vy pak ptáka vytáhnete a sníte. Je to drastický způsob, stejně jako kladení ok a pastí, leč pokud jde o přežití, je dovoleno všechno.

LIDOŽRAVÍ SUMCI NA TALÍŘI
V dunajské deltě je pochopitelně ze všeho nejvíc ryb. Jsou tam ryby sladkovodní i mořské, protože ve velké části delty je voda brakická. Všichni tam ryby loví, a pokud se rybařinou živí, což jsou v deltě téměř všichni, jejich způsoby rybolovu jsou veskrze praktické a leckdy drastické. Domorodci pochopitelně na prut nechytají, nejsou blázni, loví zásadně do vrší, kterým se říká talian, a chodí je pravidelně vybírat. Tyto důmyslné pasti využívající rybí zvědavosti nejsou nikdy prázdné. Na velkých jezerech loví do vlečných sítí.
My jsme měli každý den pět deset ryb. Většinou to byli sumci, štiky, kapři, plotice, líni, karasi, okouni a další běžné druhy. Ovšem zdaleka ne všechny ryby v dunajské deltě jsou tak obyčejné. Pokud nebudu za neobyčejnou považovat jesetera nebo vizu.
Jeseteři a viza jsou hlavními dodavateli kaviáru, ale ruku na srdce – všechny rybí jikry jsou dobré, a některé jsou dokonce lepší než kaviár. Díky mořské vodě, která vniká hluboko do delty, ulovíte v řece i platýsy, tresky, cípalovce a sleděnce.
Ryby můžete chytat na prut, na klacek, harpunovat, nabodávat je na kopí, líčit na ně pasti a vrše, otrávit je rostlinnými jedy, v případě delty jsou to především poupata tmavých divizen, nebo je otrávit popelem z rozdrcených a přepálených škeblí. V malém množství neproudící vody otráví – uspí ryby i mydlice lékařská.
V deltě se vám stanou i divné věci. Jel jsem po svatojiřském rameni a najednou se vedle mne za soumraku z vody vynořila vousatá příšera větší než kajak, vznesla se k nebi a žuchla zpátky kousek ode mne do vody. Náraz zvedl vlnu, která mě málem převrhla, a pak z Dunaje začali skákat sumci jeden za druhým. Rybáři v deltě vyprávějí hrůzostrašné historky, že existují sumci lidožraví a sežrali už pár rybářů, ženských a dětí, že napadají čluny, které převrhnou a jejich obsah pak zhltnou. Samozřejmě že jsem tomu nevěřil, dokud to nepotvrdil i Cousteau a dokud tam francouzská expedice skutečně na požádání neulovila sedmimetrového lidožravého sumce, který je vystaven v Paříži.
Sedím na břehu, píšu si poznámky, pozoruji užovku, jak loví žábu. Sotva ji spolkne, přiřítí se orel, čapne ji a vleče si ji do svého privátu. V deltě stačí jen pozorovat a vidíte neuvěřitelné věci.
Ale když jste v kritické situaci a jste v šoku z nějaké nepředvídatelné věci, která vás potkala, obyčejně jste odkázaní především na rostlinnou stravu jako naši prapředci, kteří byli živi z rostlin a hmyzu. Delta je jedlými rostlinami přímo přehlcená, jak ukazuje naše příloha.

---

Většina v článku popisovaných živočichů je v deltě i jinde chráněná a jejich požití je zapovězeno. Nenavádím nikoho, aby „vyžral vzácné druhy ptáků, živočichů a rostlin“, jenom radím, jak přežít, kdyby se v deltě člověk dostal bez prostředků do kritické situace, ve které by mu šlo o život. Normální člověk nebude samozřejmě jíst hady, želvy, labutě nebo vejce chřástalů, když bude mít v lodi šišku salámu a konzervy.
Za informace, které se týkají strategie přežití v extrémních podmínkách, ručí autor článku.

