Při psaní jsem citově motivován

Séta vycházely vaše knihy v samizdatu, byl jste znám v zahraničí nikoli doma. Jaký je to pocit vystoupit z jisté anonymity a mít šanci publikovat svoji tvorbu konečně těm s nimiž žijete bezprostředně? Skutečnost, že můžu v daleko větší míře oslovovat vlastní spoluob čany pro mne znamená nesmírně moc – stále se ještě přistihuji, že jaksi nemohu uvěřit, že se to opravdu přihodilo. Jeden kritik, který mě zřejm ě nemá rád, o mé knížce poznamenal, že je napsaná pro export. Nikdy jsem při psaní nemyslel na nějaké neurčité cizince, vždycky na lidi u nás, protože ty aspoň maličko znám a dovedu si představit, čím se trápí, anebo co je těší. Převedení úspěšných liter árních děl do podoby filmu či TV seriálu už předem je zárukou zá- jmu široké veřejnosti. Který váš titul se dočká u nás nejdříve filmov é podoby nebo TV zpracování? Kromě čtyř her, které už televize uvedla, jsem nedávno dokončil televizní adaptaci Markétina zvěřince. Kromě toho už tři roky je napsan ý desetidílný seriál podle Soudce z milosti. Rád bych pro realizace sehnal koprodukci s nějakou zahrani ční televizní společností. Snad po úspěchu románu v USA moje agentka takovou společnost najde. Teď právě jednám s česko-anglickou společností o filmové adaptaci ně- kterého ze svých románů. Zhruba před 15 lety si Švédové vybrali vaši literární novelu Milostné léto za předlohu stejnojmenn ého celovečerního filmu s tak zvučnými herci jako Göstou Eckmanem a Marií Anderssonovou v režii Matse Arehna. Tehdy jste byl více méně odříznut od světa, na scénáři filmu jste se nepodílel. Byl jste s filmem spokojen nebo ne? Čeho je třeba se vyvarovat, co upřednostnit? S tou švédskou adaptací to byla historie typická pro onu dobu. Švédové mě požádali, abych si napsal scénář. Pustil jsem se do toho, jenže v polovině jsem se zarazil, byl bych se rád setkal s režisérem a probral s ním některé problémy. Já cestovat nesměl, napsal jsem tedy producentovi dopis, zda by mohl re- žiséra nebo nějakého dramaturga poslat za mnou do Prahy. Producent však nespěchal s odpovědí, chtěl do hlavní role Göstu Eckmana a ten točil zrovna někde v Řecku. Jenže jednoho letního dne se Eckman vrátil a oznámil, že má teď tři týdny čas a kde že je ten scénář. Volali mi tedy, jenže mně mezitím Státní bezpe čnost vypojila telefon. Když se mě nedovolali, sehnali vlastního scená- ristu, dali mu asi pět dní na to, aby román převedl do scénáře. Takže tu knížku (naštěstí je v ní spousta dialog ů) prostě vzali, a jak to v ní běží a leží, nafilmovali. Ten jejich scénář byl daleko popisnější a bližší mému románu než ten můj (nebo ta část mého). Filmu tedy podle mého názoru chybělo více dramatičnosti. Je to myslím zcela výjimečné, aby autor filmové adaptaci vyčítal, že je až moc poplatná jeho vlastní literární předloze. Nedávno jste vydal novou knihu s názvem Milostné rozhovory. Milostná tematika sehrává ve vaší tvorbě dost klíčovou úlohu, kde berete inspiraci resp. Co podnik áte, aby její zdroj nevyschl? Všiml jsem se, že většina čten ářů (a zvláště čtenářek) předpoklá- dá, že autor, který píše milostné příběhy, musí být strašný Don Juan. Ve skutečnosti autor, ať píše jaké- koli příběhy, musí umět psát, mít fantazii a schopnost vcítit se do druhé bytosti. Je pravda, že většinou je také k psaní citově motivován: volí svá témata podle toho, co, či koho má rád nebo naopak nerad. Rozhodn ě nepíšu o ženách ani o lásce proto, že bych je měl nerad. Protagonista vašeho románu Soudce z milosti (Praha 1991, v Londýně již 1986) Adam Kindl má vynést rozsudek smrti… Jaké je vaše stanovisko ke zrušení trestu smrti u nás a nárůstu kriminality? Nejsme až příliš humánní vůči těm, kteří toho nezasluhují včetně tzv. humanizace vězeň- ství? Problém vězeňství a trestu je příliš složitý, než aby se na něj dalo odpovědět ve stručnosti. Kromě toho zločin bývá vždy individuální a zlo- činec pochopitelně také. Už proto najít nějaké generelně vyhovující ře- šení je prakticky nemožné. Obecně lze říci, že ani trest smrti