JEDLÉ ROSTLINY DUNAJSKÉ DELTY, VOD, MOČÁLŮ A POBŘEŽNÍCH LUK
Dunajská delta je kromě vodního, ptačího, hmyzího, zvířecího a rybího ráje také rájem rostlinným a skoro každá rostlina u vody nebo ve vodě je jedlá. Něco si o nich povíme. Nejsou totiž vhodné jen jako nouzová strava na přežití, ale také jako plnohodnotná zelenina v naší každodenní kuchyni. V deltě dominují především dvě rostliny – konopí, známá „tráva“, která tam vytváří třímetrové pralesy, a máta vodní, ze které všichni místní vaří čaj. Semena konopí se používají místo pepře.

JEDLÉ ROSTLINY U VODY
  Nejdražšími šperky jara mezi rostlinami v dunajské deltě i naší přírodě jsou rozhodně ORCHIDEJE.
U nás roste velmi velké množství orchidejí, především vstavačů, prstnatců a plno jiných. Vemeník dvoulistý, bradáček vejčitý, korálice patří mezi saprofytické – nezelené – orchideje a těch je u nás také dost.
  Vadnoucí orchideje obyčejně voní kumarinem, proto se používají jako aromatické a dekorativní koření, louhují se pro kosmetické koupele, vyrábí se z nich voňavé masti, a vůbec se používají v kosmetickém průmyslu. Kromě jiného jsou přísadou do cigaretových a lulkových tabáků. Většina pahlíz vstavačů je léčivá. Získává se z nich salepový sliz, ze kterého se vyrábí různé posilující přípravky a doplňky výživy.
Když pahlízy prudce povaříte, navlečete na šňůru a necháte usušit, vzniknou vám tvrdé průhledné kuličky. Prášek získaný jejich rozemletím se používá jako protijed, při velkých žaludečních poruchách, na uvolňování spolknutých kůstek a oficiálně se z něj také vyrábí přípravek proti nadýmání u dětí.
„Hlízy“ jsou velmi výživné. Pokud máte sušené, můžete je opět rozvařit a přidávat do jakéhokoliv jídla. Ideální je používat je společně s houbami.
Z „hlízové mouky“ můžeme dělat pudinky, placky, sladkosti i péct chleba.
Pahlízy je možné používat místo brambor.
Nakládají se také jako ředkvičky.

Další rostlina, která se dá jíst jako brambory, se jmenuje ARON PLAMATÝ (Arum maculatum). Najdete ho v listnatých prosvětlených vlhkých lesích, v křovinách a miluje nivy. Tato rostlina má trs červených plodů připomínajících obří malinu, ale ty jsou jedovaté. V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, ale hlízy vařením ztrácejí jedovatost a jsou velmi chutnou a výživnou stravou, v dobách nouze vždy vyhledávanou. Obsahují spoustu cukrů a škrobů. Hlízy se musí před upotřebením povařit a usušit. Pak je můžete péct, smažit, vařit, rozemílat na mouku, připomínající ságo, které se vyrábí z aronových příbuzných.

Obří rostlina, která připomíná suchozemskou chobotnici, se jmenuje DRAKUNKULUS obecný (Dracunculus vulgaris). Její načervenalé květy jsou dlouhé přes třicet centimetrů. Rostlinu ucítíme po větru nebo v parnu delty na dálku a rovněž „uslyšíme“, jelikož svým aromatem přitahuje hmyz ze široka daleka. Drakunkulus má obří hlízu, která se po důkladné tepelné úpravě nebo vysušení dá zpracovávat na mouku, může se smažit a obalovat krájená jako řízky a dá se použít prakticky všude místo kořenové zeleniny. Obsahuje stejně jako všechny ostatní aronovité rostliny obrovské množství škrobů a cukrů. Dá se celá péct jako pečeně nebo ji lze vydlabat a naplnit směsí masa či ryb.