ani mučidla nejsou s to lidi odvrátit od zlo- činu – zločinec vždy předpokládá, že ho nechytnou a tedy ani nepotrestaj í. Krutost trestů včetně trestu smrti však nepostihuje jenom zlo- čince, ale celou společnost – dehumanizuje ji. Všechny porevoluční doby charakterizovala úděsná krutost, masové popravy (navíc zcela nevinn ých lidí), jimž v minulých dobách s nadšením přihlížely davy spokojených diváků. Krutost se pak z popravišť a žalářních kobek stě- huje i do civilního života, do vzá- jemných lidských vztahů. Sledujete-li individuální osud někoho, kdo se stal zločincem, skoro vždy zjistíte, že na popraviště, pokud je vyznáváte jako užitečné, by měl s ním jít ještě zástup dalších lidí, kteří se na jeho osudu spolupodepsali. Většina zločinců je přesvěd- čena o tom, že jim život strašlivě ukřivdil, a někdy mají částečně pravdu. Jsou jistě zločinci napravitelní a zločinci nenapravitelní. Nemám pocit, že naše vězeňství by mezi nimi nerozlišovalo, pokud přeskočí zprá- va o předčasně propuštěném vrahovi, pak se jedná o selhání justice, nikoliv o vadu vězeňského systému. Ještě jednou opakuji, že humanizace vězeňství svědčí o humanizaci společnosti. Kruté vězeňství a kruté tresty jsou příznačné pro společnosti totalitní anebo fundamentalistické. Jako umělec vnímáte velice citlivě dny v nichž žijeme, život je plnější, mnohobarevnější, dramati čtější, ale je to i svět klamu, podvodu, mafií, všude vystavené erotiky, zkrátka ne vždy ideální. Co vás nejvíce odpuzuje? Svět je, jaký je. Největší chybou je čekat, že jakýmsi zázrakem (či revoluční změnou) se lidský svět stane rájem. Po takovém očekávání vždy následuje vystřízlivění a kocovina. Jinak jste mě svou otázkou zaskočila. Nerad přemýšlím v negativních kategoriích, natož abych je hierarchizoval. Nelíbí se mi, samozřejmě, spousta věcí. Nelíbí se mi, když někdo koupí dům za dva milióny korun a snaží se ho vzápětí prodat za dva milióny marek – zdá se mi, že tady už nejde o obchod, ale o podvod. Takových obchodníků se vyrojila spousta. Nelíbí se mi korupce. Bohužel, jsem slyšel mnoho příběhů, v nichž šlo o miliónové úplatky, pochopitelně zůstanou nepotrest ány, potrestány bývají obvykle jenom zcela nepatrné přečiny. Blouznivec, který zaslechne boží hlas a odejde do lesů a přikrádá si něco jídla, aby přežil, dostane osmn áct měsíců natvrdo, ti co ukradnou, zpronevěří či podvodně získají desítky miliónů, se většinou dál prohá- nějí ve svých mercedeskách, vykupují za uměle podhodnocené ceny národn í majetek a zubí se na nás v televizních přenosech. Ještě o korupci. Korupce, zasáhne-li politickou elitu a bezpečnostní složky, se může velmi změnit nejnebezpečněj- ší společenskou chorobu. Proto by se měly sdělovací prostředky daleko více zaměřit na všechny podezřelé obchody, za nimiž se dá tušit (i když těžko dokazovat) velký úplatek. Ale vrátím se k tomu, čím jsem začal. Svět není a nebude nikdy rájem, ale nás to nezbavuje, abychom usilovali vytvářet ty nejlepší z možných poměrů, svět, který ctí občanské a vůbec lidské ctnosti a darebáctví stí- há aspoň pohrdáním. Jste funkcionářem Penklubu, nezačíná mít členství zde ná- dech snobismu? Narážím tak na nově přijaté členy Václava Klause a Karla Schwarzenberga. Spisovatelsk á obec přijala zprávu o jejich přijetí s nerůznějšími reakcemi. Čím se zasloužili o literaturu a tedy i členství v Penklubu? Penklub je klubem, jako vět- šina klubů vznikl v Anglii. Anglické kluby bývají obvykle aspoň mírně snobské. Každý klub si zakládá na tom, je-li v jeho řadách co nejvíce významných osobností. Pen sdružuje nejen beletristy, překladatele, vydavatele, dokonce jsme přijali za člena pana Fišera jako jednoho z nejlepších pražských knihkupců. Václav Klaus není jen ministerský předseda a významný politik, vydal také několik knih esejů, je to člověk, který vládne perem a vládne jím obratněji než mnozí z těch, kdo se považují za spisovatele. Nevidím dů- vod, proč bych se měl stydět za to, že je členem našeho klubu. Konečně máme svobodu tisku, každý si může psát