Podél cest jsme často nacházeli žluté květiny, připomínající trošku pampelišky – KOZÍ BRADU VÝCHODNÍ (Tragopogon orientalis). Tato rostlina má sladké měkké stopky květních úborů a její pupeny můžeme nakládat do nálevu jako kaprlata nebo vařit jako růžičkovou kapustu, dají se také použít jako součást zeleninových a všelijakých jiných salátů nebo přidávat k pečením, do různých omáček a polévek.

  Hodně zajímavou rostlinou k jídlu je ČISTEC BAHENNÍ (Stachys palustris). Je to metr vysoká, často i větší hluchavka, která roste v deltě na březích vod a kolem moře. U nás ji najdeme kolem Labe. Listí se dá jíst jako špenát, ale je lepší jej smíchat s jinou zelení, například s česneky nebo šťovíky. Podzemní výhonky se zvětšují a nalijí v poměrně velké jedlé hlízy, které se odjakživa sbíraly a upravovaly stejně jako brambory. Vypěstěné kulturní odrůdy jsou známé jako japonské brambory.

OMAN BRITSKÝ (Inula britannica) roste v příkopech, na březích kanálů, potoků a vod, ale také na různých hrázích, násypech, štěrcích a na rumovištích. Díky svým léčivým vlastnostem se často používal jako obvazivo, zvlášť na těžce se hojící a hnisavé rány. Celá rostlina silně voní česnekem, a tak se dá používat jako náhražka česneku, i když je trochu nahořklá.

  Mouku můžeme umlít v deltě z mnoha travin, ale zmíníme se jen o dvou. První je ZBLOCHAN ŘASNATÝ (Glyceria notata) – zajímavý je především množstvím klásků, ze kterých se dá mlít mouka, můžeme je jen tak rozvařovat na kaši nebo jíst na způsob luštěnin či jáhel. Když je rozemeleme i s plevami, lze z nich péct celozrnný chléb. Zrní můžeme používat bez úpravy na obalování pečiva místo kmínu či lněného zrníčka a podobně nebo vcelku přidávat do těsta.
  Pokud jsme říkali, že zblochan řasnatý má spoustu uživatelného zrní, pak ZBLOCHAN VODNÍ (Glyceria aquatica) ho má minimálně dvakrát tolik. Je to skoro metr vysoká rostlina, která miluje močály, stojící nebo velmi pomalu proudící vody.

Další notoricky známou rostlinou, kterou můžeme všestranně použít v kuchyni, je JITROCEL VĚTŠÍ (Plantago major). Semena se dají vařit jako kaše, rozemlít na mouku, přidávat do těst nebo upražit a použít jako náhražka kávy. Listy se mohou vařit jako špenát, obalovat v těstíčku a přidávat do zeleninových salátů.

Univerzálně použitelnou krmí jsou HRACHORY (Lathyrus). Je jich spousta. Hrachor lesní, černý, jarní, bahenní, panonský, luční a plno jiných. Hrachory rostou všude a patří mezi vikvovité, tedy mezi boby. Jsou to nenápadné rostlinky se štíhlými těly a drobnými krásnými kvítky. U hrachoru se jedí semena, hlízky, na čaje se používá celá rostlina a květy. Ty se používají i jako dekorativní a aromatické koření. Dají se jíst i semena všech hrachorů (např. Lathyrus cicera). Ta jsou hořká a jedovatá, proto se musí dobře vyvařit v několika vodách, tím ztratí hořkost i jed. Semena se mohou také pražit jako náhražka kávy. Pražená se solí nebo s cukrem se dají jíst jako mandle či oříšky. Lze je rovněž použít místo oříšků do sladkostí a pečiva. Dá se z nich umlít mouka, upravují se stejně jako luštěniny. Přitom je lze na cestách lehce uchovávat.
Jíst se dají i hlízy, které mnoho hrachorů má, u nás od velikosti třešňové pecky až k velikosti třešně. Hlízy obsahují mnoho škrobů, cukrů, slizu, minerálních látek, vitaminů a bílkovin. Jedí se vařené, nakládané, syrové, pečené. Některé chutnají jako kaštany, jiné spíš připomínají brambory.
Pokud si z nich uděláme mouku, můžeme si z ní upéct cukroví, chléb nebo připravit třeba palačinky.

  Rozhodně nezklame PCHÁČ ZELINNÝ (Cirsium oleraceum). Poupata pcháčů se nechávají kvasit jako zelenina, buď jen v solném roztoku, nebo ve stejném dílu soli, cukru a lžičce syrovátky. Stejným způsobem se dá zpracovat také listí (starší se musí vařit). A nezapomeňte listí zbavit ostnů! Listí se dá jíst syrové i vařené jako každá jiná zelenina a stejné je jeho upotřebení. Jedí se kořeny některých pcháčů, upravují se úplně stejně jako brambory.

V deltě rostou divoce i TULIPÁNY LESNÍ (Tulipa syllvestris). Občas tam rostou také další divoce rostoucí načervenalé tulipány (T. australis). Oba dva tulipány, kromě toho že jsou krásné pro oko, jsou jedlé a velice chutné, ostatně jako všechny tulipány na světě. Jedí se celé rostliny. Cibule se vaří, pečou, obalené smaží, rozvařují na sladké či slané kaše nebo se z nich potom pečou placky. Vaří se v polévkách a omáčkách, dělá se z nich nákyp. Listí a stonky se používají jako polévková a špenátová zelenina. Stonky se nakládají nebo vaří jako chřest. Do listů se balí mletá masa s rýží jako do zelných či vinných listů. Semena se používají jako koření do pečiva, po upražení se z nich vaří náhražka kávy. Listy a stonky včetně cibulí se nakládají na sladkokyselo nebo se mléčně zkvasí jako kyselé zelí. Pravou noblesní stravou jsou plněné květy, které se podávají odjakživa v Holandsku při svátečních tabulích.

Semena NETÝKAVEK patří k tomu nejlepšímu, co nám divoká příroda může nabídnout. A je jedno, jestli jde o netýkavku malokvětou (Impatiens parviflora) nebo o n. žláznatou (Impatiens glandulifera). Jejich semena v bílém nedozrálém stavu i zralá černá můžeme používat místo kmínu, anýzu nebo fenyklu do různého pečiva. Samotné je můžeme jíst jako oříšky. Dá se z nich vymačkat za studena i za tepla olej, a dokonce se na nich v nouzi dá přímo na pánvi s troškou vody smažit místo tuku. Semena se dají rozemlít na mouku a jako mouka použít k čemukoliv. Z netýkavky, jitrocelových a zblochanových semen můžeme, ostatně jako skoro ze všech semen a kukuřice, připravit v terénu i doma oblíbený alkoholický nápoj, se kterým se v Jižní Americe setkáte téměř na každém kroku. Rozžvýkejte semena a i se slinami je naplivejte do nějaké nádoby, nejlépe keramické, kde je nechte vykvasit, a pak si užijte. Jí se i samotná rostlina, ale jen mladé, deset, maximálně patnáct centimetrů vysoké výhonky. Je ostře pálivá a vaří se jako chřest nebo s jinou zeleninou. Při přehnaném množství požité syrové netýkavky můžeme dostat průjem.

JEDLÉ ROSTLINY VE VODĚ
ŽABINEC svým kobercem někdy zcela pokryje kilometrové kanály. Žabinec jsou ve skutečnosti tři drobné rostlinky – okřehek menší (Lemna minor), okřehek trojbrázdý (Lemna trisulca) a závitka mnohokořenná (Spirodella polyrhiza). Žabinec se dá používat do pomazánek, špenátu, polévek a omáček. Může se kombinovat s mletými masy, luštěninami, rýží či bramborami. Dá se přidávat do bramborákového těsta nebo jako náplň do pirohů a knedlíků.