a říkat doslova co chce, denně se odhalují mnohé aféry i podložený fakty – a přesto je vliv sdělovacích prost ředků často nulový – život se ubí- rá jinými cestami určenými kuloárově – a podněty sdělovacích prostředků jsou z velké části ignorov ány. Tomu se podivují zejmé- na cizinci, protože v západní Evropě neřkuli USA, přichází adekv átní reakce po odhalení jakékoliv aféry téměř okamžitě, např. odstoupením nebo odvoláním proviniv ších se činitelů, ať už v podnicích nebo ve vládách. Jaký máte na tento problém názor vy? Svoboda tisku je jedním z hlavních pilířů demokracie, proto také každý totalitní systém ji spě- chá co nejrychleji zrušit. To, že u nás existuje ne jako takzvaná, ale skutečná, je znamením, že to s naší demokracií není tak zlé. Je pravda, že zatím s ní neumíme zacházet, mnozí politici podceňují zpětnou vazbu, ale ta nicméně existuje a může se projevit už v nejbližších volbách. V zaběhaných demokraciích to dobře vědí, a proto tam reagují na podněty sdělovacích prostředků daleko bezprostředněji a důsledněji. Nicméně ani u nás nezůstala upozornění sdělovacích prostředků zcela bez výsledku – vyměnilo se už několik generálních prokurátorů, ministrů, vysokých policejních úředníků. Je také nutno říci, že ani naše sdělovací prostředky nemají dosti zkušeností, často nakousnou nějaký problém či aféru, ale pak buď z nezkušenosti či z pohodlnosti přeskočí na jiné téma a na vše předešlé zapomenou. Když asi rok po listopadové revoluci opadla čtenářská vlna horlivého nadšení a knihy zůstávaly na pultech, říkalo se, že literatura reagující na novou polistopadovou realitu vznikne, až se společnost stabilizuje. Myslíte, že už taková doba nastala, že lze pojmenovat novou společenskou atmosféru, která u nás panuje? Nevím, dokáži-li pojmenovat současnou atmosféru, spíše bych ji charakterizoval. Přijali jsme překotně principy tržní společnosti. Tato překotnost má své pozitivní ale také negativní důsledky. Touha rychle zbohatnout vede často k nejrůznějším formám nečestného, podvodného či zločineckého chování. Nestačili jsme si vypěstovat určité návyky, které vznikaly v tradičně demokratických společnostech, ani získat obranné látky proti negativním jevům trhu. Navíc jsme si přinesli řadu zlozvyků z minulého režimu, kdy šidit, podvádět, okrádat se navzájem, málo pracovat, ale žádat, abychom měli své jisté, patřilo k samozřejmostem. Pro spisovatele je to skutečnost velmi inspirativní, pokud ovšem nepodlehne dobové atmosféře a nezačne rýžovat peníze psaním dobře prodejného braku. Vnímáte také měnící se statut spisovatele? Jakou má toto dříve poslání a dnes povolání šanci v předvečer computerové éry? Jinými slovy: nestanou se ze spisovatelů pouze autoři televizních her a filmových scénářů, případně počítačových her? Literatura se stane asi opravdu výlučnější záležitost í. Mnozí z těch, kdo by kdysi psali romány, budou psát televizní hry, nebo vůbec nebudou psát, budou točit dokumentární filmy, moderovat populární televizní programy anebo se věnují něčemu zábavnějšímu a výnosnějšímu – třeba hraní golfu. To je v pořádku, doba se prostě proměňuje. Nicméně si myslím, že literatura nezanikne, už proto, že je uměním slova a na slovu přece jen stojí naše komunikace, naše vzdělání, naše civilizace. Máte svou definici literatury? Pro mě je literatura kombinací výpovědí o světě vnějším s výpovědí o vnitřním světě autorově. Obě složky zdaleka nemusejí být v rovnováze, ale tam, kde jedna složka chybí, lze mluvit těžko o literatuře. Pro mě je důležité, aby ta výpověď byla srozumitelná, aby nesla poselství, které je s to lidi oslovit, aby jim toto poselství dalo více než jenom zábavu. Jaké je vaše tvůrčí motto? Nikdy jsem o něm neuvažoval. Ale ptáte-li se: snažím se vždycky, aby to, co chci povědět, mělo pro lidi nějaký smysl, a abych to pověděl opravdu nejlíp, jak dovedu, a nemyslel při tom na žádné vedlejší okolnosti (jestli se to bude někomu líbit nebo ne, jestli to vynese peníze či zábavu). Předpokládám, že tohle není nijak originální motto.