  Světoznámou vodní rostlinou je PUŠKVOREC OBECNÝ (Acorus calamus), který odjakživa patřil k důležitým farmaceutickým, parfumerickým a čarodějnickým rostlinám. Jeho kořen obsahuje aromatické silice, hořčiny, třísloviny a spoustu jiných skvělých látek. Kromě puškvorcové se z něj vyrábí celá řada dalších alkoholických nápojů, včetně vánočního piva, které je oblíbené v Británii a ve Skandinávii. Oddenky se kandovaly v cukru, dělalo se z nich želé. Dělá se z nich čaj, který navíc podporuje u žen tvorbu mléka a působí proti nadýmání. Když žvýkáte puškvorcový kořen nebo puškvorcové pokroutky, nekazí se vám zuby. Ovšem jí se celá rostlina. Velice chutnou, přímo lahůdkovou zeleninou jsou aromatické listy vyrůstající přímo z oddenků. Často se jen lehce spaří ve víně nebo osolené vodě a podávají s bramborem, k rybám či jako příloha k masům nebo sýrům. Puškvorec zahání chuť na tabák.

Puškvorec obyčejně roste dohromady s OROBINCI. A to buď s orobincem širolistým (Typha latifolia), nebo orobincem úzkolistým (Typha angustifolia). V deltě jsou orobince stejně jako rákos nepostradatelnou součástí místní architektury, stavebním a dekoračním materiálem.
Chmýří se dá použít v nouzi na výrobu teplého oblečení či spacího pytle. Ze stébel a listů se pletou klobouky, košíky, rohože, koše, ale i boty, vesty a kolébky pro děti. Ovšem nás zajímá především jako potrava. Jeho přes půl metru dlouhý oddenek obsahuje skoro 50 % škrobu, 11 % cukru a 24 % bílkovin, tudíž je mnohem výživnější než brambory. Pro přípravu mouky musíme orobincové oddenky nalámat na co nejmenší kousky a sušit je tak dlouho, až při lámání suše praskají. Pak je drtíme v hmoždíři nebo rozemeleme v kávovém mlýnku či nastrouháme. Pražené nahrazují kávu. Mladé vařené výhonky se upravují a připravují jako chřest či se nakládají jako zelí. Lodyhy se dají snadno vytáhnout a v místě, kde vyrůstají z oddenků, mají několik desítek centimetrů sladké křehké dřeně, kterou můžeme vařit nebo dávat do salátů. Takzvané doutníky se těsně předtím, než rozkvetou a zhnědnou, tedy když jsou ještě zelené a schované ve slupce, uříznou a vaří ve vodě nebo v páře, nakládají či pečou jako kukuřičky – vaří se jen pět deset minut, a pak se podávají se solí a máslem. V místě, kde se lodyha stýká s s oddenkem, se nachází ztluštělá, velice škrobnatá část, kterou, když ji odřízneme a oloupeme, můžeme použít úplně stejně jako brambory.
Z orobince se dá v nouzi dobře rozdělávat oheň, když nemáte zápalky ani zapalovač.

ŠMEL OKOLIČNATÝ (Butomus umbellatus) – v Rusku mu říkají jakutský chlebíček, který jako stravu znali důvěrně především revolucionáři vypovězení carem na Sibiř a později obyvatelé gulagů. Dá se s klidným svědomím označit za vodní obilí. Tato skoro dva metry vysoká, hrdě vzpřímená rostlina s ohňostrojem růžových kvítků byla po staletí a stále je pro obyvatele Sibiře běžnou denní stravou. V suchých oddencích je 60 % škrobu a mnoho bílkovin a tuku – z jednoho kilogramu oddenků získáme zhruba čtvrt kilogramu mouky, vhodné na cokoli. Mimo to se mohou samotné oddenky vařit nebo péct na slanině.

Častý je i u nás ŽABNÍK JITROCELOVÝ (Alisma plantago-aquatica). V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, ale po vysušení se její kořeny dají jíst, péct a upravovat na mouku.

  ĎÁBLÍK BAHENNÍ (Calla palustris) je nejenom překrásný, ale i jedovatý. Semena se používají po upražení jako koření, místo pepře či kmínu. Rostlina usušením či tepelným zpracováním svou jedovatost zcela ztrácí, navíc plazivý podzemní oddenek je velmi bohatý na škrob a cukry, tudíž se skvěle hodí na výrobu mouky, dá se vařit místo brambor, smažit nebo péct. V deltě oddenky ďáblíku často vaří v rybích polévkách.

Skutečnou královnou mezi vodními rostlinami je ŠÍPATKA VODNÍ (Sagittaria sagittifolia), jejíž listy, připomínající hroty šípů, vyzývavě trčí z hladin mírně tekoucích vod a mělkých jezer a kanálů. Patří rozhodně mezi nejdekorativnější vodní rostliny, ale také mezi nejchutnější a nejvýživnější. Na konci oddenků vyrůstajících pod vodou má šípatka škrobnaté hlízy velikosti ořechů. Díky tomu, že obsahují o polovinu méně vody, jsou výživnější než brambory. Je v nich také pětkrát tolik bílkovin. Čerstvé hlízy šípatky chutnají jako ořechy, uvařené jako luštěniny a pečené jsou k nerozeznání od brambor. V Americe se říká hlízám šípatek „bílý brambor indiánů“, protože je jedli Irokézové, Delaarové, ale i Apači a Siouxové.

V deltě velmi často trčí z vody pilovité trsy ŘEZANU PILOLISTÉHO (Stratiodes aloides). Kromě toho, že jsou velmi nebezpečné pro nafukovací čluny, se dají mezi jeho kořeny klást pasti na ryby, dužnaté listy se mohou jíst v salátech, smažit, vařit nebo opékat. Dá se z nich také vymačkávat voda.

  POTOČNICE lékařská (Nasturtium officinale) roste v ledových potocích i na jejich březích a můžete ji najít také v zimě zamrzlou v ledových peřejích. Potočnice je typická rostlina pro přežití – můžete ji jíst rovnou, má vynikající chuť, velkou spoustu vitaminů a stopových prvků. Podporuje činnost mozku a poslední výzkumy ukazují, že velmi brzdí růst rakovinných nádorů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku potočnici hledají a trhají před Vánocemi a nadrobno nasekanou ji vmíchávají do povidel. Jde o výbornou nádivku do buchet, pirohů a koláčů. Šťáva se používá jako doprovodný lék při léčení rakoviny, zevně proti lupence a jako afrodiziakum. Poupata se jedí čerstvá jako speciální peprné koření a velký zdroj vitaminů, stejně jako bílé květy, ze kterých dělají indiáni posilující čaj. Semena se používají místo pepře a kmínu.

Další řadou velmi opomíjených a všudypřítomných rostlin vhodných pro přežití a do kuchyně jsou RDESNA. Většina rdesen se dá jíst a jsou léčivá. Přesněji řečeno, jedí se všechna a ta, co jsou hořká a nebudou vám chutnat, se používají jako koření, hlavně k tučným jídlům a potravě, která nadýmá.
Rdesno hadí kořen (Bistorta major) je notoricky známá, někdy až metr vysoká bylina s růžovým klasem kvítků a hrubým tlustým škrobnatým kořenem, který připomíná hada. Oddenek se po vylouhování v době nouze jedl a upravoval stejně jako kterákoliv kořenová zelenina, navíc velmi výživná, protože obsahuje velké množství škrobu a bílkovin. Oddenek a kořen se vaří a peče jako brambory – pokud by se zdál hořký, musíte ho vymáčet nebo povařit v několika vodách. V nouzi se z usušeného kořene vyráběla mouka na chleba a pečivo, po upražení je dobrou náhražkou kávy.

Další skvělou zeleninou je BLATOUCH BAHENNÍ (Caltha palustris). V Rumunsku a Rusku ho místy zkvašují jako rychlokvašky a jedí ho jako přísadu ke kukuřičným kaším a tučným jídlům. Nejezte nikdy blatouch nevařený. V tomto stavu obsahují listy škodlivý helleborin.
Poupata se nakládají do octa, slané vody a oleje. A jejich použití je nekonečné. Místy se jedí i květy, ze kterých se dělá salát, nebo se jimi barví máslo či se také máslo květy blatouchů zdobí.

KŘIŽATKA OBECNÁ (Commelina communis) je v Evropě považována za cizí expanzivní plevel, na druhou stranu je to velmi užitečná rostlina, především z hlediska potravy. Je to spanilá, téměř metr vysoká rostlina s jasně modrými květy. V Číně a Indii je křižatka ceněnou zeleninou nebo ovocem. V Číně jí říkají Bua. Celá rostlina se zkvašuje nebo vaří jako chřest, listy se jedí čerstvé, vařené jako zelenina v polévkách, omáčkách, v masech, pečivu, v rýži, luštěninách, pomazánkách, salátech. Kandují ji také s cukrem nebo z ní dělají zelený sladký špenát. Květy nakládají do tuku a cukru. Semena používají jako koření do pečiva a moučníků nebo jsou náhražkou máku. Z květin se na Kavkazu vyrábí sladký nízkoalkoholický nápoj, kterému se říká „nebeský dech“. V Japonsku navíc květy slouží k výrobě zvláštního papíru „awabana“.

LOPUCH VĚTŠÍ (Arctium lappa) je kromě toho, že jde o vynikající zeleninu, také známá léčivka, jejíž povařený nastrouhaný nebo na prášek rozemletý kořen se používá jako zábal na kožní nemoci a lupenku. Vnitřně jako pročišťující prostředek, protože díky dehydratačním účinkům odvádí z těla vodu a pot. Proto nejezte jídla z lopuchu na poušti nebo v situacích, kdy nemáte dostatek pitné vody! Jí se z něho prakticky všechno: kořeny, výhonky, oddenky i listí. Lopuch má vynikající kořen, který si Japonci v kuchyni vysoce cení a prodávají ho běžně jako zeleninu. Kořeny jsou často velmi dlouhé a těžko se vyhrabávají holýma rukama. Jedí se syrové, vařené, pečené, smažené. Lopuchové kořeny můžete používat jako kteroukoliv jinou kořenovou zeleninu v polévkách, místo brambor, dělat z ní kaše nebo škubánky. Obzvlášť chutné jsou smažené nebo pečené. Díky velkému obsahu škrobu a cukru se na nich vytvoří červená nasládlá kůrka.
Lopuchové kořeny jsou velmi výživné. Obsahují mnoho bílkovin, tuk a 45(!) procent inulinu, speciálního škrobu, který se může přeměnit na cukr vysoké hodnoty a libé chuti. Z pražených lopuchových kořenů se vaří káva. Z usušených a umletých se vyrábí velmi výživná mouka, ze které se pečou cukrovinky, chleba, vyrábějí lívance a můžete z ní udělat i knedlíky, obzvlášť ovocné. Mladé lodyhy se spařují nebo vaří jako chřest v co nejmenším množství vody. Voda, ve které se kořeny vařily, se pije jako posilující nápoj, nikdy ji nevylévejte! Mladičké listí a lodyhy se používají v kuchyni, v pomazánkách, v polévkách, čalamádách, jako špenát, v salátech nebo jako zelný či vinný list. V mnoha zemích se vyrábí z lopuchového kořene všemožné alkoholické nápoje.
Napsal Jiří Zeman, ilustrace Jiří Zeman a Olga Hurajová